MOJE JEDINÉ VOJENSKÉ CVIČENÍ U ČSLA

  Kde? 49.motostřelecký pluk Velká Hleďsebe – Mariánské Lázně. Do zálohy jsem odešel od jiného motostřeleckého pluku v Chebu v hodnosti podporučíka z funkce velitel čety. Byl jsem absík. Armáda na mne nezapoměla a dvakrát mě v záloze povýšila, takže jsem byl v roce 1978 v hodnosti nadporučíka a to zřejmě sehrálo svoji roli v mém příběhu. V dubnu téhož roku jsem dostal povolávací rozkaz k vykonání 6-ti týdeního vojenského cvičení, někdy od půli června. A protože sdělení přišlo v dubnu, začal jsem s vytvářením dostatečné velké finanční rezervy na páchání prostopášností. Byl jsem již ženatý a tak to měl být pro mne odpočinek od manželství. V den odjezdu jsem měl v peněžence 6.000 Kč a šest stovek mi přidala žena. To bylo v té době tak asi dva a půl průměrného platu. Měl jsem auto - žigulíka, přece nebudu jezdit domů na návštěvu vlakem.

  Přijel jsem k útvaru, evidenčák si mě zapsal, ale co se mnou? Měl jsem nárok na ubytovnu, ale tam nebylo místo. A tak jsem dal návrh, že budu bydlet na praporu s absolventy. Návrh byl s radostí přijat. Dostal jsem mundur, vak a všechno do něj, myslím výstroj a písař mě odvedl na 1. mspr. 3. msr. Výkoňák mi zařídil postel na ložnici absíků. Se mnou nás tam bylo asi sedm, samí povedení kousci. V té době mi bylo cca. 35 roků. 

  Následující den jsem byl předvolán k veliteli praporu, jména už nevím a tam se mi dostalo sdělení, že velitel 3.roty nastoupil na dovolenou a že ho po dobu jeho nepřítomnosti budu zastupovat. Technikem roty byl nadrotmistr a velitelé čet absíci. Velitelem roty musel být důstojník.

VÚ 3313 Velká Hleďsebe - novodobé foto.

  Byl to čas kdy se ještě dokončovaly přechody techniky na letní provoz, posunuté po nějakém cvičení. Prvních pár dnů napětí, přeci nějaký čas od zákl. služby uplynul, ale po týdnu vše v pohodě. Ráno rozvod do zaměstnání a pak vše do autoparku. V kanclu jsem nechal absíka, aby řešil administrativu spolu s výkoňákem a já šel s rotou do parku. V době mojí VZS jsme měli OT 64 SKOT, ale zde měli BVP 1. To ale pro mne nebyl problém, neb jsem v civilu dělal šéfa dílen velké stavební firmy a pásová technika byla mým denním chlebem.

  No a teď už bylo volněji, padla jsem měl v 16.30 po denním rozkaze, stejně jako důstojníci z povolání. Tedy, počkat na večeři ve VZK, šup do Žigulíka a na průzkum Mariánek. Bylo léto, krásné léto, a Mariánky plné krásných ženských, celé mraky. Na Hlavní třídě asi deset diskoték, paráda. Temné diskotéky duněly do dvou do tří do rána, jedna v Casinu dokonce do čtyř. A tak jsem nabral do auta absíky a vyráželi jsme den co den na taneček. Pak jsme se rozprchli a každý dal zpátečku k útvaru na vlastní triko.

Vojáci základní služby ČSLA s děvčaty - dobové foto.

  Ale ty rána, hlava těžká bolavá, honem do parku. Manšaft už mě znal: "Soudruhu nadporučíku, tam za tím bévépéčkem je hromada sítí, dejte dvacet". V poledne mě vzbudili, odvedl jsem je na oběd a po obědě ještě dvacet do rozkazu. Na buzeraci nebyl důvod, hoši pracovali v pohodě.

  Na tanečku jsem několikrát mámil jednu černovlásku tak dlouho, až jsem skončil v jejím bytečku, v paneláku naproti plochodrážnímu stadionu. Děvče bylo čilé, přemlouvat se nemuselo, šlo na věc samo. A tak jsem se taky dozvěděl, že dělá ve Vojenském lázeňském ústavu sekretářku, což se ukázalo později jako problém. 

