V době, kdy píšu tento článek (srpen 2022) je docela horké léto a mě napadlo, že bych zavzpomínal právě na letní období v souvislosti s ochranou státní hranice Československa. Ještě jedna faktická poznámka. Uniformu Pohraniční stráže jsem nosil v 80.létech. Ti, kdož si odbývali vojenskou službu dříve, mohli zažít poněkud odlišné reálie, neboť i vojskový systém ochrany hranice podléhal určitému vývoji, byť podstata služby zůstala stejná od časů založení Pohraniční stráže.
Na svoji "domácí" pohraniční rotu v Trojmezí jsem nastoupil, po absolvování vojenské školy, v srpnu 1985, tedy, v létě. Pamatuji si na to úplně přesně, jako by to bylo včera. Víte, jak to v životě chodí, ono magické "poprvé", ať už se jedná o první cigaretu, první lásku, první byt, nebo první zaměstnání, většinou zůstává pevně uloženo v paměti. A já to mám také tak i když od srpna 1985 uplynulo téměř 40 let (ano, utíká to). Ale, zpět k tématu.
Po dovolené, v červenci 1985, jsem se hlásil, spolu s ostatními spolužáky ze školy v Holešově, na 5.bPS Cheb (PS útvar 8842). Zde nás přijal velitel útvaru, plukovník Trávníček, pronesl k nám řeč, ve stylu ,že jistě budeme přínosem pro pohraniční roty, že budeme dobří velitelé čet atd, no, znáte to. Pak myslím že ještě držel řeč i brigádní politruk (ZVP), ve stylu, že nám to musí myslet i politicky, protože mezinárodní situace je napjatá, imperialisté chřestí zbraněmi a za hraničními mezníky, ve Spolkové republice Německo, zle mžourá třídní nepřítel :-)
Poté nás, mladé rotmistry, budoucí velitele čet, naložili do autobusu Karosa a odvezli do výcvikového praporu PS Aš – Keller. Tam nás vyložili, přihlásili na menáž a ubytování. Týden zde probíhalo různé školení, instruktáže, odpoledne a večer bylo volno a mohli jsme si dělat, co jsme uznali za vhodné a co nebylo v rozporu s dýnstreglamá. Po týdnu jsme byli rozvezeni na své pohraniční roty.
Pro mě přijela vojenská Praga V3S, páč na rotě zrovna nebylo žádné volné vozidlo UAZ-469. Takže jsem cestoval z Aše do Trojmezí na oplachtované korbě Pragovky. Ale, na přesuny tohoto druhu jsme byl zvyklý z vojenské školy, tudíž žádný diskomfort jsem nepociťoval. Po příjezdu na rotu v Trojmezí jsem se byl zahlásit veliteli roty, kterým tenkrát byl kpt.Koutný. Více se o nástupu rozepisovat nebudu, zájemci si mohou kliknout ZDE, na článek, který je věnován našemu staršinovi (Vpr) a kde se rozepisuji o celé záležitosti docela podrobně, neboť nprap.Firýt v mém prvním dnu na rotě hrál docela zásadní úlohu. A nyní mohu, po tomto úvodu, přejít na letní ochranu státní hranice.
Řekl bych, že letní systém OSH probíhal, na rozdíl od zimní ochrany, v celé sestavě Pohraniční stráže stejně a to z klimatických důvodů, což je pochopitelné. Zima byla jiný level, protože jistě uznáte, že zimní podmínky byly zcela jistě jiné na drsné Šumavě, v horském terénu a jiné na přívětivé jižní Moravě a jižním Slovensku. Léto ale setřelo téměř všechny rozdíly mezi regiony.
Vzpomínám, že před cca 40 lety bylo poněkud jiné klima. V létě sice bylo teplo, ale tropické vedra, které jsou dnes běžné, tenkrát nebyla. Ano, stalo se, že se během léta dvakrát či třikrát teploty vyšplhaly ke 30°C, ale, to trvalo den, dva a pak návrat k letním normálům.
