Jeden z mnoha běžných příběhů, které se den co den, noc co noc, odehrávaly na státní hranici Československa, kdy neječela siréna pohraničního poplachu, noční oblohu neosvětlovala záře světlic a ani se neozývalo divoké staccato střelby samopalů či štěkot služebních psů. Neboť těch obyčejných dnů a nocí ve službě bylo mnohem více, než těch dobrodružných.
V úterý 19. ledna 1965, vzbudil o půl druhé v noci pomocník dozorčího Pohraniční roty
Podlesí dva vojáky 1. čety, svobodníka Janíka a vojína Trnku, aby se připravili do služby.
„Venku je ale pořádný samec,“ řekl.
Pro oba rozespalé vojáky znamenala tato informace obvyklé dilema, zda se teple obléci
na úkor pohyblivosti, nebo spíše snášet zimu a riskovat nachlazení. Jako obvykle zvolili
ale raději tu teplejší variantu. Svlékli pyžama a vyměnili je za trenýrky, podvlékačky,
teplé tričko, košili, teplé ponožky, vatované vložky, maskáčovou uniformu, boty kanady
a bílé maskáče.
Zabaleni v několika slupkách oblečení sešli do strážnice v přízemí, kde jim dozorčí vydal
samopaly a zásobníky s ostrými náboji ráže 7,62x39 mm, pouzdro se signální pistolí a
třemi světlicemi, polní pojítko a pouta. Překontrolovali si stav baterií ve svítilnách a
několik minut před druhou hodinou ranní vstoupili do kanceláře dozorčího důstojníka,
který jim vydal bojový rozkaz k ochraně státní hranice s heslem a dalšími instrukcemi.
Při cestě po zasněžené úzké pěšince mezi kontrolním pásem a signální stěnou, kontroloval velitel hlídky, svobodník Janík, který šel se psem jako první, neporušenost kontrolního pásu a druhý člen hlídky, vojín Trnka,kontroloval signální stěnu.
Na nočním stanovišti seděli na jednom patře strážní věže, ke kterému až dosahovaly
sněhové návěje, přesahující výšku dvou metrů a zcela skrývající signální stěnu.
Nepřerušovaná sněhová plocha tím tak souvisle spojila českou a německou část území
v jeden celek, na jejímž konci se v dálce krčilo několik tmavých domků německé osady
Halbemeile.
Byla jasná mrazivá noc, jaké v těchto výškách přes 900 metrů nad mořem bývají. Přes
celou, smogem nezamořenou oblohu, se klenula Mléčná dráha, plná velkého množství
zářících hvězd a Měsíc, který se nacházel zrovna v úplňku, ozařoval svým namodralým
světlem keře a stromy, vrhající na zem bizarní stíny.
Pohraničníci seděli mlčky vedle sebe, oči zabořené do okolní noci. Pozorně naslouchali
všem zvukům a také pes, sedící se vztyčenýma ušima vedle nich, větřil a nasával okolní
pachy.
Noční, až téměř třicetistupňový mráz jim bolestivě spaloval rty, uši a konečky prstů, bodal do tváří a oběma začínala být zima. Myšlenky na hřející kamna, horký čaj a vyhřátou postel byly stále neodbytnější.
„Kurev sedm, každá jiná“, přerušil Trnka tichým zaklením ticho, zahřívajíc si dýcháním
zkřehlé ruce. „Co jsem komu udělal, že tu musím tak trpět!“
„Copak? Snad ti není zima?“ optal se ironicky Janík. „
„Strašná. Vždyť je to tady horší než na Sibiři, nebo v třiačtyřicátém u Stalingradu.
Jak tady ti Němci mohou žít? Já kdybych nemusel, tak tady nejsem ani minutu!“ ukázal
Trnka zkřehlým prstem na německé Halbemeile.
„Také si zvykneš. Člověk si zvykne na všechno. A počkej,až to tady uvidíš na jaře a
v létě, kdy to všechno krásně kvete a voní. A až asi do roku1953 zde také stávalo několik
domů malé české vesničky Mílov, po které se to tady jmenuje.“ poučoval Trnku zkušenější Janík.
