Ti, kdož se orientují v problematice výkonu služby u Pohraniční stráže, nebo pravidelně navštěvují tento web, vědí, že jednou z povinností důstojníků na rotě PS, bylo, podle rozhodnutí velitele roty, provádět tzv."demarkaci státní hranice", což znamenalo, že jste jednou začas, společně s jiným důstojníkem, nebo vojákem základní služby (v 80.létech nikdy sám, páč natolik nám zase soudruzi z HS PS OSH Praha nedůvěřovali) šli za dráty a udělali obchůzku přímo na linii státní hranice, kdy jste měli za úkol kontrolovat stav hraničních mezníků, vytýčení průběhu státní hranice pomocnými prostředky (to byly ony bílé tyče s červeným pruhem) a provádět vojskové pozorování, což znamenalo sledovat pohyb protivníka na druhé straně hranice, což se týkalo pěších a mobilních hlídek západoněmecké BGS, BGP, ZOLL a vojáků US.ARMY. Na rakouské hranici se vojskové pozorování týkalo rakouské Polizei a Gendarmerie.
Já osobně jsem tento druh důstojnické hlídky měl velmi v oblibě. Přímo na státní hranici jsem se cítil jako opravdový pohraničník, něco jako byli ochránci hranic z filmu Král Šumavy. Žádné pobíhání kolem drátů signální stěny, na kilometry, nebo stovky metrů daleko od průběhu státní hranice se Spolkovou republikou.
Tady jsem nebyl velitel čety, co musí školit vojáky PŠM, protože politrukovi se nechce, tady jsem nebyl nešťastník, co musí vyplňovat nekonečné papíry o stavu socialistické soutěže a závazcích, na čáře jsem nebyl škrabák, co musí s vojáky provádět pravidelné pohovory, aby byrokrati z velitelství v Chebu měli co kontrolovat a za co mě „jebat“.
Jen žádnou paniku, vážení čtenáři, nebudu politizovat, jen, teď se mě vybavilo pár věcí, které jsem, jako velitel čety, důstojník PS, doslova nenáviděl a se kterými jsem se vám teď svěřil.
Ale obliba provádění demarkací státní hranice, byla v mém případě ještě I v něčem jiném. Vše vám vyjevím, nic nezamlčím. Ostatně, po cca 30 letech už jsou všechny mé poklesky vůčí tehdejším “dýnstreglamá” promlčeny :-)
Na státní hranici, pokud jste měli trochu štěstí, jste mohli obdržet I nějaké ten, eufemisticky řečeno, suvenýr ze Západu. V čem to spočívalo? Budu mluvit za sebe.
Měl jsem jednu výhodu, oproti mnoha jiným důstojníkům PS, nejen na naší rotě v Trojmezí.
Uměl jsem totiž relativně dobře německy. Moji rodiče byli natolik osvícení, že nespoléhali na výuku ruštiny na ZDŠ, ale přihlásili mě do jazykového kursu německého jazyka, který probíhal mimo základní školu.
(Ach, byl jsem tam, co by 13-letý puberťák, platonicky zamilován do jisté půvabné spolužačky s princeznovským jménem Xénie. Mé city nikdy neopětovala, snad proto, že jsem byl děsnej stydlín a nikdy jsem ji neoslovil).
Potom, během studia na vojenské SOŠ PS a VMV v Holešově, jsem byl natolik rozumný, že jsem v hodinách němčiny dával pozor a učil se. Své studium německého jazyka jsem si též prohluboval poslechem rakouské stanice Osterreich 3, ať už (ilegálně) v Holešové, nebo doma v Ostravě, kde můj otec, na vojně spojař a v civilu duší radioamatér, sestavil velkou anténu, na kterou jsme, ve stereo FM kvalitě, chytali O3 také. Krásné časy...
Díky tomu, že jsem uměl německy, vedl jsem na státní hranici (zakázané) rozhovory nejen se západoněmeckými civilisty, ale I s policisty od Bundesgrenzschutz, Bayerische Grenzpolizei, nebo s celníky od ZOLL.
Dozvěděl jsem se díky tomu spoustu zajímavých informací o životě běžného občana ve Spolkové republice, což bylo lepší, než čerpat vědomosti z vysílání televizních stanic, jako tehdy byla ARD, ZDF, nebo BR.
