ZDIVOČELÁ HRANICE

Každým rokem,počátkem měsíce července, jako na povel z centrály zaplaví po okraj naplněné žumpy stránky mainstreamových medií zběsilou kampaní proti bývalým příslušníkům Pohraniční stráže, kteří vždy 11. den prvního prázdninového měsíce slaví svůj svátek. 

Světlo světa pak spatří výpotky rychlokvašených „historiků“, absolventů ve světě tak proslavených českých soukromých vysokoškolských ústavů, kteří se neštítí ničeho a zásobují čtenáře historkami, které by jim v dřívějších dobách neotiskli ani v sešitech proslulého Morzakoru. 

Pro převážnou část seriózně se tvářících, německými majiteli vlastněných periodik, vydávaných v této krajině, jsou takovéto příležitosti využívány k zneuctívání naší historie a výchově dorůstající mládeže ke germánskému chápání českých a slovanských dějin. „Historici“ z různých ústavů dokazují, že si svých třicet stříbrných opravdu zaslouží. 

V badatelnách zjistili, že na hranicích s Rakouskem a NSR od roku 1948 do roku 1989 zemřelo celkem 1104 osob, z toho bylo 654 příslušníků PS a 450 civilistů, ročně tedy zahynulo na SH v průměru 27 osob. 

V brzké době vypukne ve smečce hlídacích psů demokracie nový záchvat vztekliny v podobě všeobjímající kritiky činnosti Pohraniční stráže, donekonečna bude připomínáno, že železnou oponu vybudovali "komanči" kvůli tomu, aby naši občané nemohli svobodně cestovat, budou se popisovat příběhy světlonošů demokracie, kteří byli zadrženi při pokusech překonat státní hranici se zbraní v ruce, granáty v kapse a trhavinou v ruksaku a následně, jak jinak, odsouzeni ve vykonstruovaných procesech k dlouholetým trestům vykonávaným v gulazích.

   
Možná by si někdo mohl všimnout, že mezi Izraelem a Palestinou probíhají čilé stavební práce izraelských firem na budování zdi, která se nápadně podobá té, která byla vybudována v Berlíně. 

Při trošce snahy ukázat aspoň virtuální objektivitu, by se někdo z nich mohl kradmo kouknout za Velkou louži, kde se pomalu dostavuje plot mezi USA a Mexikem, což je v přímém rozporu s principem volného pohybu lidí, který kdysi západní propaganda tak halasně šířila pomocí vysílaček, z nichž jednu máme nyní v Praze. 

Železná opona na hranici USA - Mexiko

Tiskem budou vláčeni Pomocníci Pohraniční stráže za jejich dobrovolnou činnost, ale nikdo si nevšimne, že ze strany USA je na hranici s Mexikem k její ochraně využíváno na 12 000 (!) dobrovolníků. Že by se američtí rangeři inspirovali u nás? 

V roce 1994 prezident Clinton zpřísnil pravidla pro překonávání hranice a do konce roku 2009 na hranici zahynulo celkem 5100 osob, což je oficiální údaj mexické vlády, která počítá jen nalezená těla, protože drsná příroda a divoká zvěř si s mrtvolami poradí dříve, než je někdo najde. 

Hranice USA - Mexiko. Bílé kříže obětem americké železné opony.

Na této hranici zahynulo za 16 let průměrně 318 osob ročně. Doufám, že ve světle těchto čísel nějaký hrdina nezapomene nazvat příslušníky Pohraniční stráže masovými vrahy.
   
Měl by si však předtím vzpomenout na ty neozbrojené Hispánce, kteří položili své životy u piedestalu sochy Svobody, při pokusu zjistit, jak chutná demokracie. 


ZDROJ: Obrys Kmen 

ZAJÍMÁ VÁS VÍCE ? 

Britské listy: Zodpovědnost pohraničníků? 

