Stránky

21. března 2013

INCIDENT NA OPK POMEZÍ 31.3.1986


  Násilný pokus o překonání západoněmecko-československé hranice, který se zcela liší od jiných případů ilegálního překročení linie mezi západním a východním světem, je spojen se jménem mladého občana Spolkové publiky Německo Thomase Dausche.

Narodil se 7. října 1968 ve Waldsassenu, v době popisované události bydlel s rodiči v Tirschenreuthu, kde se učil pekařem u firmy Helmuth Baumel. Podle Dauschova nevlastního otce Wilhelma Wolfruma byly jeho největšími koníčky moderní hudba a kopaná. Otčím jej charakterizoval jako člověka poměrně uzavřené povahy.

   
Dne 30. března 1986 večer šel Thomas Dausch se svojí dívkou posedět do místní restaurace v Tirschenreuthu, potom odešli na noc do domu jeho rodičů. Mezi třetí a čtvrtou hodinou ranní Thomas vstal a své slečně řekl, že se půjde trochu projít. Pak už jej nikdo z blízkých živého nespatřil. Nevlastní otec až v 11 hod. dopoledne zjistil, že mu v kuchyni chybí klíčky od auta, a následně si ověřil, že vozidlo zmizelo z garáže. Po hodině a půl, ve 12.30 hod. se na něj obrátila západoněmecká policie s dotazem, zda je majitelem inkriminovaného automobilu. Když přisvědčil, dozvěděl se, že jeho nevlastní syn patrně zahynul při autonehodě na československém státním území.

  
 Příslušník Pohraniční stráže vojín Miroslav Golha zaujal 31. března 1986 kolem 6.00 hod. stanoviště u zabezpečovací závory na hraničním přechodu Pomezí. Byl pověřen úkolem zastavovat vozidla přijíždějící ke společné československo-německé hranici, provoz však byl v tuto brzkou ranní hodinu prakticky nulový. Až v 6.30 hod. spatřil v dálce reflektory prvního vozidla, přijíždějícího ze západoněmeckého území. Osobní automobil Opel Record vyjel na horizont, v té chvíli byl vzdálen odhadem tři sta metrů od závory a stále se blížil k hraničnímu přechodu. Miroslav Golha se zachoval přesně v souladu s předpisy: zapnul červenou baterku, postavil se před závoru doprostřed vozovky a začal světlem kroužit, aby dal řidiči jasně zřetelný pokyn k zastavení. Hraniční přechod byl dobře osvětlen a závora byla zdaleka viditelná, navíc vojáka kroužícího červeným světlem nebylo možné přehlédnout.

Protokol SOD HS PS OSH


    Světlešedý Opel Rekord však nezpomaloval, řidič naopak zvyšoval otáčky motoru na maximum a řadil stále vyšší rychlostní stupně. Automobil se přibližoval zvětšující se rychlostí a řidič nejevil tendenci zpomalit či zastavit. Pohraničník Golha bleskově odhadl situaci, viděl, že vozidlo již nemůže zastavit, utekl tedy z vozovky a vyběhl na nízkou vyvýšeninu vedle svého stanoviště. Opel Record řítící se patrně až stokilometrovou rychlostí nejdříve narazil do masivního ocelového protitankového ježku, tvořícího zábranu u kraje vozovky, pak čelně vjel do zodolněné ocelobetonové závory. Její konstrukce byla natolik pevná, že ji nedokázal vyvrátit ani těžký nákladní automobil, osobní vůz ji tedy nemohl prorazit v žádném případě. Náraz stroj prakticky zničil. Úder byl mimořádně silný a rána byla slyšet na stovky metrů daleko.

