V roce 1945 v Evropě stále zuřila válka mezi nacistickým Německem na straně jedné a tehdejšími spojenci, zejména pak Sovětským svazem, Velkou Británií a Spojenými státy na straně druhé. Když se v únoru téhož roku setkali vůdci spojenců v sovětské Jaltě, aby probrali poválečné uspořádání Evropy, ministr propagandy nacistického Německa Joseph Goebbels prohlásil, že pokud by Německo mělo válku prohrát, Evropa bude rozdělena Želenou oponou nejméně do konce století. Rychle však dodal, že Německo ovšem válku neprohraje. Leč stalo se.
Záhy po skončení 2. světové války se z bývalých spojenců stali nepřátelé. Evropa byla rozdělena na dva bloky, východní a západní. V tom východním uplatňoval svůj vliv Sovětský svaz, v tom západním Spojené státy. Československo se ocitlo ve východním bloku. Studená válka mohla začít.
V roce 1951 byla založena Pohraniční stráž, která zajišťovala uzavřenost hranic se Západem. Až do roku 1990 tak byly hranice Československa se Spolkovou republikou Německo a Rakouskem střežené vojsky Pohraniční stráže.
O Pohraniční stráži a Železné oponě toho bylo již mnoho napsáno a řečeno. Jak to ale na ostře sledovaných hranicích skutečně chodilo? Na to se teď mám možnost zeptat muže, který na ní v 80. letech sloužil. A nejen jako voják, ale dokonce jako voják z povolání a důstojník.
Zdeňku, kdy a kde jsi sloužil?
Začnu asi od vojenské školy.
V září 1981 jsem nastoupil ke studiu na Střední odborné škole Pohraniční škole a Vojsk ministerstva vnitra ve městě Holešov. Studium a vojenský výcvik trval čtyři roky.
Po ukončení studia jsem v hodnosti rotmistra (dvě malé stříbrné hvězdy na zelených výložkách) nastoupil do výkonu služby jako velitel čety k pohraniční jednotce Trojmezí (1. rPS), která organizačně patřila pod 5. brigádu Pohraniční stráže Cheb (5. bPS), která se také označovala jako PS útvar 8842, což bylo specifické vojenské označení, podobně jako u jednotek Československé lidové armády (ČSLA).
Na státní hranici se Spolkovou republikou Německo jsem sloužil v letech 1985-1991, poté jsem v rámci transformace jednotek PS na profesionální Federální pohraniční policii v roce 1991 odešel sloužit blíže svého domova, konkrétně na hranici s Polskem, kterou jsem vykonával v lokalitě Vávrovice (Opava) až do zániku Československa a jeho rozdělení na dva samostatné státy, Česko a Slovensko.
Proč jsi se rozhodl vstoupit do Pohraniční stráže?
To je dobrá otázka :-)
Velkou roli, jako u každého mladíka, v tom hrála touha po dobrodružství.
V tehdejším socialistickém Československu byly velmi populární filmy o službě pohraničníků na západní hranici země. Mohu jmenovat třeba filmy jako byly: Král Šumavy, Černý vlk, Boty plné vody, nebo Vstup zakázán. Těch filmů bylo natočeno relativně hodně a já jsem je doslova miloval. Tohle zřejmě při mém rozhodování hrálo zásadní roli.
Jak probíhalo tvé přijetí k Pohraniční stráži?
V mém případě o mém přijetí k Pohraniční stráži rozhodovalo několik faktorů.
Musel jsem mít čistý kádrový posudek, což v ČSSR znamenalo, že nikdo z rodiny, nebo z příbuzných nesměl žít na Západě, nebo, nedej Bože třeba v „říši zla“ USA :-) Taktéž nikdo z blízké rodiny nesměl být odsouzen za úmyslný trestný čin politického nebo i kriminálního charakteru. Pokud bych tyto podmínky nesplňoval, nemělo by smysl se k Pohraniční stráži vůbec hlásit.
Dále jsem musel projít opravdu důkladnou zdravotní prohlídkou. Protože jsem z Ostravy, na prohlídku a psychologické testy jsem odcestoval do Vojenské nemocnice Olomouc. Byla to záležitost na celý den, únavná a nepříjemná.
