Pořád si říkám, že bych se měl, jako admin weblogu Pohraničník a bývalý důstojník PS, podělit se svými čtenáří o další ze svých průšvihů, které jsem spáchal v letech 1981-1991, kdy jsem nosil uniformu Pohraniční stráže.
Možná si někteří vybaví mimořádnou událost, kterou jsem "vymamlasil" během výkonu služby na 1.rPS v Trojmezí, ve funkci velitele čety. Napsal jsem o ní ZDE (klikněte si). O mém poklesku tehdy dokonce vydalo velení chebské 5.bPS tzv."Bleskovku" (něco jako oběžník), který byl vyvěšen na nástěnkách všech podřízených pohraničních rot, vyfasoval jsem, myslím, tři dny domácího vězení od velitele praporu a za trest jsem byl na jedno výcvikové období odvelen sice ne do zaplivaného garnizónu kdesi v Haliči, ale do výcvikového praporu Aš - Východ, což se nakonec ukázalo být pro mě pozitivní, neboť jsem, na rozdíl od pohraniční roty v Trojmezí, měl pohodové zaměstnání 07:00 - 16:00 hod, víkendy volné, žádné poplachy a neustálé běhání kdesi v hraničním pásmu.
Nicméně, u jednoho průšvihu nezůstalo, neboť jsem byl mladý a neklidný, z vojenských "dýnstreglamá" jsem si moc nedělal a o předpisech jsem se (mylně) domníval, že jsou od toho, abych je porušoval. Zkrátka a dobře, uvědomnělé vojenské kázně bylo ve mě pomálu :-)
V době, kdy jsem jeden ze svých větších průšvihů spáchal, bydlel jsem ve svém prvním bytě v Hranicích u Aše, v ulici, kde byla budka PNS a za rohem restaurant a hotel Praha. Za boha si nevzpomenu jistě na přesné číslo bydliště, mám ale dojem, že to byla Husova ulice č.666 (uff, děsivé číslo popisné, že?). Takže jsem to měl do putyky pár kroků z bydliště.
Další nálevna nedaleko ode mě byla Beseda. Tam jsem chodil raději než do hospody Praha, neboť v Besedě bylo mnohem lepší pivo /tenkrát se tam čepovala chebská Hradní 11°/ a výčepního tam dělal pan Zdeněk Vítek, starší pán, také z Moravy jako já a spolu s ním tam šenkovala i jeho manželka, rovněž velmi milá paní. Rád na ně vzpomínám i na příjemné posezení u nich ve výčepu.
Proč o těch hospodách píšu? Je to důležité pro průběh událostí, který se chystám popsat.
Jak jste jistě pochopili, na čepované pivo, skleničku velejemného destilátu či stakan sprosté kořalky jsem to rozhodně neměl daleko. Ovšem, mě to bylo málo.
Nedaleko od města Hranice, za státní hranicí ČSSR - DDR , byla obec Ebmath, kam z Hranic vedla silnice. Stačilo, abych se dal ze svého přízemního bytu vpravo a šel stále po této vozovce, až bych došel k hraniční závoře, situované hned vedle hraničního mezníku (HM) číslo 12. Do smrti na číslo HM 12 nezapomenu :-) A hned za závorou byly první obytné domy ve východoněmeckém Ebmathu.
A já takhle jednou večer dumal, zda jít na pivo či ne. Zřejmě jsem u toho koukal na vysílání DDR Fernsehen, neboť jsem dostal onen geniální nápad, zajít ochutnat německé pivo. Ovšem, to se v Hranicích, ba ani v Trojmezské hospodě U Cinka nečepovalo. Bylo tedy třeba vyrazit do východního sektoru Německa.