OPK Pomezí (dobové foto)


   Přední část automobilu byla úplně zdemolována, z motoru se valil dým a pára, z vraku nikdo nevystupoval. Miroslav Golha s druhým členem hlídky, vojínem PS Pavlem Heinzkem, s obavami z exploze palivové nádrže opatrně přistoupili k opelu a nahlédli dovnitř. Za volantem seděla zhroucená postava mladého muže, který krvácel a po dvou pohybech hlavou nejevil další známky života. Golha z hlásky oznámil mimořádnou událost a do minuty se na místo dostavili pracovníci Celní správy z OPK. Vzhledem k tomu, že tělo řidiče bylo ve vraku zaklíněno, nemohli mu hned poskytnout první pomoc, neboť neměli prostředky, jak se k němu dostat.


  Přivolaná sanitka se objevila do patnácti minut, ale lékař mohl jen konstatovat smrt. Řidič při nárazu utrpěl tak vážná poranění hlavy a vnitřních orgánů, že nebyl ve stavu slučitelném se životem.

Situační nákres - plánek k protokolu

  
   Odbor vyšetřování Krajské správy Státní bezpečnosti v Plzni zahájil 1. dubna 1986 trestní stíhání podle § 160 odstavec 1 trestního řádu, neboť u mrtvého nebyly nalezeny žádné doklady. (Vzhledem k tomu, že nevlastní otec identifikoval zesnulého téhož dne, jeví se tento krok jako poněkud nelogický.) Trestní stíhání bylo později, 30. května 1986, zastaveno jako nepřípustné podle § 172 odstavec 1.


  Při podrobné prohlídce zdemolovaného automobilu však vyšetřovatelé našli dva řidičské průkazy na jména západoněmeckých občanů Petera Dausche a Ericha Sellnera, jak se záhy ukázalo, staršího bratra a strýce zesnulého. Ti si automobil půjčovali tak často, že si v něm trvale nechávali i potřebné doklady. Šetření ve Spolkové republiky Německo (SRN) pak během několika hodin určilo pravděpodobnou identitu zesnulého.


  V prostoru hraničního přechodu Pomezí se 1. 4. 1986 v 11.25 hod. sešli zástupci OPK Cheb, podplukovník František Kolář a kapitán Petr Čadek, se zástupci západoněmecké strany – vrchním policejním radou Enderem a policejním radou Siederem. Hlavním předmětem jednání bylo určení totožnosti mrtvého. 

   Ender předložil osobní průkaz Thomase Dausche s tím, že se velmi pravděpodobně jedná o zesnulého. Československým kolegům sdělil, že podle dosavadního šetření jde o osobnost se sklonem k požívání alkoholických nápojů, navíc se měl učeň Dausch před rodiči vyjadřovat, že uvažuje o sebevraždě, protože se trápí kvůli nešťastné lásce a nevidí žádné východisko.


  Téhož dne v 16 hod. proběhla na patologickém oddělení nemocnice Okresního úřadu národního zdraví v Chebu prohlídka mrtvého za účelem určení jeho totožnosti. Účastnil se jí i přizvaný občan Spolkové republiky Německo Wilhelm Wolfrum, nevlastní otec zesnulého, který jej dokázal identifikovat. U prohlídky byl dále přednosta patologického oddělení MUDr. Ivan Šácha, vyšetřovatelé StB kapitán JUDr. Václav Heřman a major Jiří Baroun a tlumočník. 
   Při následné pitvě byly jako příčiny smrti určeny zlomeniny lebečních kostí a pohmožděniny mozku a hrudníku. Krev zesnulého byla podrobena Widmarckově zkoušce, která prokázala přítomnost jednoho promile alkoholu, podle patologů nebylo možné vyloučit, že se zemřelý nalézal ve stavu mírné opilosti.

Ilustrační foto: vozidlo Opel Rekord.


   Odborné prohlídce byl podroben i vrak automobilu. Bylo zjištěno, že se jedná o starší, již opravovaný vůz, ovšem v dobrém technickém stavu, s dobrou přední nápravou, plně funkčním brzdovým systémem a malými vůlemi na čepech řízení. Expertiza vyloučila, že k tragické události mohlo dojít v důsledku technické závady na vozidle.