Nakonec jsem musel absolvovat přijímací řízení, které proběhlo v areálu Vysoké školy SNB Holešov (SNB, tedy Sbor národní bezpečnosti se tehdy nazývala tehdejší policie v ČSSR). To se skládalo z opravdu důsledných fyzických testů, běh, šplh na laně a podobně, a také písemných testů z všeobecných znalostí, matematiky a mám dojem, že i ruského jazyka (který se v té době na školách povinně vyučoval).
Vše jsem úspěšně absolvoval a jednoho dne mně přišel domů dopis z Federálního ministerstva vnitra v Praze, kde jsem byl informován o přijetí a byly zde i pokyny o tom, kdy a kde mám nastoupit ke studiu na vojenské škole.
Jakým jsi prošel výcvikem? Byl těžký?
Musím přiznat, že i když jsem byl v roce 1981 mladý a štíhlý, výcvik jsem vnímal celé ty čtyři roky jako hodně náročný.
Na prvním místě byla fyzická příprava. Tolik kilometrů, kolik jsem na vojenské škole naběhal, jsem nikdy předtím a už nikdy potom nezažil. Tenkrát se na vojenské škole říkalo: Pohraničník buď běhá, nebo se zakopává :-) Ano, polní lopatky jsem si také užil do sytosti.
Důraz se také kladl na pohraniční přípravu, kde jsme se učili vyhodnocovat stopy v terénu, pohybovat se v hraničním pásmu, učili jsme se teorii a předpisy.
Velmi často jsme měli cvičné střelby, zejména ze samopalu Sa vz. 58, kulometu UK vz. 59, samozřejmě i z malorážky, později i ze samopalu vz. 61 (Škorpion), který byl určen jako osobní zbraň pro důstojníky Pohraniční stráže.
Také jsme si zastříleli z „pancéřové pěsti“ RPG-7 a RPG-75 a házeli jsme ruční granáty.
Jakou školu jsi pak absolvoval? Bylo to náročné studium?
Vzdělávání probíhalo i v teoretických předmětech.
Podobně jako na civilních školách jsme měli matematiku, fyziku, chemii, literaturu, ruský jazyk, československé právo a k tomu jsme se učili německy nebo anglicky. Já jsem si vybral němčinu.
Z odborných předmětů jsem měl nejraději Zpravodajskou přípravu, kterou tehdy učil nějaký plukovník Klika, důstojník Zpravodajské služby, starý praktik, který působil i v zahraničí, například v Libanonu. Vyprávěl nám úžasné historky. Tam jsme byli seznamováni s informacemi o policejních a celních jednotkách na druhé straně hranice, v Rakousku a západním Německu a také o jednotkách U.S. ARMY dislokovaných ve Spolkové republice Německo.
Další studium, dvouletou Důstojnickou školu jsem pak absolvoval dálkově, už během služby na pohraniční jednotce v Trojmezí.
Měl jsi jako voják z povolání možnost si místo své služby vybrat?
Teoreticky ano :-)
Mohli jsme si ke konci studia vybrat dva, možná tři vojenské útvary, kde bychom chtěli nastoupit. Já napsal bPS Znojmo (jižní Morava) a bPS Cheb (západní Čechy). Zařadili mě, jak už víš, do Chebu.
Jak vypadala tvá první služba?
To už si úplně přesně nepamatuji.
Vím jen, že než jsem mohl jít sám do terénu, musel mě náš Velitel roty (VR) provést terénem, který patřil do působnosti naší pohraniční roty a o pár dní později mě politický důstojník, tzv. Politruk (ZVP, tedy zástupce velitele pro věci politické) provedl přímo po státní hranici se západní části Německa (BRD). Mimochodem, naše jednotka, 1. rPS, střežila i část hranice s východní částí Německa (DDR) v oblasti obcí Pabstleithen a Posseck.
