POHRANIČNÍK (Pohraničník bloguje).: listopadu 2020

17. listopadu 2020

GASTRONOMIE U PS A ČSLA VE VZPOMÍNKÁCH

Dnešní článek pro weblog Pohraničník napsal Jirka Macoun a já mu za to moc děkuji, neboť se jedná o téma, které tady, na webu, zase tak často neřešíme. Příběh je napsán na základě Jirkových vzpomínek, tak, jak si ty časy vybavuje a jak sám říká: "byl u toho" :-)

Jirkovi samozřejmě moc děkuji. A kdoví, třeba to bude inspirace i pro některé čtenáře Pohraničníka, aby také přispěli něčím ze svých zážitků a vzpomínek.

Adresa redakce: pohranicnik@gmail.com

Jelikož jsem byl dva měsíce v přijímači v Malackách jako voják, vím, že se tam vařilo,podle mého odhadu, asi 1400 jídel a strava to, bohužel,nebyla někdy k jídlu.

Do přísahy jsme první měsíc jedli z ešusů. Byli jsme tak vyhladovělí, že i "atom" kaše (hrachová) nám byla pochoutkou. Tohle bylo něco, konzistencí a chutí, jako instantní bramborová kaše.

Služba v kuchyni vždy donesla velké necky plné nakrájeného tři a více dnů starého chleba, který si mnozí z nás nacpali do kapes, abychom se mohli aspoň něčím dojíst.

Mimochodem, ta zmiňovaná hrachová kaše nešla ani vyklepnout z ešusu. Dokonce, ani umýt to nešlo. Ešus se umýval venku, před jídelnou, ve studené vodě. Když ta zamrzla, jako,že v dubnu byly někdy i mrazy, museli jsme si je umýt až na rotě.

A ani na rotě jsme nesměli používat teplou vodu. Tu mohli na rotě čerpat jen velitelé družstev. V umývárně visel bojler na 120 litrů, což by nevycházel ani litr vody na vojáka.

Údajně, ony kasárna v Malackách, postavili ještě německé vojska Wehrmachtu za účelem výcviku německých vojáků do Afriky, na Saharu. Za ty desítky let byly podlahy v dřevěných budovách sešlapané, suky z nich trčely, ale, musely být vždy čisté a napastované.

A ubytování? Ložnice pro družstvo, deset vojáků, plus velitel družstva, cimra odhadem 4 x 5 metrů.

Po přísaze už jsme jedli z talířů, ale strava byla stále stejná.

Ilustrační dobové foto.

Po převelení na roty se mnohé změnilo. Několik nás nastoupilo na 10.rPS Bratislava–Petržalka. Ve stejné budově bylo též velitelství druhého praporu a zpravodajci PS.

Strava zde byla výborná. Na každém stole čistý bílý ubrus, kytička, polévková mísa plná horké bašty. Každý si té polévky mohl nabrat kolik chtěl.

Ovšem, vůbec nejhorší strava byla z polní kuchyně. V červnu nás vyhnali do tzv. Opěrného bodu. Pršelo nakolik dní, všude voda, bláto a komáři. Kuchaři vařili, v polních podmínkách vojenské kuchyně, guláš. Tohle jídlo by to nebylo až tak nejhorší. Ale sem tam do toho spadlo nějaké listí, mouchy, nebo komáři. Ale, jak jsme říkali, jeden nikdy neví z čeho přibere. Tenkrát, v bojových podmínkách, jsme byli mokří, prochladlí a hladoví. Naštěstí celou akci s vyvedením vojska za pár dní stopli a my se vrátili do čistých a suchých kasáren s horkou vodou.

Po měsíci služby mě převelili k 8.rPS Děvínská Nová Ves. Moderní rota, krásná jídelna, čisté ubrusy, na každém stole kytička a terina na polévku. Jídlo vyníkající. Dokonce nám jednu dobu vařili dva druhy jídel. Někdy nás kuchař i sám obsloužil. Důstojníci měli vyhrazeny dva stoly hned u dveří, s bílými ubrusy. Jedli úplně stejnou stravu jako my.

Když jsem v roce 1983 narukoval na své první vojenské cvičení k ČSLA do Jaroměře - Josefova, chodili jsme pro stravu k protivzdušné obraně. Vždycky měli dva záložáci službu. Ráno vstali, vzali vozík s várnicemi, a vypravili se z pevnosti pro stravu. Dovezli stravu, vydali snídani, po snídani umyli nádobí, várnice, uklidili jídelnu, to akorát vyšlo vyrazit do kuchyně pro další stravu.

Kuchař, šalený vychodňár, řval na holuba v kuchyni jako smyslů zbavený. Nejoblíbenější a nejčastější věta byla: „ Nějeb ma do piči kokot holúbok.“ Mladý vojáček nerozuměl asi ani slovo. Běhal po kuchyni jako splašený.

Ilustrační dobové foto.

Vařili celkem dobře. Pokaždé, když jsem rukoval, čekal sem všude jen to nejhorší. A člověk je potom příjemně překvapený, že tomu tak není. Nicméně, byl jsem tam pouze čtrnáct dní, to správný péesák vydrží i s bodákem v pr****.

V květnu 1985 jsem narukoval do Jindřichova Hradce a tam to byly zmatky nad zmatky. Přišlo nás asi devadesát, tři desátníci, a zbytek četaři. Jelikož jsme byli všichni na přeškolení, do funkcí velitelů čet, měli jsme chodit do důstojnické jídelny. Soudruhům důstojníkům se to ovšem nelíbilo, takže nás vyhodili, ať jdeme do normální jídelny.