  Jeden z vojáků střežících přechod, vojín Heinzke, se domníval, že Dausch se možná pokoušel využít volného prostoru mezi závorou a strážní budovou a ze směru jej vychýlil boční náraz na protitankový ježek. 
Této hypotéze se zdála nasvědčovat poloha Dauschova rozbitého vozu, které se skutečně nacházelo při krajní části závory u strážního domku. Podle podobné úvahy by se mladý Němec snažil riskantně přejet do vnitrozemí, kam se ale mohl bez větších problémů dostat naprosto legálním způsobem. 
Mnohem pravděpodobnější je však závěr západoněmeckých policejních orgánů, že se jednalo o sebevražedný pokus a teprve sedmnáctiletý Thomas Dausch najel ve vysoké rychlosti do překážky v úmyslu skoncovat se životem.

Zollamt Schirnding - dobové foto.



  Rakev s Dauschovým tělem byla v souladu s mezinárodními předpisy 8. dubna 1986 uzavřena na patologickém oddělení chebské nemocnice za přítomnosti zástupců Celní správy, StB, Okresní hygienické stanice i oddělení patologie chebské nemocnice. Téhož dne byla rakev předána příslušným orgánům SRN na hraničním přechodu Pomezí spolu s vrakem Dauschova automobilu a nalezenými osobními doklady, k nimž českoslovenští úředníci přiložili i kopii úmrtního listu. Prakticky to bylo provedeno tak, že na hraniční přechod přijel západoněmecký pohřební vůz se dvěma pracovníky pohřební služby a vozidlo odtahové služby, vše v doprovodu příslušníků západoněmecké celní služby. Obě vozidla se pak vydala s doprovodem československých orgánů do Chebu, kde byla naložena rakev a zdemolovaný opel. Řidiči se pak vrátili na Pomezí a po nezbytných formalitách odjeli do Spolkové republiky Německo.

Rakev s Dauschovými ostatky byla pravděpodobně uložena na hřbitově v Tirschenreuthu.

  Případ Thomase Dausche je zcela výjimečný tím, že se jednalo o smrt západoněmeckého občana na hranici SRN a ČSSR, který k pokusu o násilné překročení hranice použil technického prostředku v podobě automobilu. Unikátní je rovněž faktem, že se s největší pravděpodobností jednalo o sebevraždu.


Pohled na OPK Pomezí - dobové foto.




ZDROJ:   http://www.ustrcr.cz/ 

AUTOR:  Ivo Pejčoch

DOBOVÉ PROTOKOLY:  https://www.facebook.com/petpaz62

FOTOGRAFIE:  http://www.vojensko.cz/ 






Zajímá vás více ? 


Spojení navázáno: OPK Pomezí - Zollamt Schirnding






4. března 2013

EPITAF.

(c) AUTOR PŘÍBĚHU: Zdeněk Nagovský


S pokorou v mé pohanské duši jsem si dovolil pojmenovat příběh, který Vám, milí čtenáři, chci vyprávět, stejně jako kdysi pojmenoval svou nesmrtelnou báseň pan Jiří Wolker. Proč zrovna Epitaf? Snad jen proto, že náhrobní nápis hraje v našem příběhu, patřícím do kategorie „hraničářských Akt X“, svou roli.

Nad bývalými obcemi Ruštejnem a Waldorfem, v době mého vojančení již jen zarostlými kopci se zbytky původních obydlí, byla přilepená mlha. Tu a tam studený vítr poodvál její část a odhalil tak zežloutlé a zčásti spadané listí ze silných dubů a buků, stejně tak z většiny náletů, které za čtyřicet let, co kraji opět vládla paní Příroda, vyrostly do rozměrů ztepilých dřevin. Místy se pod zplaněnými ovocnými stromy, které zasadila do země ruka prvorepublikového či ještě staršího zemědělce, našlo něco pár svrasklých plodů, které ještě nestačila pozřít lesní zvěř, zejména divočáci, kteří nakvašené ovoce požívají se stejnou oblibou jako lidé alkohol.