Zpočátku mě v terénu doprovázel některý ze zkušených pohraničníků základní služby, a asi za měsíc už jsem chodil sám. Zabloudit na Západ jsem nemohl, před státní hranicí byla instalována signální stěna (železná opona), kterou nešlo přehlédnout :-)
Jakou jste měli výstroj a výzbroj?
Jako důstojník jsem chodil do výkonu služby vyzbrojen samopalem vz. 61, ráže 7,65 mm, což byly vlastně pistolové náboje, ve zbrani zasunutý malý zásobník na 10 ks munice a s sebou ještě v pouzdře dva velké zásobníky na 2x20 kusů munice. Dále jsem měl s sebou radiostanici Tesla, typ PR-21 nebo později velmi kvalitní vojenskou radiostanici RF-10, výkon cca 1 W, fungovaly na krátkovlnném pásmu 40 MHz.
Dále jsem sebou měl policejní pouta RALK-69, obvazový balíček, v noci svítilnu. Pro připojení na linkovou telefonní síť jsem s sebou měl mikrotelefon, tzv. pojítko. V terénu a u signální stěny byly skryté konektory, kde jsem mohl mikrotelefon připojit a okamžitě se spojit s dozorčím důstojníkem na pohraniční jednotce.
Vojáci základní služby na tom byli stejně, jenom jako zbraň nosili do služby samopal vz. 58, ráže 7,62 mm, se sklopnou pažbou. Musím říct, že tahle československá verze sovětského samopalu AK-47 byla skvělá, opravdu velmi, velmi spolehlivá zbraň. Nepamatuji, že by někdy, třeba na střelnici, selhala. I její údržba byla jednoduchá. Dokonalý výrobek!
Jaké bylo ubytování?
Ubytování bylo různé, podle toho, zda objekt pohraniční roty byla stará budova, která už toho hodně zažila, nebo nový objekt, typ, který se začal postupně stavět v 80. létech. Tomuto typu ubytovacího objektu se mezi vojáky, důstojníky, ale i civilisty říkalo horský hotel.
Komfortní ubytování po cca 8 vojácích na pokoji, vytápění ústředním topením, tělocvična, kulturní místnost s televizí, místnost s kulečníkem, knihovna, moderní kuchyň, prostorná jídelna. Takhle přesně vypadala moje domovská jednotka 1. rPS v roce 1985.
Jaká byla strava?
Ve výcvikových objektech, či kasárnách brigád PS, kde byly stovky vojáků byla strava i kultura stolování spíše průměrná. Těžko se vaří strava pro stovky (u jednotek ČSLA i tisíce) vojáků v mnohdy složitých podmínkách starých budov.
Podobné to bylo i v objektu kasáren vojenské školy ve městě Holešov.
Tam sice byl objekt kuchyně i jídelny moderní, prostorný, vybudovaný v roce 1982, ale platí, co jsem napsal. Připravit teplou stravu 3x denně pro stovky lidí není úplně jednoduché. Ale vzpomínám i na velmi chutná a mezi vojáky a studenty vojenské školy oblíbená jídla, jako byl třeba vídeňský řízek, smažený sýr, maďarský guláš, pečené kuře nebo rozličná česká a slovenská jídla z národní kuchyně.
Stalo se někdy, že se jídlo moc nepovedlo, tak jsme si dali dvě porce polévky a chleba, nebo si zašli koupit něco do kantýny ARMA. To se ale naštěstí nestávalo často.
Ovšem, na pohraničních jednotkách, dislokovaných přímo na státní hranici, to byl zcela jiný level. Bylo nás tam cca 50 pohraničníků a v malém počtu se kuchařům hned vařilo jinak. Lépe, radostněji a chutněji. Jako od maminky :-) Mnoho vojáků se tak vrátilo do civilu o pár kilo navíc těžších. Já sám se během služby výrazně spravil, tedy, ehm, s váhou jsem šel nahoru. Dobré stravě prostě neodoláš.
Můžeš nám přiblížit, jak vypadala tvá denní či noční služba?
Jako velitel čety jsem se především věnoval školení a výcviku pohraničníků, které probíhalo 3x týdně: úterý, středa, čtvrtek, na pohraniční rotě byly tři čety.