  Tak jsme tanečkovali spolu, milovali se spolu, až do samého rána. Do kasína jsem jezdil rovnou na rozvod do zaměstnání.

  No,ale mě se líbily i jiné květinky a tahle kopretinka mě chtěla každý den. Tak jsem se jí musel začít vyhýbat. Ale ona nebyla hloupá, to ne. Najednou ve čtyři odpoledne zastavila u hlavní brány vojenská šestsettrojka, DÚ se div nezlomil, hned hlášení veliteli útvaru, ve voze generál, řidič nadpraporčík a zda by mohl uvolnit npor. Klosse. 

  Ta potvůrka si pro mě poslala služební auto s generálem,co byl ve Vojenském lázeňském ústavu na léčení. Hned jsem stoupnul na ceně. 

I velitel praporu se ke mně začal chovat blahosklonně. Snad si myslel, že generál je můj známý. A tak šestsetrojka jezdila denně. 

  Přijel jsem jako domů, nakoupeno uvařeno, jen těch cca šest souloží jsem musel do rána odpracovat.

  Domů jsem jezdil v pátek a zpět v neděli dopoledne. Vymýšlet výmluvy na obě strany bylo těžké. Do služeb jsem nemusel, co kdyby si mě generál chtěl odvézt. Ale cvičení se chýlilo ke konci a já si říkal, že jednoho dne zmizím a bude pohoda. Ale kdežpak.

  Předvolal si mě velitel pluku a praví: "soudruhu nadporučíku vy jste technik v civilu, že ano. No jsem, já na to. Víte máme velitele ženijní roty a velmi rád by chtěl jet na zahraniční dovolenou do Jugoslávie, nechtěl by jste si prodloužit cvičení a měsíc velet ženijní rotě ? Jednalo by se také o technické záležitosti. O jaké? dím. O údržbu zařízení bunkrů. Vše bychom zařídili i včetně platu velitele roty té motostřelecké i ženijní". Léto bylo pořád hezké tak dobře. A za dva dny jsem dostal dva žoldy, paráda!

Ženijní rota byla vyvedená do vojenského prostoru Tři Sekyry, kde byl cvičák a střelnice.

Vojenská střelnice - ilustrační foto.

  Ubytování ve stanech. Já bydlel na pozorovací věži střelnice v místnosti byla i televize. Stravování ve stanové jídelně, vařili kuchaři v polní kuchyni. Pod věží stál můj Žigulík a do Mariánek cca 8 km. Pan generál už z lázní odjel, tak jsem se mohl dopravovat sám. 

  Tudíž jsem kopretinku pomalu,ale jistě začal vynechávat, až někdy koncem srpna přišly její "dny", byla v pořádku, tak jsem naše přátelství rázně zaříznul s odůvodněním , že je na mne příliš eroticky náročná. No koukala, koukala ale přežila.

Už jsem pak nasadil lehkou pauzu, abych se zotavil. Konec cvičení se již blížil.

  Moje činnost u ženijní roty spočívala v tom, že jsme jezdili s cca sedmi PV3S a dělali údržbu prvorepublikových pevnůstek, které mohly palbou pokrýt silnice směrem na Plzeň a Cheb. Odmastit lafety, filtroventilační zařízení, vyměnit filtry. Vybílit, opravit mříže, vše nakonzervovat a obalit voskovým papírem. To jsme dělali cca 14 dnů. Zbytek dnů jsem strávil při stejné činnosti v bunkrech záložního velitelského stanoviště velení 20. msd. V lesích nad Lázněmi Kynžvart.

  Když to zhodnotím, většinu času cvičení byla důležitá moje hodnost. Moje osoba však sloužila k pospávání a léčení po nočních eskapádách. Hezké vojenské cvičení.

A tím jsem měl docvičeno. Už si na mě do posledních dnů neprofesionální armády ČSLA nikdo ani nevzpoměl.

A já dodnes vzpominám...  :-)

Kampaň proti AIDS v dobách ČSSR - dobový obrázek.