V rozkaze operačního důstojníka je sice řečeno, kudy se hlídka má přesně pohybovat, nicméně je na ní, jestli se od předem určené trasy, pokud zrovna neprovádí kontrolu signální stěny, mírně odchýlí, či nikoliv. Vše záleží na průběhu výkonu služby a momentálním vyhodnocení situace. Na to jsem se tehdy v duchu vymluvil i já. Byl jsem členem a zároveň i velitelem jednočlenné hlídky, tak jaképak copak. Prostě jsem si trasu průzkumu terénu střihnul poněkud jinak, než stálo v plánu. Proplétal jsem se mezi stromy a keři a sem tam jsem zavadil nohavicí o zvadlou ostružinu. Občas se mi noha svezla po kluzkém, ve slehlé trávě ukrytém kameni. Díky pevné vojenské obuvi jsem ovšem podobné maličkosti téměř nevnímal. 

Jen co jsem vystoupal po jedné z několika vedlejších cest klikatících se po vrstevnici do půli kopce, padlo mi do oka cosi na první pohled nepřirozeného. Z mlhy proti mně vystupoval oblouk široké, klenuté, z kamenů zbudované, na okrajích částečně pobořené, brány. V jejím oblouku se skvěla dvě písmena: J.P. Zastavil jsem se a hleděl vstříc volnému prostoru, který dle zrezivělých bytelných pantů, kdysi musela překrývat těžká vrata. Autor Psa baskervilského by jistě nad takovým pohledem radostí zavýskl. Mně se spíše sevřelo hrdlo. Postoupil jsem o pár kroků blíže a položil ruku na poškozenou omítku zbytku stavby. Byla vlhká. Není divu, v tomto psím počasí. Prošel jsem bránou a rozhlédl se. Podle pobořené zdi jsem usoudil, že patřila k většímu stavení, na kterém však již dávno zahlodal zub času. Ale možná i vojenská technika blízko době, kdy se poblíž hranice stavěly první drátěné zátarasy. Proč by však vojáci nestrhli i bránu? 

Opět jsem popošel pár kroků. Bylo to, jak jsem předpokládal. Brána byla se vším všudy součástí oplocení bývalého stavení, s největší pravděpodobností statku, ze kterého zbývaly už jen sklepní prostory a na menších hromadách pobořené zdivo. V tu chvíli jsem zcela zapomněl na jakoukoliv tíseň spojenou se smutně vzhlížejícím místem a ke slovu se dostala má prospektorská zvídavost. Sklepy byly totiž mnohdy místy, kde se po původních obyvatelích dalo leccos najít. Nešlo o to vykopat šperky nebo zlato. To si Němci v tomto kraji odnesli ještě před odsunem, případně se pro ně vrátili po něm. Mnohé jistě vyhrabali i naši předchůdci. Radost však udělala jakákoliv mince, stříbrný prstýnek, porcelánová panenka či částečně poškozená mosazná lampa. Dnes mají podobné artefakty cenu zlata. Ale měly i tehdy, pokud si je člověk spojil s místy a osudy lidí, kterým patřily. Ne vše je možné přepočítávat na hodnotu, jakou jsou peníze. Navíc tak pomíjivou. 



Rázoval jsem mezi ruinami a odhadoval, kde mohla být ta která místnost a k čemu sloužila. Vchod do dříve prostorného sklepa byl zavalený. Procházel jsem se a namátkou špičkou boty obracel kameny. Co kdyby? Po nějaké chvíli můj zrak však upoutalo něco jiného: asi tři čtvrti metru vysoký, hlazený kus švédské žuly s nápisem. Že by náhrobní kámen? Ne, to je hloupost. Co by tu na kraji bývalého dvora dělal? Jen co jsem se pořádně podíval, zjistil jsem, že se skutečně jedná o pomník, tedy spíše o jeho torzo. Byl věnován obětem velké války. Obešel jsem jej a shledal na zemi jeho další povalenou na díly rozbitou vrchní část. O kus dál se válel trup z kamene vytesaného orla s ulomenými křídly. Orel měl na hlavě naraženu prostřelenou německou přílbu. Podobné pomníky se stavěly většinou na návsi nebo u cesty. Proč ale tady? Je však možné, že tudy dříve cesta opravdu vedla. Těžko říci po tolika letech. Mávl jsem nad tím rukou. Otočil jsem se a snažil se v pokleku přečíst nápis na spodní, stojící části pomníku, zády otočený k bráně. 