Pohraniční stráž ČSSR: Po 11.listopadu 1989

Americká Pohraniční stráž: U.S. Border Patrol

United States Border Patrol: Wikipedia

PÁTRÁNÍ - co se stalo v Horní Plané v roce 1985 ?

První týden letních prázdnin roku 1985 byl hlášen podle zprávy z hlásky PVOS Sv.Tomáš v katastru obce Zvonková ve  21:18 hod. cizí objekt, který měl přistát v prostoru mezi Strážným vrchem a Zvonkovým vrchem. 

/14.rota PS Zvonková odkaz/link /   / PVOS Svatý Tomáš PH 211 - odkaz/link / 

Při hledání objektu, jehož se zúčastnilo několik desítek vojáků ČSLA a Pohraniční stráže se služebními psy, nebyl objekt nalezen. 

Ve 23:05 bylo hlášeno PVOS, že byl z uvedeného prostoru zaznamenán start vzdušného prostředku. Akce pokračovala až do ranních hodin následujícího dne, ale bezvýsledně.

V noci byla sice nalezena kruhová plocha, ale nikdo ji s vzdušným cílem nedával do souvislosti.

V den případu bylo teplé letní počasí, skoro jasno, mírný vánek.

Po 4 dnech od události bylo místo opět prozkoumáno v rámci kriminalistického ohledání činu, včetně záznamu, který provedl tehdejší zástupce velitele samostatného útvaru PS, který i akci velel. 

Provedená fotodokumentace a výsledky ohledání okolí byla uložena do archivu MV na Zbraslavi (Praha).

Na místě se zkoušel příjem radiosignálu (tehdejší přesné údaje nejsou známy), a toto měření bylo opakováno za rok (1986), neboť obrazec byl stále zřetelný. Směrem k němu výkon radiostanice RF-10, ale i výkonnějších rdst klesal.

Místo bez vegetace vypadalo, jako by zde působila velmi vysoká teplota, ale ne otevřený oheň. Na místě nebyl patrný žádný hmyz.

Popis místa.

Téměř pravidelný kruh o průměru 6 m, ve kterém prakticky vyhynula vegetace. Nová se objevila až po několika letech.

Lokalita. 

Západně od obce Račín, 200 m jihozápadně od kóty 804,5 m, asi 100 m od hranic s Rakouskem, směrem k HM-1/41, v katastru Horní Planá. Sklon terénu na jihozápad až jih. Na samotném místě rovina. V roce 1985 byl majitelem Státní statek Šumava.

(Zdroj: KP UFO Badatelská organizace )



AKTUALIZACE 6.6.2013

E-mailem se ozval jeden z přímých účastníků výše popisované záležitosti. Na jeho přání neprozrazuji identitu ani v iniciálách. 
Seznamte se tedy s vylíčením události,tak,jak ji v mailu popsal.

X.Y. @seznam.cz

Světla u hranice

Dnes 6. 7. 2013, 17:14:51

Komu: pohranicnik@gmail.com

Zdravím.
Předem bych prosil o diskretnost, pokud budete uveřejňovat nějaké info ode mne, tak nepište ani iniciály. Nechci nikoho draždit.. něco jiného by bylo si pokecat u taboráku. :)

Tento večer jsem sloužil na věži hlásky PH 251 v Horní Plané. Nepamatuji se jestli v době kdy nam volal operační ze sálu, jsem byl ještě na věži, nebo už dole. Hlasil, že mladý voják, který slouží na věži na PH 252 v Dolní Vltavici (v jehož rajónu to bylo), si u hranice všiml jakoby přistání nějakých oranžových světel, prostě nějakého objektu. Hlásilo se to hned PS a ti provedli zákryt v oblasti. Armáda ČSLA tam určitě nebyla, to by musel povolit leda nějaký generál a existovalo by velké riziko, žeby se všichni z vojáků do kasáren nevratili :).

