Doufám, že jsem čtenáře weblogu Pohraničník nepolekal úvodními zkratkami, to rozhodně nebylo v úmyslu.
Bývalí vojáci vědí a všem ostatním zkratky rozkóduji:
HV - hraniční volno. KVOP - krátkodobé volno k opuštění posádky (či-li "opušťák").
Přemýšlel jsem, na jaké téma bych napsal článek pro tento měsíc. Byly zde již příběhy akční, špionážní, veselé, smutné i romantické. Psalo se tu o vojenské kuchyni - menáži, byly zde příběhy o vojenských láskách i trochu košilaté story s erotickým podtextem, neboť i to patřilo k létům v zelené vojenské uniformě. Až mě najednou napadlo, že zde chybí článek, ve kterém nebude rachotit střelba, ani nebudou kručet hladové žaludky či tlouci zlomená srdce. Tentokrát budu psát o tom, čemu se v současném newspeaku říká "Relax". Ano, téma bude volný čas, opušťáky a dovolenky.
Ti z vás, kteří vykonávali službu v kasárnách u jednotek ČSLA, máte volný čas patrně spojený s víkendy a svátky, kdy důstojníci opustili vojenské útvary, dozor a velení na tu dobu převzal dévéťák se svým pomocníkem, což byli většinou jediní důstojníci v kasárnách. Mužstvo, tedy ti, kdož nebyli ve stráži, nebo jako dozorčí roty, se mohlo oddávat odpočinku, sportu, kultuře. Podobné to bylo i u jednotek PS na úrovni prapor, brigáda a HS PS OSH Praha.
U jednotek prvního sledu Pohraniční stráže, tedy rot PS na státní hranici,to bylo ovšem úplně jinak.
Zde se volné víkendy ani svátky nedrželi, neboť tlak na státní hranici z obou stran byl stejný v pracovní dny, o víkendu, v létě, v zimě. Z vnitrozemí se pokoušeli ilegálně překonat státní hranici tzv.narušitelé, z druhé strany hranice, zejména té západoněmecké, zkoušeli naši bdělost mládenci z US.ARMY, nebo sem tam na čáře provokovali členové rozličných "Heimatgesellschaft", což je eufemistické označení pro spolky Sudeťáků, nebo pomatence z různých tehdejších západních neziskovek jako byl třeba Robin Wood (o nich je zde, na weblogu Pohraničník, speciální článek).
Protože na pohraniční rotě byl prakticky téměř neustále podstav vojáků (nebyli lidi) i důstojníků, moc volna si nikdo neužil. Nejdůležitější byla ochrana státní hranice a tomu se podřizovalo vše.
Na rotách byly vojáci rozděleni do tří čet. Podle toho se vše muselo točit. Což znamenalo systém:
"služba" - "bojová a politická příprava (BPP)" - "parko-hospodářský den (PHD)" - "hraniční volno (HV)".
Teď mě ale prosím nekamenujte, dostávám se díky zapomnění (cca 30 let už uniformu PS nenosím) na tenký led a už si přesně nevybavuji, jak byl systém nastaven. Ale mám dojem, že u vojáka PS to bylo takhle: 3 dny služby (10-14 hodin ve výkonu, denně, podle toho, zda byla normální, nebo zesílená ochrana státní hranice), pak 1 den BPP, pak opět 3 dny služby a pak 1 den volna-HV.
Jen si přesně nevybavuji, jak byl do toho zapojen PHD, parko-hospodářský den, který byl vždy v pátek a kdy se uklízela důkladně celá rota, řidiči dávali do kupy vozidla,atd. Možná byl PHD spojen s HV, kdy se dopoledne uklízelo a odpoledne a až do druhého dne večer bylo volno, kdy bylo možné jít i na vycházku, někam mimo objekt roty. Žádám ty, kterým lépe slouží paměť, aby mě dole, v rubrice KOMENTÁŘE opravili a přivedli to na pravou míru.
A teď podrobněji k jednotlivým pojmům.
HRANIČNÍ VOLNO.
To byl volný den, trvající zpravidla 24 hodin, konkrétně od 19:00 hod do 19:00 hod druhého dne.
Což znamenalo, že kdo měl HV volno, mohl si ráno přispat, nešel na rozcvičku, v rámci pohraniční roty odpočíval, díval se na TV (vzorné roty měly barevnou televizi), četl si (na každé rotě byla knihovna), mohl jít do improvizované posilovny, hrát kulečník, poslouchat hudbu z gramofonu, rádia (zakázaný, ale velmi oblíbený byl poslech FM stanic jako byl RIAS 2, Bayern 3, ORF3, nebo na AM pásmu americké rozhlasové stanice pro vojáky USA v Evropě - AFN Europe. Večer se pak poslouchalo legendární Radio Luxembourg na vlně 208 m).