Nejbližší hraniční přechod byl daleko a já stejně neměl jak se tam dostat, neboť jsem nevlastnil auto, ba ani motocykl. Tudy cesta nevedla. Řešení tu bylo: prostě přejdu ilegálně státní hranici v prostoru HM12, kde se proplížím kolem nehlídané hraniční závory a poté, předstírajíce, že jsem domorodec z Vogtlandu, vyhledám Gasthaus, kde v klidu a pořádku vypiju 3 - 5 piv a poté se vrátím zpět na území ČSSR. Měl jsem u sebe cca 50,- M (tedy ty špatné marky od dobrých Němců), což bylo více něž dost, v té době (1987) stálo ve východním Německu jedno pivo cca 1,-M, v přepočtu na československé koruny to bylo 3,- kčs. Pohoda :-)
Obléknul jsem se a vyrazil. Bylo to myslím na podzim, kolem 17.hodiny už byla celkem tma, ovšem, noc byla ještě mladá. Zrychleným přesunem jsem se v pohodě dostal za 30-40 minut až k hraniční závoře. Trochu jsem se bál, že cestou potkám patrolujícího příslušníka OSH z místního oddělení v Hranicích, ale nikde ani noha. Buď mládenci z O-OSH hlídkovali jinde, nebo se drželi v teple služebny.
Chvilku jsem, ponořen ve tmě, schován za stromem, pozoroval dobře osvětlené území na druhé straně hranice. Nikde nikdo, žádná hlídka GT DDR ani Volkspolizei, za okny domů modře blikaly televizní obrazovky. Dodal jsem si odvahu a přeběhl státní hranici z ČSSR do východního Německa.
Došel jsem ke křižovatce a po krátkém zaváháni se vydal vlevo, směrem k dalším domům, kde bylo lze tušiti kýženou hospodu.
Celou dobu během mého postupu obcí Ebmath kolem mě neprojelo jediné auto, žádný Trabant, Wartburg, nebo, nedej Bože, policejní Žiguli. Měl jsem kromě peněz u sebe i svůj československý cestovní pas, ovšem razítko z OPK potvrzující můj legální vstup na německé území v něm chybělo. Jímá mě předtucha, že bdělým soudruhům od Volkspolizei bych to nevysvětlil.
Nakonec jsem pohostinství, pravý německý Gasthaus našel. Smířený se vším jsem vstoupil dovnitř, do zakouřeného sálu a pozdravil "Guten Abend". Jen jsem dosednul, už byl u mě výčepní a já si poručil pivo:"Ein Bier, aber gross". Nechtěl jsem totiž lemtat pivo z třetinky, jako většina hostů v hospodě, ale z půlitru, jak jsem byl zvyklý. Což byla možná chyba.
Dostal jsem svoje velké pivo a vypil ho snad na ex, měl jsem žízeň po té cestě. Abych jen tak nečučel do blba (seděl jsem u jednoho ze stolů sám, páč jsem nechtěl někam ke štamgastům, moje němčina rozhodně nebyla brilantní) vzal jsem si ze stolku u výčepu noviny a jal se studovat Neues Deutschland, což bylo něco jako československé Rudé právo.
Zkrátím to. Vypil jsem snad tři, nebo čtyři piva, zaplatil a nechal dýško, slovy "Das stimmt", pak už jen "Aufwiedersehen" a davaj pryč. Všechno v klidu, pohodě, bez jakéhokoliv problému.Cestou zpět jsem si pochvaloval, že to bylo "Einfach". Jak jsem se mýlil...
Státní hranici jsem překonal bez nejmenšího problému a zanedlouho byl doma, ještě jsem stihnul na ZDF jakýsi americký film, co dávali večer, takže jsem pak usínal s pocitem dobře prožitého dne.
Týden, deset dní se vůbec nic nedělo, můj život i služba na státní hranici v Trojmezí běžela ve vyjetých kolejích. Ale, bylo to ticho před bouří...
Jednoho rána, kolem šesté hodiny, slyším bušení na okno mého přízemního bytu. Moc mě to nepřekvapovalo, byl jsem na takové občasné buzení pozdě v noci, nebo k ránu zvyklý, když pro mě přijela spojka z útvaru, aby mě odvezla, spolu s ostatními důstojníky, na rotu v Trojmezí, protože se na hranici něco semlelo.