Radar na Kopci (na Tomáši) byl odstaven a další dva radary v oblasti nic neregistrovaly (Světlík a pak ještě jeden, o kterém se moc nevědělo co to je a kde vlastně je).

Ani odlet objektu jsme na PH 251 nezaregistrovali (což na PH 252 ano.. mladý sloužil jak nové hodinky) a nasledovala sprška nadávek od dozorčího ze sálu, ale i z vyžších míst bylo hodně bu,bu,bu... možná i někdo dostal basu (to se stávalo často a trochu mi to splývá, která basa, kdo a za co). 
Mysleli jsme si, že vyplašený mladý (jarní 1985-ka) po celodenní službě snad viděl nějaké reflektory auta v lese na rakouské straně a ty nahlásil. A tak jsme na věži nesloužili. Možno nebyl ani nikdo venku, ten rok bylo hodně komárů.

Kolem 5. 6. (hodinu si nepamatuji) měl u Horní Plané velké problémy vrtulník MV (ministersva vnitra) MI-2, ten který letal denně od Chebu podel hranice. Zřejmě šlo o problem s motorem. Vypadalo to jakby naletával nad plaž a chtěl tam přistat. Jenže lidi na pláži místo aby mu uhnuli tak mu jenom mávali (šlo asi o samy dederony, byly tam vidět jenom stany a traboše). Byl jsem na věži jenom já (jaro 84) a dával jsem to operačnímu a řekl jsem mu, že to vypadá jako by byl pilot v lihu. Pilot pak manevr přistání vzdal a tak nějak šejdrem - bokem a jakby se zhoupnutím (jaké je vidět v amerických filmech často) odletěl kolem břehu směrem na Černou v Pošumaví.

Večer volal operační, že ta MI-2 shořela u Budějovic po narazu do vysokého nápětí a že ráno dojedou kontraši. Dojeli a pak jezdili několik dnů po sobě kontraši, vyšetřovatelé, snad celý štáb, kdejaký důležitý vůl na kontrolu a jednou nebo dvakrát i nějací piloti, kamarádi těch co byli v MI-2. Ti piloti a kamarádi byli v pohodě, žádný kontroly. Vylezli si na věž a chtěli slyšet co se stalo a jak jsem to viděl a dokonce co si popravdě o tom myslím. 

No a do toho pak přišly ty světla u hranice.. za pár dnů.

Jinak se koncem jara 85 až do léta tehož roku objevily nějaké divné záblesky a jakoby průsvitné objekty na obloze, ve tvaru letadel bez křídel, a pod letovou hranici 010 (3 až 8 co jsem já viděl) . V oblasti od Nové Pece a Volar po Zvonkovou. Vedlejší hlásky - ty ze Zhůří ale nic neregistrovaly, i když to bylo i nad nima. Sám jsem to viděl 2 nebo 3x a litaly na to stihačky, Albatrosy a MIG 23 (i dvojkabiny). Nikdy se však nezjistilo, co to vlastně je a radary to nebraly (prý ani velké a ani ty na stihačkách). Piloti to myslím viděli také, nebo alespoň v jednom, dvou případech. Nebyly to ale větroně a pohybovalo se to pomalu.. nebo naopak to v mžiku ulítlo. Byl však enormní zájem to identifikovat. Jinde by se na to vybodli ale tam na to lítali po každém nahlášení. 

O UFO jsme tenkrát nijak neuvažovali, měli jsme za to že jde o nějakou záhadnou techniku nebo balony z Německa nebo Rajchu.. prostě jako o nějaký druh provokace. Na druhou stranu nám kontraši zakazovali o tom kdykoli a kdekoli mluvit. Dělali s tím šilené tajnosti. Čert ví proč.. jakoby šlo o nějaký bermundský trojúhelník.
U Horní Plané je místo, kde udajně jde projít do nějaké jiné dimenze (zní to jako pohádka ale udajně se to tak jeví).