Určitá část vojáků z čety, která měla volno, mohl jít na vycházku ven, což ovšem znamenalo nejbližší okolí pohraniční roty. Vojáci tedy šli na pivo do nejbližší vesnice, či do města za děvčaty. Někde to měli k civilizaci kousek, jinde, třeba na Šumavě, u nějaké Bohem i lidmi zapomenuté jednotky, to bylo všude daleko, takže, ani nemělo smysl někam chodit, pokud tedy velitel roty nebyl uznalý chlap a vojáky nechal na vycházku, i z vycházky zpět, dovést vozidlem GAZ/UAZ, nebo Pragou V3S.
Pokud mám hovořit za svoji domovskou rotu, 1.rPS Trojmezí, byla nejbližší hospoda "U Cinka" asi 300 metrů od roty a do nejbližšího města Hranice v Čechách (Rossbach i.B.) to bylo asi tři až čtyři kilometry. Zde byly tři nálevny, Hotel Praha, Beseda a bufet na náměstí. Také zde bylo kino.
Pro vycházku platilo pár pravidel. Vojsko muselo být do 22.00 hod zpět na rotě, poddůstojníci a držitelé odznaku Vzorný pohraničník měli vycházku o hodinu déle, tedy do 23.00 hod.
Pokud někomu přijela návštěva, děvče, rodiče apod, bylo možné být mimo rotu i přes noc, do druhého dne a bylo možné být i mimo okruh posádky, u nás konkrétně to znamenalo mimo Trojmezí a Hranice, ve městě Aš, tam totiž byly dva, nebo tři hotely, už nevím přesně. Ve městě Hranice byl jen jeden malý hotel Praha, kde byly snad jen tři, nebo čtyři pokoje k pronajmutí a kde byl "komfort" na mnohem nižší úrovni, než třeba v Aši.
Platilo nepsané pravidlo, že když dozorčí důstojník roty pouštěl vojáky večer na vycházku, určil jednoho z řad mazáků jako neformálního velitele skupiny, který byl odpovědný za to, že pokud se některý z vycházkářů nacamrá natolik, že nebude schopen chůze, ostatní ho nenechají ve škarpě, ale buď ho dovlečou na rotu, nebo zavolají dozorčímu důstojníkovi a ten pro bezvládného opilce pošle vozidlo (u nás na rotě to byl vůz náhradní Poplachové hlídky).
Dále bylo nařízeno ze shora, že pokud se některý pohraničník nevrátí včas z vycházky a neví se, kde zrovna je, že se musí vyhlásit Pohraniční poplach, zakrýt státní hranici, páč, co kdyby se voják rozhodl fouknout o vycházce na Západ, že? Podle mě to bylo velmi, velmi hloupé nařízení, protože v podstatě každý voják z roty PS mohl zběhnout komfortně během služby na čáře (což jsem i u nás v Trojmezí zažil). Inu, v druhé polovině 80.let byli soudruzi z HS PS OSH paranoidní jak Stalin a morem nedůvěry byla Pohraniční stráž prolezlá odshora dolů, tuhle dobu bychom si rozhodně idealizovat neměli, skončilo to až po listopadu 1989. Ale, to už je jiná historie.
KVOP - OPUŠŤÁK.
Další formou odpočinku, byla možnost dostat se, neplánovaně, domů.
Tzv."opušťák" byla nenároková forma odměny, kterou voják základní služby mohl od některého z velitelů na úrovni VR a výše dostat za vzorné plnění výkonu služby, za nějaký záslužný čin, ale i třeba pokud se některý blízký příbuzný ženil/vdával, anebo, což byla smutná záležitost, v případě úmrtí v rodině.
A teď opět nevím, zda byl opušťák na dva, nebo na tři dny. Vážně si už nevzpomínám na tento detail.
Jen vím, že vojáci, jenž to měli domů opravdu daleko, třeba na východní Slovensko, dostávali k samotnému opušťáku ještě tzv."den na cestu", který se do samotného KVOP nezapočítával. Už ani nevím, zda na to byly nějaké tabulky, podle které se určovalo, kdo má na tento den nárok a kdo už ne. Ale, asi ano. Na vojně byly předpisy a tabulky na všechno.
Voják, jenž cestoval domů na opušťák, nebo dovolenou, měl nárok na jízdenku zdarma. To znamená, že mu výkonný praporčík, nebo velitel čety vypsal tzv.Přepravenku (nebo jak se to jmenovalo), na základě které (spolu s předložením dokladu - Vojenské knížky) mu na nádražní pokladně ČSAD vydali jízdenku tam i zpět zdarma.
Kromě toho dostal voják od provianťáka na cestu KDP - "Kádépko", což byl umělohmotný tubus, v němž byla malá konzerva paštiky, lunchmeatu, vepřové konzervy a hovězí konzervy. Jen chci dodat, že všechny tyto konzervy byly vyrobeny poctivě, z masa, bez náhražek a chutnalo to skvěle.