Co se služby týká, jako voják z povolání jsem byl často zařazen jako Dozorčí důstojník roty. Což byla 24hodinová služba, která začínala v sedm hodin ráno. Dozorčí důstojník řídil ochranu státní hranice, posílal hlídky do terénu, přijímal hlášení pohraničníků, kteří se vrátili ze služby, udržoval rádiové a telefonické spojení s hlídkami a velitelstvím, organizoval činnost při Pohraničním poplachu, pokud došlo k pokusu o narušení státní hranice nebo při nějakém pohraničním incidentu nebo mimořádné události v Hraničním pásmu. Někdy to byl adrenalin, jindy zase klid a pohoda.
Jako důstojník jsem chodil, zejména v noci, na kontrolu hlídek v terénu a na stanovištích, jako velitel čety jsem společně s kynologem prováděl aktivizaci služebních psů.
Oblíbená činnost, aspoň u mě, bylo provádění tzv. demarkace státní hranice, kdy jsem společně s jiným důstojníkem či vojákem základní služby vykonával přímo na státní hranici kontrolu hraničních mezníků (hraničních kamenů), prováděl pozorování území protivníka, což byla příležitost, potkat se německými policisty BGS, BGP, celníky ZOLL a také s patrolujícími vojáky U.S. ARMY, k čemuž docházelo hlavně u hraničního mezníku HM 1/1, kde se stýkala státní hranice ČSSR, BRD a DDR. Takových setkání jsem prožil desítky, ne-li stovky.
Se západoněmeckými policisty jsme občas prohodili pár slov, ne o službě, ale o životě, o kvalitě piva, o filmech v TV (aktivně jsem sledoval německé TV stanice ARD, ZDF a BR), o počasí a tak. Zde se mně znalost němčiny velmi hodila.
S vojáky U.S. ARMY jsme se na sebe většinou usmáli, zamávali si, nebo po vojensku zasalutovali, ale nikdy jsme spolu na státní hranici nehovořili.
Podle předpisů bylo i nám, vojákům Pohraniční stráže, přísně zakázáno vést hovory přes státní hranici. Ale znáte to. Jsme Češi a víme, že zákony a nařízení jsou od toho, aby se porušovaly :-)
Jaké byly platové podmínky příslušníků Pohraniční stráže? Mužstva, poddůstojníků, rotmistrů a důstojníků? Měli jste oproti civilům nějaké jiné výhody? Např. více dovolené?
Mnozí lidé v bývalém Československu a možná i dnes si myslí, že platy důstojníků byly závratné. Bohužel, nebyla to vůbec pravda.
Jako rotmistr, velitel čety, jsem měl první výplatu 2.650 Kčs, to bylo včetně všech příplatků, které jsem měl, neboť jsem sloužil v prvním sledu, přímo na čáře.
Pro srovnání. V té době, rok 1985 stál československý automobil Škoda-120 cca 40.000 Kčs, pivo desítka cca 2 Kč, rohlík 0,20 Kč, konzerva fazolí s párkem 4,70 Kč, láhev sovětské vodky Stolichnaya 85 Kčs, kubánský bílý rum Havana Club 120 Kč a černobílý přenosný TV přijímač Tesla Merkur 3.700 Kčs. Z toho se dá snad něco odvodit, je to srovnání pro ty, kteří už reálný socialismus v ČSSR nezažili.
Pravdou ovšem je, že náklady na bydlení jako nájmy byly tehdy nízké, stejně jako ceny elektrické energie, plynu a vody. To byly zanedbatelné položky v rozpočtu.
Co se dovolené týká, byli jsme na tom úplně stejně jako běžný civilista. Žádné bonusy, žádná dovolená navíc.
Vojáci základní služby měli nárok na 10 dní dovolené každý rok.
Mohly u PS sloužit i ženy?
Ano, mohly. Ovšem ne u pohraniční jednotky na státní hranici.
Ženy v uniformě PS bylo možné potkat na velitelství od úrovně brigády PS nebo na Vojenské škole (VŠ SNB 3. fakulta OH) nebo na hraničních přechodech (OPK) a letištích, kde vykonávaly agendu spojenou s kontrolou cestovních dokladů a víz.