Buď byl zadržený tzv.narušitel státní hranice, což byl ten lepší důvod budíčku i přesto, že nás čekalo spousta papírování, anebo,když nám narušitel frnknul na Západ, což byla ta horší varianta, neboť nás, kromě spousty papírování, čekal i "pojeb" od velitele praporu z Aše, někdy i velitele brigády z Chebu a "cérez" nám udělali i inkvizitoři z HS PS OSH Praha.
Jdu ven, otevřu dveře a tam velitel roty major Král. Což mě překvapilo. Hned na mě spustil: "Co máš za průšvih"? "Dostal jsem z Chebu rozkaz přivést tě okamžitě na rotu". Pochopil jsem, že velitel zatím nic konkrétního neví a tak jsem se rozhodl dělat blbého. Jasně, že mě v hlavě spustila kontrolka "Red Alert" a tušil jsem, že se asi bude jednat o můj nelegální výlet do Německa.
Nicméně, nebyl jsem žádná "Vyplašenka" , ani naivní koloušek, abych se okamžitě sesypal, protože, jak známo "třikrát běda tomu, kdo se přizná". Ostatně, na nějaké polehčující okolnosti je vždycky dost času.
UAZ 469 se mnou a bědujícím velitelem roty uháněl k Trojmezí, kde jsem měl na rotě vyčkat příjezdu orgánu VKR a velitele praporu pplk.Martínka. Přiznávám ale, že mě dobře nebylo a měl jsem velmi chmurné myšlenky.
Kolem osmé hodiny se na bráně objevila červená škodovka velitele praporu a za ní škodovka místně příslušného důstojníka VKR. Být katolíkem, pomyslel bych si "Consummatum est".
Byl jsem povolán do kanceláře VR, kde už seděl velitel praporu, kontráš a velitel roty, měnící barvy v obličeji, z čehož jsem seznal, že byl plně seznámen s mým pokleskem proti předpisům, zákonům i cti důstojníka PS.
Nebudu vás zdržovat zdlouhavým popisováním toho, co se odehrálo v kanceláři během mého výslechu. Kdo byl na vojně, ten si to umí představit a kdo je vojenskou či policejní službou nepolíbený, ten by chápal jen těžko, nebo by nevěřil. Mohu jen dodat, že důstojník VKR kpt. Jan Š.byl pragmatický a věcný, velitel praporu pplk.Jiří Martínek se ani tentokrát nenechal vyvést z míry a hovořil klidným hlasem, jen velitel roty mjr.Roman Král se nezdržel emocí a dílem mě spílal a vyhrožoval, dílem bědoval a naříkal.
Zkrátka a dobře, všechno se provalilo. Podcenil jsem bdělost a místní znalost občanů obce Ebmath, pomocníků VP, kterým můj nelegální pobyt na území NDR neuniknul, někdo z nich informoval (zřejmě) orgány Volkspolizei, ti to meldovali východoněmecké STASI , ta potom spolupracovala s naší VKR, nebo Zpravodajci a za těch cca 10 dní bylo vymalováno a já se dočkal výše popisovaného budíčku. Takhle jsem se to dozvěděl až mnohem později, to dopoledne v kanceláři VR ještě ne. To jsem byl jen vyslechnut, dostal první pojeb, provedl jsem očistnou sebekritiku a projevil upřímnou lítost :-)
Tím to neskončilo. Můj případ byl stále ve stádiu rozpracování. Takže jsem za pár dní fičel do Chebu, na výslech k Vyšetřovateli brigády. (Ta funkce byla něco jako nižší stupeň prokurátora).
Jméno onoho vyšetřovatele si již nepamatuji, ale byl to buď podplukovník, nebo plukovník.
Výslech byl veden korektně, nikdo na mě neřval, inu, právník, vzdělaný člověk, to bylo hned vidět.
