Nejen
prací (a službou) živ je člověk. Vrchnost byla jednou ke mně
tak nakloněna, že jsem po roce od nástupu na rotu dostal hraniční
volno s možností vycházky. Do té doby jsem si mohl
civilizace hojně užívat na různých školeních a střeleckých
soutěží, kterých jsem absolvoval skutečně nepřeberně. Tak
proč bych měl dostávat navíc ještě jakési vycházky?
Byla
sezona vesnických plesů, bálů a merend. Plakáty srdečně zvaly
k zábavě, poslechu i tanci s bohatou tombolou. Přicházíme
tři a usedáme do rohu v přísálí vedle vstupních dveří.
Ostražitý a
pozorný číšník
nám přináší pivo po hodině čekání. Že bychom se při jeho
pracovním úsilí přivedli do podnapilého stavu je tady bezpečně
vyloučeno…
„To
je normální, zvykneš si. Proč myslíš, že mám s sebou
mošnu? Mají nás tady rádi jak osinu mezi půlkami. A to pivo si
šetři.“ komentuje moji netrpělivost a poučuje starší Milan.
Mošna
visí na věšáku pod našimi plášti. Záhadně (tedy alespoň pro
mě – záhadně) z ní vyčuhuje jakási slabá plastová asi
5 cm dlouhá trubička.
„Dej
si.“
Nenechám
se pobízet a saju jak kotě od staré. Chutná to výborně. Mimo
láhve zde nahmatávám ještě i jakési menší balíčky. Vstávám
od stolu a jdu vyzvat k tanci děvče asi v našem věku.
Sedí prozatím u stolu zřejmě s rodiči.
„Dobrý
večer. Dovolíte? Smím prosit, slečno?“
Tři
přítomní u stolu k mé maličkosti otočily hlavy, pozdrav
asi neslyšeli nebo přeslechli. Leč maminka-satorie se ujala
krutovlády.
„Opovaž
se! Bůhví, co je to zač!“ zasyčela a úchytem za loket stáhla
vstávající děvče zpět na židličku. To všechno není důvodem
k mým nepředloženým reakcím.
„Nic
se neděje, přeji vám příjemnou další zábavu. Na shledanou“
stačil jsem ještě mrknout na děvče a s úsměvem odcházím
od jejich stolu.
„Co
jsi čekal? I to je tady normální. Cucni si.“ Pošklebuje se
Milan. Podivín Radek – třetí z nás - si stále něco
poznamenává do svého notýsku. Vypadá, jako kdyby si psal koncept
nějakého dopisu. Milá… Nám dvěma, ani širšímu okolí
nevěnuje pozornost.
Milan
z těchto akcí už má asi nějaké zkušenosti. Z piva
opravdu jen ulizuji. Před půlnocí dostáváme „návštěvu“ –
novopečeného četaře v další činné službě. Je v civilu,
kravatu „na půl žerdi“, dva horní knoflíky košile rozepnuté.
Jako na povel začínáme tupě hledět před sebe a pozorně
posloucháme jeho proslov. Setřelá artikulace mu dovoluje vyrážet
ze sebe jen něco nesouvislého. Na nic se neptá, proto mu
(chválapánubohu) nemusíme odpovídat, doklady od nás nevyžaduje.
Závěrem mumlá cosi o tom, že si tu naši nafoukanost s námi
ještě vyřídí.
Číšník
roznáší čiperně hliníková plata s napěněnými půllitry,
jen pro péesácké osazenstvo mu jaksi nezbývají… Objednávám
si proto kávu. Za další hodinu je mé prosbě vyhověno. Káva je
silná – alespoň co obsahu lógru, který tvoří třetinu obsahu
šálku; zbytek vlažná vody. Na podšálku leží jeden sáček
cukru celý, druhý vysypaný, s okrajem očividně roztrženým.
Neobvyklá pozornost hotelu Nová Pec v Nové Peci. Číšník
ve své profesní opilecké hrdosti opomíná donesenou kávu zapsat
na konzumační lístek.
Ilustrační foto k článku.
Konečně
světlejší okamžik dnešní slávy.
Kolem našeho stolku prochází paní Staňková, vedoucí místní
malé samoobsluhy.
„Nazdar,
Pechuldové!“ bodře nás zdraví. Rozezná služebním zařazením
mnoho pohraničníků. Prvně ji vidím bez bílého pracovního
pláště. Uznale chválíme její brokátové šaty. Na své roky
v nich proklatě pěkně vězí… Naše uznání přijímá
s pýchou. Pokračujeme v zábavě. Žel, hadička už
vydává zvuky ne nepodobné zachrochtání čuníka.
