Literatura o PS a ochraně státních hranic.

Období let 1954 – 1986 .

(publikováno 27.08.2011)

Hranice–to bylo téma! Síla skutečnosti–nikoliv kašírovaná pří-

tomnost, předstírající putování k vysněnému cíli ukrytému už už

za nejbližším horizontem.Magická, temná, krásná, divoká, drsná

Šumava. Konec světa. Lidé odříznutí od trosek civilizace, od přátel,

lásek, rodin, v mlhách, dešti a zrádných bažinách, překonávající na

koních, na lyžích či brodíce se po pás přívaly sněhu, s věrným psem po

boku, velitelé s ostře řezanými rysy, neokázalá přátelství, soudržnost,

chlapáctví–tolik klukovské, londonovská romantika připomínající

aljašské prospektory.

V době, kdy z knihoven a knihkupectví zmizely

rodokapsy, foglarovky, mayovky a červená knihovna, suplovala tato

literatura nejeden z absentujích žánrů. Na straně jedné pašeráci, pře-

vaděči, diverzanti, kopečkáři, agenti, na druhé bohatýři-strážci hra-

nice. Hrdinové, legendy, oběti. Na obou stranách.

Překonávání tzv. železné opony se rozrostlo v dosti košatou „disci-

plinu “-bylo lze mnoha způsoby, přechod „zelené “hranice byl pou-

ze jedním z možných: též vzduchem, železnicí, po silnici, zmiňovány

jsou případy útěku přeplaváním hraničních řek či dokonce na nafu-

kovacích člunech po moři. Svědectví vydávají četné materiály, z nichž

mnohé byly „běžnému “čtenáři zpřístupněny až v posledních letech.

Povšimněme si několika „vln “literárního zpracování tohoto tématu.

První knihou o příslušnících Pohraniční stráže byla sbírka osmi

povídek Rudolfa Kalčíka (1923–1980) V hraničních horách (1954).

Hned zde je představen základní repertoár uměleckých prostředků,

s nimiž se u Kalčíka budeme setkávat i nadále–dokonalá znalost pro-

středí, kladů i záporů trudného hraničářského života a nelehké služ-

by, často v extrémních podmínkách, několika tahy načrtnutá postava

(„Dobytek hlídal pastevec, hromádka starých černých hadrů, malý bledý

muž s knírkem pod nosem. Také on byl jako z kamene. Civěl na vodu,

tekoucí kupodivu líně: bylo už dlouho sucho “), umně rozvinutá zápletka,

bezlítostná prudkost střetů na život a na smrt. A jedinečné líčení pro-

měn nevyzpytatelné femme fatale–paní Šumava ve všech podobách.

Ostatně už vstupní apostrofou první povídky cyklu se hlásí Kalčík

k milovanému a obdivovanému básníku kraje, K. Klostermannovi.

Již svou prvotinou povyšuje Kalčík téma příhraničních konfliktů

do kategorie kvalitou uměleckého zpracování nejrespektovanějších.

Po roce vychází další povídkový soubor Oheň v srdci (1955) a v r. 1960

kultovní novela žánru-Král Šumavy, přepracovaná verze filmového

scénáře, na němž se kromě Kalčíka podíleli i FA Dvořák a režisér

stejnojmenného filmu K. Kachyňa (prem. 1959). Kalčík zde již naplno

rozvinul talent upomínající na mistry povídky K. Čapka, K. Poláčka či

J. Drdu. Využil vlastních zkušeností z prostoru Šumavy, kde na přelo-

mu 40. a 50. let sloužil, představil se nejen jako dokonalý znalec míst-

ních poměrů, ale též mistr postav, epizodních figurek i temných, hlu-

binných duší. Ovládal mluvu vojáků i lesáků, příběhům vtiskl punc

střetů ryze chlapských, a to na obou stranách, na miniaturním jevišti

několika kilometrů hraničního úseku střeženého prořídlou jednotkou

pohraničníků rozehrál drama lásky, víry, zoufání, naděje, tvrdosti,

citu, hledání, odpovědnosti, sebeobětování, marnosti, ba konfliktu až

existenciálního (Zeman–Rysová–Rys). Umělecký vklad R. Kalčíka

je nepřehlédnutelný a svými texty de facto inspiroval mnohé ze svých

následovníků.

Jakoby kšaftem je titulní povídka-Bílý list, poslední desítky hodin

aktivní služby důstojníka Midase, jenž z příčin ne snad zcela zřetelně

osvětlených tuší, že jeho kariéra hraničáře bere za své, přesto, či snad

právě proto se cítí být demiurgem-a touží být i řešitelem–zásahu,

svého posledního, proti dvojici nešťastníků jemu ne zcela nepodob-

ných. Snad nejsilnější Kalčíkův text.