Další, co voják obdržel, byly tzv."reluty". Což byly "cash" peníze, jako náhrada ze neodebranou stravu na rotě. Bylo to velmi příjemné posílení rozpočtu každého cestujícího vojáka, to snad nemusím zdůrazňovat. Výška relut se odvíjela podle počtu dní, kdy byl voják mimo pohraniční rotu. Reluty se nevyplácely jen při opušťáku, či dovolence, ale také při služebních cestách. Bylo to podobné jako v civilu, kde se tomu ovšem říkalo "diety".
DOVOLENÁ.
Každý voják i poddůstojník základní služby v bývalém Československu, měl každoročně nárok na deset dní dovolené. Hovořím o období 80.let, jak to bylo v 50.-70.létech mě není známo, ale docela by mě to zajímalo. Pokud se mezi čtenáři najdou pamětníci, nebo znalci vojenské historie, klidně to upřesněte v komentářích pod tímto článkem.
Z vyprávění vojáků i z osobní zkušenosti vím, že někdy k čerpání dovolené přišli vojáci zbytečně moc brzy. Co tím myslím? Inu to, že nastoupili jako nováčci do výcvikového praporu a po dokončení výcviku prostě dostali všichni dovolenou, náležící do prvního roku vojny, kdy odfrčeli domů k rodinám a po návratu byli rozděleni na jednotlivé pohraniční jednotky na čáru, nebo do týlu. Což bylo tak trochu na houby, protože na další dovolenou se dostali až za rok. Pokud tedy nesekali latinu a velitel roty, či praporu jim neudělil opušťák.
Nevím, jak to bylo jinde, ale u nás na rotě se praktikovalo to, že desetidenní dovolená se mohla rozdělit na dvě části, tedy 2x po pěti dnech. Bylo to možné, ale nebylo to nárokové. Záleželo tedy jen na veliteli jednotky PS, zda žádosti vojáka o rozdělení dovolené vyjde vstříc, či ne. Pokud to situace v ochraně státní hranice dovolila a voják nebyl potížista, co dělá průšvihy, většinou velitel roty dovolenku rozdělil a voják se tak domů podíval dvakrát za rok. A ti, co na všechno "házeli bobek" frčeli domů na deset dní dovolené vcelku. Jak říkám, takhle to bylo u nás na rotě v letech 1985-1990.
Je docela možné, že na jiných pohraničních rotách to bylo zavedeno jinak.
Už jsem se tady zmínil o paranoidním chování důstojníků z nejvyššího velení PS v Praze. V této souvislosti, s tématikou dovolených, si vzpomínám ještě na jedno stupidní nařízení.
Než voják odfrčel na dovolenou, musel s ním velitel čety (tedy i já) provést tzv."pohovor", jehož obsah se písemně zaznamenával do "kádrových materiálů" vojáka a kterýžto provedený pohovor musel dotyčný voják podepsat.
Co bylo obsahem? Mimo takových těch úliteb pro VKR, kdy byl voják poučen, že během dovolené se nesmí stýkat s občany západních zemí a že nesmí nikomu prozrazovat jakékoliv informace o systému ochrany a technického zabezpečení státní hranice (OK, vojenské tajemství, to je myslím v pořádku, tohle platilo jak pro PS a ČSLA, tak i pro vojáky Bundeswehru či US.ARMY), ale i to, že má zakázáno řídit motorové vozidla :-) To myslím vážně, fakt jsme je takto museli poučit a já dodnes nechápu proč. Pokud měl voják platný řidičák, proč by si třeba nemohl od otce půjčit auto a jet si někam vyjet třeba s přítelkyní?
A ještě byl jeden, také velmi absurdní zákaz. V létě se voják musel poučit, že pro něj platí zákaz koupání ve volné přírodě. Na veřejné koupaliště voják mohl, ale co tam, kde koupaliště nebylo a lid se čachtal kdesi v rybníku, řece, nebo v jezeru? To jako voják měl sedět na břehu a jen koukat? Ach jo... Nekecám, v letech 1985-1989 jsem to jako velitel čety zažil.
VOJENSKÁ HLÍDKA - LÍTAČKA.
Ještě jednu záležitost, v souvislosti s volnočasovými aktivitami a dovolenkami, nechci pominout.
A to je fenomén Vojenských hlídek (někde také tzv.Kázeňských hlídek), které patrolovali většinou na větších nádražích (Hlavní nádraží Praha by mohlo vyprávět), nebo v těch městech, kde byla větší vojenská posádka, například Plzeň, Košice, Olomouc či Louny ("Louny, Louny, vojna pro blbouny" říkávalo se).
Vojenskou hlídku, zvanou "lítačka", tvořili v drtivé většině vojáci ČSLA. Jednalo se o trojčlennou hlídku, které velel buď důstojník, ozbrojený pistolí (někdy i poddůstojník či tzv.absolvent) a dva vojáci, vyzbrojeni bodáky od samopalu. Na rukávech měli červený pruh látky s bílým nápisem Hlídka. Tato patrola byla buď pěší, anebo někdy používala vojenské vozidlo UAZ s označením ČSLA (trikolora v kruhu), případně vozidlo Škoda 1203 s vojenskou SPZ a označením nápisem Hlídka/Hliadka.