V tu chvíli jako by do mne střelil. Vyskočil jsem, a s rukama na hlavě, ze které mi v tom kvaltu spadla brigadýrka, jsem z místa doslova vystřelil. Ne ovšem daleko. Po několika metrech jsem zakopl a natáhl se jak široký, tak dlouhý, na mokrou, špinavou zem. Navíc mne "kosa" bolestivě udeřila do zátylku. 

Jen co jsem se po chvíli probral a začal opět vnímat okolí mi došlo, co se stalo. Vrchní část zděné brány, kterou jsem před pár minutami prošel, se s hlukem zhroutila. Na zemi se válely její těžké balvany. Být v té chvíli pod ní, je po mně. Vzhledem k tomu, že brána byla stará nějakých dvě stě let, byla docela náhoda, že spadla právě teď. Zvětralému zdivu však neporučíš. 


Zvedl jsem se ze země, opucoval si uniformu, upravil si opasek a z laufu samopalu jsem vyrýpl mazlavou hlínu. V té chvíli jakoby ze mne spadla tíseň, kterou jsem po celou dobu přítomnosti v okolí starého stavení cítil. Učinil jsem pár kroků nazpět a znovu poklekl. Přeci jen jsem chtěl dokončit něco, co jsem díky nastalým okolnostem nestačil. Hranou dlaně jsem stíral jemný mechový porost z jednotlivých písmen švabachu a postupně, zamýšleje se nad významem jednotlivých, pro mne ne zcela bez problémů čitelných znaků v návaznosti na význam slov, jsem pomalu četl a v duchu překládal: 

Jsou jen dvě brány, kterými je dovoleno projít člověku. První je brána zrození, druhou brána smrti. Voják se dočasně potácí mezi oběmi.

Jen jsem odtrhl oči od nápisu, udělalo se mi nevolno. Nedbaje na cokoliv z okolí, spěchal jsem dlouhými kroky na hlavní cestu, ze které jsem se vzdálil. Radiostanicí jsem si ověřoval spojení s rotou. Zdálo se mi totiž, že jsem se na nějakou dobu ocitl úplně jinde, než jsem měl být. Ospalý hlas dozorčího mne vrátil do reality. Pohlédl jsem na hodinky, jejichž sklíčko bylo prasklé a zasakroval. Do konce služby mi zbývalo ze tří hodin jen půl druhé hodiny. Počítáno na vzdálenost od roty, nebyl jsem ani v první třetině plánované trasy. Nasadil jsem tedy lehký klus, abych časový schodek vyrovnal. Konečně jsem doběhl ke sloupu s vyústěním spojení. Mikrotelefonem jsem provedl jeho zkoušku. Samozřejmě, že pozdě. No nic, nikdo mne nesháněl, nic se tedy neděje, vysílačkou jsem se předtím ozval, uklidňoval jsem se a svižně jsem procházel terén směrem k rotě. 


Zaslechl jsem motor. Gáz, lesácký. Ozvaly se brzdy. „Posaď se,“ vybídl mne starý pan Ledvina. „Díky bohu,“ odpověděl jsem a vděčně přijal místo na sedadle spolujezdce. Panu Ledvinovi bylo přes šedesát a pro pohraničníky byl živou legendou. Byl jedním z těch, kteří osidlovali pohraničí a kteří se po válce utkávali s různými živly, ať už s bývalými nacisty nebo jinou pakáží. Byl otcem kojence, kterému legendární pašerák Zika, později zastřelený pohraničníky na blízké Pleši, strčil v nepřítomnosti jeho matky do kolébky ruční granát: pro tentokrát ještě zajištěný…Pro pana Ledvinu byla tahle událost momentem životního zlomu. I ti starší jej pamatují již jako lesního dělníka.