(c) Autor příběhu: Milda Kloss 

Fotografie: web Vojensko CZ

PSOVODSKÉ VZPOMÍNKY NA TROJMEZÍ - 2.ČÁST

  Po zadržení narušitele, o němž jsem se zmiňoval v první části vzpomínek, které se odehrálo na konci července, byl zajištěný občan NDR odvezen na rotu v Trojmezí, kde mu byl podán čaj a něco k zakousnutí, ostatně jako každému, kdo k nám tzv."zabloudil" Mám zato, že byl i velmi překvapený, jak se s ním slušně zachází. Protože, když byl předán dál (zřejmě pohraničním orgánům NDR) k vysvětlení incidentu a odcházel z roty, tak dokonce s úlevou syknul "danke" a poté odjel v doprovodu eskortní hlídky (viděl a slyšel jsem na vlastní oči i uši). 
  Co se sním a jemu podobným dělo dál v NDR nevím a nechci spekulovat. Ale povídalo se, že pokud bylo zadržení na státní hranici bez násilí a beze zbraně ze strany narušitelů, tak to pro ně neznamenalo moc velkou katastrofu.  

  Po odjezdu eskortovaného narušitele velitel roty svolal nástup mužstva a všem poděkoval, s tím, že je rád, neboť zadržení proběhlo rychle, v klidu a bez použití zbraně - a dal rozchod. Na pohraniční rotě opět zavládl běžný služební režim (bez udělení volna či opušťáku za zadržení) a tak mě dozorčí roty vyzval, abych se i se psem opět připravil do služby. 

Dobová fotografie - kotce služebních psů 1.rPS Trojmezí.

  Byl zrovna čas večeři, mimochodem, na rotách PS nevyhlašoval dozorčí roty nástup na večeři, oběd či snídani, podle Denního řádu s tím, že voják musí okamžitě nastoupit, nic takového. Prostě kdo měl hlad a chuť, tak se šel, klidně i samostatně, v rozmezí třiceti až šedesáti minut najíst. Tak jsem se šel podívat do kotců, jestli je Evelína nažraná. Ta spokojeně odpočívala vedle poloprázdné misky, tudíž jsem ji nalil čistou vodu a šel se na večeřet, no a poté připravit do služby. 

  U DDR jsem vyfasoval asi šesti kilometrový průzkumný okruh okolo hospody U Cinka, dále po cestě, kterou lemovali tři hrázděné domky. Domy byly obydleny staršími obyvately německé národnosti, špatně hovořícími česky. Častokrát, když jsem procházel okolo a oni pracovali třeba na zahrádce, tak si mnohdy ani nevšimli, že jsem se po cestě přiblížil. Když jsem pozdravil, zvedli překvapením hlavu, pokývali a odpověděli něco jako "gut". Nato odešli do domu. 

 

Dobová fotografie - hospoda u Cinka v Trojmezí.

  Pravda je, že když mě jindy viděli už zdálky, jak přicházím se psem, tak se šli schovat. A že těch průzkumů okolo Cinka a jejich domků jsem měl nepočítaně. Tak to chodilo téměř rok, než si na mě zvykli a pochopili, že z mé strany jim žádné nebezpečí určitě nehrozí. V té době jsem již na průzkum přes den chodil výhradně sám, zřejmě si na mě a psa za tu dobu zvykli. Dokonce jsem měl pocit, že čekají, až půjdu okolo, mnohdy přistoupili k plotu, nebo vrátkům a pozdravily sami od sebe,to své "Guten Tag". No a já odpověděl hezky česky "Dobrý den, to je dnes venku hezky" a oni "Ja,ja". Tak jsme si častokrát pěkně popovídali i když jsem jim moc nerozuměl. Ale přesto, ledy roztály a neschovávali jsme se jeden před druhým a to je přece dobře. 

  Tento průzkumný okruh okolo Cinka a domků pokračoval po cestě do hraničního pásma k můstku přes potok Rokytku, mimochodem nestudenější hlídkové stanoviště, u můstku se trasa dělila na malý a velký okruh. Ten velký se stáčel vlevo ven z hraničního pásma na velkou louku, kde uprostřed stál obrovský strom, už nevím jestli kaštan, buk, dub či lípa a na něm strážní posed, kterému se říkalo Zelinka. Z té byl krásný výhled na okrajové části lesa, kde se střežilo hlavně za svítání a za soumraku. Po skončení hlídky na Zelince se šlo podél okraje lesa k můstku přes Rokytku, a pokračovalo se udržovanou pěšinou v týlu hraničního pásma, podél signální stěny, zpět na rotu. 