Vzpomínám si na takový detail. Vyšetřovatel mě říkal, že jsem se dopustil Trestného činu opuštění republiky. Vzpomínám si, jako by to bylo včera, že jsem mu sdělil, že s jeho právním názorem nesouhlasím, páč jsem se dobrovolně a neprodleně vrátil zpět na území republiky a nenaplnil tak skutkovou podstatu zmiňovaného trestného činu. A ne, nedělám chytrého :-) Na vojenské škole v Holešově jsme totiž měli jako maturitní předmět i Československé právo a za ty čtyři roky studia jsem přeci jen ledacos pochytil. Možná i proto se mě nakonec vyšetřovatele zželelo a o žádném trestném činu už pak nebyla řeč.
Proběhnulo ještě pár výslechů a nějaký ten vojenský pojeb, ovšem, to u takového bezstarostného floutka, jako jsem tenkrát byl já, nepadalo na váhu :-) Všechno už spělo do finále.
Nakonec jsem byl pozván na vyhlášení trestu k veliteli chebské brigády, plukovníku Trávničkovi.
U něj v kanceláři jsem se sešel já a můj velitel praporu. Teď už se tomu směji, ale tenkrát jsem měl docela bobky, strachy jsem byl celý bledý a nohy jsem měl jak z hadrů. Protože, marná sláva, velitel brigády, plk.Trávníček, to bylo něco jako papež pro katolíky, zástupce Boha na zemi.
Jasně, nejvyšší papaláš byl v Praze, ministr vnitra, nebo aspoň náčelník HS PS OSH. Ale znáte to "Praha daleko, Pánbůh vysoko". Tuhle věrchušku jsme znali jen z TV, nebo propagačního tisku, ale nikdo z nás (v podstatě) tyhle papaláše osobně neviděl. Ovšem, velitele brigády jsme vidět mohli, většinou, když někoho trestal, nebo odměňoval. A já si pro odměnu nejel, to bylo jisté.
Plukovník Trávníček držel kratší řeč, kde apeloval na hodnoty, které by měly být každému pohraničníkovi vlastní, že jsem špatný příklad pro podřízené vojáky, nejen v mé četě, ale i celé pohraniční roty, že státní hranici mám chránit a ne narušovat. A že je mou přitěžující okolností, že ač mám, jak mu řekl velitel praporu,hospody přímo v místě bydliště, stejně jsem šel na pivo do Německa. Jediným mým štěstím je, že soudruzi v NDR to smetli ze stolu jako klukovinu a nikdo u našich přátel v Německé demokratické republice nepožaduje mé exemplární potrestání (což si myslím, že kecal, soudruhům v NDR to bylo šumafuk, zkonzumované pivo jsem zaplatil a výtržnosti nečinil).
Zkrátka a dobře, vyfasoval jsem 14 dní domácího vězení. Sice pálka, ale to jsem mohl mluvit o štěstí. Za tohle bych mohl klidně vyfásnout prokurátora a byl bych vděčný za podmíněný trest.
Konec dobrý, všechno dobré :-) Ano, uvědomuji si, že jsem nebyl dobrým kádrem, ale vzhledem k tomu, že jsem neměl ambice na vyšší velitelské funkce, bylo to šumafuk. A pak, kdybych byl vzorným kádrem, na co bych dneska vzpomínal? Na vzorné plnění služebních povinností?
Ve službě na státní hranici v časech studené války jsem toho zažil opravdu hodně, toho dobrého i zlého. Ale, nakonec zůstanou jen ty veselé příběhy. Kdo byl na čáře, tak mě to potvrdí.
ZAJÍMÁ VÁS VÍCE?
