Od rotmistra po podporučíka – ve službě u PS .

Pohled na službu u pohraničníků očima velitele čety z 1.rPS Trojmezí .

Leckterému čtenáři,jež si pročítá příběhy a články zde na blogu Pohraničník,možná neuniklo,že je zde služba u PS a všechno kolem ní,popisováno z pohledů vojáků základní služby (VZS). Myslím,že je to tak správně,neboť jednak nejvíce historek mě zde zaslali právě bývalí záklaďáci a jednak,největší tíhu ochrany státní hranice (OSH) nesli právě oni.

 Kdo si odkroutil své dva roky na čáře,ten ví své. Dlouhé hodiny služeb,leckdy dvanácti až čtrnáctihodinových,při zesílené OSH,za deště,mrazu,nepříjemného větru a v létě za vedra a vydatného obtěžování nepříjemným hmyzem,kdy ani repelenty nepomáhaly proti komárům-hačavákům. Klukům,co sloužili na čáře se také vybaví nedostatek spánku v době,kdy pohraniční poplachy se staly pravidlem,nikoliv vyjímkou. Zmiňovat se o tom,že na pohraniční rotě neexistovaly volné víkendy a svátky,vycházky byly jen občas a opušťák,ono vytoužené KVOP bylo utopií,zejména když byl na rotě personální "podstav". Psovodi například, by mohli vyprávět,jak šli ze služby do služby,pokud měli dobře vycvičeného psa – za "odměnu",místo opušťáku šli z PchH na SkP a naopak a  o hraničním volnu drželi aspoň pátračku (PSk),nebo náhradní PchH. S řidičema vozidel UAZ to častokrát bylo zrovna tak. Asi nebudu daleko od pravdy,když napíšu,že tyto dvě profese patřily mezi nejvíce vytížené. Ale,jak už jsem výše naznačoval,i ten obyčejný "pěšák" si užil své,když s jazykem na vestě kmital za zkrácené doby postupu na stanoviště,aby zde několik hodin kroužil na špaku jak Cobra a po čtyřech,pěti hodinách zase kmital zpět,půlhodina,hodinka pauzy na jídlo,převlečení často mokrých či zabahněných výstrojních součástek – a davaj zpátky na stanoviště.

 Nyní trochu odbočím z pohraniční roty a vrátím se v čase kousek zpět.

Já jsem byl po absolvování školy (SOŠ PS a VMV v Holešově) vyřazen v hodnosti rotmistra a kádrováci mě převelili pod 5.brigádu PS v Chebu,což jsem se dozvěděl až v samém závěru mého působení na "sošce" v Holešově. Nicméně,záhul jsem dostal jak na škole,tak během 5-ti měsíční náhradní voj.služby.

Vím,že na tento blog chodí nejeden "sošák" – tak nám v kasárnách VŠ SNB 3.fakulty OSH říkali a může potvrdit má slova.  Musím opravdu napsat "kasárna",protože areál připomínal klasický vojenský objekt,k nějakému vysokoškolskému  campusu,jak je známe dnes,měl rozhodně daleko. V areálu těchto kasáren byla nejen 3.fakulta VŠ SNB,ale byla zde i čtyřletá střední odborná škola (obdobná jako byly VSOŠ u ČSLA),praporčická a důstojnická škola. Mohli jste zde potkat důstojníky v uniformách PS, dunajské PS, Vojsk Ministerstva vnitra, příslušníky SNB z oddělení OSH či OPK, blíže nespecifikované muže v civilu (mohu se jen domnívat k jaké složce MV patřili) a párkrát se tu mihnula četa,ehm,jak to napsat "korektně",zkrátka černochů v exotických maskáčích,údajně snad z Mosambiku či Angoly – zůstali cca 3 měsíce a tak,jak přišli,zase zmizeli.

Na škole v Holešově jsmě měli jednak klasické předměty,jako na běžné střední škole či gymnáziu. Navíc zde ale byly i vojenské předměty,např. střelecká příprava, vševojenská taktika, protichemická příprava,zpravodajská příprava a další. Nejdůležitější byla samozřejmě pohraniční příprava,té bylo z odborných předmětů věnováno nejvíce času.