Takový bordel, a špínu jsem nikde v jídelně neviděl. Stoly mokré, bez ubrusů. Odlepený umakart na stolech i stoličkách. Kraválu z toho jak kovové nohy stolů a stoliček drhly o podlahu. Na podlaze asi dva centimetry vody. Ten den byl na oběd hlávkový salát, ten se válel všude po podlaze. Kdyby tam běhali potkani ani bych se nedivil. Hrníčky na čaj otlučené, někdy ho i kus chybělo. Ucho neměl skoro žádný. Tam by nám asi moc nechutnalo. Naštěstí pro nás přišel náš nadřízený, a vrátil nás zpět do oficírské jídelny. Z té nás vykázali ještě asi dvakrát, až jsme řekli našemu veliteli, že nikomu šašky dělat nebudeme. Dalo se to jednoduše vyřídit, mohli nás povýšit na roťáky hned, a byl by klid.

V důstojnické jídelně se jedla stejná strava jako u vojska, ale bylo to i s obsluhou.

Ilustrační dobové foto.

Taková perlička, měli jsme na oběd sýrovou polévku. To byla nažloutlá voda a uprostřed hrudka sýru veliká jako holubí vajíčko. Dodnes přemýšlím, jestli to tak mělo být, nebo jestli to byla pomsta kuchařů.

Vzpomínám, že ve Vimperku, kam nás schovali před velitelem západního okruhu, nám na oběd dali řízek s rýží. Obojí suché, že se to nedalo polknout. Vyřešili jsme to tak, že polévka se jedla současně. Nabrali jsme si lžičku rýže, tu jsme namočili do polévky, což byla stejně jen obarvená voda a tak jsme to jedli.

O stravě u ČSLA v Přáslavicích ani psát nebudu, tam jsme byli jednou na snídani, dvakrát na obědě, a jednou na večeři. Když jsme zjistili, že vlastně ani neví, co s námi mají dělat, tak jsme se sebrali v pátek odpoledne a odjeli domů.

Původně jsme měli, jako velitelé čet, jezdit o víkendu v terénu tankem, ale když se takový kulatý záložák přihlásil a řekl, že nikdy v tanku neseděl, ani ho neviděl, zeptal se přítomný důstojník, kdo ještě neseděl v tanku? Kromě třech jsme se přihlásili všichni. Všichni jsme to byli pohraničníci. Svezli jsme se na trenažéru, tedy,kromě toho pána kulatého, ten průlezem vůbec neprošel.

Největší zážitek z vojenské jídelny byl v roce 1988. To jsme, jako civilové, zaměstnanci firmy, v jesenických kasárnách instalovali do jídelny sovětských vojsk kyvné dvoukřídlové dveře zvané lítačky.

V jídelně dlouhý stůl. Kuchyňský stůl se dělá 60 x 120 cm. To je pro šest osob. Tenhle měl na šířku maximálně 40 centimetrů, na délku asi 400 centimetrů. Místo židlí byla stejně dlouhá lavice. Ta mohla být široká dvacet pět až třicet centimetrů. Lavic bylo o jednu víc než stolů. Všechno poctivě natřeno šedou barvou. Vojáci u těch vnitřních stolů seděli na střídačku, aby si nezabírali místo. Jeden seděl u pravého stolu, druhý u levého stolu. Na jedné lavici. Zajímavá úspora místa. V jídelně měli čisto. Z kuchyně se linul podivný rybí zápach. Asi slanečci. Hrníčky měli plechové nebo hliníkové. Na plechových oprýskaný smalt. Na všechno používali hrnce, na každém bylo napsáno, k čemu je určený.

V naší přítomnosti zrovna vytíral vojín jídelnu. Vodu v hrnci, na hrnci nápis v azbuce. Vojín měl rukávy až po lokty mokré. Důstojník, tipoval bych ho na dozorčího jídelny, nebo provianťáka, nás zval na oběd. Byli jsme rádi, že jsme dveře usadili a s poděkováním odešli.

Instalované dveře hned vyzkoušelo několik vojáků. Byl to pro ně zážitek, projít dveřmi, které se sami zavřou. Někteří jimi to zkusili hned několikrát za sebou. Kolega je, z legrace, utáhl v mechanismu natolik, že někteří vojáci je pak nedokázali otevřít. Ale potom je zase povolil.

Ti sovětští kluci, u nás v ČSSR, byli na tři roky. Měli stále bojovou pohotovost, tudíž se ven z kasáren nedotali, pokud ovšem nešli na brigádu, třeba na sklizeň brambor.

Někdy bylo vidět vojáka SA ve městě, když ruské bárišni nosil tašky s nákupem, jako pucflek. Ani na dovolenku se prý nedostali. To nám říkal ten dežurnyj kuchyně. Hrdě nám ukazoval prýmky na rukávech. Každý prýmek ukazuje délku odsloužených let. Jeden je pět, dva jsou deset, měl dva, ale, zdál se mi mladý na tolik odsloužených let. Říkal, že on se narodil proto, aby velel, ne aby pracoval. To vysvětlovalo všechno. Myslím si, že každá naše vojenská služba u PS či ČSLA proti té jejich byla procházka růžovým sadem.