„Každý
pětaatřicet!“ přikazuje Milan.
„Nekoukej
tak blbě, bude se nakupovat. Obleč mantl, půjdeš ty, holube!“
Tvářím
se skutečně nechápavě, ale k penězům na stole žádanou
sumu přiložím.
„Staňková
už dostává zakázky, půjdeš s ní a pomůžeš jí.“
On
přece jenom byl alkohol v té době v hospodě o dost
dražší, než ten, který se přinese z obchodu… Vycházím
za paní Staňkovou do mrazivého nečasu.
„A
copak, copak? Nespletl sis mně s nějakou mladší?“ směje
se, když jsem jí doběhl.
„Ale
ne, já jenom abyste nešla sama a něco se vám nestalo. Mimo to –
my bychom také něco trochu málo nakoupili.“
Není
nutné si sáhodlouze něco vysvětlovat. Do obchodu vcházíme
zadním vchodem. Z lístku si odškrtává zakázky,
bleskurychle počítá na účtenky a láhevnaté zboží staví na
výdejní pultík. Část nákupu ukládám do mošny, část do
kapes pláště. Vracíme se do rozjeté zábavy. U našeho stolu
vydává předplatitelům objednané zboží. Milan bleskurychle
nasazuje na další kuželku
šroubový
uzávěr, v kterém je přilepena důmyslně hadička na
odsávání. Broukáme si společně s kapelou. Jen s tím
rozdílem, že náš pěvecký výkon je umělecky o něco lepší,
než jejich.
Kávu
na stole mi někdo vypil. Zůstal jen lógr nechutný zejména výší
své hladiny. Beru šálek za ouško do ruky k poslednímu
loknutí.
„Nechto,
to ty vole. Trochu jsme to pinglovi vylepšili, za chvíli bude možná
nějaká legrace.“
Milan
se uculuje a ukazuje na slánku a pepřenku na stole – obě
skleničky jsou prázdné. Ještě párkrát se snažíme upoutat
číšníkovu pozornost. Pokud se nám to podaří, ukazuje nám
rukama do sálu na žíznivé přítomné. Dál prochází mezi
prázdnými stoly a dělá mu problémy vyhnout se i imaginárním
hostům, kteří mu brání v průchodu. Má co dělat, aby
úspěšně odnesl plato se čtyřmi prázdnými půllitry.
O
půlnoci jdeme na vzduch posvačit. Z pootevřených oken
slyšíme tuš křídlovky, který avizuje dámskou volenku. Na
chodník si pro nás nepřijde ani zubatá s kosou… Po
několika taktech polky se vracíme na svá místa. Na našich třech
nedopitých pivech se pomalu začíná usazovat žabinec. Marné jsou
naše prosby o dodání další zásilky piv. Ale zábava graduje.
Na
protější polovině sálu za parketem jeden z hostů nabízí
číšníkovy dodanou kávu s řevem a slovy :
„Tak
si to pojď vypít sám, ty vejvrate manipulační – slané a
opepřené!“
Následují
zvuky prázdných i plných půllitrů padajících na parketovou
podlahu. Pak ještě i zvuk úderu hliníkového podnosu o koleno –
tak ne, to nebylo o koleno ale o číšníkovu hlavu. Jakýsi
tanečník jde hájit čest svojí dámy potřísněné pivem. A tím
to začalo… Škoda jen, že celé toto zábavné vystoupení
nemůžeme vidět celé – ve výhledu nám brání tančící
osazenstvo na parketu. Co oči nevidí nám plně nahrazují zvukové
vjemy – praskot odtrhávaných nohou ze židliček, jadrné
šumavské nadávky účastníků této
zábavy,
mlaskání facek, údery, které nemůže přesně identifikovat a
pády méně stabilních jedinců. Orchestr k tanci
a poslechu hraje,
ale ozývá se z něj už jen sporadicky rytmika bubnu a
basbombardonu.
Po
slabé půlhodině je klid, zkonsolidovala se i kapela. Jen do tance
jaksi moc přítomným není… Sál se pomalu vyprazdňuje.
Přeochotný číšník s napuchlý dolním rtem a monoklem na
oku šveholivě nabízí :
„Pánům
přinesu ještě pivečko, že ano? A štamprličku něčeho dobrého
by nebylo libo?“
Za
chvíli se potácivě vplouží do přísálí, s balancem nese
plato plné půllitrů a tři začíná pokládat na náš stůl.
„Pánům
by bylo libo zaplatit“ zabasuje mocně svým plným hlasem Milan.
