Protože se domnívám, že mnoho čtenářů weblogu Pohraničník o této akci,do které byli přímo zapojeni pohraničníci, nikdy neslyšelo, publikuji tento článek, bez jakýchkoliv změn a úprav, zde na Pohraničníkovi.
Jan Werich a jeho ilegálny prechod hranice do Bavorska.
Tento príbeh sa trochu vymyká tým ostatným tragickým či šťastným príbehom o útekoch cez Železnú oponu. A nie je to dané menom jeho hlavného hrdinu. Menom, ktoré všetci dobre poznáme. Jana Wericha totiž do Západného Nemecka nedostal žiadny prevádzač. Ilegálne ho tam previedli samotní vojaci Pohraničnej stráže.
Jan Werich.
Áno, aj takúto podobu mal v Československu rok 1968, obdobie posovietskej okupácii. Takmer všetci Česi a Slováci boli v tých hektických časoch zajedno – bratských okupantov tu nechceme. A budeme si v tom odpore pomáhať.
Pražská jar so sebou priniesla výrazné uľahčenie možností vycestovania z Československa. A po okupácii v auguste 1968 emigrovalo okolo 80 000 ľudí. Väčšinou legálne, na platné cestovné doklady. Okrem toho sa ale na Železnej opone vyskytol nevídaný jav – aj z veliteľských miest boli vydávané pokyny na mierny postup voči narušiteľom štátnej hranice. Zachytení utečenci boli po slovnom napomenutí posielaní naspäť do vnútrozemia, príslušníci Pohraničnej stráže poskytovali odporu voči okupácii prostriedky a techniku, ukrývali zbrane, pripravovali prechodové kanály pre ľudí, ktorí by boli stíhaní za svoje postoje počas Pražskej jari, a skresľovali počty zadržaných. A tiež prevádzali za hranice. Najznámejšou postavou, ktorej útek zorganizovali, bol práve Jan Werich.
Známy herec sa počas Pražskej jari zapojil do obrodného procesu. Podpísal sa napríklad pod výzvu 2000 slov. Po vpáde vojsk Varšavskej zmluvy sa uchýlil na chalupu vo Velharticiach. Odtiaľ sa snažil vyjednať si bezpečný prechod za hranice. Cez prostredníka kontaktoval pohraničníkov v Alžbetíne so žiadosťou, aby mu umožnili bezpečný odchod do Západného Nemecka. Mal síce platné cestovné doklady, ale bol vystrašený – domnieval sa, že mu na hraničnom priechode hrozí zatknutie. Werichova žiadosť sa dostala až k veliteľovi sušickej brigády Pohraničnej stráže a ten aktívne zabezpečil prevoz Jana Wericha aj s manželkou do oblasti Železnej Rudy, kde ich ubytoval najprv v chate využívanej občianskymi pracovníkmi brigády a na druhý deň ich dal previezť až k samotnej hranici do chaty jedného zo svojich podriadených dôstojníkov.
Tu boli manželia Werichovci v starostlivosti veliteľa úseku ochrany štátnej hranice, ktorý im zabezpečoval ochranu a zásobovanie. Werichovci na chate počúvali rozhlas a pozerali televíziu a pod vplyvom neutešených správ o okupácii sovietskymi vojskami boli na pokraji nervového zrútenia. Údajne plakali a prosili dôstojníkov Pohraničnej stráže, aby ich pustili cez hranice. Ich prosby sa nakoniec dostali k samotnému veliteľovi Pohraničnej stráže generálmajorovi Karlovi Peprnému, ktorý však ich žiadosť ignoroval, aj keď proti neskoršiemu ilegálnemu prechodu nijako nezasiahol. Jemu podriadený veliteľ pohraničnej brigády pravdepodobne s prechodom Werichovcov súhlasil a tak sa dala celá vec do pohybu.
Werichovcom predložil vysoký dôstojník Pohraničnej stráže podmienky: v zahraničí nesmú prezradiť, že ich previedli pohraničníci, musia sa prihlásiť na československom veľvyslanectve vo Viedni, nevystúpia politicky na verejnosti a odmietnu ponuky Rádia Slobodná Európa. Manželia súhlasili.
Hraniční přechod Alžbětín (dobové foto).
25. augusta 1968 večer prišiel po Jana Wericha pohraničiarsky gazík s veliteľom úseku. Ten odomkol vráta v signálnom plote, auto so zhasnutými svetlami došlo do priestoru bývalej colnice v Alžbětíne (časť Železnej Rudy), asi 50 metrov od hranice s Bavorskom. Werichovci vystúpili z auta a pešo prešli do Nemecka.
V emigrácii zostal Jan Werich len krátko a vrátil sa do Československa.
Werichova vila v Praze (dobové foto).