Dnes je v bývalých kasárnách v Jeseníku, v budově, kde byla kuchyň a jídelna, Ústav sociální péče, v další stejné budově má sídlo Policie ČR. Z obchodu, kam chodili Sověti nakupovat, je domov důchodců. Z buzeráků jsou parkoviště. Taky tu sídlí několik firem.

Když jsem nakonec, v roce 1989, narukoval na cvičení do Hodonína, už jsem byl rotný. Vše,až na tu zimu, bylo fajn. Narukovali jsme, konkrétně, v dubnu a mě se zdálo, že je tam větší zima než u násv Jeseníkách. A to se říká, že Hodonín je nejteplejší okres v republice.

Vařili dobře, jenže jídlo v důstojnické jídelně se tehdy nedalo srovnávat se stravou záklaďáků.

Ilustrační dobové foto.

Tenkrát jsem nadával, dnes, když projíždím okolo bývalých kasáren, nostalgicky říkám, "za bránou doprava a po schodech nahoru". Tam jsme měli víc jak před třiceti lety pokoj…

Byl jsem u toho…

(C) Autor: Jirka Macoun

Fotografie: www.vojensko.cz

ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? Klikněte si pro další článek.

** Služba prochází žaludkem.

9. listopadu 2020

VOJÁKEM US.ARMY NA DRUHÉ STRANĚ HRANICE

Kdysi jsme, buď tady, na weblogu Pohraničník v rubrice Komentáře, nebo na některé z diskuzí v pohraničářských skupinách na Facebooku a Whatsapp, řešili náročnost výcviku v přijímači po nástupu k Pohraniční stráži, myslím, že ji tenkrát vyvolal můj známý, Franta "Folfran".

Rozdělili jsme se tenkrát na pomyslné dvě skupiny, kdy jedna tvrdila, s určitou nadsázkou, že celý výcvikáč byl o pohodě a druhá, kam jsem patřil i já, si stála na tom, že výcvik u PS byl docela záhul. Ano, je pravda, že bylo těžké nastavit jednotné kritérium, neboť , nepochybně se musel lišit výcvik a jeho tvrdost v letech šedesátých, sedmdesátých a v osmdesátkách (kdy jsem ho osobně poznal já).

V té chvíli mě tak nějak začala v hlavě zrát myšlenka, že bych o tom mohl pro web Pohraničník napsat článek. Myslel jsem si a pořád myslím, že kdo nastoupil k PS, dostal pořádně do těla a to i ve srovnání se zahraničními armádami. Co mě vede k této myšlence? Můj kamarád a spolubojovník od PS, Zdeněk Nagovský (mimochodem uspěšný autor dvou detektivních knih Zpověď policajta a Anděl roní slzy, kde je vždy věnováno úvodem pár vzpomínek na službu u Pohraniční stráže) v jedné diskuzi vzpomněl, že v dobách ČSSR, zanechávali někteří "turisté" ve vlacích, na trasách poblíž západní a jižní hranice, v nichž cestovalo i mnoho pohraničníků, letáky, vytištěné zřejmě kdesi ve "sladké Francii", vyzývající pohraničníky ke zběhnutí na Západ a k nastoupení "dobrodružné" služby u Cizinecké legie. Jistě uznáte, že hlavním motivem takové verbovky bylo získání mladých a dobře vycvičených vojáků.

Shodou okolností se mnou navázal kontakt pan Mirek Katzl, jenž kdysi, v 80.létech, emigroval přes Jugoslávii na Západ a dostal se až do Spojených států amerických. A proč se o tom zmiňuji? Protože Mirek Katzl nastoupil službu v americké armádě a během služby ji poznal od A do Zet. Během naší mailové komunikace a diskuzí přes FB Messenger, kdy přišla řeč i na téma, o němž píšu výše, se Mirek nabídnul, že sepíše pro náš weblog článek o tom, jak probíhal výcvik nováčků v americké armádě, abychom mohli porovnat náročnost obou vojenských složek, s přihlédnutím k tomu, že US.ARMY působila i na československo-západoněmecké hranici.

Přečtěte si článek a stanovisko si učiňte sami. Nebudu vás, čtenáře, nijak ovlivňovat svým názorem, ten si nechám až do případné diskuze, která je vždy otevřena dole pod článkem (Komentáře). Děkuji, že jste si přečetli moji předmluvu a nyní už "dávám slovo do Spojených států".

Zdravím čtenáře! Blog si vždy s chutí přečtu. Je tam pořádný a hlavně nezkreslený kus vojenské historie a pravdivých osobních zážitků.

Sám jsem z ČSSR zdrhnul v roce 1984, ale hraničnímu pásmu jsem se vyhnul přes Jugoslávii. Nechtěl jsem PS přidělávat práci a hloupě riskovat své zranění nebo zadržení. Pak jsem 4 roky sloužil v U.S. Army.

Jako bývalý voják, sice na druhé straně, ale i tak, pokládám bývalé pohraničníky za své kolegy. Prostě jste konali svou povinnost a ta služba musela být tvrdá.

Zrušení PS považuji za chybu. Stát, který pořádně nedbá na ochranu vlastních hranic, si nezasluhuje suverenitu. Evropská unie si neumí, nebo nechce své hranice hlídat a tak se odsuzuje ke zničení. Nedokážu posoudit, do jaké míry je to neschopnost a do jaké záměr. Smrdí to ale velkým průšvihem.

Mirek Katzl

Zde je jedna z mých vzpomínek na U.S. Army:

U.S. Army, základna Fort Jackson, South Carolina, 2. září - 1. října 1986

———————————————————————————————————————

Instruktor výcviku nás odvedl na kopec před dřevěné baráky z druhé světové války. Bylo nás asi čtyřicet mladých mužů. Ženy procházely základním vojenským výcvikem odděleně.