Tahle, mezi vojskem velmi neoblíbená trojka, měla za úkol dbát na řádné chování cestujícího mužstva v zeleném a dohlížet i na vojáky, jenž jsou na vycházce či dovolené. Hlídka ověřovala i vojenské doklady, zda má kontrolovaný voják zapsánu vycházku, dovolenou či služebku, zda tedy neopustil svémocně útvar dírou kdesi v plotě. Dále patrola kontrolovala ústrojovou kázeň, ostříhání, oholení a oblíbeným terčem hlídky byli i vojáci, co se nabumbali přes míru alkoholu. Kdo je opilý a kdo ne záleželo na uvážení velitele patroly. Nějaké alkohol-testery neexistovaly a skleněné trubičky s balónkem, do nichž se foukalo měla povětšinou jen dopravní policie (tedy, Veřejná bezpečnost) a hlídky Sboru národní bezpečnosti. (Pokud se mýlím, tak mě opravte).
Zadržení provinilci byli eskortováni na místní vojenský útvar, kasárna ČSLA. Zajištěný voják putoval do posádkového vězení a o jeho poklesku byl informován velitel, či dozorčí jednotky, z níž provinilec pocházel. Velitel jednotky pak musel pro dotyčného poslat Eskortní hlídku, která jej převezla buď na jednotku, nebo do místně příslušného posádkového vězení.
U nás v Chebu, na 5.bPS (PS 8842) to byly legendární "Bandasovic lázně", kde si krátkodobým výkonem trestu 3 - 21 dní vězení prošli stovky, možná tisíce pohraničníků, pikajících za své prohřešky proti vojenským předpisům a "dýnstreglamá".
Protože mezi ČSLA a Pohraniční stráží (VMV, HS) panovala odvěká rivalita, Vojenské hlídky si účelově a velmi rády zgustly na pohraničnících, byť i jen za nějakou drobnost. Jistě si to umíte představit. "Kdo chce psa bít, hůl si najde".
Jeden čas platilo, že Vojenská hlídka ČSLA nesměla pohraničníky kontrolovat, neboť ČSLA patřila pod Ministerstvo obrany a Pohraniční stráž pod Ministerstvo vnitra. VH mohla, teoreticky, pohraničníka kontrolovat jen tehdy, byl-li její součástí příslušník VB/SNB, jenž, coby policejní orgán, patřila také pod Ministerstvo vnitra. Pak to ale bylo zrušeno. Období nevím a nepodařilo se mě to ani dohledat přes Google.
Jak tedy, aspoň na nádraží, mohl pohraničník uniknout Vojenské hlídce ČSLA? Jednoduše, ale ne každý o tom věděl. Patrola totiž měla přísně zakázáno chodit na perón (na nástupiště). Bylo to z toho důvodu, aby nějaký voják na perónu, spatříce hlídku, nezpanikařil a ve snaze uniknout, nechtěl přeběhnout kolejiště, kde by jej mohl usmrtit náhodně přijíždějíci vlak.
Na peróny mohly jen hlídky Ozbrojeného sboru ochrany železnic (OSOŽ), což byla něco jako nádražní policie, která ale nepatřila pod Ministerstvo vnitra, ale pod Federální ministerstvo dopravy. Je logické, že OSOŽ (SOOŽ) měla jiné starosti, než šikanovat cestující vojáky.
To je k tématu, který jsem zde publikoval, vše. Na nic dalšího už si nevzpomínám :-)
Ale, jak už jsem napsal, v komentářích mě opravte, doplňte, pochvalte a kritizujte. Samozřejmě, uvítám i vaše vzpomínky, neboť každý, kdo byl na vojně v časech ČSSR, musel, aspoň občas, cestovat domů, nebo jít na vycházku.
VÝZVA BÝVALÝM POHRANIČNÍKŮM I VOJÁKŮM ČSLA:
Máte nějaké vzpomínky na dobu své vojenské základní služby (u důstojníků z doby služebního poměru), které se nějakým způsobem vážou k tématice těchto webových stránek? Chcete se také podílet na tvorbě weblogu Pohraničník? Vybavujete si příběhy z vojny? Veselé, smutné, dobrodružné, poučné, nebo s tématikou "tajemno"?
Ozvěte se prosím na moji e-mailovou adresu: pohranicnik@gmail.com
Vaše příběhy a vzpomínky velmi rád publikuji. Nelamte si hlavu z gramatiky či větné skladby, pokud nemáte spisovatelské nadání, text upravíme tak, aby byl publikovatelný,
důležitý je samotný příběh, ne forma, v jaké své vzpomínky zašlete.
Nabídka spolupráce platí stále!
Děkuji :-)
Bývalí vojáci vědí a všem ostatním zkratky rozkóduji:
HV - hraniční volno. KVOP - krátkodobé volno k opuštění posádky (či-li "opušťák").