Jaká byla organizační struktura PS?
Takže, od nejnižšího článku po nejvyšší.
Rota Pohraniční stráže (rPS), prapor (prPS), brigáda (bPS) a nejvýše byla Hlavní správa PS a OSH v Praze (HS PS OSH). Vše bylo zařazeno pod resort Federálního ministerstva vnitra (FMV).
Jaké psy jste ve službě používali? Rasa, věk a odkud jste je získávali? Jak probíhal výcvik nového služebního psa? Jak probíhalo převzetí psa novým psovodem? Jak si pes na nového psovoda zvykal? A jak se vůbec pohraničník stal psovodem?
Já zažil jen německé ovčáky, v žargonu jsme jim říkali vlčáci.
U nás na rotě jsme měli feny, sousední roty měly psy.
Výcvik služebních psů i psovodů probíhal ve specializovaném útvaru PS ve městě Libějovice, bohužel o tamní služební kynologii toho moc nevím.
V podmínkách naší pohraniční jednotky vždy přebíral služebního psa nový psovod od toho starého, který měl jít do civilu. Postupně si na sebe nový psovod a pes zvykali, při výcviku, krmení psa a podobně.
Pohraničník se stal psovodem jednoduše. Dostal to rozkazem :-)
Jak byly hranice technicky zabezpečené? Myslím v době tvé služby.
Pokud by někdo postupoval z vnitrozemí ke státní hranici, nejdříve by narazil na varovné cedule s nápisem: Pozor! Hraniční pásmo. Vstup jen na povolení. Něco jako cedule: Military Area na Západě.
Uvnitř hraničního pásma pak byly různé technické nástrahy. Například nízko u země natažený drát, který, pokud o něj někdo zavadil, aktivoval světlici, která vystřelila do vzduchu. Po tomto signálu se do místa vyslala vozidlem UAZ 469 poplachová hlídka se služebním psem, aby provedla kontrolu místa.
Pak už byla jen linie Ženijně-technického zabezpečení (ŽTZ). Což byl kontrolní pás, zoraná půda kvůli stopám, signální stěna ve tvaru T, tvořená dřevěnými kůly a ostnatým drátem pod napětím 12 V nebo 24 V, kdy při pokusu o překonání signální stěny způsobilo sepnutí vodičů ostnatého drátu zkrat, který vyvolal u Dozorčího signálního přístroje (DSP) poplach: blikání červené diody, akustický signál a označené číslo narušeného úseku.
Ihned se vyhlásil Pohraniční poplach, na místo narušení se poslala vozidlem Poplachová hlídka se psem, dále tzv. Skupina překrytí, což bylo cca 10-12 pohraničníků v transportním náklaďáku Praga V3S, odjela za signální stěnu a mezi narušeným úsekem a státní hranicí rozvinula jakousi rojnici s cílem zabránit narušiteli dostat se před státní hranici.
A dále, Pátrací skupina se služebním psem prováděla průzkum na linii Hraničního pásma, pro případ, že by se narušitel nebo část narušitelů rozmyslela a vracela se zpět do týlu ve snaze opustit lokalitu, kde probíhal Pohraniční poplach.
Většinou byl narušitel zadržen, mnohdy však při troše štěstí prošel do západního Německa či do Rakouska.
Jaká byla spolupráce PS s místním obyvatelstvem?
To bylo různé. Jak kde, jak kdy.
Třeba ve složitých klimatických podmínkách horské oblasti Šumava měli k sobě pohraničníci a místní obyvatelé blízko, tam byly vztahy dobré, lidé si navzájem pomáhali a například při zimních kalamitách byli pohraničníci se svojí technikou první pomocí, pokud bylo třeba řešit nějaký problém, od zásobování přes lékařskou pomoc či cokoliv podobného.