Téma "Průšvihy na státní hranici"? Klikněte si:
*1 Mimořádná událost - autonehoda v Trojmezí
*2 Mimořádná událost - incident s hlídkou US.ARMY
*3 Mimořádná událost - poprava u železné opony
Možná si někteří vybaví mimořádnou událost, kterou jsem "vymamlasil" během výkonu služby na 1.rPS v Trojmezí, ve funkci velitele čety. Napsal jsem o ní ZDE (klikněte si). O mém poklesku tehdy dokonce vydalo velení chebské 5.bPS tzv."Bleskovku" (něco jako oběžník), který byl vyvěšen na nástěnkách všech podřízených pohraničních rot, vyfasoval jsem, myslím, tři dny domácího vězení od velitele praporu a za trest jsem byl na jedno výcvikové období odvelen sice ne do zaplivaného garnizónu kdesi v Haliči, ale do výcvikového praporu Aš - Východ, což se nakonec ukázalo být pro mě pozitivní, neboť jsem, na rozdíl od pohraniční roty v Trojmezí, měl pohodové zaměstnání 07:00 - 16:00 hod, víkendy volné, žádné poplachy a neustálé běhání kdesi v hraničním pásmu.
Objekt výcvikového praporu Aš-Východ v současnosti.
Nicméně, u jednoho průšvihu nezůstalo, neboť jsem byl mladý a neklidný, z vojenských "dýnstreglamá" jsem si moc nedělal a o předpisech jsem se (mylně) domníval, že jsou od toho, abych je porušoval. Zkrátka a dobře, uvědomnělé vojenské kázně bylo ve mě pomálu :-)
V době, kdy jsem jeden ze svých větších průšvihů spáchal, bydlel jsem ve svém prvním bytě v Hranicích u Aše, v ulici, kde byla budka PNS a za rohem restaurant a hotel Praha. Za boha si nevzpomenu jistě na přesné číslo bydliště, mám ale dojem, že to byla Husova ulice č.666 (uff, děsivé číslo popisné, že?). Takže jsem to měl do putyky pár kroků z bydliště.
Hranice v Čechách - dobové foto z 80.let
Další nálevna nedaleko ode mě byla Beseda. Tam jsem chodil raději než do hospody Praha, neboť v Besedě bylo mnohem lepší pivo /tenkrát se tam čepovala chebská Hradní 11°/ a výčepního tam dělal pan Zdeněk Vítek, starší pán, také z Moravy jako já a spolu s ním tam šenkovala i jeho manželka, rovněž velmi milá paní. Rád na ně vzpomínám i na příjemné posezení u nich ve výčepu.
Pohostinství Beseda v Hranicích u Aše - současnost.
Proč o těch hospodách píšu? Je to důležité pro průběh událostí, který se chystám popsat.
Jak jste jistě pochopili, na čepované pivo, skleničku velejemného destilátu či stakan sprosté kořalky jsem to rozhodně neměl daleko. Ovšem, mě to bylo málo.
Nedaleko od města Hranice, za státní hranicí ČSSR - DDR , byla obec Ebmath, kam z Hranic vedla silnice. Stačilo, abych se dal ze svého přízemního bytu vpravo a šel stále po této vozovce, až bych došel k hraniční závoře, situované hned vedle hraničního mezníku (HM) číslo 12. Do smrti na číslo HM 12 nezapomenu :-) A hned za závorou byly první obytné domy ve východoněmeckém Ebmathu.
HM 12 - státní hranice DDR - ČSSR u obce Ebmath (dobové foto 80s).
Fotografie byla pořízena z německé části státní hranice.
A já takhle jednou večer dumal, zda jít na pivo či ne. Zřejmě jsem u toho koukal na vysílání DDR Fernsehen, neboť jsem dostal onen geniální nápad, zajít ochutnat německé pivo. Ovšem, to se v Hranicích, ba ani v Trojmezské hospodě U Cinka nečepovalo. Bylo tedy třeba vyrazit do východního sektoru Německa.