Přemýšlel jsem, na jaké téma bych napsal článek pro tento měsíc. Byly zde již příběhy akční, špionážní, veselé, smutné i romantické. Psalo se tu o vojenské kuchyni - menáži, byly zde příběhy o vojenských láskách i trochu košilaté story s erotickým podtextem, neboť i to patřilo k létům v zelené vojenské uniformě. Až mě najednou napadlo, že zde chybí článek, ve kterém nebude rachotit střelba, ani nebudou kručet hladové žaludky či tlouci zlomená srdce. Tentokrát budu psát o tom, čemu se v současném newspeaku říká "Relax". Ano, téma bude volný čas, opušťáky a dovolenky.
Ti z vás, kteří vykonávali službu v kasárnách u jednotek ČSLA, máte volný čas patrně spojený s víkendy a svátky, kdy důstojníci opustili vojenské útvary, dozor a velení na tu dobu převzal dévéťák se svým pomocníkem, což byli většinou jediní důstojníci v kasárnách. Mužstvo, tedy ti, kdož nebyli ve stráži, nebo jako dozorčí roty, se mohlo oddávat odpočinku, sportu, kultuře. Podobné to bylo i u jednotek PS na úrovni prapor, brigáda a HS PS OSH Praha.
U jednotek prvního sledu Pohraniční stráže, tedy rot PS na státní hranici,to bylo ovšem úplně jinak.
Zde se volné víkendy ani svátky nedrželi, neboť tlak na státní hranici z obou stran byl stejný v pracovní dny, o víkendu, v létě, v zimě. Z vnitrozemí se pokoušeli ilegálně překonat státní hranici tzv.narušitelé, z druhé strany hranice, zejména té západoněmecké, zkoušeli naši bdělost mládenci z US.ARMY, nebo sem tam na čáře provokovali členové rozličných "Heimatgesellschaft", což je eufemistické označení pro spolky Sudeťáků, nebo pomatence z různých tehdejších západních neziskovek jako byl třeba Robin Wood (o nich je zde, na weblogu Pohraničník, speciální článek).
Dobové foto: hlídka US.ARMY na hranici ČSSR-BRD.
Protože na pohraniční rotě byl prakticky téměř neustále podstav vojáků (nebyli lidi) i důstojníků, moc volna si nikdo neužil. Nejdůležitější byla ochrana státní hranice a tomu se podřizovalo vše.
Na rotách byly vojáci rozděleni do tří čet. Podle toho se vše muselo točit. Což znamenalo systém:
"služba" - "bojová a politická příprava (BPP)" - "parko-hospodářský den (PHD)" - "hraniční volno (HV)".
Teď mě ale prosím nekamenujte, dostávám se díky zapomnění (cca 30 let už uniformu PS nenosím) na tenký led a už si přesně nevybavuji, jak byl systém nastaven. Ale mám dojem, že u vojáka PS to bylo takhle: 3 dny služby (10-14 hodin ve výkonu, denně, podle toho, zda byla normální, nebo zesílená ochrana státní hranice), pak 1 den BPP, pak opět 3 dny služby a pak 1 den volna-HV.
Formulář plánu ochrany státní hranice na operační den,
Jen si přesně nevybavuji, jak byl do toho zapojen PHD, parko-hospodářský den, který byl vždy v pátek a kdy se uklízela důkladně celá rota, řidiči dávali do kupy vozidla,atd. Možná byl PHD spojen s HV, kdy se dopoledne uklízelo a odpoledne a až do druhého dne večer bylo volno, kdy bylo možné jít i na vycházku, někam mimo objekt roty. Žádám ty, kterým lépe slouží paměť, aby mě dole, v rubrice KOMENTÁŘE opravili a přivedli to na pravou míru.
A teď podrobněji k jednotlivým pojmům.
HRANIČNÍ VOLNO.
To byl volný den, trvající zpravidla 24 hodin, konkrétně od 19:00 hod do 19:00 hod druhého dne.
Což znamenalo, že kdo měl HV volno, mohl si ráno přispat, nešel na rozcvičku, v rámci pohraniční roty odpočíval, díval se na TV (vzorné roty měly barevnou televizi), četl si (na každé rotě byla knihovna), mohl jít do improvizované posilovny, hrát kulečník, poslouchat hudbu z gramofonu, rádia (zakázaný, ale velmi oblíbený byl poslech FM stanic jako byl RIAS 2, Bayern 3, ORF3, nebo na AM pásmu americké rozhlasové stanice pro vojáky USA v Evropě - AFN Europe. Večer se pak poslouchalo legendární Radio Luxembourg na vlně 208 m).
Ilustrační fotografie k článku.
Určitá část vojáků z čety, která měla volno, mohl jít na vycházku ven, což ovšem znamenalo nejbližší okolí pohraniční roty. Vojáci tedy šli na pivo do nejbližší vesnice, či do města za děvčaty. Někde to měli k civilizaci kousek, jinde, třeba na Šumavě, u nějaké Bohem i lidmi zapomenuté jednotky, to bylo všude daleko, takže, ani nemělo smysl někam chodit, pokud tedy velitel roty nebyl uznalý chlap a vojáky nechal na vycházku, i z vycházky zpět, dovést vozidlem GAZ/UAZ, nebo Pragou V3S.