„Stejně bych tady nebydlel ani za zlaté prase. Do hospody je daleko a žádné ženské
v okolí. A ta zima je tu přímo příšerná. Měl jsem si raději vyběhat modrou knížku jako
někteří moji vykutálení vrstevníci. Za ty dva roky vojny jsem si mohl vydělat na auto a
prohánět v něm doma holky.“ remcal nespokojeně Trnka
„Tak proč jsi to neudělal?“
„Protože bych se musel stydět. V naší dědině a i u nás v rodině byli všichni chlapi na
vojně a ve válkách. A když jsem byl malý, tak mi dědečci o svých zážitcích z 1. světové
války vyprávěli večer místo pohádek. Těm, které nevzali na vojnu se u nás říkalo kriplové
a byli považováni za něco jaksi méněcenného, protože měli nějakou tělesnou nebo
duševní vadu; anebo to byli podvodníci. Jít na vojnu se prostě považovalo za
samozřejmou povinnost. Že budu ale takhle trpět, to jsem netušil.“ pokračoval Trnka.
„Můžeš být ještě rád, že dnes nefouká žádný vítr; to bys teprve poznal, co je to zima.“
řekl Janík.
„Jestlipak se nám někdy někdo za tohle odmění, nebo alespoň poděkuje?“ zeptal se Trnka.
„To nečekej ani náhodou. V Čechách to už tak nějak historicky chodí, že se zásluhy
trestají a padoušství odměňuje. A ti protekční modroknížáci si určitě nějak zařídí, jak
skrýt svoji vlastní hanbu naší dehonestací,“ odpověděl Janík.
Přerušilo je pípání polního pojítka. Janík je zvedl a pozorně naslouchal. „Provedu!“ řekl po
chvíli do sluchátka a otočil se k Trnkovi: „Máme prověřit úsek u patnáctky. Je tam zkrat.
Tak rychle! Alespoň se trochu zahřejeme!“
Seskočili z věže, připnuli lyže a se psem na dlouhém vodítku vpředu se rozeběhli směrem
k asi 2 kilometry vzdáleným Holubím skalkám nad Českým Mlýnem, kde stála v noci
neobsazená strážní věž „Patnáctka.“ I když takové kontroly prováděli už mnohokrát,
nikdy nevěděli, co je přitom může potkat.
Ostražitě a s napnutými smysly, připraveni k okamžité reakci, běželi co možná nejrychleji
podél signální stěny, pozorně kontrolujíc její neporušenost a každou nerovnost a stín
v zasněženém kontrolním pásu. Až téměř u strážní věže narazili na zvířecí stopy, mířící
do Německa. Na první pohled vypadaly jako psí, ale při pečlivějším vyhodnocení, podle
otisku dvou k sobě stočených prostředních drápů tlapek usoudili, že se jedná o stopu
lišky. Potvrdil jim to i chomáček rezavé srsti, zachycený na pokrouceném drátu signální
stěny. „Jestlipak mají v Halbemeile slepice? Budou si je muset více hlídat, když tam teď
mají škodnou!“ prohodil trochu zlomyslně Trnka.
Unaveni, ale už trochu rozehřátí předchozím během se pojítkem znovu spojili s rotou,
kam tuto událost nahlásili dozorčímu důstojníku. Opravili pokroucené dráty signální stěny
a zahladili stopy v kontrolním pásu. Potom se znovu spojili s rotou a několikerým
zkratováním drátů ověřili správnou funkci opravené signální stěny. Pak se opět za stálé
kontroly signální stěny a kontrolního pásu vydali mlčky na zpáteční cestu k rotě, kde na
ně čekala snídaně, několik hodin spánku a další služba.
Jejich noční hlídka, jakých probíhalo na státní hranici bezpočet, skončila. Nepodobala se
zhola v ničem noční hlídce ze slavného Rubensova obrazu. Nebyla v ní žádná pompéznost
a vznešená gesta, žádná hra světla a barev, žádné vlajky, krásné slavnostní oděvy a
blýskavé zbraně. Byla jen tma, zima, únava, a pocit odpovědnosti...