Nejbližší hraniční přechod byl daleko a já stejně neměl jak se tam dostat, neboť jsem nevlastnil auto, ba ani motocykl. Tudy cesta nevedla. Řešení tu bylo: prostě přejdu ilegálně státní hranici v prostoru HM12, kde se proplížím kolem nehlídané hraniční závory a poté, předstírajíce, že jsem domorodec z Vogtlandu, vyhledám Gasthaus, kde v klidu a pořádku vypiju 3 - 5 piv a poté se vrátím zpět na území ČSSR. Měl jsem u sebe cca 50,- M (tedy ty špatné marky od dobrých Němců), což bylo více něž dost, v té době (1987) stálo ve východním Německu jedno pivo cca 1,-M, v přepočtu na československé koruny to bylo 3,- kčs. Pohoda :-)
Obléknul jsem se a vyrazil. Bylo to myslím na podzim, kolem 17.hodiny už byla celkem tma, ovšem, noc byla ještě mladá. Zrychleným přesunem jsem se v pohodě dostal za 30-40 minut až k hraniční závoře. Trochu jsem se bál, že cestou potkám patrolujícího příslušníka OSH z místního oddělení v Hranicích, ale nikde ani noha. Buď mládenci z O-OSH hlídkovali jinde, nebo se drželi v teple služebny.
Chvilku jsem, ponořen ve tmě, schován za stromem, pozoroval dobře osvětlené území na druhé straně hranice. Nikde nikdo, žádná hlídka GT DDR ani Volkspolizei, za okny domů modře blikaly televizní obrazovky. Dodal jsem si odvahu a přeběhl státní hranici z ČSSR do východního Německa.
Došel jsem ke křižovatce a po krátkém zaváháni se vydal vlevo, směrem k dalším domům, kde bylo lze tušiti kýženou hospodu.
HM 12 Ebmath - 90.léta. (Já jsem ten "Man in black" vpravo).
Fotografie byla pořízena z české části státní hranice.
Celou dobu během mého postupu obcí Ebmath kolem mě neprojelo jediné auto, žádný Trabant, Wartburg, nebo, nedej Bože, policejní Žiguli. Měl jsem kromě peněz u sebe i svůj československý cestovní pas, ovšem razítko z OPK potvrzující můj legální vstup na německé území v něm chybělo. Jímá mě předtucha, že bdělým soudruhům od Volkspolizei bych to nevysvětlil.
Nakonec jsem pohostinství, pravý německý Gasthaus našel. Smířený se vším jsem vstoupil dovnitř, do zakouřeného sálu a pozdravil "Guten Abend". Jen jsem dosednul, už byl u mě výčepní a já si poručil pivo:"Ein Bier, aber gross". Nechtěl jsem totiž lemtat pivo z třetinky, jako většina hostů v hospodě, ale z půlitru, jak jsem byl zvyklý. Což byla možná chyba.
Dostal jsem svoje velké pivo a vypil ho snad na ex, měl jsem žízeň po té cestě. Abych jen tak nečučel do blba (seděl jsem u jednoho ze stolů sám, páč jsem nechtěl někam ke štamgastům, moje němčina rozhodně nebyla brilantní) vzal jsem si ze stolku u výčepu noviny a jal se studovat Neues Deutschland, což bylo něco jako československé Rudé právo.
Zkrátím to. Vypil jsem snad tři, nebo čtyři piva, zaplatil a nechal dýško, slovy "Das stimmt", pak už jen "Aufwiedersehen" a davaj pryč. Všechno v klidu, pohodě, bez jakéhokoliv problému.Cestou zpět jsem si pochvaloval, že to bylo "Einfach". Jak jsem se mýlil...
Státní hranici jsem překonal bez nejmenšího problému a zanedlouho byl doma, ještě jsem stihnul na ZDF jakýsi americký film, co dávali večer, takže jsem pak usínal s pocitem dobře prožitého dne.
Týden, deset dní se vůbec nic nedělo, můj život i služba na státní hranici v Trojmezí běžela ve vyjetých kolejích. Ale, bylo to ticho před bouří...
Jednoho rána, kolem šesté hodiny, slyším bušení na okno mého přízemního bytu. Moc mě to nepřekvapovalo, byl jsem na takové občasné buzení pozdě v noci, nebo k ránu zvyklý, když pro mě přijela spojka z útvaru, aby mě odvezla, spolu s ostatními důstojníky, na rotu v Trojmezí, protože se na hranici něco semlelo.