Takže tolik pane. Možná se vám ozve někdo z PH 252, který tam v ty době sloužil. To je ta hláska, kde v roce 1975 letal ten americký vrtulník.

                                         Mějte se fajn. 

VÝZVA !

Hledám účastníky a příme svědky tohoto neobvyklého jevu. 

Uvítám také informace od někoho,kdo nebyl přímým účastníkem události,ale byl o ni informován od kolegů v uniformě, místních obyvatel, případně vyšetřovatelů.

Informace,vaše názory,případně svědectví o podobných incidentech můžete publikovat zde,v rubrice KOMENTÁŘE,

nebo je zaslat do "redakce" weblogu Pohraničník. Samozřejmě,že pokud si to budete přát, vaše anonymita bude zachována a identita nebude zveřejněna, diskrétnost je jednou z pravidel tohoto webu.

KONTAKTY - Admin weblogu Pohraničník:

pohranicnik@bloguje.cz 

pohranicnik@gmail.com

ZAJÍMÁ VÁS VÍCE ? Obdobné incidenty na československé státní hranici.

UFO - 15.rPS Všeruby  Rok 1983

UFO - 1.rPS Trojmezí   Rok 1988

UFO - 6.rPS Železná   80-té léta

Ilustrační obrázek k článku.

Setkání pohraničníků 13.7.2013 Dyleň.

Pro zvětšení KLIKNĚTE na obrázek.

Zajímá vás více?  

13.rota PS  Dyleň 

Objekt elektronické války Stanoviště Dyleň

Dolní Žandov Pohled do historie PS 

Klub přátel Dolního Žandova

Reportáže Československé televize vysílané v TN

Na serveru Youtube jsem narazil na dvě zajímavé reportáže štábu Československé televize.

První je z utečeneckého lágru v rakouském Traiskirchenu, kam se mj.dostali i ti, kteří překonali "zelenou" čs.-rakouskou hranici jako tzv.narušitelé.

Reportáž zavání předlistopadou propagandou, kdyby nebylo výpovědí rakouských občanů žijících v Traiskirchenu,které rozhodně ze sympatií ke komunistům či socialismu podezřívat nemůžeme. 

Druhá reportáž je ze života československých pohraničníků, štáb čs.TV si zajel na pohraniční rotu. Jedná se o druhou polovinu 80-tých let, takhle nějak to v té době na rotách PS bylo, sám si to pamatuji ze své služby na 1.rPS v Trojmezí, v letech 1985-1990. 

Video na serveru Youtube

...a na závěr trocha akčního odlehčení. Pohraniční stráž v krimifilmu AKCE EDELSTEIN.

Video na serveru Yourube

Zajímá vás více? 

Traiskirchen  Uprchlický tábor

PS OSH  Pohraniční stráž

Zdroj: http://www.youtube.com/user/PohranicnikBlogujeCZ?feature=watch

Setkání pohraničníků 31.8.2013 Chodová Planá.

Pro zvětšení KLIKNĚTE na obrázek.

12.bPS Planá - zajímá vás více ?

Facebook:  12.brigáda PS Planá

Webové stránky: Plánští Chodové

Vojensko CZ:  12.školní bPS

Brigáda sídlila v areálu Plánského zámku, v centru Plané, přímo pod náměstím.

Okres: Tachov

GPS: 49°52'10.552"N, 12°44'3.366"E

Vzpomínky na zelenou hranici 1976-1978

V roce 1976 jsme s několika kamarády z našeho města rukovali na západ republiky plnit svou občanskou povinnost (ze které byli všichni vrstevníci z ročníku „nadšení“, až na několik jedinců). Se slovy maminky, která nám ještě zněla v hlavě, jsme nabrali směr Volary. Pro mě to bylo velké dobrodružství, o tomto městě jsem něm žádné vědomosti, prostě mi někde unikly.