(c) AUTOR: Zdeněk Holek
V úterý 19. ledna 1965, vzbudil o půl druhé v noci pomocník dozorčího Pohraniční roty
Podlesí dva vojáky 1. čety, svobodníka Janíka a vojína Trnku, aby se připravili do služby.
„Venku je ale pořádný samec,“ řekl.
Pro oba rozespalé vojáky znamenala tato informace obvyklé dilema, zda se teple obléci
na úkor pohyblivosti, nebo spíše snášet zimu a riskovat nachlazení. Jako obvykle zvolili
ale raději tu teplejší variantu. Svlékli pyžama a vyměnili je za trenýrky, podvlékačky,
teplé tričko, košili, teplé ponožky, vatované vložky, maskáčovou uniformu, boty kanady
a bílé maskáče.
Zabaleni v několika slupkách oblečení sešli do strážnice v přízemí, kde jim dozorčí vydal
samopaly a zásobníky s ostrými náboji ráže 7,62x39 mm, pouzdro se signální pistolí a
třemi světlicemi, polní pojítko a pouta. Překontrolovali si stav baterií ve svítilnách a
několik minut před druhou hodinou ranní vstoupili do kanceláře dozorčího důstojníka,
který jim vydal bojový rozkaz k ochraně státní hranice s heslem a dalšími instrukcemi.
Při cestě po zasněžené úzké pěšince mezi kontrolním pásem a signální stěnou, kontroloval velitel hlídky, svobodník Janík, který šel se psem jako první, neporušenost kontrolního pásu a druhý člen hlídky, vojín Trnka,kontroloval signální stěnu.
Na nočním stanovišti seděli na jednom patře strážní věže, ke kterému až dosahovaly
sněhové návěje, přesahující výšku dvou metrů a zcela skrývající signální stěnu.
Nepřerušovaná sněhová plocha tím tak souvisle spojila českou a německou část území
v jeden celek, na jejímž konci se v dálce krčilo několik tmavých domků německé osady
Halbemeile.
Byla jasná mrazivá noc, jaké v těchto výškách přes 900 metrů nad mořem bývají. Přes
celou, smogem nezamořenou oblohu, se klenula Mléčná dráha, plná velkého množství
zářících hvězd a Měsíc, který se nacházel zrovna v úplňku, ozařoval svým namodralým
světlem keře a stromy, vrhající na zem bizarní stíny.
Pohraničníci seděli mlčky vedle sebe, oči zabořené do okolní noci. Pozorně naslouchali
všem zvukům a také pes, sedící se vztyčenýma ušima vedle nich, větřil a nasával okolní
pachy.
Noční, až téměř třicetistupňový mráz jim bolestivě spaloval rty, uši a konečky prstů, bodal do tváří a oběma začínala být zima. Myšlenky na hřející kamna, horký čaj a vyhřátou postel byly stále neodbytnější.
„Kurev sedm, každá jiná“, přerušil Trnka tichým zaklením ticho, zahřívajíc si dýcháním
zkřehlé ruce. „Co jsem komu udělal, že tu musím tak trpět!“
„Copak? Snad ti není zima?“ optal se ironicky Janík. „
„Strašná. Vždyť je to tady horší než na Sibiři, nebo v třiačtyřicátém u Stalingradu.
Jak tady ti Němci mohou žít? Já kdybych nemusel, tak tady nejsem ani minutu!“ ukázal
Trnka zkřehlým prstem na německé Halbemeile.
„Také si zvykneš. Člověk si zvykne na všechno. A počkej,až to tady uvidíš na jaře a
v létě, kdy to všechno krásně kvete a voní. A až asi do roku1953 zde také stávalo několik
domů malé české vesničky Mílov, po které se to tady jmenuje.“ poučoval Trnku zkušenější Janík.