Pokud mám hovořit za svoji domovskou rotu, 1.rPS Trojmezí, byla nejbližší hospoda "U Cinka" asi 300 metrů od roty a do nejbližšího města Hranice v Čechách (Rossbach i.B.) to bylo asi tři až čtyři kilometry. Zde byly tři nálevny, Hotel Praha, Beseda a bufet na náměstí. Také zde bylo kino.
Pro vycházku platilo pár pravidel. Vojsko muselo být do 22.00 hod zpět na rotě, poddůstojníci a držitelé odznaku Vzorný pohraničník měli vycházku o hodinu déle, tedy do 23.00 hod.
Pokud někomu přijela návštěva, děvče, rodiče apod, bylo možné být mimo rotu i přes noc, do druhého dne a bylo možné být i mimo okruh posádky, u nás konkrétně to znamenalo mimo Trojmezí a Hranice, ve městě Aš, tam totiž byly dva, nebo tři hotely, už nevím přesně. Ve městě Hranice byl jen jeden malý hotel Praha, kde byly snad jen tři, nebo čtyři pokoje k pronajmutí a kde byl "komfort" na mnohem nižší úrovni, než třeba v Aši.
Platilo nepsané pravidlo, že když dozorčí důstojník roty pouštěl vojáky večer na vycházku, určil jednoho z řad mazáků jako neformálního velitele skupiny, který byl odpovědný za to, že pokud se některý z vycházkářů nacamrá natolik, že nebude schopen chůze, ostatní ho nenechají ve škarpě, ale buď ho dovlečou na rotu, nebo zavolají dozorčímu důstojníkovi a ten pro bezvládného opilce pošle vozidlo (u nás na rotě to byl vůz náhradní Poplachové hlídky).
Dobová fotografie: vojáci ČSLA na vycházce u hostince SD Jednota.
Dále bylo nařízeno ze shora, že pokud se některý pohraničník nevrátí včas z vycházky a neví se, kde zrovna je, že se musí vyhlásit Pohraniční poplach, zakrýt státní hranici, páč, co kdyby se voják rozhodl fouknout o vycházce na Západ, že? Podle mě to bylo velmi, velmi hloupé nařízení, protože v podstatě každý voják z roty PS mohl zběhnout komfortně během služby na čáře (což jsem i u nás v Trojmezí zažil). Inu, v druhé polovině 80.let byli soudruzi z HS PS OSH paranoidní jak Stalin a morem nedůvěry byla Pohraniční stráž prolezlá odshora dolů, tuhle dobu bychom si rozhodně idealizovat neměli, skončilo to až po listopadu 1989. Ale, to už je jiná historie.
KVOP - OPUŠŤÁK.
Další formou odpočinku, byla možnost dostat se, neplánovaně, domů.
Tzv."opušťák" byla nenároková forma odměny, kterou voják základní služby mohl od některého z velitelů na úrovni VR a výše dostat za vzorné plnění výkonu služby, za nějaký záslužný čin, ale i třeba pokud se některý blízký příbuzný ženil/vdával, anebo, což byla smutná záležitost, v případě úmrtí v rodině.
A teď opět nevím, zda byl opušťák na dva, nebo na tři dny. Vážně si už nevzpomínám na tento detail.
Jen vím, že vojáci, jenž to měli domů opravdu daleko, třeba na východní Slovensko, dostávali k samotnému opušťáku ještě tzv."den na cestu", který se do samotného KVOP nezapočítával. Už ani nevím, zda na to byly nějaké tabulky, podle které se určovalo, kdo má na tento den nárok a kdo už ne. Ale, asi ano. Na vojně byly předpisy a tabulky na všechno.
Voják, jenž cestoval domů na opušťák, nebo dovolenou, měl nárok na jízdenku zdarma. To znamená, že mu výkonný praporčík, nebo velitel čety vypsal tzv.Přepravenku (nebo jak se to jmenovalo), na základě které (spolu s předložením dokladu - Vojenské knížky) mu na nádražní pokladně ČSAD vydali jízdenku tam i zpět zdarma.
Kromě toho dostal voják od provianťáka na cestu KDP - "Kádépko", což byl umělohmotný tubus, v němž byla malá konzerva paštiky, lunchmeatu, vepřové konzervy a hovězí konzervy. Jen chci dodat, že všechny tyto konzervy byly vyrobeny poctivě, z masa, bez náhražek a chutnalo to skvěle.
Další, co voják obdržel, byly tzv."reluty". Což byly "cash" peníze, jako náhrada ze neodebranou stravu na rotě. Bylo to velmi příjemné posílení rozpočtu každého cestujícího vojáka, to snad nemusím zdůrazňovat. Výška relut se odvíjela podle počtu dní, kdy byl voják mimo pohraniční rotu. Reluty se nevyplácely jen při opušťáku, či dovolence, ale také při služebních cestách. Bylo to podobné jako v civilu, kde se tomu ovšem říkalo "diety".