Již cesta vlakem z Číčenic byla šokem. Uprostřed vagónu se nacházela kamna na uhlí, nemohl jsem od nich odtrhnout  oči. Jezdíval jsem vlakem celkem často, ale takové vagóny snad pamatovaly mou babičku. Ale dojeli jsme dobře. Že se nikomu vystupovat nechtělo ani říkat nemusím, přesto nás dokázali seřadit a v prvním polovojenském útvaru jsme vyrazili do kasáren. Při procházení bránou se otáčím a hledám nápis i z druhé strany, na té první bylo „Vítáme Vás“, ale na té druhé „Nic“. Kamarádi, kteří už měli po vojně, vyprávěli, že je tam napsáno „Už vás máme“. První zklamání.

Pak přišlo zklamání druhé, i když pro mě bylo zábavné. Procházeli jsme tzv. „kombajnem“ (většina zná – z civila se stává voják, v našem případě příslušník PS a kdo je víc?), došlo také na stříhání. Já jsem se dostal ke staršímu vojákovi, který se mě zeptal, „jak to chceš, zobáku?“ Já na to jestli můžu poprosit lehce zkrátit, kotlety zastřihnout a vzadu na havla. Chlapec vzal mašinku, dvakrát udělal „bzum zum“ a já byl dohola. A pak otázka podbarvená smíchem, „takhle nějak sis to představoval?“ Já koukám do zrcadla, tam nějaký cizí člověk, ale byl mi podobný, zírám na sebe, otáčím hlavu a říkám, „no to je vono, to je přesný, díky.“ Veselý holič se přestal smát a raději mě poslal dále. 

Jak vycházím od holiče, vrazím do nějakého kluka, podívám se a říkám, „neznáme se odněkud?“ On se začne smát, „ty vole, já jsem tvůj kamarád Pepa, jedeme spolu na vojnu! Vypadáš jako plešatej bandita!“ „Za to ty jsi krasavec,“ říkám, „jako Fantomas!“

Nejlepší dny ale měly teprve nastat. Ve Volarech nás s Pepou rozdělili, on tam zůstal a já přejel do Železné Rudy. Hned druhý den po příjezdu jsem byl účastníkem krásné komedie. jednoho rána po snídani jsem začali být zváni do kanceláře ZVP velitele, mám pocit, že ke kapitánovi Š. Nikdo, kdo návštěvu již absolvoval, nechtěl říct o co jde. A tady je mé svědectví. Po zaklepání na dveře se ozvalo „vstupte“, zahlásil jsem se (nic moc, spletl jsem hodnost), na mě kapitán Š. bez varování vyhrkl: „Chceš do SSM?“ já vůbec nerozuměl, co po mně chce, tak jsem řekl ano.  „Tak to tady podepiš a pošli dalšího“. Myslím, že tímto jsme mohli mít až stoprocentní účast v organizaci, kdyby nám to nezkazili kandidáti strany, kteří přišli již připravení.

Při pohraničním poplachu jsme většinou běhali až na Jezerní stěnu s převýšením asi 300 metrů. Jako velitel zásahu nás vždy měl doprovázet důstojník, ale při nedostatku veleli i starší pohraničníci. Při jednom takovém zásahu měl velet nový ZVP velitele, mladý poručík Kizsa. Při nástupu ale nebyl k nalezení, tak velel nějaký četař, jméno si již nepamatuju. Vojáci vyrazili za signálku a začali překrývat státní hranici. Asi po dvaceti minutách zazvonil voják od vrat, kterými pouštěl překrýt hranici, a hlásil, že se poručík Kizsa dožaduje vstupu do zahraničí. Sloužící důstojník to zakázal, „nikam ho nepouštějte, ještě ho budem hledat celou noc“. Voják u vrat se začal smát a říká, „co když se mi tady zastřelí?“

Byl to veselý život, služba se střídala s rajóny, když jsem požádal „Tygra“ o opušťák, ptal se : „Máš nárrrok?“ Já na to: „Asi jo,“ a on skončil slovy: „Bez nárrroku!“