Pryč byla nuda přijímacího střediska, kde na nás řvali civilové amatéři. Teď na nás budou řvát opravdoví profesionálové.

„Vítejte na Tankovém pahorku,” hlasem jako zvon k nám promlouval vysoký instruktor s tradičním plstěným kloboukem.

„Jsem instruktor Miles a udělám z vás vojáky. Vůbec se vám to nebude líbit. A ani se vám to líbit nemá.”

Ukázal na druhého malého, ale vymakaného instruktora. „Tohle je instruktor Molnar.”

Instruktor Molnar se s tím nepáral a rovnou řval, „Budete mě oslovovat jako Drill Sergeant.”

Řval dál, „Nevidím před sebou žádné chlapy. Vidím jen bandu chudáků a zasranejch buzerantů!”

Začínal nás obcházet.

„Vy,” zastavil se před hubeným chlapíkem. „Odkud jste, vojíne?” Slovo „vojín” seržant Molnar vyplivl jako tu nejhorší nadávku.

„Z Kalifornie,” říká hubený chlapík.

„Cože?” instruktor Molnar zařve.

Hubený chlapík byl zmatený. „Drill Sergeant,” někdo mu napověděl, „Drill Sergeant.”

„Z Kalifornie, Drill Sergeant,” řekl hubený chlapík.

„Kalifornie je stát pro buzeranty. Vypadáte jak buzerant. Jste zasranej buzerant?” instruktor zase řval a na jeho tváři se objevil zlomyslný úsměv.

„Ne, Drill Sergeant,” řekl chlapík.

„Cože?” instruktor Molnar zařval. „Vůbec vás neslyším! Mluvíte jak buzerant.”

„Ne, Drill Sergeant,” hubený chlapík se pokusil zařvat.

„K zemi a dvacet!” poručil instruktor. Hubeňour dopadl na zem a udělal sotva patnáct kliků.

„Co tady dělá tohle tlustý prase?” instruktor ukázal na obtloustlého mladého muže.

„K zemi a dvacet!”

Tlouštík udělal stěží deset kliků.

„A vy,” instruktor se obrátil na drobného Hispánce. „Tahle armáda je pro chlapy, a ne pro malý chlapečky jako jste vy. K zemi a dvacet kliků!”

Konečně došla řada na mě. „Vojíne,” prsknul mi instruktor do obličeje. „Odkud jste?”

„Z Československa, Drill Sergeant!” řval jsem z plných plic. Instruktorovi zamrznul úsměv a na vteřinu zaváhal. Později jsem zjistil, že instruktor Molnar byl Maďar.

„Cože? Ze zatracenýho Československa?” řval. Jeho tvář byla od mé jen několik centimetrů a já jsem cítil, jak mi jeho sliny přistávaly na obličeji.

„Ano, Drill Sergeant!” zařval jsem. Pro změnu mu teď mé sliny přistávaly na jeho ksichtě.

„Jste zatracenej špión?” instruktor vyštěkl. „Zatraceně” byl jeho oblíbený výraz. V armádě bylo všechno zasrané, zatracené nebo pojebané. Nebo kurva sračky.

„Ne, nejsem, Drill Sergeant!” zařval jsem mu do obličeje a on ucuknul.

„Dvacet kliků!” štěkl a šel se věnovat dalším nešťastníkům.

Na mentální a morální náročnost základního výcviku jsem byl připravený. Koneckonců jsem zažil leccos. Ale fyzická náročnost výcviku, to byla jiná.

Těch dvacet kliků dost bolelo. Jako mnozí nováčci základního výcviku jsem byl z formy.

Tak tohle bude těžké. Zasraně a zatraceně těžké. Kurva.

První běh a já myslel, že to nepřežiju.

Pak jsme vyčerpaní někam pochodovali. Nebo se o to pokoušeli.

„Roto! Stát!“ zavelel seržant. V nastalém chaosu jsme do sebe vráželi a někteří upadli.

„Jste snad kurva hluchý?“ řval seržant Molnar. „Když řeknu ROTO, tak dávejte pozor na další povel. A když pak řeknu STÁT, nemyslím tím do sebe vrážet!“

„Být voják znamená dávat pozor,“ připojil se seržant Miles. „Řádně a včas reagovat na povely. Jasné?“

„Jasné, Drill Sergeant!“ odpověděla celá rota jako jeden muž. Začínali jsme se učit.

Stáli jsem před holičstvím.

„Jeden po druhým dovnitř!“ štěkl seržant Molnar.

Během několika minut jsme měli hlavy skoro dohola. Holič pracoval rychle a po bleskových útocích jeho strojku mně na hlavě zůstalo několik šrámů. Za to jsme pak každý museli zaplatit čtyři dolary. Někdo na vojácích slušně vydělával.

Venku již stála sklíčená řada holohlavých. Málem jsem se rozesmál, ale pak mně došlo, že tak sám vypadám. Nikdo neřekl ani slovo.