„Co jsi tak schvácený, Zdenále,“ zeptal se mne pan Ledvina. „Abych nebyl, komandýre,“ oslovil jsem ho tak, jak jsme na to byli mezi sebou zvyklí a vyprávěl mu o tom, co se mi přihodilo. Za Dianskou křižovatkou pan Ledvina zastavil. Seděl chvíli mlčky v sedadle a zamyšleně se usmíval. Díval jsem se na něj a čekal, co mi na můj zážitek, který jsem mu ještě nedovyprávěl celý, řekne. 

„Víš v čem je problém?“ Zakroutil jsem hlavou. „Problém je v tom, že bránu Portenhagerova statku, kterou jsi prošel, jsem osobně zbořil bagrem před třiceti lety.“ Vyvalil jsem na něj oči. „Je to tak,“ přikývl. 

Aby toho ještě dnes nebylo málo, pokračoval: „No a přesně ten samý příběh, kterému jsem se, dodnes si to vyčítám, tehdy smál a vesele si ťukal na čelo, vyprávěl před dvaceti lety stejně starý kluk, jako jsi ty.“ „Pohraničník?“ otázal jsem se. „Jak se jmenoval?“ „Ani se neptej, znáš ho z vyprávění, o pár měsíců později ho zastřelil ve službě jiný voják. Má kousek odtamtud pomník…“






ZAJÍMÁ VÁS VÍCE?

Pohraničník J.Ulrich:  Stalo se 20.12,1964




DALŠÍ PŘÍBĚHY Z.NAGOVSKÉHO. 

Příběh z podzimu 1986: Studna

UFO nad státní hranicí:  Tajemno




6. rota 1. praporu 9. brigády Pohraniční stráže v obci Železná.

Rota je jako nová a využívá ji Policie ČR, dnes (r. 2008) je majetkem MV.

Okres: Domažlice
GPS: 49°35'10.566"N, 12°35'17.433"E
ČR

1. března 2013

PŘEVEDU VÁS - NA ONEN SVĚT.

To je název nové knihy spisovatele Emila Hrušky, která nyní vyšla v edici Magnetka. 




V úvodu této knihy je napsáno: 


Pašeráctví a vše s ním spojené bylo podmíněné existencí oné neviditelné čáry, jíž bylo možné si představit mezi bílými hraničními kameny a která, jakkoli byla v reálu neviditelná, měla obrovskou moc. A také přitažlivost. 

Po druhé světové válce na pár let ožilo pašeráctví doplněné o dva další fenomény: tím prvním, sevřeným lety 1946 – 1947, bylo přemísťování majetku sudetských Němců, kteří museli opustit Československo, hlavně do Bavorska, ale také do Rakouska. 

Druhý fenomén byl novotou, nad níž se vznášel jak kriminál, tak smrt. Převádění lidí přes hranice. Až na výjimky za úplatu. A cesta hraničními hvozdy na západ stála hodně. Zrodila se tak nová a nebezpečná „živnost“. 

Zatímco v letech 1945 – 1947 se její „zákazníci“ rekrutovali z takzvaných banderovců (Ukrajinců), Němců utíkajících před trestem, ale také Čechů a Slováků, kteří kolaborovali s nacisty, po únoru 1948 šlo skoro výhradně o lidi nesouhlasící s novým politickým režimem. Jednalo se o tisíce osob, z nichž některé se vracely stejnou cestou s jiným posláním. 

Česko-bavorská hranice a česko-rakouská hranice se stala nadlouho tepajícím neuralgickým předělem protivníků ve studené válce. V nebezpečné džungli, která se stala z pohraničí, se nemohly neobjevit šelmy. Bezcitné, bezohledné, zištné až do morku kostí. 

Dokázali spojit převaděčoví s nejhoršími kriminálními skutky. S vraždami a okrádáním lidí, které se jim v dobré víře doslova vydali všanc. Ale existovali také převaděči, kteří svou „živnost“ jen fingovali – proto, aby zájemce o převedení přes hranici přivedli do rukou policie. 