Měli jsme takový zvyk (a jsem přesvědčen, že se to odehrávalo na všech rotách), že při návratu z dovolené byla povinnost dovézt nějaký ten alkohol pro bratry ve zbrani. A před dévéťákem ho schovat. jednou v zimě jsem se vracel z domova. Maminka mě velmi štědře  vybavila lihovými nápoji, které jsem schoval do vyházeného valu sněhu před vchodem na rotu. Dozorčího měl přítel zvaný Slon, zastával funkce kotelníka a údržby. Měl jednu vlastnost, pro kterou jsme ho měli rádi, ale stával se i neustálým terčem našich žertů. Byl totiž na rotě nejlepší stopař ve vyhledávání alkoholu, v tom byl opravdu přeborník. Vždy všechno našel (vyčuchal), ale onoho večera ho to stálo mnoho sil. Při příchodu jsem byl prohledán dévéťákem a propuštěn k ubytování. Vtom Slon s rozzářenýma očima, „kde to máš?“ „Tam v té bráně ze stromů, vpravo.“ Slon zmizel, vrátil se zpocený asi za deset minut, „ty jsi nic nepřinesl?“ Já povídám: „To víš, že přinesl, musíš hledat pořádně.“ Za další čtvrthodinu přišel opravdu hodně znavený se slovy „kašlu na to, vždyť jsem přeházel celou hromadu sněhu a nic.“ Začali jsme se smát jako blázni, protože Slon se spletl „v pravé straně“. Já při příchodu k rotě uložil po pravé ruce, ale on v obrovské touze a spěchu vyběhl z roty a začal hledat vpravo, jenže si neuvědomil, že má hledat po své levé ruce. 

Slon nás svými kousky bavil neustále. Dám ještě jeden. Jako správný pohraničník měl veškerou výbavu, jako každý. Kvůli svému postavení kotelníka a údržbáře roty ne všechnu využíval. Jednoho neblahého dne musel zastoupit a odvézt na lyžích jídlo pro posádku piketu na Rozvodí, což je mimochodem docela štrapáce. Slon se tedy oblékl do svého černobílého krycího oblečku, nafasoval ruksak s pochutinami pro kamarády a vyrazil. Z roty k Černému jezeru je to asi 800 metrů. Co nasadil lyže, zůstávala za ním stopa černá jako by přijel z černé Ostravy, ale u jezera jako když mávneš kouzelným proutkem, objevila se stopa rezavá. To už začali sledovat i turisti u jezera, co že to má asi za vosk? Jenže to nej mělo teprve přijít. Od jezera vede malý kopeček k Rozvodí, který se potom velmi prudce zvedá, a teď běda, to byla věc, Slon začal bojovat s kopcem, trvalo mu to podle očitých svědků asi 15 minut. Když se vyškrábal nahoru, přistoupil k němu dobrák spolubojovník a zlehka mu kopl do špičky lyží, následoval nekontrolovatelný sjezd zpět na cestu k jezeru, to už turisti přestali obdivovat krásu Šumavy a věnovali se pozorování souboje člověka s přírodou. Chudák se stal terčem posměchu pro celé okolí, ještě půl roku se o o tom představení bavili po všech hospodách na Špičáku. Jídlo sice donesl, ale až pozdě odpoledne. Byla to jeho první a také poslední cesta na lyžích na vojně (tento chudák se asi jmenoval Jirka Novotný a byl z Prahy – Kyjí). 

Když tak pročítám vojensko.cz nebo Facebook 7.brigády PS, mám pocit, že jsem nějaký divný, protože se tam skoro každý chlubí svými úspěchy při ochraně státní hranice. Já měl celý život dojem, že většina kluků, co šla na vojnu, to brala jako nutné zlo, které čekalo na každého (až na několik jedinců). Ne že bych si chtěl stěžovat, ale někteří pánové na těchto sítích to hodně přehánějí. Mám pocit, že je to většina stále sloužících důstojníků. 