  Vracím Evelínu do kotců, kouknu, jestli má vše potřebné a jdu zahlásit průběh služby,poté ještě k DR, odevzdám výzbroj a jdu spát, to už je 23.00.hodina večerní. Tak končí jeden den služby a průzkumný okruh. Za pár hodin, brzy ráno následující den, mám opět službu na Zelince, Evelína už se jistě bude těšit,že půjdeme spolu ven. A tak pořád dokola, služba/spánek, služba/kotce, služba v noci, denní spánek, trenýrovka/služba v noci, zkrátka a dobře, nováček je vytížen službami natolik, aby neměl čas na stýskání,nebo nějaké chmury, dny na vojně utíkají a to je jenom dobře. 


   Začal srpen roku 1972, zkoušky na velitele hlídky jsem měl již pár dní za sebou, což mě opravňovalo provádět samostatně kontrolní činnost, jak v hraničním pásmu, tak v týlu roty PS Trojmezí a tudíž i v nedalekém městečku Hranice v Čechách. 

  V Hranicích se kontrolovalo vlakové nádraží ČSD, hlavně v době odpoledního příjezdu osobních motoráčků. Kontrolovali se také místní restaurace (hospody),vyhlášena byla Praha, Růžák a další nálevny. Při jednom tokovém průzkumu do týlu, kdy jsem byl vyslán do Hranic, jsme s Evelínou vyrazily rovnou na nádraží, neboť se blížil čas kdy dorazí motorák od Františkových Lázní. 

Dobová fotografie - nádraží ČSD Hranice v Čechách.

   Vlak dorazil včas. Protože jsem tam nebyl poprvé a vystoupily samé povědomé tváře, tudíž nebylo třeba kontroly. Po chvilce jsem se vydal zpět určenou trasou a stavil jsem se na kontrolu, vyhledávání tzv.závadových osob v hotelu a restauraci Praha. A to jsem neměl dělat. 

  Při vstupu do lokálu většina místních upřela pohledy na mne a hned mě zvali ke stolu. Sedělo tam pár pomocníků Pohraniční stráže (PPS), znal jsem je spíše od vidění a věděl jsem že spolupracují s naší i sousední rotou v Pastvinách. S důstojníky naší roty, kteří měli v Hranicích byty, se velmi dobře znali, a taky se na ně odvolávali. S tím že zavolají veliteli, pokud si v rámci dobrých vztahů s nimi  aspoň jednou nepřipiju. 

  Já byl neoblomný,vymlouval se,že nepiju a navíc, že jsem ve službě. Nakonec PPS zavolali telefonem veliteli roty a...  A jak to dopadlo? 
Nakonec jsem po té alkoholické smršti, veden služebním psem Evelínou, odkráčel relativně důstojně, ale za městem se mi udělalo nevolno a vydrželo to až na rotu. Evelína i dozorčí důstojník ze mne jistě měli radost :-) Na rotě mě pak v tichosti uložili a já se pro příště slíbil polepšit.

  Srpen 1972 v poklidu krásně uběhl a bylo tady září. Začátkem měsíce bylo opravdu krásné a teplé počasí. Jednoho zářijového dne dopoledne za mnou přišel dozorčí a říká: "máš jít okamžitě k veliteli". Tak se zahlásím u VR v kanceláři a on mi povídá: "Míro, připrav si psa. Provedeme kontrolu demarkace, za dvacet minut u Gazu poplachovky". 

  Tak jsem si vzal výzbroj, zašel do kotců pro Evelínu a nastoupil do Gazu, kde už čekal řidič Štefan a u auta i dozorčí roty. Velitel se "škorpíkem" (Sa vz.61) u pasu nasedl vedle řidiče a vyrazili jsme ke stanovišti Michal-Martin, kde nám dozorčí roty otevřel bránu v zátarasu. Vyjeli jsme po cestě dál ke styku tří států, NSR-NDR-ČSSR, které jsou označeny hraničním kamenem s označením 1/1. V místě nazvaném Kaiserův mlýn nás řidič vysadil a vrátil se nazpět, zatímco já s Evelínou a majorem Fedasem jsme pěšky došli až k HM 1/1.

 

Dobová fotografie - Trojmezí u HM 1/1 trojstátí ČSSR-NSR-NDR.