V ruce samopal aneb Kronika pohraničního útvaru SNB 1946

-1949 (1972, s V. Janečkem) je poslední kniha-zřejmě již ne zce-

la Kalčíkova-jakkoliv s patrným vkladem jeho vypravěčského daru,

prazáklad, z něhož čerpaly substanci i esenci leckteré z jeho textů již

zmíněných. Rodinně až familiárně převyprávěné „dějiny “příhraniční

jednotky od ustavení roku 1946 přes zásah proti banderovcům a Únor,

příběhy „jejích “lidiček působí přesto autentičtěji a věrojatněji než

mnohé vyumělkované povídánky zmíněné později. Ideologie však

v tomto textu, zřejmě i coby daně odvedené roku vydání, přibývá.

R. 1964 vychází erbovní próza autora již renomovaného-Přestřelka

Jana Procházky.

Procházka vypravěčskou bravurou, humorem, nádherným, všu-

dypřítomným a neoddolatelným povyšuje nejen téma jako takové

(hovor je přece o literatuře!), ale zprvu i zdánlivě bezvýznamná niveau

privátních a malicherných šarvátek (Arnoštka–Vojtěch–Andrlík–

Zaorálek-Buriánek) přecházejí v dramata přesahující půdorys ringu,

v němž se duely znesvářených odehrávají. Strhující pohraniční honič-

ka prolnutá reminiscencemi na osobnostní dozrávání Arnoštky a Voj-

těcha, jenž nejen v polobotkách o pár čísel menších, ale též a přede-

vším v událostmi rozkomíhané mysli nachází sebe sama a snad i svoji

lásku, to vše na ploše sotva několika desítek hodin. Kniha moudrosti,

laskavosti, citu, něhy graduje v jeden z nejsilnějších textů české prózy.

Do stejné periody spadá vydání textu Ivana Kubíčka Zakázané

pásmo (1966), komorně pojatý příběh z přelomu zimy a jara roku

padesátého šestého (zimní olympiáda v Cortině dAmpezzo coby

nenápadná nápověda), konfrontace dvou rozdílných povah a charak-

terů kamarádů ve zbrani na jihomoravské vodní hranici, kultivovaně

podaný příběh s dobově nezbytným ponorem do „hlubin vojákovy

duše “, s množstvím náznaků a možností „co by, kdyby “, hra o emigra-

ci a na emigraci, o síle slova io sílu slova, jež může zraňovat i zabíjet.

Následující autorovo vyznání rezonuje atmosférou odvahu i sebevědo-

mí nabírající poloviny let šedesátých (pro jistotu ještě jednou odkazuji

na rok vydání

Léta tzv. normalizace stanovila nová pravidla reflexe skutečnosti,

témata nežádoucí i žádaná, mezi nimiž se pohraniční tematika stala

jednou z častěji frekventovaných a přinesla jak rozšíření spektra žán-

rů, tak úhlů autorských pohledů.

Šumavská bílá noc (Petr Pavlík, 1986) i Čára jménem domov

(Přemysl Matouš, 1981) jakoby nesly známky únavy a vyčerpání

tématu, jakkoliv cit pro vykreslení šumavské atmosféry ani jednomu

z autorů nechybí–z kalčíkovských rekvizit však zůstaly snad jedi-

ně ony občasné záplavy sněhu; drsný lyrismus, haurovské chlapáctví

i neumně skrývané klukovství, soudržnost z vědomí bezprostředního

ohrožení vzaly za své. Děj první knihy je situován do okolí Stožce,

nemotivované konflikty, hodnocení nástěnek, administrativa, forma-

lismus, cvičné poplachy, politická školení, akademismus, brožurkové

poučky, stránky plné vnitřních monologů zcela prázdných, rétorič-

nost, akce přesunuty z terénu do textu, ubývá romantiky, přibývá

služby, mezilidské konflikty jsou okamžitě urovnány, tož jediný rela-

tivní vzruch přináší situace, kdy je na několik hodin přerušeno spojení

s hlídkou vinou nedbalosti jednoho z jejích členů.