Jinde to mohlo, a i bylo horší. Mnohdy záleželo na samotném veliteli pohraniční jednotky. Když to byl rozumný chlap, který dovedl tolerovat třeba houbaře, jež občas vešli do Hraničního pásma nebo přimhouřil oko nad podobnými aktivitami v úseku pohraniční roty, občas s místními v hospodě vypil pár piv a zaplatil nějakou tu rundu, tak vztahy byly dobré. Horší to bylo, když velitel byl nějaký samolibý idiot a podle toho se k lidem v okolí choval. Zkrátka a dobře, bylo to vždy o lidech. Poznal jsem dobré i špatné velitele.
Jak jste vycházeli s příslušníky ozbrojených sil na západní straně hranice, tedy např. s vojáky Armády Spojených států či se „západoněmeckými“ vojáky či policisty? Měli jste vůbec nějaké kontakty?
Jak už jsem psal. Se západoněmeckými policisty jsme občas na hranici prohodili pár slov na různá témata, ovšem nikdy se neprobírala služba či politika. Zde se mně znalost němčiny velmi, velmi hodila.
A opět opakuji, s americkými vojáky jsme se na sebe navzájem usmáli, zamávali si, nebo po vojensku zasalutovali, ale nikdy jsme spolu nemluvili. Jednak zde byla oboustranná jazyková bariéra, jednak měli američtí vojáci zákaz hovorů s československými pohraničníky.
Konkrétně já jsem nikdy nepovažoval americké vojáky na státní hranici za nepřítele. Pro mě to byl protivník, to ano, ale nikoliv nepřítel. Necítil jsem vůči Američanům žádnou nenávist. Klidně si umím představit, že bych s nimi zašel do hospody na pivo.
Většina z těch, které jsem na hranici potkal, byli mladí kluci jako já. Osud je zavedl do služby v Evropě a oni si plnili své povinnosti, neboť svět byl rozdělený Studenou válkou.
Tak jako byli vojáci U.S. ARMY v Německu, tak zase byli sovětští vojáci Střední skupiny vojsk v Československu.
Chci věřit, že američtí vojáci to cítili stejně.
Měl jsi během své služby nějaké problémy? S podřízenými či s nadřízenými? Nebo snad s Vojenskou kontrarozvědkou?
Aj jaj :-)
Byl jsem mladý důstojník, bujný a s malým respektem k přísné vojenské disciplíně, předpisům a nařízením. Mnohým velitelům jsem způsobil nejednu vrásku či šedivý vlas.
Vyprávění o tom, jaké průšvihy jsem spáchal, by bylo velmi, velmi dlouhé. Ale všechny jsou popsány v mých vzpomínkách na weblogu Pohraničník bloguje (Pohranicnik blogspot com).
Ano, i pár výslechů v kancelářích Vojenské kontrarozvědky jsem zažil. Nikoliv snad kvůli politice či nějaké ideodiverzi, ale kvůli mým disciplinárním pokleskům a nerespektováním autorit.
Sám se divím, že mě za trest nepropustili ze služby. Ale přeci jen, už byla druhá polovina 80. let, éra Michaila Gorbačeva, ze Sovětského svazu přicházely mnohé změny a tak nade mnou velitelé a ani VKR nelámali hůl.
Je pravda, že všichni důstojníci PS byli členy tehdejší vládnoucí Komunistické strany Československa?
To je také jeden z velmi rozšířených omylů, že co pohraničník, to komunista.
Nebyla to pravda. Členem tehdejší Komunistické strany (KSČ) musel z titulu své funkce být jen velitel roty a jeho Zástupce pro věci politické (ZVP-politruk). Bavíme se o pohraniční jednotce přímo na hranici.
Do komunistické strany v té době (80. létech) vstupovali většinou ti, kdo chtěli dělat u Pohraniční stráže kariéru. Těch opravdu přesvědčených komunistů podle mě v 80. létech moc nebylo, čímž neříkám, že nebyli žádní. Našli se i pitomci, kteří vstoupili do komunistické strany ještě v listopadu 1989 :-)
Je pravda, že jste měli příkaz na narušitele střílet? Tedy na osoby, které se snažily hranicemi proniknout?
Ano, to je pravda.
Podle tehdy platných zákonů bylo pohraniční hlídce nařízeno, pokud narušitel vniknul do střeženého pásma s úmyslem násilně překonat státní hranici, použít zbraň.