Kromě toho povídání jsem leckdy dostal nějaký ten “kleines geschenk”, o který jsem se většinou rozdělil s vojákem, který mě doprovázel. Byly to různé cukrovinky, které jsme znali jen z reklam na západoněmecké TV, případně z prodejen Tuzex. Čokoládové tyčinky Mars, Milky way, žvýkačky a tak.
Také jsem občas dostal nějaké bavorské piva, pamatuji si velmi dobře na Erdinger Weissbier, jenž jsem znal také z německé tv reklamy a ochutnal pak, jako pohraničník, na čáře s Bavorskem.
Mimochodem, jako pivař musím napsat, že všechny bavorské piva, které jsem tehdy ochutnal, byly opravdu, ale opravdu výtečné.
Poblíž HM 1/1, tedy trojstátí ČSSR-BRD-DDR, jsem získal kontakt, který zde nedaleko bydlel.
Když jsem přišel na ono místo, k dřevěnému zábradlí u čáry, vystřelil jsem jednou do vzduchu.
Za chvilku přijel onen známý na něčem, co vypadalo jako motocykl Babeta. Dali jsme řeč, já jsem mu přinesl nějaké suvenýry od nás a na oplátku jsem dostal tolik žádané časopisy Bravo (byl jsem tehdy mladý kluk), tv magazín Funk Uhr, kde byl, myslím 14-denní program západoněmeckých televizních stanic (to bylo skvělé, věděl jsem, jaké filmy, nebo hudební pořady se budou vysílat) a také jsem, asi dvakrát, dostal deo kosmetiku Bac, nebo Fa.
“Fáčko” bylo v ČSSR extra ceněno a kdo se napajcoval touhle, běžnému čs občanovi nedostupnou, kosmetikou, pomyslně náležel, aspoň na chvilku, mezi high society :-) Nehledě na to, že pokud jste svoji přítelkyni obdarovali něčím takovým, bylo jisté, že vás k sobě pozve, až rodiče nebudou doma, chicht. Ale, to už hodně odbočuji od původního tématu.
Jak už jsem se zmiňoval, vést hovory na státní hranici, bylo striktně zakázáno, povoleno bylo jen pozdravit vojenským salutováním. S tím, že by byl nějaký pohraničník tak ofrklý a prováděl na hranici výměnný obchod, nebo přijímal nějaké “souvenir”, snad ani vojenské dýnstreglamá ani nepočítali. Nebo možná ano, ale já si žádný takový odstavec s předpisu OSH-I-1 nevybavuji.
Jisté je, že kdybych byl odhalen bdělými orgány VKR, nebo, kdyby se o mém konání na státní hranici domákli mládenci ze Zpravodajské služby PS, dobře by se mě nevedlo. Jímá mě předtucha, že by to asi neskončilo jen koberečkem u vyšetřovatele chebské brigády PS. Pokud bych byl ve finále jen propuštěn do civilu (přeci jen, byly to 80.léta, nikoliv 50s), mohl bych hovořit o štěstí. Na druhé straně, kdybych byl vzorným důstojníkem, patrně bych obdržel nějakou medaily za službu vlasti, ale, o čem bych dneska psal? Čo bolo, to bolo :-)
Snad kvůli tomu neztratím vrtkavou přízeň svého publika.
To je k danému tématu, tak, jak si jej vybavuji ve vzpomínkách, téměř vše. Pokud se budete chtít přiznat k podobným pokleskům z dob své služby u Pohraniční stráže, můžete tak učinit v rubrice KOMENTÁŘE pod mým článkem. Samozřejmě, rád si přečtu I vaše názory, zajímá mě, co si o tom myslíte. A psát mohou nejen bývalí vojáci PS, či ČSLA, ale i civilisté vojnou nepolíbení. Weblog POHRANIČNÍK je tady pro všechny, kteří se zajímají o to, co se dělo na čáře v dobách studené války.
Připomínám také, že pokud se někdo z vás chce zapojit do tvorby našeho pohraničářského webu, může tak učinit třeba tím, že zavzpomíná na časy v zeleném, sepíše nějaký zajímavý příběh z hranice a pošle jej na adresu redakce: pohranicnik@gmail.com Pokud do mailu dáte jako přílohu nějaké své fotky z oněch dob, bude to ideální. Tato nabídka platí stále.
© Autor příběhu: Zdeněk (blogující pohraničník)
ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? Klikněte si!
*** Jak jsme vypili soudek bavorského piva