Buď byl zadržený tzv.narušitel státní hranice, což byl ten lepší důvod budíčku i přesto, že nás čekalo spousta papírování, anebo,když nám narušitel frnknul na Západ, což byla ta horší varianta, neboť nás, kromě spousty papírování, čekal i "pojeb" od velitele praporu z Aše, někdy i velitele brigády z Chebu a "cérez" nám udělali i inkvizitoři z HS PS OSH Praha.
Jdu ven, otevřu dveře a tam velitel roty major Král. Což mě překvapilo. Hned na mě spustil: "Co máš za průšvih"? "Dostal jsem z Chebu rozkaz přivést tě okamžitě na rotu". Pochopil jsem, že velitel zatím nic konkrétního neví a tak jsem se rozhodl dělat blbého. Jasně, že mě v hlavě spustila kontrolka "Red Alert" a tušil jsem, že se asi bude jednat o můj nelegální výlet do Německa.
Nicméně, nebyl jsem žádná "Vyplašenka" , ani naivní koloušek, abych se okamžitě sesypal, protože, jak známo "třikrát běda tomu, kdo se přizná". Ostatně, na nějaké polehčující okolnosti je vždycky dost času.
UAZ 469 se mnou a bědujícím velitelem roty uháněl k Trojmezí, kde jsem měl na rotě vyčkat příjezdu orgánu VKR a velitele praporu pplk.Martínka. Přiznávám ale, že mě dobře nebylo a měl jsem velmi chmurné myšlenky.
Dobové foto: velitel roty mjr.Král druhý zprava a já, dřepící,druhý zleva.(80.léta Trojmezí).
Kolem osmé hodiny se na bráně objevila červená škodovka velitele praporu a za ní škodovka místně příslušného důstojníka VKR. Být katolíkem, pomyslel bych si "Consummatum est".
Byl jsem povolán do kanceláře VR, kde už seděl velitel praporu, kontráš a velitel roty, měnící barvy v obličeji, z čehož jsem seznal, že byl plně seznámen s mým pokleskem proti předpisům, zákonům i cti důstojníka PS.
Nebudu vás zdržovat zdlouhavým popisováním toho, co se odehrálo v kanceláři během mého výslechu. Kdo byl na vojně, ten si to umí představit a kdo je vojenskou či policejní službou nepolíbený, ten by chápal jen těžko, nebo by nevěřil. Mohu jen dodat, že důstojník VKR kpt. Jan Š.byl pragmatický a věcný, velitel praporu pplk.Jiří Martínek se ani tentokrát nenechal vyvést z míry a hovořil klidným hlasem, jen velitel roty mjr.Roman Král se nezdržel emocí a dílem mě spílal a vyhrožoval, dílem bědoval a naříkal.
Zkrátka a dobře, všechno se provalilo. Podcenil jsem bdělost a místní znalost občanů obce Ebmath, pomocníků VP, kterým můj nelegální pobyt na území NDR neuniknul, někdo z nich informoval (zřejmě) orgány Volkspolizei, ti to meldovali východoněmecké STASI , ta potom spolupracovala s naší VKR, nebo Zpravodajci a za těch cca 10 dní bylo vymalováno a já se dočkal výše popisovaného budíčku. Takhle jsem se to dozvěděl až mnohem později, to dopoledne v kanceláři VR ještě ne. To jsem byl jen vyslechnut, dostal první pojeb, provedl jsem očistnou sebekritiku a projevil upřímnou lítost :-)
Tím to neskončilo. Můj případ byl stále ve stádiu rozpracování. Takže jsem za pár dní fičel do Chebu, na výslech k Vyšetřovateli brigády. (Ta funkce byla něco jako nižší stupeň prokurátora).
Jméno onoho vyšetřovatele si již nepamatuji, ale byl to buď podplukovník, nebo plukovník.