Tato kniha pojednává o třech případech z poválečných západních Čech. O případech, ve kterých hlavní roli hrála státní hranice a převaděči, které můžeme počítat k oněm zmíněným šelmám. 








RECENZE - (c) Karel Sýs


„Die Grenze nährt – hranice živí“. Tímto pravdivým výrokem provorepublikových pašeráků na česko-německé hranici začíná kniha Emila Hrušky PŘEVEDU VÁS… NA ONEN SVĚT! (Pražská vydavatelská společnost a nakladatelství Epocha, Praha 2012, obnovená edice Magnetka). Podtitul Případy z poválečného pohraničí vysvětlí netrpělivému čtenáři, že se nejedná o žádnou lacinou duchařinu.

České pohraničí se stalo na nějaký čas rájem zlatokopů, kteří zvětřili majetek, ale také vlasovců, dezertérů a politických dobrodruhů, již na konci tehdejšího východního světa hledali úkryt před spravedlností. Tím není řečeno, že by tento kraj nepřišli osídlit lidé poctiví, kteří ho chtěli zvelebit; naopak, byla jich jistě většina. Ale jak už to bývá, dobro není tak čtenářsky přitažlivé jako zlo.

Zkušený autor, znalec prostředí i poměrů (viz jeho předcházející knihy, např. Pohoří divočáků, Sudetoněmecké kapitoly, My, hoši ze Sudet ad.) mohl jen sáhnout do bezedné pokladnice námětů a otevřít počítač. Ovšem to by mu nestačilo. Námětů měl na výběr jistě nepřeberně, ale nebyl by to Emil Hruška, kdyby se spokojil vyprávěním, jež samo o sobě by vzbudilo zájem. Je především anebo současně historikem a dokumentaristou, který se na rozdíl od mnoha spisovatelů literatury faktu opírá o „vlastnoruční“ výzkum a bádání v terénu i v archivech.

Příběh první – Případ šelmy s dunivým hlasem – uspokojí i nejotrlejšího čtenáře hororů. Hubert Emil Pilčík byl pravděpodobně nejmasovějším vrahem české kriminální historie a jeho odříznutá hlava právem skončila ve skleněné nádobě s lihem nebo s čím coby exponát Ústavu soudního lékařství plzeňské univerzity.

Byl nenápadný, oblíbený, sbíral léčivé rostliny, botanizoval… Pro čtenáře detektivek nic neobvyklého, vrahem bývá standardně zahradník. Jenže Hruška nepíše detektivku ke krbu, nýbrž knihu nabitou fakty, z nichž mrazí, neboť se vskutku staly. Pilčík totiž převáděl zájemce o život za železnou oponou. Převáděl, ale občas nepřevedl. Chudé nechal na pokoji, ale jakmile vycítil majetek… Ani dívčí krása ho nenechávala chladným. Dvanáctiletou D. Š. opakovaně znásilňoval ve vlastnoručně zhotoveném dřevěném přístroji, který tlumil její křik. Obludný mučicí nástroj se rovněž zachoval do našich dnů.

Dějištěm byl prostor ohraničený Planou, Mariánskými Lázněmi a bavorskou obcí Grosskonreuth, tedy jakýsi bermudský trojúhelník. Případ byl přeplněn absurditami, z nichž nikoli nejposlednější byla skutečnost, že kriminalista, který pachatele odhalil, se nakonec kvůli bytové nouzi usídlil ve vrahově domě.

O naší době vypovídá morbidní aktivita jisté cestovní kanceláře, jež v srpnu 2008 uspořádala tematický autobusový zájezd „Po stopách Huberta Pilčíka“, zakončený v „pubu s pípou a počitadlem na každém stole pro soutěž, který stůl vypije nejvíc!“

Podobnost Pilčíkova příběhu s epizodou Bestie ze seriálu Třicet případů majora Zemana není náhodná. O Pilčíkovi psal svého času rovněž Rudolf Kalčík (Strýček Smrt), ale i zde šlo spíše o beletrii.
Hruška končí příběh zajímavou informací o akci StB Kameny, jež spočívala v předstíraném převádění kandidátů existence ve „svobodném světě“.  