  Tam mě velitel po svém popisoval význam tohoto místa. Potok zde tvořil přirozenou hranici, neboli demarkaci. Ukázal na druhou stranu do NSR za potok, kde stál kříž neznámého vojína od Wehrmachtu. A povídá, že si tady Němci každý rok pořádají vzpomínkové akce, akorát, že neví jestli na konec války, nebo na památku padlých a že když se namažou, tak vyvádějí. 

 

Fotografie - hrob neznámého německého vojáka u HM 1/1

  
  Mezi hraničními kameny, které jsou kvůli evidenci očíslovány, vede vyšlapaná pěšinka a v řadě za sebou se jde poměrně dobře. Na Německé straně v místech kde není les a je otevřená planina, mají podél hranice udělané cesty pro motorová vozidla, což na naší straně nebylo. V klidu jsme prošli podél celého našeho úseku státní hranice a na stanovišti B2, jsme vstoupily opět do "vnitrozemí". 

  S příchodem na rotu mě vzal velitel k DDR a do Pohraniční knihy napsal že jsem schopen provádět kontrolu demarkační linie samostatně a dal mi ho podepsat, rovněž rozkaz podepsal sloužící DDR a VR J.Fedas. Tím mě přidali další okruh služeb. 

  Měsíc září se blížil ke svému konci a mazáci byli až vlídní, no aby ne, těšili do civilu. 
Jedno jim ale nemohu upřít, dodrželi tradici, jak se sluší a patří a to tak, že poslední den na rotě PS, si všichni mazáci vzali 24h služby. A když už šel s mazákem na poslední službu bažant,tak mazák odsloužil celou službu sám. Hezké gesto,ne? Rozloučili se s námi jako chlapi a s nimi odjeli i poslední záložáci, které jsem už na rotě později nikdy neviděl. 

  Mazáci odešli do civilu a na rotě zavládl takový zvláštní klid a ticho. V tomto období, než přišli nováčkové, jsme šli ze služby do služby. 
Protože nás bylo málo, tak místo 9-11 hodin jsme najednou sloužili 11-14 hodin denně. Na jednu stranu to bylo dobré, protože jsi tím pádem o důstojníka nezakopl, ale i na druhou stranu důstojníci věděli, že jdeme ze služby do služby, tak nás ani nerozptylovali nějakým vojenským drilem.    

  Září uteklo, byl tady říjen, mazáci v civilu a na rotě pořád klid, s Evelínou jdeme ze služby do služby. Občas mi přidělí druhého kolegu jako velitele hlídky, hlavně v noci, kdy se chodilo ve dvojici na průzkum v týlu roty. 

  Jednoho dne pro mne přiběhl DR, zrovna jsem po večeři relaxoval na posteli, s tím, že mám jít za dozorčím důstojníkem roty a že mne má hned přivést. Tak jsem se upravil a šel se zahlásit k DDR. Ten mě sdělil, že ví o tom, jak jsem před dvěma hodinami přišel ze služby, ale okolnosti jsou takové, že mne vysílá samotného na mimořádnou průzkumnou hlídku v týlu, podél styku se sousední rotou Pastviny a ať se jdu okamžitě připravit se služebním psem do služby. Tak jsem se u DR vystrojil a vyzbrojil (pro neznalé dodám, že pokud šel do služby voják sám, tak nafasoval šedesát nábojů a pokud šli do služby ve dvojici, tak měl každý nábojů čtyřicet) což obnášelo, nést sebou vysílačku, pojítko, svítilnu, pouta, náboje a samozřejmě zbraň. 

 Dozorčí roty mne pak odvedl k DDR, kde jsem se dozvěděl důvod vyslání mimořádné průzkumné hlídky. V prostoru druhé roty PS Pastviny u vlakového nádraží ČSD Studánka byli spatřeny dvě neznámé osoby na motocyklu, na místo byla vyslána Poplachová hlídka 2.rPS, aby dotyčné osoby zkontrolovala. 

Fotografie - vlaková stanice ČSD Studánka.

  
  PchH okolo vlakové stanice již nikoho nespatřila, a tak se vydala směrem, který jim ukázal místní občan s tím, že je spatřil, jak odjíždějí směrem k hraničnímu pásmu. Vozidlo GAZ s poplachovkou se tím směrem vydal, cesta ale vedla jen na okraj hraničního pásma a zde končila. Vojáci poplachovky vyskočili z Gazu a za pomocí služebního psa propátrávali okraj končící cesty, kde nalezli malý motocykl s poznávací značkou NDR, zakrytý smrkovými větvemi. Tento poznatek hlídka nahlásila asi v 19.30.hod. na rotu do Pastvin a odtud se to dozvěděli obě sousední roty, aby mohli provést opatření na státní hranici.