Nejdříve se ale musela dát výzva hlasem, poté varovný výstřel, a nakonec se měla vést palba s cílem zastavit narušitele.
Vím, je to velmi kontroverzní záležitost. Děkuji Bohu, že já sám jsem nikdy střelnou zbraň použít nemusel.
Samozřejmě, že v případě, pokud byla pohraniční hlídka napadena ozbrojeným narušitelem (a takové případy se také stávaly), bylo možné použít zbraň hlídce ihned, bez varování, ale to je logické.
Sloužil jsi tedy na tzv. Trojmezí, tedy na území, kde se stýkaly hranice východního a západního Německa a Československa. Byly nějaké rozdíly mezi ochranou hranice na vaší straně a na té „východoněmecké?“ Např. technické zabezpečení hranic. Jaké byly vaše vztahy s kolegy z NDR?
Ano, je to tak. S tehdejší Německou demokratickou republikou (DDR) jsme také měli společnou hranici, a to od hraničního mezníku 13/9 po HM 1/1, kde se v rámci trojstátí stýkala hranice ČSSR, DDR a BRD.
Na hranici mezi ČSSR a DDR, v linii oněch hraničních mezníků, byl jen prostý kovový plot, bez technického zajištění. Tento plot se táhnul také od HM 13/9 směrem k městu Hranice v Čechách jakoby k HM12, ale končil po cca 100 metrech a dále už nebylo nic, jen hraniční mezníky. Pro lepší orientaci, plot končil v místě, kde je obec Pabstleithen (Vogtland).
Hranice DDR-BRD byla opravdu velmi přísně a tvrdě střežena. Překonat ji bylo v podstatě nemožné, technicky i logisticky byla prostě dokonalá, jak na hranici v Berlíně, tak i na čáře DDR-BRD. Proto také mnozí občané DDR utíkali na Západ přes Československo, Maďarsko či Bulharsko, kde se dalo při troše štěstí a odvahy projít.
Vztahy s kolegy od Pohraničních vojsk GT DDR byly skvělé, vlastně kamarádské.
V rámci součinnostních dohovorů mezi PS a GT DDR jsem se nejednou zhulákali jako Rudí námořníci, to víš, vojáci, to dá rozum :-) Sešli jsme se buď u nich v Gasthausu nebo u nás v Trojmezí v pohostinství U Cinka (nejzápadněji položená hospoda v Československu).
Mimochodem, jednou jsme s východoněmeckými pohraničníky měli poradu.
Já jsem tlumočil a když byla řeč o západoněmecké Bundesgrenzschutz (Spolková ochrana hranic), použil jsem výraz „Ihre Kollegen“ (vaši kolegové). Velitel pohraničníků GT DDR se ihned ohradil, že to nejsou žádní kolegové, ale „Klassenfeind“ (třídní nepřítel).
Pak jsme ale po poradě vypili pár láhví vodky a mnoho chebského piva a ten samý velitel v rauši vyřvával: „Die Mauer muss weg!“ (Berlínská zeď musí pryč). Inu, byla to dynamická doba, tahle 80. léta.
Zdeňku, sám jsem v roce 1984 z ČSSR emigroval do Rakouska. Přes Jugoslávii. Co by mě čekalo, pokud bych však zvolil přejít hranice v místě tvé služby a byl bych zadržen?
Pokud bys nekladl ozbrojený odpor a na výzvu hlídky by ses vzdal, celkem nic by se ti nestalo. Prohledali by tě, nasadili pouta a odvezli na rotu PS. Zde by s tebou velitel provedl krátký výslech. Potom by si tě zřejmě přebrala VKR, a ta by tě, opět po výslechu, předala orgánům činným v trestním řízení, což znamená, že by si tě pak převzala SNB (tehdejší policie) a šel bys do Cely předběžného zadržení, CPZ.
Pokud by na tebe prokurátor uvalil vazbu, šel bys do vazby, kde bys byl až do soudu. Kdyby ne, pustili by tě z CPZ a šel bys domů čekat na soudní přelíčení na svobodě.