„Ano,
uctivost, služebníček. Hned jsem u vás…“
Pilně
však obsluhuje ještě další hodinu poslední žíznivce. K našemu
stolu jej přivábilo až mávání stokorunou.
„Tak
to jsme měli, ééé… tři pivečka… Jenom tři pivečka? Vám u
nás nechutnalo? A nebyla náhodou tady, ééé i jedna kávička?“
„To
by ta kávička musela být na lístku napsaná. Nebo si myslíte, že
jsme ji vygumovali?“
„Hm,
tak tedy prosím za prominutí. To máme čtyři pivečka, čtyři
pivečka tedy osm korunek a padesát haléřků československých,
prosím.“
„Opakuji
– ty piva byly tři! Ne pět! Jedno za korunku a sedmdesát haléřků
československých, což je dohromady pět korunek a deset haléřků
československých!“ pitvořil se po něm Milan.
Na
stole už má číšník tento celkový obnos připravený do haléře
přesně. Jo – tak proto od nás Milan chtěl všechny drobné,
které máme po kapsách. Nejmenší mincí je zde pětihaléř,
největší desetník. Stokoruna byla jen mávátkem. Ponížený
číšník se zpočátku snaží naší útratu počítat, ale nějak
se mu to nedaří… Ani se mu nechce věřit, že jsme za celou
taneční zábavu vypili každý po jednom pivu. S pocitem
zkažené nálady odcházíme. Milan nás vede na druhou stranu, než
kudy vede cesta k rotě.
„Zvu
vás do hotelu, který jste si sami zvelebili. Račte vstoupit“ a
gestem olivrejovaného portýra odemyká dveře klubovny mladých
strážců hranic. V Petrách je připraveno k zatopení,
zásoba dřeva dostatečná. K dispozici máme dva kavalce a
rozkládací čalouněnou lavici. Za chvíli je v klubovně
příjemné teplo, vesele nám vyhrává rádio a rum konečně
můžeme pít z důstojných šálků. Dopřáváme si i
pořádnou kávu. Nikomu z nás se nechce hodnotit zábavu.
Spíše každý hodnotíme něco v duchu, každý něco jiného.
Beze slov…
* * *
Periodicky
se opakující dny hraničního volna naši trojici za týden
opět dala dohromady zábava – brigádnická výpomoc na pile
místních dřevařských závodů. Po snídani dostáváme jednu
větší a jednu menší konzervu olejovek (co kdyby náhodou?). Na
pile se nás ptají, kdo co umíme. Podle toho přidělují práci –
zřejmě z opatrnosti, abychom jim toho moc neponičili a
nezkazili.
Ilustrační obrázek k článku.
„Zámečník“
hlásím se ke svému řemeslu.
„Půjdeš
čistit pojezdy ke katrům a ložiska vozíků. Až s tím budeš
hotov, pomůžeš mi postavit nový přístřešek u vchodu nad
kolejemi ke katrům“ přiděluje práci technický náměstek.
Melancholicky
oblbující činnost s kusem drátu a hřebíkem. Po dvou
hodinách mám padla.
Náměstek
mi ukazuje rám přístřešku, který zbortil nános sněhu. Spíše
však vingly konstrukce zbortily studené svary. Nános elektrody
připomíná více nafouknutou užovku ve smrtelných křečích, než
pořádný svar. Bruskou obrousit a připravit díly k novému
svaření není problém, pak už jen při jedné cigaretě vyčkat
než z dílen autodopravy přivezou svářečku a další
potřebné náčiní. Práce sice dělám mimo objekt, ale pro
jistotu si přináším dva hasičáky.
Ozývá
se tlumené houkání klaksonu. Nevím co signalizuje.
„Oběd,
pojď“ zve mne náměstek a odvádí mě do jídelny. Ve dveřích
zdravím, ale zase můj pozdrav nikdo neslyšel. Asi do těchto
končin podobné nemravnosti
ještě
nedošly. Usedám za stůl a jsem velkoryse obsloužen –
krutovládnou
satorií v bílé
haleně. Přináší mi na podnose kompletní oběd, včetně
punčového zákusku a láhve kájovské desítky.
„Děkuji,
ale neopovažuji se. Bůhví co je to zač.“ vstávám od stolu a
odcházím k rozdělané práci. Jen Milan s Radkem mi
věnovali udivený pohled
Ilustrační fotografie k článku.
Na
pracoviště to beru zkratkou – přes nedalekou sámošku paní
Staňkové. Pět ze sedmi přítomných nakupujících žen jsou
manželky vojáků z povolání. Opět se mě drží moje
pověstná smůla. Do košíku ukládám jen čtvrtku chleba a stavím
se do fronty u obslužného pultu. Na lístek píši vzkaz. U pultu
mi paní Staňková odkrojuje čtvrt kila teplé sekané.