Já mám na vojnu – ačkoli jsem tam vůbec nechtěl – jenom dobré vzpomínky. Například jsem měl svého supráka. Zasvěcení vědí, nezasvěcení ať pátrají, v dnešní době v tom nevidím problém. Byl to opravdu zážitek. Veselé na tom je, že jména některých mých kamarádů si bohužel nepamatuju, ale jeho ano, jmenoval se Břetislav Král. Ani nevím odkud pocházel, ale život s ním byl veselý. Nevím, z jakého důvodu si mě oblíbil, ale byl jsem prostě jeho. Velice rád mě pozoroval při jakékoli práci, ať to bylo při přehazování písku na gorodku či při vytírání chodeb. S pokřikem „Gula, házím pořádně,“ nebo „vytírám zodpovědně“ a podobně. Jedním z vrcholů našeho vztahu bylo to, že se mi osobně věnoval při rozdělování rajónů. Došlo to tak daleko, že se dostal do rozepře se svým ročníkem o to, kdo bude uklízet dolní chodbu. Nemohl se vyrovnat s tím, že by chodbu měl vytírat někdo jiný než já. Fakt dost dobrý. A proto zvolil jinou taktiku. 

Ať jsem dostal jakýkoli rajón, při nástupu byl po ruce a osobně mě úkoloval. To znamenalo například mazání „mazlákem“ všeho, co se dalo. na WC a umývárně každou dlaždičku, záchodovou mísu, dveře od záchodu (na kterých mimochodem byla po čase krásně vyžraná barva). Nebo osobně donesl a vylil 20 kýblů (slovy dvacet, je pravda, že na dvakrát) vody. Ten člověk nebyl líný. Svým přihlouplým kastováním na mladé a staré si ale vůbec neuvědomil, jak je směšný. Ale ve své podstatě jsem ho měl rád. Když jsem se vracel z výcvikového pobytu se služebním psem Neronem z Libějovic u Vodňan, on jediný mě kromě kynologa přišel přivítat. Jak milé! Když odcházel do civilu, obcházel lidi, u nichž měl pocit, že jim ublížil. Nevím, zda mu všichni odpustili tak jako já. Pro mě to byl slaboch. Ale pamatuju si jednoho kluka z Žitného ostrova, kterému můj hrdina také podával ruku s omluvou. Ruku nepřijal se slovy: „Ja si ťa nájdem, až pojdem do civila, a potom ťa zarežem!“ Při odchodu pan Břetislav Král moc vesele nevypadal. 

Ještě jeden pokus na mě vyzkoušel jeden mazák. Ale za to jsem si mohl víceméně sám. Naši mazáci byli, mám pocit, někde z okolí Kněževsi, tam, co roste nejlepší chmel. Byli sportovci, hodně je bavil fotbal, který se hrál na Černém jezeře na volejbalovém hřišti, ideál byl tři na tři. Hoši jako starší a zkušenější rozhodli, že si dají zápas s námi, s „ptáky“. Měli jsme štěstí, v našem ročníku byli kluci, kteří hrávali za ligové dorosty, já již v 17 letech hrál za dospělé, to hoši trochu podcenili. Jako mladí jsme v Armě neměli nárok na černou limču, ta byla jen pro starší ročníky. A sázka byla o basu Kofoly, nebo jak se ta limča jmenovala. Hoši nastoupili, za chvilku litovali, dnes bychom tomu řekli splachovačka. A teď si představte, jak se cítili, když museli basu zaplatit a pak se dívat, jak nám mazácké pití chutná, to víte, že jsme si to užívali. Jen dodám, než se hoši od Kněževsi odešli, snad ani jednou nás neporazili, ale nebudu se o to přít. Nemusím si pamatovat vše. 