V roce 1984 bys, pokud by nebyly žádné přitěžující okolnosti (recidivista) mohl vyfasovat jen podmíněný trest. Záleželo by hodně na tvém obhájci, a i na rozpoložení soudce.
V Rakousku jsem potkal dva pohraničníky, kteří ze služby zběhli. Jak složité bylo ze služby u PS zběhnout na Západ? Pamatuješ nějaké takové případy?
Pro pohraničníka bylo velmi snadné utéct na Západ, pokud tedy sloužil na státní hranici. Opravdu jednoduchá záležitost.
U nás v Trojmezí pamatuji jeden případ. Na stanovišti Bunkr 2, naproti HM4, nedaleko německé obce Fassmansreuth sloužili dva pohraničníci. Jeden z nich, nováček, na druhého vojáka namířil samopal, odzbrojil ho, přinutil otevřít průchod v signální stěně a pod zbraní ho dovedl až na území Německa. Tam ho propustil, s tím, že pokud chce, ať zběhne s ním, nebo ať se vrátí. Voják psovod se vrátil a ten druhý pokračoval po silnici do Německa, kde se později vzdal hlídce BGS.
Samozřejmě, při otevření průchodu a signalizaci byl na rotě Pohraniční poplach, ale než dorazila Poplachová hlídka na místo, bylo po všem, neboť od stanoviště to bylo do BRD jen pár stovek metrů. Poplachová hlídka už potkala jen vracejícího se rukojmího.
Ten psovod byl asi týden mimo pohraniční jednotku, zažil výslechy u VKR atd., ale pak se vrátil zpět a sloužil v Trojmezí dál.
Pokud se někomu podařilo se přes hranici dostat na Západ, jaké to mělo následky pro pohraničníky, a hlavně pro jejich velitele? Stalo se u vás něco takového?
No jéje :-) Když někdo utekl přes čáru na Západ, označovalo se to jako Proryv, my jsme tomu v žargonu říkali: Díra.
Pokud ten proryv dopustila pohraniční hlídka špatným výkonem služby, mohlo za to být 21 dní vězení v posádkové věznici nebo i prokurátor, a pak vojenské vězení Sabinov.
Samozřejmě, že velitel roty, politruk, dostali tzv. Pojeb. Byli seřvání od velitele praporu, velitele brigády a případně i od inkvizitorů z HS PS OSH Praha.
Pokud měla pohraniční rota titul Vzorná rota, byl jí odebrán.
A další půlrok byla nešťastná pohraniční jednotka zvýšeným cílem kontrol z praporu PS a brigády PS, takže furt samé pojeby důstojníků, vojáků základní služby a žádný klid na práci.
V roce 1989 se v Československu změnil režim. Co se dělo v místě tvé služby? Jak jsi ty změny tehdy vnímal?
Po listopadu 1989 vypukla u vyšších velitelů panika, typu: Co s námi bude?
My mladí jsme z nich měli legraci a mnohým to přáli (vím, není to hezké).
Byly mnohé zmatky, šířily se různé fámy atd. Já jsem se v roce 1990 pak těšil, že se konečně budu moci podívat na Západ, což se mně také splnilo a já se pak podíval do bavorského města Selb, s úžasnými 40,- DM v kapse. Ale bylo to krásné.
Změny jsem tedy přivítal, těšil jsem se ze svobody slova, svobody cestováni a budoucnost jsem viděl v růžových barvách.
Že to ve finále dopadlo jinak a svět je dnes, podle mě, mnohem horší místo pro život než v roce 1989, je už jiná kapitola.
Co jsi dělal po zrušení Pohraniční stráže?
Po zrušení Pohraniční stráže jsem sloužil ještě v letech 1991-1992 na československo-polské hranici na služebně ve Vávrovicích poblíž slezského města Opava.
31.12.1992, při zániku Československa, jsem odešel do civilu.
Teď jsem už jen poručík v záloze :-)
Zdeňku, moc dík za rozhovor!
(c)
Rozhovor vedl: Mirek Katzl
Odpovídal: Zdeněk - blogující pohraničník
Korektury: Hana Jirků