  Dozorčí důstojník v Trojmezí mi tyto skutečnosti sdělil a rozkazem mě vyslal do určeného prostoru, na hranici styku s druhou rotou, protože šero již notně pokročilo, bylo kolem 20.00 hod. U dozorčího roty jsem zaslechl, že je vyhlášena tzv. zvýšená ostraha a posíleny hlídky s tím, že bylo uvědoměno i velení. čeká se na další zprávy z terénu a na vývoj situace. 

  Zaběhl jsem do kotců pro Evelínu a potichu, již v tmavém lese, spěcháme do určenému prostoru. Uběhlo tak třicet až čtyřicet minut a v lese je tma jak v pytli, jenom na mýtinách je vidět měsíční svit. Když do ticha náhle zaúpí bolestně pes, zdá se to nedaleko a les nese ozvěnu tmou. Ozvěna psího úpění ještě neutichla když se lesem nese dávka ze samopalu a zase ta ozvěna, do toho ještě znovu zaštěká další samopal,pak ozvěna dozněla a rozhostilo se hrobové ticho. 


  Evelína byla napnutá jako struna. A aby ne,vždyť je trénovaná, aby projevila odvahu při střelbě. Se mnou to je jiné, byť mám u sebe nejlepšího přítele člověka, který by jistě na mou ochranu nasadil i svůj život. Zaposlouchal se nastalého ticha, které se v lese rozhostilo a zklidnil Evelínu Nikde ani náznak dramatu, který se odehrál jeden až dva kilometry v lese od mne. 

Dobová fotografie - 2.rPS Pastviny (70.léta).

  Uvědomil jsem si, že musím podat zprávu na rotu o tom co jsem zaslechl, bohužel se mě nepodařilo spojit se s dozorčím signálního přístroje, který mj. obsluhoval i radiostanici na rotě. Musel jsem tedy dokráčet asi 300 metrů na skrytou linkovou přípojku k telefonnímu pojítku a zavoláním uvědomit DDR, o tom co jsem zaslechl. 
Dozorčí mě sdělil, že již mají pár poznatků, s tím že na 2rPS se střílelo v prostoru od Studánky směrem na styk s 1rPS Trojmezí."Pojítko nech zapojené a dáme ti vědět jak to vypadá" a s tím dozorčí ukončil hovor. 

  Po 22.00.hod mě DDR sdělil konec akce, s návratem na rotu a dokončením průzkumu na určené trase. Evelína si po příchodu do kotců zalezla do boudy a já jsem šel uložit výstroj a výzbroj k DR, kde jsem se dozvěděl co se vlastně ten večer na 2r.PS, odehrálo. 

  Hlavním aktérem byl čtenářům webu Pohraničník již známý (z 1.části vzpomínek) nováček z výcvikáče, s přezdívkou Johana, který nastřílel plných třicet bodů ze tří ran Ten osudový večer měl průzkumnou službu na 2.rPS Voják Johana se svým psem a velitelem hlídky Pepou,s návratem na rotu ve 22.00.h. 

  Kráčeli po vytýčené trase lesní pěšinou mezi stromy, tma že by se dala krájet, čas asi 20.40 hod. 
První jde pes, za ním psovod Johana, v menším odstupu za nimi kráčí druhý člen hlídky Pepa. Jdou potichu, jen sem tam praskne pod botou suchá větvička, nic neobvyklého. 

  Najednou si psovod Johana všímá, že se jeho pes naježil a tak jej povzbudil: "hodnej, dej pozor!" Ale bylo již pozdě. V té tmě se mihl stín a ozval se sten a úpění psa. Neznámá postava skryta za stromem udeřila dřevěným kůlem psa, který padl na bok a nemohl už vstát. Na to neznámá osoba postupovala s napřaženým kůlem v ruce proti Johanovi. Ten jej vyzval "stát, ruce vzhůru" a začal couvat, mezitím si posunul zbraň dopředu a dal palec na spoušť.  Neznámý stále s napřaženým kůlem postupoval proti Johanovi. V situaci, kdy pohraničník už nemohl spoléhat na pomoc svého psa, vystřelil do vzduchu takzvanou varovnou dávku ale útočník postupoval stále proti němu. 
V tom volá na Johanu druhý člen hlídky Pepa: "pozor, za tebou je druhý, jste v zákrytu nemohu střílet". Johana při couvání uklouzl a padá, neznámá osoba se ještě více napřahuje k ráně a Johana v pádu mačká spoušť a zároveň stáčí zbraň směrem k druhému útočníkovi a dále, ač nechtíc i k Pepovi,ale toho naštěstí o chlup míjí. (To byla ta druhá dávka co jsem slyšel). Pak už se v temném lese rozhostilo ticho. 