Druhá kapitola – Špioni, herečky a převaděči – uspokojí milovníky starých filmů. Je zde zachyceno smutné životní období herečky Marcelly (Marcely) Sedláčkové i její matky, předválečné filmové hvězdy Anny („božské Anduly“) Sedláčkové.

Anna Sedláčková byla vskutku statečná žena – jako snad jediná se odmítla dostavit na manifestaci českých herců, konanou pod egidou Emanuela Moravce 24. června 1942 v Národním divadle. Ano, to je ona akce, na níž Karel Höger a celé auditorium svižně hajluje. Höger jen měl tu smůlu, že seděl na kraji a byl příliš populární. Všichni horlivě slíbili věrnost Německé říši, aby pár let nato slibovali větrnost všem říším, co jich bylo, je a bude. Ne tak Sedláčková. Kupodivu se jí však nic nestalo, dostala jen půlroční distanc. Hajlující účastníci slibu jí to po válce dali sežrat.

Po roce 1948 se matka a především dcera zapletly do převaděčské a mírně špionážní aféry (například pomohly přepravit na Západ jeden kilogram jáchymovské uranové rudy!), ale o tom se dočtete v knize.

Pro zajímavost uvádím, že Antonín Zápotocký Marcellu nejen propustí, ale přijme na Hradě, daruje jí rádio a slíbí, že může zase hrát a nikdo jí v tom nesmí bránit. A tak si zahraje například v Andělu na horách či v Dámě na kolejích. A matka, kdysi „největší umělkyně Evropy“, v září 1967 obdrží titul zasloužilá umělkyně.

Nejlepší si Hruška nechal na konec. V Proměnách obratného vlasovce rozplétá neuvěřitelný případ hochštaplera, který několik let vodil za nos českou, slovenskou, sovětskou a bůhvíjakou ještě rozvědku. Ještě v dubnu 1945 vlasovec, ocitá se v květnu v Praze a Karlových Varech coby hrdina, partyzán, rozvědčík, vlastenec, důstojník Svobodovy armády. Vše mu vychází, ale s jídlem vzroste jeho chuť, až se udáví příliš velkým soustem.

Kauza poskytuje netradiční pohled – míněn pohled dnešních převlečených „historiků“ – na práci SNB, StB, NKVD, KGB, CIA, CIC a jak se všechny ty instituce jmenovaly, ale i na vlasovce a jejich tragickou, leč neomluvitelnou roli v dějinách.

Tato kapitola obsahuje rovněž krátkou, ale bystrou a objevnou úvahu nad nezvykle významným postavením, které v ruské, sovětské a pak znovu ruské historii i politice zaujímají Karlovy Vary.










Emil Hruška
se narodil 19. srpna 1958 v Mladé Boleslavi Vystudoval práva (s pozdější specializací na práva průmyslového vlastnictví) a žurnalistiku. Po léta působil jako novinář a podnikový právník (mj. v plzeňském holdingu ŠKODA). V rámci své profese pobýval v řadě zemí včetně Mongolska, Ruska, Srbska či Bulharska. 
Od roku 2004 se specializuje na problematiku Evropské unie a působí jako poradce některých českých poslanců Evropského parlamentu. Literární činnost a publicistika se často překrývá s jeho profesním zájmem, ale většinou jej přesahuje. 
Je mimo jiné autorem knih Akce Zeppelin (1999), Pohoří divočáků (2002), Sudetoněmecké kapitoly (2008), Konrad Henlein - Život a smrt (2010), ale také povídkových sbírek My, hoši ze Sudet (2005, německy pod názvem Das Pferd am Fallschirm 2010) a Muž dvou rakví (2007). Publikoval velké množství příspěvků v českém a německém tisku.

ZDROJ: http://www.detektorweb.cz/

KNIHA: http://www.kosmas.cz/knihy






ZAJÍMÁ VÁS VÍCE?

Příběh hraničního převaděče: BESTIE

Na starém Mohelně: Článek E.Hrušky