„Jo,
ještě jsem něco chtěl, ale nemohu to po sobě ani přečíst.
Nevíte, co by to mohlo být?“ podávám lístek.
„Čmářeš
jak lev levou zadní, nepřečtu to po tobě ani já“
Uhlazuje
si vlasy na skráni a palec jí zřetelně ukazuje vzad. Namarkuje na
pokladně účet. Poměrně dost vysoký za dvě menší položky.
Zlatá paní Staňková! Zaplatím a odcházím. Obcházím prodejnu,
kde po chvíli cvakne klíč v zadním vchodu. Mezerou ve
dveřích se objevuje i doplněk stravy…
V pohodě
obědvám mezi štosy krajnin. Chutná…
Pak
zase do práce. Provařit kořen svaru, oklepat strusku, kořen čistě
obrousit a nanést další, svrchní část svaru. Konečně mohu
odšroubovat svorky z konstrukce. Celá vypadá jak ztuhlé
dobytče vzhůru nohama. Se třemi dalšími pracovníky pily
usazujeme obrácenou konstrukci do betonové podložky a šrouby
uchycujeme ke stěně. Drží, otvory na šrouby pasují. Stačí jen
přichytit šrouby - „vraťáky“ na silné nosné trámky a k nim
už pak přitlučou pilaři krytinu.
„Bude
to držet?“ ptá se náměstek. Na horní kulatince konstrukce mu
předvádím výmyk – v maskáčích a kanadách. Konstrukce
snáší mých osmdesát kilogramů živé váhy bez újmy. Nečekal
jsem žádný potlesk a ani jsem se ho nedočkal, jen opovržlivé
grimasy…
Pak
už jen po sobě uklidit a prohlédnout pracoviště. Zápach
budoucího možného doutnající ohníčku není cítit. Přesto
zůstávám i dál venku. Dvě hodiny, které uplynuly od sváření
jsou připsány do požárního deníku. Ještě další čtyři
hodiny se musí místo hlídat. Pak poslední zápis do požární
knihy a končím.
Konečně
pro nás přijíždí GAZ. Politruk si teatrálně potřásá rukama
s vedením pily. Kdyby neměl uši, úsměv by mu obtočil celou
hlavu. Divadelní pohoda trvá ale jen do doby, než politrukovi podá
hlášení vedoucí
závodní jídelny v bílé haleně. I na těch asi deset metrů je
vidět, jak se jí krabatí čelo, její gesta jsou krátká, ruce
jako něco utínaly. Posunky směrem ke mně jsou zřetelné. Úsměv
a pohoda se z politruka vytrácí. Třemi skoky je u mne a začíná
jeho operetní sólo. Dává si záležet – ječí jak Viktorka u
splavu :
„Tebe
tak někam pustit! Co jsi to zase vyváděl? Co to bylo za blbý
kecy!? Pořád abych něco řešil!“ jeho laskavý
projev přivábil i další pilaře, kteří se shromáždili ve
vratech kolejiště. Cpal se někam do ryze osobních a soukromých
záležitostí podřízeného. Tuto skutečnost ale nebyl schopen
pochopit i při svém
vzdělání.
Bohužel představení brzy skončilo – k velkému zklamání
zejména číšníka,
občanským
povoláním skladového manipulanta, jak velkohubě a důležitě
hlásala tabulka na jeho kamrlíku.
Střídavě
sedím, střídavě obcházím plácek ještě dvě hodiny, zatímco
politruk s vedením pily utužuje
svazek mezi dělnickou třídou a PS
v kanceláři náměstka. Dech si osvěžuji průběžně
obligátním stroužkem česneku a toužebně a netrpělivě čekám
pokračování „… slova božího“. Utužování svazku však
kontrolnímu
orgánu
ubralo sil natolik, že usnul brzy během jízdy vedle řidiče
spánkem vyčerpaného funkcionáře po náročné činnosti…
I
přehlížení s notnou dávkou despektu a opovržení od
některých lidí patřilo v té době k našemu postavení.
Nedivil jsem se, že někteří kluci s pocitem lítosti do sebe
nalili víc, než připouštěly tehdy platné společenské
konvence. Nebylo to však řešení. Ani tehdy, ani dnes. Jen to tak
nějak člověku všechno trochu formovalo názory na život a
„bližního svého“…
(c) Autor: Michal "Jezerák".
Další příběhy od Michala "Jezeráka" - klikněte si:
* Jak jsme dostávali „kopačky“
* Poslední večeře
* Nejhezčí Vánoce
* Návštěvy