Letní teplo, občas vyložené vedro, mělo samozřejmě vliv na výkon služby hlídek v terénu. Pokud jste měli kontrolní hlídku (KH), což byl (aspoň u nás v Trojmezí) dvouhodinový postup terénem, nebo podél trasy signální stěny (ŽTZ), kdy jste se za dvě hodky vrátili na rotu, dalo se to vydržet lépe, než když jste měli, dejme tomu pozorovací hlídku na pozorovatelně (tzv.špačkárna) v délce tři až čtyři hodin. Bez nějaké možnosti schovat se do stínu (špačkárna sice byla zastřešená, ale stínu a ochrany před vedrem poskytla minimum) a hlavně, být celou dobu na poměrně malé ploše věže. To byl opravdu záhul a po takové službě jste byli rádi, když jste se dopotáceli, po vystřídání, zpět na rotu. Což ovšem neznamenalo, že jste si dali studené pití, nebo čaj, osvěžující sprchu a pak jste šli na pokoj, vyvalit na "bidlo". Služby totiž, pokud byla normální situace, byly v délce 10 hodin. Takže jste zanedlouho mohli mazat na špačkárnu znova. Nebo jít na kontrolní hlídku v terénu, či na pozorovatelnu v objektu, jako stráž roty, která byla v délce jedné, či dvou hodin. Zkrátka a dobře, aby jste si odkroutili celou službu v délce 10 hodin. To nemluvím o časech, kdy byla vyhlášena tzv zesílená ochrana státní hranice, v délce až 14 hodin. Což byl vskutku záhul i za příjemného mírného počasí, o letních vedrech (nebo zimních mrazech) ani nemluvě. Každý, kdo byl během vojenské služby u PS na státní hranici, si na tohle určitě dobře vzpomíná.
Za mě, v 80.létech, se už do výkonu služby, maskáče, až na vyjímky, nenosily. Bylo tedy možné si aspoň trochu ulevit letní verzí uniformy. Nosila se bundokošile, což byl takový eufemistický název pro pevnější košili, která v létě byla rozhodně příjemnější než sako vz.63 (snad to píšu správně), nebo maskáčová blůza. K tomu vojenské kalhoty vz.63 a samozřejmě pevná vojenská obuv, tedy tzv kanady. Jako pokrývka hlavy klasická brigadýrka PS. Na lehké polobotky či tenisky jste mohli rovnou zapomenout, to by bylo trestuhodné porušení ústrojové kázně, ať bylo vedro či nikoliv. Jedinou úlevou bylo, že jste si, v hloubi hraničního pásma, vyhrnuli rukávy bundokošile, sejmuli brigadýrku a frajersky si ji zavěsili na bodák umístěný na opasku :-)
Ovšem běda, když vás, takto vymustrované načapal velitel roty, nebo nějaký jiný kontrolní orgán. To znamenalo "pojeb" od velitele na místě, po návratu ze služby ještě kázání od operačního důstojníka (DDR), který dostal od téhož velitele vyčiněno, že mu hlídky v terénu chodí neustrojené jak banderovské sotně. Pak takový provinilec, po službě, místo lelkování na bidle, psaní dopisů, nebo sledování televize, šůroval rýžákem a mazlavým mýdlem rajóny. Znáte to: "co je černé, vojáku, to bude bílé. Co je bílé, bude zlaté. A co je zlaté, nebude vidět". Oblíbené to rčení poddůstojníků a staršinů, nejen u Pohraniční stráže, ale i ČSLA. Já osobně jsem dodnes nezapoměl na zápach (o vůni lze hovořit jen s eufemismem) mazlavého mýdla ve velkých plechovkách. Co já se na vojenské škole našůroval při rajónech...
Samozřejmě, že jste si v létě mohli sebou vzit do služby polní láhev, tzv feldflašku, s čajem, vodou se sirupem, nebo džusem. Obsah tekutiny mohl být tak něco mezi 0,5 – 0,7 litru, přesné data už se mě z hlavy vykouřila. Polní láhev používaná u PS a ČSLA měla jednu prima vychytávku. Tou byl odnimatelný potah, z nějaké filcu, či co to bylo. A pokud jste si do feldflašky dali v létě tekutinu a láhev s potahem ponořili, před připnutím k opasku, do vody, způsobilo odpařování vlhkosti z potahu, ochlazování tekutiny uvnitř láhve. Je to na základě nějakého fyzikálního termo jevu, ale na podrobnosti se mě neptejte, neboť já měl z fyziky vždy trojku a z celého předmětu mě utkvělo jen to, jak v rámci gravitace spadlo jistému učenci na hlavu jablko (ne, nebyl to Vilém Tell, to je jiný příběh). Tohle aspoň trošíčku zpříjemnilo náročný výkon služby během letního vedra.