  Pohraničníkům z hlídky se tedy naštěstí nic vážného nestalo. Hůře to dopadlo se dvěma útočníky. Odnesli to několika čistými průstřely, ale bez ohrožení života. Jeden měl dva průstřely a druhý útočník tři. 
  Během několika minut na místo dorazila Poplachová hlídka a ta již zařídila vše potřebné, jako bylo ošetření a odvoz raněných Němců Nejhůře to odnesl služební pes vojáka Johany, který na následky úderu od německého útočníka ochrnul. 

  Tohle je asi přibližný popis událostí, při zadržení dvou osob v hraničním pásmu, výborným střelcem a psovodem Johanou velitelem hlídky Pepou. Oba dva byli později odměněni velitelem 5.brigády PS Cheb  

  Ještě můj malý dodatek: mám za to, že služební pes i voják Johana tu první osobu prostě přešli a pes zareagoval až na toho druhého útočníka. A jen proto se jeden z Němců mohl dostat mezi oba členy pohraniční hlídky, čímž se situace takto dramaticky vyvinula a bylo nutné použití služební zbraně. 

 Ale, to je jenom můj úsudek, kdoví, jak se to seběhlo přímo v reálu, kdy bylo velmi málo času na nějaké dlouhé rozhodování.

AUTOR (c): Miroslav 

FOTO: web Vojensko.cz 
            web Mockel-bahn.de  

Psovodské vzpomínky na Trojmezí - 1.část .

POHRANIČNÍ STRÁŽ POD HLAVOU

Krátká reakce na finále seriálu České televize "SVĚT POD HLAVOU".

  Televizní seriál (remake TV seriálu BBC "Life on Mars") jsem si přehrál od první až po poslední epizodu. Viděl už jsem lepší, ale i horší krimi seriály z produkce ČT, nejsem filmový kritik a nebudu se pouštět do nějakých rozborů, od toho tu máme Mirku Spáčilovou :-) 

  Jenom mě zaujal poslední díl, kde tvůrci seriálu zapojili do děje bdělé pohraničníky od železné opony. Tedy, v seriálu až tak moc bdělí a ostražití nebyli, spíše naivní jako koloušek Bambi. 
Ale co už, takový byl scénář a proti větru nenachčiješ. 

Nyní přímo k věci.

  Mé okoralé srdce potěšila akční scéna pumového útoku v objektu Pohraniční roty na státní hranici, při níž bylo zničeno vozidlo Volha a následný pohraniční poplach, kdy velitel roty vydává rozkazy místně příslušným důstojníkům PS. Okamžitě to ve mně evokovalo vzpomínky na akční americké filmy s Chuckem Norrisem, nebo Arnoldem Schwarzeneggerem. 

Ostatně, potěšte se také: 

  

Ukázka z TV seriálu "Svět pod hlavou". 

Jo,jo... Pumové útoky, to jsme měli na pohraničních rotách furt, diverzanti se kolem objektů PS kumulovali jako běhny v Perlovce, to byl denní chleba. Jen si nějak nevzpomínám, že by velitel roty měl jako velitelské vozidlo přidělenou služební Volhu. Čjort vozmi. Buď jsem starej sklerotik, anebo jsem žil v jiném Československu. 



                                       Čo bolo, to bolo. Těrezky si možme aj zazpievať. :-)

Písnička "Ne bombu ne!" kapely Sloky, ze seriálu Svět pod hlavou. 
Hudba Petr Marek, Marek Huňát, Ondřej Ježek
Text Petr Marek
(c) Bionaut, Česká televize

Kdo má raději originál, zvolí si místo kapely SLOKY skupinu KROKY  :-) 

"Láska modré oči má".