Další běh zpátky do baráků a seržant Miles se řehtal, „Haha, tak tohle funguje vždycky! Tak co? Už se začínáte cítit jako vojáci?“

Proměna osobnosti začala. Nikdo z nás již nebude nikdy stejný. Vypadali jsme jak obludy. Ti, kteří vyfasovali armádní brýle byli ještě hnusnější. Jako já. Masivní černé vojenské brýle byly známé jako „Armádní antikoncepce.“ Zaručovaly totiž, že s nimi jen tak rande nezískáte. Mnoho let poté se ty samé obroučky staly módním symbolem a kdo je nosil byl „cool.“

Ubytovali jsme se v jednom z dřevěných dvoupatrových baráků, které stály v řadě v jedné z uliček na pahorku.

Původně jsem si myslel, že Tankový pahorek své jméno dostal po tanku Sherman, památníku na druhou světovou válku na vrcholu pahorku, ale někdo mě poučil, že pahorek se nazýval podle obří nádrže na vodu, do které se vešlo až šest miliónů litrů vody a která se stala symbolem základny. Nádrž se totiž anglicky řekne „tank.“

Dřevěné baráky ve své historii sloužily jako dočasný domov tisícům mužů. Mnozí z nich pak šli z jedné války do druhé.

Uprostřed dlouhé místnosti lemované vlevo a vpravo vojenskými palandami procházel prázdný prostor na nástup. Linoleum na zemi zářilo leskem. Dostal jsem spodní patro palandy, plechovou skříň u postele a dřevěnou truhlu na věci před palandou.

„Tyhle postele budou pořádně ustlaný,“ hřímal na nás seržant Molnar. „Když sem příště přijdu a hodím na postel minci, ta mince se musí od deky odrazit jako od trampolíny.“

„Světla se zhasínají ve 21:00,“ pokračoval. „Bude tady takový ticho, že chci slyšet, jak tady v rohu chčije myš. Budíček je ve 03:15. Oholíte se a uklidíte baráky. V 04:30 je nástup venku a pak začneme nový skvělý den pořádnou rozcvičkou. Tak, a přesně za deset minut vás chci vidět nastoupený venku!“

Na začátku základního výcviku jsme žili mezi nástupy, úklidem, pochodováním, klikami a běháním. Pořád jsme dělali všechno špatně, a proto nás naši dva seržanti v jednom kuse seřvávali.

Každý den přinášel nová utrpení. Ve dne jsem brečel bolestí ze cviků a běhání a v noci ze svalových křečí, ale tělo pomalu si postupně zvykalo. Začínal jsem se dostávat do formy.

„Chlapi, jste tu jen pár dní a už jste mě dokázali nasrat!“ řval kapitán Smith. Měl zvučný hlas, mohl udělat kariéru v opeře.

Stáli jsme na ústředním pískovém cvičišti, kde pak každý z nás během základního výcviku nechal snad hektolitry potu. Ne nadarmo jsme tomu místu říkali „mučírna.“

„Někteří z vás neudělají ani deset kliků!“ přeháněl kapitán Smith.

V rotě se šířila pověst, že kapitán Smith před patnácti lety absolvoval elitní vojenskou akademii West Point, a to že byl pořád jen kapitán znamenalo, že musel udělat nějaký průšvih. Působil na mě jako nešťastný člověk, ale v každém případě si nás rád zgustnul. Jeho koníčkem bylo stát u jídelny a odpočítávat nám čas, který jsme měli na jídlo. „Jeden, dva, tři…“ Když dopočítal do dvaceti, služba pomalejším jedlíkům sebrala tác s jídlem a tác letěl do odpadků. Pak takové vojáky onen dobrý kapitán ukázkově „zjebal.“ Totiž seřval.

Než jsme si všichni zvykli do sebe naházet jídlo během dvaceti vteřin, byli jsme o hladu. Tento zvyk mně vydržel dodnes. Již nikdy jsem se nenaučil jíst pomalu.

Na Tankovém pahorku jste mohli potkat nejrůznější týpky. Černošský seržant vedlejší roty se vyžíval v trápení černých vojáků. Jeho oblíbenou metodou mučení byla „Motorka.“ Černý voják si v podřepu „sednul“ na pomyslnou motorku a předstíral, že závodí. Nešťastník rukama kroutil pomyslnými řídítky pomyslné motorky a napodobal hluk motoru, zatímco se mu po tvářích koulely slzy z bolesti a pod ním rostla kaluž potu. Pokud „nejel správně“ nebo se pokusil uvolnit, „jel další okruh.“ Někdy to trvalo hodiny. „Zkuste mě nasrat a vydusím vás tak, že nebudete stíhat,“ seržant své vojáky často a rád informoval.

Pod námi byly baráky ženské roty, které měly na starosti ženské instruktorky výcviku. Některé z nich prosluly svou krutostí. Často jsem nechápal, co jsem tam viděl. Nebo chápat nechtěl.

Krátce před mým příchodem na Tankový pahorek jedna mladá vojákyně spáchala sebevraždu. Ze střeleb si schovala ostrý náboj, vzala svou zbraň M16 a na záchodě se zastřelila.

Stávaly i případy, kdy nováčci tlak nevydrželi a vzepřeli se. Putovali do vojenského „nápravného zařízení“ a vraceli se jako někdo úplně jiný. O tom, jak je tam napravovali nechtěli ani za nic mluvit.

Vojáka z civila prý uděláte tak, že ho napřed zlomíte a pak ho znovu stvoříte. Jenže dejte některým lidem naprostou moc nad ostatními a následují tragédie.

Ještě v šedesátých letech se stávalo, že instruktoři do vojáků nováčků kopali až jim praskaly žebra. Velení pak došlo k závěru, že to bylo pro nové vojáky poněkud demotivující, a navíc tak vznikala zbytečná zranění. V roce 1986 už na vojáka nesměl instruktor vztáhnout ruku. Nebylo to ani vůbec potřeba.