Výslech byl veden korektně, nikdo na mě neřval, inu, právník, vzdělaný člověk, to bylo hned vidět.
Vzpomínám si na takový detail. Vyšetřovatel mě říkal, že jsem se dopustil Trestného činu opuštění republiky. Vzpomínám si, jako by to bylo včera, že jsem mu sdělil, že s jeho právním názorem nesouhlasím, páč jsem se dobrovolně a neprodleně vrátil zpět na území republiky a nenaplnil tak skutkovou podstatu zmiňovaného trestného činu. A ne, nedělám chytrého :-) Na vojenské škole v Holešově jsme totiž měli jako maturitní předmět i Československé právo a za ty čtyři roky studia jsem přeci jen ledacos pochytil. Možná i proto se mě nakonec vyšetřovatele zželelo a o žádném trestném činu už pak nebyla řeč.
Proběhnulo ještě pár výslechů a nějaký ten vojenský pojeb, ovšem, to u takového bezstarostného floutka, jako jsem tenkrát byl já, nepadalo na váhu :-) Všechno už spělo do finále.
Nakonec jsem byl pozván na vyhlášení trestu k veliteli chebské brigády, plukovníku Trávničkovi.
U něj v kanceláři jsem se sešel já a můj velitel praporu. Teď už se tomu směji, ale tenkrát jsem měl docela bobky, strachy jsem byl celý bledý a nohy jsem měl jak z hadrů. Protože, marná sláva, velitel brigády, plk.Trávníček, to bylo něco jako papež pro katolíky, zástupce Boha na zemi.
Jasně, nejvyšší papaláš byl v Praze, ministr vnitra, nebo aspoň náčelník HS PS OSH. Ale znáte to "Praha daleko, Pánbůh vysoko". Tuhle věrchušku jsme znali jen z TV, nebo propagačního tisku, ale nikdo z nás (v podstatě) tyhle papaláše osobně neviděl. Ovšem, velitele brigády jsme vidět mohli, většinou, když někoho trestal, nebo odměňoval. A já si pro odměnu nejel, to bylo jisté.
Plukovník Trávníček držel kratší řeč, kde apeloval na hodnoty, které by měly být každému pohraničníkovi vlastní, že jsem špatný příklad pro podřízené vojáky, nejen v mé četě, ale i celé pohraniční roty, že státní hranici mám chránit a ne narušovat. A že je mou přitěžující okolností, že ač mám, jak mu řekl velitel praporu,hospody přímo v místě bydliště, stejně jsem šel na pivo do Německa. Jediným mým štěstím je, že soudruzi v NDR to smetli ze stolu jako klukovinu a nikdo u našich přátel v Německé demokratické republice nepožaduje mé exemplární potrestání (což si myslím, že kecal, soudruhům v NDR to bylo šumafuk, zkonzumované pivo jsem zaplatil a výtržnosti nečinil).
Zkrátka a dobře, vyfasoval jsem 14 dní domácího vězení. Sice pálka, ale to jsem mohl mluvit o štěstí. Za tohle bych mohl klidně vyfásnout prokurátora a byl bych vděčný za podmíněný trest.
Konec dobrý, všechno dobré :-) Ano, uvědomuji si, že jsem nebyl dobrým kádrem, ale vzhledem k tomu, že jsem neměl ambice na vyšší velitelské funkce, bylo to šumafuk. A pak, kdybych byl vzorným kádrem, na co bych dneska vzpomínal? Na vzorné plnění služebních povinností?
Ve službě na státní hranici v časech studené války jsem toho zažil opravdu hodně, toho dobrého i zlého. Ale, nakonec zůstanou jen ty veselé příběhy. Kdo byl na čáře, tak mě to potvrdí.
ZAJÍMÁ VÁS VÍCE?
Téma "Průšvihy na státní hranici"? Klikněte si:
*1 Mimořádná událost - autonehoda v Trojmezí
*2 Mimořádná událost - incident s hlídkou US.ARMY
*3 Mimořádná událost - poprava u železné opony