DOVOLENÁ.
Každý voják i poddůstojník základní služby v bývalém Československu, měl každoročně nárok na deset dní dovolené. Hovořím o období 80.let, jak to bylo v 50.-70.létech mě není známo, ale docela by mě to zajímalo. Pokud se mezi čtenáři najdou pamětníci, nebo znalci vojenské historie, klidně to upřesněte v komentářích pod tímto článkem.
Z vyprávění vojáků i z osobní zkušenosti vím, že někdy k čerpání dovolené přišli vojáci zbytečně moc brzy. Co tím myslím? Inu to, že nastoupili jako nováčci do výcvikového praporu a po dokončení výcviku prostě dostali všichni dovolenou, náležící do prvního roku vojny, kdy odfrčeli domů k rodinám a po návratu byli rozděleni na jednotlivé pohraniční jednotky na čáru, nebo do týlu. Což bylo tak trochu na houby, protože na další dovolenou se dostali až za rok. Pokud tedy nesekali latinu a velitel roty, či praporu jim neudělil opušťák.
Nevím, jak to bylo jinde, ale u nás na rotě se praktikovalo to, že desetidenní dovolená se mohla rozdělit na dvě části, tedy 2x po pěti dnech. Bylo to možné, ale nebylo to nárokové. Záleželo tedy jen na veliteli jednotky PS, zda žádosti vojáka o rozdělení dovolené vyjde vstříc, či ne. Pokud to situace v ochraně státní hranice dovolila a voják nebyl potížista, co dělá průšvihy, většinou velitel roty dovolenku rozdělil a voják se tak domů podíval dvakrát za rok. A ti, co na všechno "házeli bobek" frčeli domů na deset dní dovolené vcelku. Jak říkám, takhle to bylo u nás na rotě v letech 1985-1990.
Je docela možné, že na jiných pohraničních rotách to bylo zavedeno jinak.
Ilustrační dobové foto: hlídka PS ve vlaku ČSD (70.léta).
Už jsem se tady zmínil o paranoidním chování důstojníků z nejvyššího velení PS v Praze. V této souvislosti, s tématikou dovolených, si vzpomínám ještě na jedno stupidní nařízení.
Než voják odfrčel na dovolenou, musel s ním velitel čety (tedy i já) provést tzv."pohovor", jehož obsah se písemně zaznamenával do "kádrových materiálů" vojáka a kterýžto provedený pohovor musel dotyčný voják podepsat.
Co bylo obsahem? Mimo takových těch úliteb pro VKR, kdy byl voják poučen, že během dovolené se nesmí stýkat s občany západních zemí a že nesmí nikomu prozrazovat jakékoliv informace o systému ochrany a technického zabezpečení státní hranice (OK, vojenské tajemství, to je myslím v pořádku, tohle platilo jak pro PS a ČSLA, tak i pro vojáky Bundeswehru či US.ARMY), ale i to, že má zakázáno řídit motorové vozidla :-) To myslím vážně, fakt jsme je takto museli poučit a já dodnes nechápu proč. Pokud měl voják platný řidičák, proč by si třeba nemohl od otce půjčit auto a jet si někam vyjet třeba s přítelkyní?
A ještě byl jeden, také velmi absurdní zákaz. V létě se voják musel poučit, že pro něj platí zákaz koupání ve volné přírodě. Na veřejné koupaliště voják mohl, ale co tam, kde koupaliště nebylo a lid se čachtal kdesi v rybníku, řece, nebo v jezeru? To jako voják měl sedět na břehu a jen koukat? Ach jo... Nekecám, v letech 1985-1989 jsem to jako velitel čety zažil.
VOJENSKÁ HLÍDKA - LÍTAČKA.
Ještě jednu záležitost, v souvislosti s volnočasovými aktivitami a dovolenkami, nechci pominout.
A to je fenomén Vojenských hlídek (někde také tzv.Kázeňských hlídek), které patrolovali většinou na větších nádražích (Hlavní nádraží Praha by mohlo vyprávět), nebo v těch městech, kde byla větší vojenská posádka, například Plzeň, Košice, Olomouc či Louny ("Louny, Louny, vojna pro blbouny" říkávalo se).
Vojenskou hlídku, zvanou "lítačka", tvořili v drtivé většině vojáci ČSLA. Jednalo se o trojčlennou hlídku, které velel buď důstojník, ozbrojený pistolí (někdy i poddůstojník či tzv.absolvent) a dva vojáci, vyzbrojeni bodáky od samopalu. Na rukávech měli červený pruh látky s bílým nápisem Hlídka. Tato patrola byla buď pěší, anebo někdy používala vojenské vozidlo UAZ s označením ČSLA (trikolora v kruhu), případně vozidlo Škoda 1203 s vojenskou SPZ a označením nápisem Hlídka/Hliadka.