Ne každý na Tankovém pahorku byl sadista. Oba naši seržanti byli sice velmi tvrdí, ale féroví vojáci, kteří léta sloužili v bojových jednotkách ve Vietnamu a jinde.

Náš instruktor seržant Miles nám říkal, „My vás tady učíme, jak mizerný je život vojáka. Voják to musí zvládnout. Vy budete vojáci a zvládnete to. Sem jste přišli jako chlapečci a odsud odejdete jako chlapi.“

Náš druhý instruktor seržant Molnar byl bývalý mariňák a dobrý chlap, ale i on měl někdy své chvíle. Jednou zastavil tělnatého vojáka, který se vracel z marodky s kožním problémem v citlivých místech.

Seržant Molnar mu přede všemi serval kalhoty. „Tak a teď se všichni na tohle prase podívejte!“ řval. „Někdy si tu tlustou prdel umyjte a bude po problémech.“

Ponížený voják se ale brzy dočkal zadostiučinění. Následující neděli jsem obcházel barák, když jsem si všiml hlouček vojáků seskupených u rohu baráku.

„Co se děje?“ zeptal jsem se.

„Pšššt,“ zašeptal jeden z nich. „Bacha. Koukni se támhle za roh. To se posereš.“

Za rohem stál v pozoru náš seržant Molnar. Před ním stála jeho manželka a pořádně ho seřvávala. Teď byla instruktor výcviku ona a on byl vojín.

„Tak tomu říkám spravedlnost,“ zašeptal tělnatý voják.

Jednou se mě seržant Molnar zeptal, „Katzl, vy jste z Československa, jo?“

„Ano, Drill Sergeant!“ předpisově jsem vyštěkl.

„Pohov, vojíne,“ řekl. „Jste Čech nebo Slovák?“

„Čech, Drill Sergeant.“

„Dobře,“ má odpověď ho, zdálo se, potěšila. „Tohle pro vás nebude sranda. Já jsem Maďar a u mariňáků jsem to taky neměl zrovna lehký. Jako cizinec musíte být v armádě mnohem lepší než ostatní. Vy to ale dokážete, podle mě máte i na důstojníka a k tomu na nějakou zatraceně vysokou hodnost. Ale trochu se víc chlape snažte. Odchod.“

První přátelská slova na Tankovém pahorku.

„Dobré ráno, pane!“ salutoval jsem nadporučíku Dunnovi před barákami.

Nadporučík Dunn byl ranger, bojová elita americké armády. Mladý muž a jeden z nejlepších vojáků, které jsem kdy potkal.

„Pohov,“ řekl. „Prý jste z Československa?“

„Ano, pane.“

„Když k vám v roce 1968 vlítli Rusové, tak mě to pořádně nasralo,“ řekl.

„Mně taky, pane. Děkuji, pane.“

„Co máte za vojenskou odbornost?“ zeptal se.

„Zdravotnické zásobování, pane.“

„To je zatracený plýtvání,“ řekl znechuceně. „Měl byste být tlumočník nebo u speciálních sil. Nejste náhodou nějakej zasranej špión?“

„Ne, pane.“

„Tak na zem a dejte mi dvacet,“ zavelel.

„Ano, pane!“

Udělal jsem dvacet kliků a vstal.

„Určitě nejste zasranej špión?“ zasmál se nadporučík.

„Ne, pane. Určitě ne, pane.“

„Tak dalších dvacet.“

Byl jsem u desíti, když mě zastavil.

„Stačí,“ řekl se smíchem. „Vztyk a odchod, československý playboy.“

„Ano, pane!“

Kdykoliv jsem na nadporučíka Dunna narazil, opakoval se stejný rituál. Pokaždé se mě zeptal, zda nejsem zasranej špión a já ho pokaždé ujistil, že nikoliv. Po dvaceti klikách následoval krátký rozhovor. Nadporučík měl na rozdíl od většiny Američanů slušný přehled o světě, a tak jsem se na pokec s ním vždy těšil.

Byla sobota a nadporučík Dunn se zničehonic objevil v našem baráku. Kontrola pořádku a skříní vojáků. Voják vedle mě otevřel svou skříňku a nadporučík chvíli zlověstně mlčel.

„Tak to jste vojíne pěkně posral!“ pak nadporučík zařval a obsah skříně letěl zem. Nadporučík se pak letmo podíval na mou skříňku a jen pokýval. Vše bylo srovnáno do „komínků“ jak mělo být.

„Komínky,“ hromady složených věcí ve skříňce musely řezat, být téměř na milimetr stejně široké a vysoké. Seržanti měli na jejich měření dokonce zvláštní pravítka. Přilba a plynová maska se na vás musela po otevření skříňky „dívat“ z horní přihrádky skříňky.

Někteří vojáci nebyli ze svých rodin na pořádek příliš zvyklí, a tak měli problémy, než se to naučili. Já jsem byl na takové „inspekce“ celkem připraven. Když jsem byl dítě, můj otec někdy o víkendech vtrhl do pokoje, kde jsem spal, a křičel německy „Auf!“ Pak šel do mé skřínky, chvíli něco mumlal o prasečím chlívku a všechny věci mi ze skříňky vyházel na zem. Poté si vzal na paškál moje boty. „Takhle vypadají boty? Čuně!“ A boty letěly z okna našeho panelákového bytu v šestém patře. „Mazej pro ně! A až se na ně příště podívám, budou se lesknout tak, že mi z toho musí rozbolet hlava.“

Má matka tomu učinila přítrž. Jednou mé boty přistály nebezpečně blízko našeho souseda, který se venku procházel se psem.