Proběhly pokusy si to nějak vyrovnat, a tu mi poradil jeden o půl roku starší, co dělat. Jelikož jsem měl relativně mladého psa, byl neustále prověřován ve službě. Jednou, po nějakém pokusu o šikanu, jsem šel do služby s vykonavatelem. Od kynologa jsem měl hlášení, že nás možná prověří. Služba probíhala poměrně v klidu, až při návratu byl hlášen signál. Proběhli jsme úsek, signálka neporušená. Stopa do zahraničí žádná. Tak jsem prověřoval vnitrozemí a v tom Neron seknul šavlí (já tomu tak říkal, jeho ocas vylétl jako by tasil šavli), ale pán, který si na rotě hrál na bouráka, nic neřešil. Ačkoli se to nemá, psa jsem stáhnul ze stopy, ještě dvakrát, možná třikrát jsem ho naváděl. Kynolog to už nevydržel a vylezl. Velitele hlídky zdupal tak, že jsem měl od té doby klid, určitě mu to došlo, měl to za pár a nechtěl si dělat problémy. Dělal jsem dál rajóny jak vyžadovalo moje číslo, ale žádné pokusy na „zobáka“ už nebyly, možná nějaké verbální, ale to mě moc nebralo.

Ještě napíšu o zimních sportech. To byla bomba, s odstupem doby mi dochází, co tam se mnou bylo za šikovné řemeslníky. Co všechno ve svých dvaceti letech dokázali. Stále sloužící jen koukali, stavba poplachového kotce, kde stál pod střechou i gazík, nějaký dřevník z kamenů, které jsme vybírali z jezera. Ale vrcholem bylo kluziště i s mantinelem. První zimu byl mantinel pouze na šířku fošny, za brankami na dvě, ale po sezóně došlo k úpravě. Mantinel měl na výšku kolem 150 centimetrů. To byla balada, hrálo se opět tři na tři, na dvě trojky. 

Ale nejlepší zážitek byl první zimu. To jsme to za pomocí velení rozjížděli. Velitel povolil vozit v konvích vodu z jezera, aby byl kvalitní led. A tak sezóna „v poho“ probíhala. Do zápasů se zapojili také důstojníci. Nejvíce to oslovilo velitele „Tygra“. Ten by raději nestřídal a hrál sám. Jak mu docházely síly, uchyloval se k faulům. Protože šlo o tzv. teplákovou ligu, odpovídalo tomu i vybavení. To znamenalo sekání přes ruce, sekání přes nárty, hra tělem, kterou sám zakázal. Ale jak se říká, všeho do času, většina z nás to ze strachu strpěla. 

Jeden chlapec někde od Opavy (možná přímo z Opavy), který k nám na rotu přišel od Hradní stráže, byl po svém příjezdu čas od času zesměšňován, hlavně Tygrem. V hokeji mezi nimi došlo k souboji tělo na tělo, Tygr chtěl ukázat svou převahu, tak šel do souboje opravdu s nasazením, vtom ale jeho soupeř uhnul a celá Tygrova síla dostala křídla. Vyletěl z hrací plochy a válel se po stráni, ve které bylo hřiště. Když se postavil, vypadal jako sněhulák. My, co jsme byli na hřišti, jsme si kousali ruce, abychom  neřvali jako „tygří“. A on se slovy „jestli to chcete hrát takhle prrrasecky, tak vám to brrrzo zakážu“ odešel na bruslích do své kanceláře, vzteky se zapomněl přezout. Mám pocit, že nastoupil až příští zimu na to nové kluziště, protože bylo opravdu moc pěkné.

P.S.: Ještě si možná vzpomenu na velení – Čepičan, Přibík, Sýkora, Stulík, Gaiger, Šídlo, Kizsa, jo a praporní kynolog Dorňák. 

(C) AUTOR:  Pavel Gula 

Korektura: Hana J.

Foto: archív autora


Zajímá vás více?  

Vojna není kojná  Základní výcvik pohraničníka

Vzpomínáte si?   Z předpisu OSH I - 1