Dobové foto: vojenská hlídka ČSLA v ulici posádkového města.
Tahle, mezi vojskem velmi neoblíbená trojka, měla za úkol dbát na řádné chování cestujícího mužstva v zeleném a dohlížet i na vojáky, jenž jsou na vycházce či dovolené. Hlídka ověřovala i vojenské doklady, zda má kontrolovaný voják zapsánu vycházku, dovolenou či služebku, zda tedy neopustil svémocně útvar dírou kdesi v plotě. Dále patrola kontrolovala ústrojovou kázeň, ostříhání, oholení a oblíbeným terčem hlídky byli i vojáci, co se nabumbali přes míru alkoholu. Kdo je opilý a kdo ne záleželo na uvážení velitele patroly. Nějaké alkohol-testery neexistovaly a skleněné trubičky s balónkem, do nichž se foukalo měla povětšinou jen dopravní policie (tedy, Veřejná bezpečnost) a hlídky Sboru národní bezpečnosti. (Pokud se mýlím, tak mě opravte).
Zadržení provinilci byli eskortováni na místní vojenský útvar, kasárna ČSLA. Zajištěný voják putoval do posádkového vězení a o jeho poklesku byl informován velitel, či dozorčí jednotky, z níž provinilec pocházel. Velitel jednotky pak musel pro dotyčného poslat Eskortní hlídku, která jej převezla buď na jednotku, nebo do místně příslušného posádkového vězení.
U nás v Chebu, na 5.bPS (PS 8842) to byly legendární "Bandasovic lázně", kde si krátkodobým výkonem trestu 3 - 21 dní vězení prošli stovky, možná tisíce pohraničníků, pikajících za své prohřešky proti vojenským předpisům a "dýnstreglamá".
Dobové foto: voják ČSLA odcházející na vycházku u stanoviště dozorčího roty.
Protože mezi ČSLA a Pohraniční stráží (VMV, HS) panovala odvěká rivalita, Vojenské hlídky si účelově a velmi rády zgustly na pohraničnících, byť i jen za nějakou drobnost. Jistě si to umíte představit. "Kdo chce psa bít, hůl si najde".
Jeden čas platilo, že Vojenská hlídka ČSLA nesměla pohraničníky kontrolovat, neboť ČSLA patřila pod Ministerstvo obrany a Pohraniční stráž pod Ministerstvo vnitra. VH mohla, teoreticky, pohraničníka kontrolovat jen tehdy, byl-li její součástí příslušník VB/SNB, jenž, coby policejní orgán, patřila také pod Ministerstvo vnitra. Pak to ale bylo zrušeno. Období nevím a nepodařilo se mě to ani dohledat přes Google.
Dobové ilustrační foto: vlak ČSD na nádraží.
Jak tedy, aspoň na nádraží, mohl pohraničník uniknout Vojenské hlídce ČSLA? Jednoduše, ale ne každý o tom věděl. Patrola totiž měla přísně zakázáno chodit na perón (na nástupiště). Bylo to z toho důvodu, aby nějaký voják na perónu, spatříce hlídku, nezpanikařil a ve snaze uniknout, nechtěl přeběhnout kolejiště, kde by jej mohl usmrtit náhodně přijíždějíci vlak.
Na peróny mohly jen hlídky Ozbrojeného sboru ochrany železnic (OSOŽ), což byla něco jako nádražní policie, která ale nepatřila pod Ministerstvo vnitra, ale pod Federální ministerstvo dopravy. Je logické, že OSOŽ (SOOŽ) měla jiné starosti, než šikanovat cestující vojáky.
Ilustrační foto: nárameníky nadporučíka OSOŽ (SOOŽ).
To je k tématu, který jsem zde publikoval, vše. Na nic dalšího už si nevzpomínám :-)
Ale, jak už jsem napsal, v komentářích mě opravte, doplňte, pochvalte a kritizujte. Samozřejmě, uvítám i vaše vzpomínky, neboť každý, kdo byl na vojně v časech ČSSR, musel, aspoň občas, cestovat domů, nebo jít na vycházku.
VÝZVA BÝVALÝM POHRANIČNÍKŮM I VOJÁKŮM ČSLA:
Máte nějaké vzpomínky na dobu své vojenské základní služby (u důstojníků z doby služebního poměru), které se nějakým způsobem vážou k tématice těchto webových stránek? Chcete se také podílet na tvorbě weblogu Pohraničník? Vybavujete si příběhy z vojny? Veselé, smutné, dobrodružné, poučné, nebo s tématikou "tajemno"?
Ozvěte se prosím na moji e-mailovou adresu: pohranicnik@gmail.com
Vaše příběhy a vzpomínky velmi rád publikuji. Nelamte si hlavu z gramatiky či větné skladby, pokud nemáte spisovatelské nadání, text upravíme tak, aby byl publikovatelný,
důležitý je samotný příběh, ne forma, v jaké své vzpomínky zašlete.
Nabídka spolupráce platí stále!
Děkuji :-)