Matoušův příběh z okolí Kašperských hor, Knížecích Plání, Bučiny

je v lecčems zdařilejší snad iz toho důvodu, že autor jej časově zařa-

dil do dramatických poválečných měsíců před-a poúnorových, kdy

bylo na hranici přece jen živěji, nicméně i zde běží vše jako na drát-

kách-případní zadržení nečekajíce na výslech se ochotně a ke vše-

mu přiznávají pohraničníkům přímo na čáře a mluví a mluví, navíc

řada situací, jež musí pohraničníci sami či za pomoci sympatizujících

civilistů (event. jejich nezletilých dětí) řešit, jakoby vypadla z povídek

Kalčíkových. Žel–nedovolím si tvrdit, zda povinná–daň dobovému

optimismu je zde až příliš vysoká a závěrečný happyend, kdy třeba

chlapci udělají vše pro to, aby se milovaný velitel nakonec přece jen

setkal s milovaným synem, je spíš sladkosladký než sladkobolný.

Na hraniční čáru a do druhé poloviny let čtyřicátých situuje svůj

příběh V srdci Šumavy (1988) také František Vrbecký, žel ani jemu

se nepodařilo vykročit za již tradiční konflikt a až neúnosně dlou-

ho a především uměle-neuměle protahované rádoby napětí: pora-

nění lesního dělníka „úmyslným–neúmyslným “výbuchem miny

„nastražené–nenastražené “-ústí v rozuzlení již dlouho signalizo-

vané i očekávané (jakési vyřizování účtů z let válečných), nalézt zde

možno cosi z obvyklých střetů „bažanti “kontra „mazáci “a oživení

nepřináší ani zjevení se důstojnického novice, jakéhosi novodobého

kadeta Bieglera („vzory mu byli Napoleon a Suvorov “), s nímž se dosta-

ví jen trocha nezbytné buzerace. Osvícený velitel s ještě osvícenější

manželkou, zásadový okresní tajemník navíc, stížnosti obyvatel adre-

sované redakci Rudého práva, potrestání zlého kulaka, hledající a osa-

mělí najdou hledající a osamělé a vše skončí, jak se patří a jak se má.

Z této řady se výrazně vyvazuje povídkový soubor Z. Šarocha

o osudech lidí z obou stran hranic–Výstřely z hranice (1972). Šaroch

téma depatetizuje. Epik? Dramatik? Baladik par excellence především!

Reportér a dokumentarista znalý zákulisí a zřejmě i mnohých faktů

zápolící s lyrikem. Z pětice textů dominují dva věnované právě legen-

dám „z druhé strany “–pašeráku, převaděči a agentu J. Královi (Král ze

Šumavy) a zřejmě skutečnému „králi Šumavy “J. Hasilovi (O Hasilech

bez legend). Zejména Hasilův příběh Šarocha zaujal,„daruje “mu

prakticky pětinu knihy, prokazuje vzácnou schopnost empatie, s níž

nahlíží a hodnotí události právě očima obávaného a nepolapitelného

pašeráka a agenta, proměna vypravěčské perspektivy vtiskla těmto

pasážím značnou míru sugestivity. S darem postřehu a pohotovos-

ti válečného fotografa výpovědí postavenou na autenticitě svědectví

a houpavé váhavosti vzpomínky osciluje mezi dokumentem a beletrií,

stručný až lakonický, pragmatický, působivý.

Jen na okraj zmiňuji propagační publikaci Dnem i nocí s podtitulem

Život a služba lidí na hranici (1986, kolektiv vedený

plk. RSDr. Stanislavem Šefraným, CSc.), s průvodním slovem

Petra Pavlíka, normalizační mixáž propagandistického textu

a fotografií od cenných, dokumentárních, po kašírované snímky

bdělých a evidentně ke všemu odhodlaných strážců hranic.

„Boj o hranici “prošel mnoha fázemi, některé reflektovala i česká

próza–od idylických dob dobráckých pašeráků přes roky těsně pová-

lečné, kdy se povětšinou odsunutí Němci dobře známými stezkami

vraceli do vlasti pro zbytky majetku, který zde museli zanechat, či pro

dobytek, který nezbytně potřebovali k životu „tam “stejně jako před-

tím „tady “, přes poúnorovou zlatou éru převaděčů a masových pocho-

dů na Západ (jen na okraj zmiňuji i vraždící „převaděče “Bělousova

a Pilčíka) až po smrtící střety vyznavačů či „strážců “protichůdných

ideologií. Hranice v Evropě mají dnes podstatně jinou podobu, mino-

vá pole a ostnaté dráty zmizely.

© AUTOR:
Paedr Jiří Staněk CSc

Katedra českého jazyka a literatury PF ZČU v Plzni

FOTOGRAFIE: http://www.vojensko.cz/knihy-o-ochrane-statnich-hranic

http://www.vojensko.cz/dnem-i-noci