„Stejně bych tady nebydlel ani za zlaté prase. Do hospody je daleko a žádné ženské
v okolí. A ta zima je tu přímo příšerná. Měl jsem si raději vyběhat modrou knížku jako
někteří moji vykutálení vrstevníci. Za ty dva roky vojny jsem si mohl vydělat na auto a
prohánět v něm doma holky.“ remcal nespokojeně Trnka
„Tak proč jsi to neudělal?“
„Protože bych se musel stydět. V naší dědině a i u nás v rodině byli všichni chlapi na
vojně a ve válkách. A když jsem byl malý, tak mi dědečci o svých zážitcích z 1. světové
války vyprávěli večer místo pohádek. Těm, které nevzali na vojnu se u nás říkalo kriplové
a byli považováni za něco jaksi méněcenného, protože měli nějakou tělesnou nebo
duševní vadu; anebo to byli podvodníci. Jít na vojnu se prostě považovalo za
samozřejmou povinnost. Že budu ale takhle trpět, to jsem netušil.“ pokračoval Trnka.
„Můžeš být ještě rád, že dnes nefouká žádný vítr; to bys teprve poznal, co je to zima.“
řekl Janík.
„Jestlipak se nám někdy někdo za tohle odmění, nebo alespoň poděkuje?“ zeptal se Trnka.
„To nečekej ani náhodou. V Čechách to už tak nějak historicky chodí, že se zásluhy
trestají a padoušství odměňuje. A ti protekční modroknížáci si určitě nějak zařídí, jak
skrýt svoji vlastní hanbu naší dehonestací,“ odpověděl Janík.
Přerušilo je pípání polního pojítka. Janík je zvedl a pozorně naslouchal. „Provedu!“ řekl po
chvíli do sluchátka a otočil se k Trnkovi: „Máme prověřit úsek u patnáctky. Je tam zkrat.
Tak rychle! Alespoň se trochu zahřejeme!“
Seskočili z věže, připnuli lyže a se psem na dlouhém vodítku vpředu se rozeběhli směrem
k asi 2 kilometry vzdáleným Holubím skalkám nad Českým Mlýnem, kde stála v noci
neobsazená strážní věž „Patnáctka.“ I když takové kontroly prováděli už mnohokrát,
nikdy nevěděli, co je přitom může potkat.
Ostražitě a s napnutými smysly, připraveni k okamžité reakci, běželi co možná nejrychleji
podél signální stěny, pozorně kontrolujíc její neporušenost a každou nerovnost a stín
v zasněženém kontrolním pásu. Až téměř u strážní věže narazili na zvířecí stopy, mířící
do Německa. Na první pohled vypadaly jako psí, ale při pečlivějším vyhodnocení, podle
otisku dvou k sobě stočených prostředních drápů tlapek usoudili, že se jedná o stopu
lišky. Potvrdil jim to i chomáček rezavé srsti, zachycený na pokrouceném drátu signální
stěny. „Jestlipak mají v Halbemeile slepice? Budou si je muset více hlídat, když tam teď
mají škodnou!“ prohodil trochu zlomyslně Trnka.
Unaveni, ale už trochu rozehřátí předchozím během se pojítkem znovu spojili s rotou,
kam tuto událost nahlásili dozorčímu důstojníku. Opravili pokroucené dráty signální stěny
a zahladili stopy v kontrolním pásu. Potom se znovu spojili s rotou a několikerým
zkratováním drátů ověřili správnou funkci opravené signální stěny. Pak se opět za stálé
kontroly signální stěny a kontrolního pásu vydali mlčky na zpáteční cestu k rotě, kde na
ně čekala snídaně, několik hodin spánku a další služba.
Jejich noční hlídka, jakých probíhalo na státní hranici bezpočet, skončila. Nepodobala se
zhola v ničem noční hlídce ze slavného Rubensova obrazu. Nebyla v ní žádná pompéznost
a vznešená gesta, žádná hra světla a barev, žádné vlajky, krásné slavnostní oděvy a
blýskavé zbraně. Byla jen tma, zima, únava, a pocit odpovědnosti...
(c) AUTOR: Zdeněk Holek