Poznámka:
Druhý den po invazi (22.8.1968) vydal genmjr. Peprný společně se svým zástupcem pro věci politické plk. Antonínem Vachtou telefonicky rozkaz velitelům brigád PS, že vzhledem k stávající situaci bude patrně nutné umožnit odchod přes státní hranice politicky exponovaným osobám, kterým bude hrozit perzekuce od okupantů a jejich stoupenců. Propouštět za státní hranici se měli funkcionáři KSČ, popřípadě. jejich rodinní příslušníci. V žádném případě tato výsada neplatila pro „obyčejné“ lidi.
Autor článku ovšem zapomněl na jednu podstatnou věc, nevím,zda o ní neví,nebo ji nezmínil.
Ale,jak se říká "Wer A sagt, muss auch B sagen", doplňuji jeho článek informací,kterou jsem se dozvěděl (v souvislosti s Werichovým útěkem na Západ), během mé služby v 80-tých létech v uniformě Pohraniční stráže.
Jan Werich se zanedlouho vrátil zpět do Československa. Podle mého mínění jedinou příčinou bylo to, že na Západě byl Werich "nikdo", ale doma v ČSSR byl dobře honorovanou celebritou. Navíc, nikdo z okupační armády Varšavské smlouvy nelačnil po Werichově krvi a jak se později ukázalo, ani noví papaláši,jenž vystřídali Dubčekovi "Melody boys", neměli v úmyslu zkřivit oblíbenému umělci ani vlásek na hlavě.
A bohužel,"moudrý muž" pan Werich zpíval jako Caruso... Aniž byl pod jakýmkoliv nátlakem, nebo, nedej Bože mučením, doslova "napráskal" tento filozof vše okolo svého útěku z ČSSR a bohužel, nezapomněl i na angažmá důstojníků PS,kteří jej přes hranici převedli.
Tomu se říká "vděk kumštýře z Prahy"...
Jednou z obětí čistek za převedení J.Wericha do NSR byl plk.Pokorný (vlevo), degradovaný r.1969 na vojína a po Listopadu 1989, rehabilitovaný zpět do služby.
V roce 1990 byl plk.Pokorný,přezdívaný "Hrobník", neboť se osvědčil u nových pánů jako hrobař PS - složky, kterou v 50.létech, jako zuřivý stalinista, zakládal.
Vpravo na fotografii další rehabilitovaný důstojník PS pplk.Říha, velitel 12.brigády PS.
Pan Werich se potom vrátil zpět do své luxusní vily, kde mohl nadále mudrovat u láhve oblíbeného Jeníka Chodce a dál spokojeně a nerušeně vystupoval v prime time ve svych show na obrazovce tehdejší Československé televize.
Jen Werich v Československé televizi - rok 1968
Jaký byl osud pohraničníků, jenž pomohli Werichovi utéci, poté,co je tento, národem milovaný kumštýř shodil? To se můžeme jen domnívat. V nastupující normalizaci si na nich noví mocipáni jistě zgustli. Pokud by byli jen propuštěni ze služebního poměru a za trest skončili kdesi v těžkém průmyslu (pohodlná místa v plynových kotelnách byla určena jen pro prominentní disidenty), kde by v potu tváře odčiňovali své selhání, mohli by ještě hovořit o štěstí.
Na podobné záležitosti totiž pamatoval i trestní řád a vojenští prokurátoři byli sekáči, ti se nezakecali jako Horníček s Werichem v Hovorech H a nafasovat pár let v Sabinově nebyl za takové jednání problém.
Na podobné záležitosti totiž pamatoval i trestní řád a vojenští prokurátoři byli sekáči, ti se nezakecali jako Horníček s Werichem v Hovorech H a nafasovat pár let v Sabinově nebyl za takové jednání problém.
Bohužel se mě peripetie těchto důstojníků PS nepodařilo nikde vypátrat, ač jsem googlil i yandexoval jak o život. Teď mě nezbývá nic jiného, než spoléhat na šťastnou náhodu,že si tento článek přečte někdo z pamětníků oné události, anebo aspoň někdo, kdo v té době sloužil na brigádě PS Sušice a má o osudech výše zmíněných pohraničníků informace třebas jen z druhé ruky. Stačí napsat na moji adresu ,nebo text napsat pod tento článek, do rubriky Komentáře.
AKTUALIZACE 9.3.2015.
Dobové foto - zřejmě z přelomů roků 1989/1990. (Zdroj: S.K.)
Jednou z obětí čistek za převedení J.Wericha do NSR byl plk.Pokorný (vlevo), degradovaný r.1969 na vojína a po Listopadu 1989, rehabilitovaný zpět do služby.
V roce 1990 byl plk.Pokorný,přezdívaný "Hrobník", neboť se osvědčil u nových pánů jako hrobař PS - složky, kterou v 50.létech, jako zuřivý stalinista, zakládal.
Vpravo na fotografii další rehabilitovaný důstojník PS pplk.Říha, velitel 12.brigády PS.
ZAJÍMÁ VÁS VÍCE?
Klikněte si: Pohraniční stráž po 21.srpnu 1968