Konečně někdo usoudil, že jsme hodni držet zbraně a dostali jsme automatické pušky M16 o ráži 5,56 milimetrů. Byly tak patnáct let staré. Pušky byly poměrně lehké a dost přesné a také se snadno rozebíraly a skládaly. Problém byl, že se nám občas při střelbě zasekávaly. Párkrát si vystřelíte a pak tu pušku dvě hodiny čistíte.

Naše přilby M1 byly překvapivě lehké a pohodlné. Vnější přilba „ocelová skořápka“ se nasadila na vnitřní přilbu „skořepinu“ z plastu. Výhodou přilby byla možnost používat její vnější ocelovou přilbu na nošení vody, sezení nebo i vaření. Snad i proto jsme přilbám říkali „hrnec.“ Později jsem ve službě nosil nové kevlarové přilby, které sice vojáka lépe chránily, ale byly těžké a nepohodlné.

Dva páry kožených šněrovacích vysokých bot, které jsem na základně Fort Jackson vyfasoval mě věrně provázely celou mou čtyřletou vojenskou službou. Po tisících naběhaných a napochodovaných kilometrů vypadaly pořád skoro jako nové a nosil jsem je i roky poté. Lepší obuv jsem nikdy neměl.

Na základním výcviku instruktoři kontrolovali, zda boty denně střídáme. Proto měl jeden ze dvou párů bot vzadu na patě vyznačené bílé tečky.

Uniformy BDU, bavlněné maskáče v lesním vzoru, byly sice pohodlné, ale příliš nás nechránily před chladem. Ještě dnes si vzpomínám, jak jsme se v nich na manévrech pořád klepali zimou.

Nacpali jsme se do dobytčáku, autobusu, který nás vezl na střelby. Pak jsme klusali směrem ke střelnici. V jižanském horku a vlhku se mi najednou udělalo nevolno a zhroutil jsem se. Když jsem přišel k sobě, skláněl se nade mnou seržant Molnar a poléval mě vodou ze své polní láhve.

„V pořádku, Katzl?“ zeptal se.

„Ano, v pořádku, Drill Sergeant. Díky, Drill Sergeant,“ řekl jsem, vstal a připojil se k rotě.

Umění střelby mně zpočátku dlouho unikalo. Seržant Miles se mi ale pak pečlivě věnoval až do doby, než jsem to pochopil. Třetí den na střelnici jsem si při střelbě vysloužil střelecký kříž druhého stupně.

Po střelbách jsme běželi jsme do kasáren a seržant Miles běžící vedle nás na mě volal, „Výborně, Katzl! Dobrá práce!“ Voják potřebuje občas povzbudit.

Zpátky v barácích mě zastavil jeden voják z naší roty, „Katzl, klobouk dolů,“ řekl. „Jsi cizinec a střílíš líp než většina nás Američanů.“

Potěšilo mě to.

„Už nejste občané Spojených států,“ poučil nás v učebně seržant Williams. „Dobře se podívejte na svoje uniformy. Co je tam napsáno? U.S. Army. Jste majetkem armády.“

Taková představa mně příliš nevadila, americký občan jsem stejně nebyl.

Jiný seržant převzal lekci. „Jste připraveni za svou zem zemřít?“ zeptal se třídy.

Proč má člověk pořád za nějakou zem umírat? dumal jsem. Proč ne pro svou zem raději žít? Ano, voják může při službě ztratit život, ale to je riziko povolání. A měl jsem já vůbec ještě nějakou zemi?

„Seržante, ano, ale nejsem na to ještě připraven,“ řekl mladý voják.

„Fajn,“ zabručel nespokojeně seržant. „A co vy?“ ukázal na jiného vojáka.

„Jó, tak asi jó, když to jinak…“ voják začal, ale seržant ho přerušil.

„Cože?!“ zrudnul ve tváři seržant a z jeho očí šlehaly blesky. „Ven!“

Voják odešel na výkon trestu. Asi bude venku hodinu dělat kliky.

„A co vy?“ seržant se obrátil na mě.

„Seržante, a kterou zemi máte konkrétně na mysli?“ zeptal jsem se nevinně.

Další hodinu jsem spolu s málo vlastenecky uvědomělým vojákem stál venku před učebnou. Ve třiceti pěti stupňovém horku jsme se vzpřímenými pažemi vysoko nad hlavou drželi naše samopaly. Když to děláte delší dobu, slušně to bolí. Naše paže umdlévaly vysílením a naše uniformy vypadaly jako po důkladné sprše.

Najednou se u mě zastavil seržant Williams. „Katzl, z jaký jste to země?“ zeptal se.

„Z Československa, seržante!“ předpisově jsem vyštěkl.

„Aha,“ řekl. „Vidím, že U.S. Army dneska bere kdejaký hovno.“

„Ano, seržante!“ hlásil jsem. Na podobné „lichotky“ jsem už byl dávno zvyklý a musel jsem sebrat veškerou vnitřní sílu, abych se nerozesmál.

„Do prdele,“ řekl seržant Williams, „já kurva nechápu, proč byste vy chtěl bejt v týhle armádě. U.S. Army dělá pěkný svinstva po celým světě. Něco vám ale Katzl poradím,“ pokračoval. „Naučte se konečně držet hubu. Moc vám to prospěje.“

Seržant Williams byl muž okolo čtyřiceti a předtím působil v bojových jednotkách. Přes pravou tvář se mu od vlasů až po bradu táhla hluboká jizva. Měl už něco za sebou.