Samozřejmě, že se sloužilo nejen přes den, kdy slunce žhnulo na obloze, ale i v noci, kdy se přeci jen trochu ochladilo. Ovšem, ani večer nebyl útrapám pohraničníků ve službě konec. Ke slovu přišel bodavý hmyz. Opravdovou metlou byli komáři, na Moravě zvaní hačaváci (aspoň tak jsem to slyšel během stáže na čáře, u znojemské brigády PS). Ne, že by komáři neotravovali i přes den, ale to byly jejich krvesajné útoky přeci jen mírnější. Asi také neměli rádi vedro. To jejich věčné pískání kolem uší, štípání, které jste třeba ani nezaznamenali, ale o to více pak štípanec svědil.Hnus!
Aby to nebylo málo, tak večer a v noci komárům zdárně sekundovaly tzv "muchničky". Nevím, jaký je správný přírodopisný název, ale tak jsme jim říkali. Byly to takové, jako malé mušky, ale roztomilého na nich nebylo nic. Štípaly opravdu nepříjemně, místo štípnutí dlouho, opravdu dlouho svědilo a pokud jste se, ve snaze ulevit si od zasažených míst, poškrábali, došlo k tomu, že se často postižená místa zanítila a pak nepříjemně pálila a trvalo dlouho,než se škrábance zahojily.
Repelenty pomáhaly jen částečně a na natřené pokožce vytvářely jakoby film, který nebyl každému příjemný. A pak, komáři a muchničky si stejně našli místa bez repelentu a útočili tam. Navíc, repelent pomáhal jen po určitou dobu, pak bylo nutné nanesení na kůži znovu opakovat. Viděl jsem kdysi, v nějakém dobovém dokumentu, že pohraničníci na jihu Moravy a Slovenska nosili přes brigadýrky cosi jako síťky, což je mělo proti hmyzu, aspoň na obličeji, chránit. Nakolik to bylo účinné, nevím, my jsme to na rotě v Trojmezí nikdy neměli, pokud je mě známo. Možná, že to náš lakomý staršina ve skladu měl, ale páč byl šetrný, mužstvu ani důstojnickému sboru síťky proti hmyzu nerozdal :-)
Tím se pomalu blížím k závěru článku. Přiznám se, že já nikdy, během své služby u Pohraniční stráže, neměl léto moc rád. Vedra mě nedělaly dobře a to jsem byl svěží mladík a nedělají mě dobře ani teď, kdy už jsem starý opelichaný kocour. Ovšem, mám jednu výhodu oproti časům vojenčiny. Nemusím za tropických veder do služby na státní hranici, naopak, když jsou tropy, zašiju se doma a využívám dobra své AC klimatizace (nejlepší vynález hned po objevu antibiotik), k tomu popíjím chlazené nápoje. To se pak dobře vzpomíná na nelehkou službu v systému letní ochrany státní hranice za časů studené války.
AUTOR: Zdeněk – blogující pohraničník
FOTO: Web vojensko.cz
KONTAKT – REDAKCE: pohranicnik@gmail.com
Výzva čtenářům weblogu Pohraničník.
Pokud máte zájem, zapojte se i vy do tvorby našich pohraničářských stránek. Sepište své vzpomínky na službu u Pohraniční stráže, Vojsk Ministerstva vnitra, Oddělení pasové kontroly, Oddělení ochrany státní hranice, nebo, pokud jste sloužili u ČSLA u PVOS, na vidové hlásce u státní hranice a zašlete je do redakce weblogu Pohraničník, rád je zveřejním, aby si je mohli přečíst i ostatní. Rovněž uvítám vzpomínky vojáků ČSLA, pokud příběh, článek, bude nějak souviset se státní hranicí ČSSR, nebo Pohraniční stráží.
Děkuji.
Dobrovolná podpora weblogu Pohraničník.
Pokud vás Pohraničník zaujal a chtěli by jste jej podpořit finančním příspěvkem,
podle svého uvážení, každá i malá částka pomůže a počítá se.
Můžete tak učinit zasláním na tento bankovní účet (ČSOB):
109 555 800 / 0300
Pro příspěvky ze zahraničí:
IBAN: CZ09 0300 0000 0001 0955 5800
BIC: CEKOCZPP
Návštěvnost našich webstránek (12.srpen 2022) je nyní 1.471.287 zobrazení.
Zaslané příspěvky bych chtěl, až se sejde adekvátní částka, použít na nákup nového notebooku. Weblog nyní píšu na cca 13 let starém notebooku Toshiba. Jednou už byl servisován, pokud by opět vypověděl službu, skončí tím i psaní weblogu Pohraničník.
Děkuji.