Jeho radu jsem si vzal k srdci. Umění ve správnou chvíli mlčet ukázalo jako velmi užitečné, a to jak v armádě, tak v civilním životě.

V armádě se naučíte mnohé a leccos z toho vám prospěje i v civilu. Jako třeba právě držet hubu a krok.

Výcvik pokračoval a dny se měnily v týdny. Naučili jsme se používat protipěchotní minu Claymore M18. Je to záludná věc, střílí ocelové kuličky ve výseči šedesáti stupňů dále než do sto metrů a rozseká vše, co je v její cestě. Stačí zavadit o nastražený drát a moc z vás nezbude.

Cvičili jsme protitankovou zbraň raketomet M72 LAW, obdobu československé pancéřovky RPG-75. Je to taková trubka, ze které se na tank vystřelí raketa. Byl jsem rád, že jsem nešel k tankistům. Tank je díky takovým zbraním rakev na kolečkách. Při používání této zbraně bylo životně důležité, aby za sebou voják měl dost prostoru, jinak by ho při střelbě mohl zranit či zabít zadní výbuch ze zbraně. Tedy plyny, které při střelbě ze zadní části trubky vyšlehnou.

Další den nás pobavil seržant, který postával na mýtině, zatímco na něj jiný voják střílel granátometem. Slyšeli jsme, jak granáty sviští vzduchem a dotyčný seržant předpovídal, kde granát přistane, a vždy z místa včas utekl. Jen jsem doufal, že nepoužívali ostrou munici.

Učili jsme se ručními granáty ničit kulometné hnízdo. Kulomet je něco. Střelba z kulometu M60 o ráži 7,62 milimetrů bylo snad to nejlepší z celého výcviku. Když jsem jím zasáhl barel vody, barel letěl vysoko vzduchem jako ptáček. Zvláště krásná byla střelba kulometem v noci, kdy jsme používali světelné střely M62 Tracer. To bylo jako z jiného světa. Na chvíli jsem zalitoval, že jsem nešel k bojovým jednotkách. Jenže jak dlouho trvá život vojáka v akci? Moc dlouho asi ne.

Naučili jsme se základy topografie, chemické ochrany, první pomoci, přežití a radiokomunikace. Otestovali jsme naše plynové masky v plynové komoře plné slzného plynu, kde jsme si je museli sundat a drahnou chvíli počkat, než nás z komory pustí. Venku pak postávaly nebo klečely hloučky plačících a zvracejících vojáků.

Zajímavý byl nácvik braní zajatců. Zatímco na dotyčného míříte zbraní připravenou k palbě, nesmíte z něho spustit ani na okamžik oči a držet ho v bezpečné vzdálenosti. Ne každému se to podařilo na poprvé. Instruktor, který hrál zajatce něco před vojáka hodil, voják se podíval na zem a už ho instruktor držel s dýkou pod krkem. Nebo instruktor v roli zajatce udělal pohyb k vojákovi a voják včas nezmáčkl spoušť.

„Tak a už je po vás, vojíne,“ suše mu oznámil instruktor-zajatec. „Tohle budeme nacvičovat dokud to ten poslední z vás pořádně nezvládne,“ dodal instruktor. „Jinak by stačilo pár zkušených protivníků a v reálu by z týhle celý roty zůstali tak tři vojáci.“

To všechno mě bavilo, ale jednu část bojového výcviku jsem opravdu nenáviděl. Bajonety. Na pušky M16 jsme nasadili bajonety M7. Byly ostré jako břitva a mohli jste s nimi jedním tahem rozříznout pneumatiku auta. Jedním zásahem protivníkovi otevřete břicho a vypadnou mu střeva.

Poprvé v životě jsem hleděl do tváře smrti. Ve tváři dvacetiletého vojáka, který se se mnou střetl jako pomyslný nepřítel v souboji s bajonety. Asi viděl totéž, co já, zbledl a třásl se.

Obou nám to došlo. Postavte proti sobě dva muže a dejte jim na výběr: buďte zabijete toho druhého nebo on vás. To byla ta hnusná pravda toho, co to znamená být voják. A z pravdy se může člověku udělat špatně.

„Člověče, tady nejste v pruský armádě,“ řehtal se černý seržant. „V U.S. Army paty při hlášení nesrážíme. Ven a znova!“

Seržant hrál roli velitele, kterému jsem se jako voják měl řádně hlásit. Hlášení bylo součástí závěrečných zkoušek celého výcviku.

Vrátil jsem se a musel se hodně soustředit, abych ty paty při salutování zase nesrazil. Dril americké armády byl původně založen na pruském drilu. Jen pár věcí vypustili, jako třeba právě ono srážení pat při hlášení nadřízenému důstojníkovi.

Náš základní výcvik se blížil ke konci. Dokázal jsem to, stal jsem se vojákem. Byl jsem také v nejlepší formě svého života.

Konečně přišel vytoužený den. Nastoupili jsme před baráky v zelených vycházkových uniformách.

Naši dva seržanti nám popřáli hodně štěstí a my byli na cestě na odborný výcvik. Ten můj mě zavede na základnu Fort Sam Houston v Texasu.

Sbohem základno, sbohem seržante Milesi a seržante Molnare. A dík za vše!