Pohraniční příprava obsahovala jednak teorii – na učebně a jednak (a hlavně) výcvik v terénu. Probíralo se za ty čtyři roky vše. Od látky,kterou probírali běžní záklaďáci například ve výcvikáči,nebo na PŠ-ce,až po záležitosti určené právě pro důstojníky. Za ty čtyři roky se všechno neustále opakovalo a vybrušovalo tak,aby nám to vešlo do krve,jak se říká. Dodnes si většinu z toho pamatuji a mohl bych v případě potřeby směle nastoupit zpět k PS  :-)

Na pohraniční přípravu nás měl povětšinou jistý npor.Pavúčik (nebo Pavůček,nevím přesně). Už není mezi námi,tak doufám,že mě jeho duch nepřijde strašit,když se o něm tady zmíním ;-)  


Bože můj,jaký ten nám dával záhul! Běhali jsme po úseku cvičné roty v Dobroticích jako honící psi. Do toho neustále česko-slovensky,či slovensko-česky "reval" sám velký npor.Pavúčik . Častokrát,když se mu něco nelíbilo,dal celé četě proplížit se bahnitým oraniskem,přes kaluže – vsjo róvno. Vzpomínám si,že nejednou jsme po návratu do Holešova vlezli pod sprchu oblečeni i se samopalem,neboť to byl nejrychlejší způsob zbavení se nánosu bahna z uniformy i samopalu. Že jsme pak čistili Sa-58 až dlouho do noci a ve finále natírali zbrojním olejem,je nasnadě...

Ovšem,nutno přiznat,že tak,jak byl onen nadporučík "metr" ve škole v Holešově,tak byl naopak skvělý mimo školu. Jezdilo se na stáže na různé pohraniční roty a útvary. A vždy po exkurzi jsme se v nejbližší hospodě zkárovali jako Rudí námořníci,neboť npor.Pavúčik zavelel: "Triezlivých nás nědostanů! ". Že do nás piva a rozličné lihoviny padali jak Němci do krytu je pochopitelné. Někdy se ještě možná k tématu a příběhům z vojenské školy vrátím. Leckterá story stojí za zveřejnění :-)

Vrátím se opět do Trojmezí. Tam jsem nastoupil jako velitel čety v létě roku 1985. Dodnes si vzpomínám,jak mě z výcvikového praporu v Aši – Kelleru přivezla vojenská P V3S a když jsem vyskočil z korby a vzal si své dva kufry,připadal jsem si jak strážmistr (pozdější major) Zeman při svém nástupu do služby. Zahlásil jsem se veliteli roty – v roce 1985 velel 1.rPS v Trojmezí kapitán Miroslav K. (známý svým častým pořekadlem: "ale,chlapče" – pokud se voják dožadoval vycházky či opušťáku),byl jsem představen ZVP-politrukovi,o němž už byla řeč v příběhu o mé dopravní nehodě a kolegům,kteří zde tvořili "velitelský sbor",tzn. další velitel čety,výkonný praporčík-staršina a technik roty,třetí velitel čety nebyl ("nejsou lidi"). Následovalo zavedení do úseku roty,přidělení čety a mé ubytování v kamrlíku na rotě. A tím pro mě všechno začalo :-)

Dělat velitele čety nebylo zrovna nejjednodušší. Takový TR-technik roty či VPr-staršina na tom byli podstatně lépe,o ZVP-politrukovi ani nemluvě. Kromě neustálého výcviku v hodinách bojové přípravy,různých prověrek,kontrol tu bylo neustálé papírování – nevěřili by jste,kolik pitomých výkazů bylo kvůli různým závazkům v rámci "socialistické soutěže" a snahy získat titul vzorná četa,vzorná rota (což se musím přiznat nepodařilo). Další papírování bylo při pravidelných pohovorech s vojáky,kde se museli psát různé alibistické blbiny,abychom byli "kryti" jak říkával ZVP. Podrobností vás ušetřím.

Co jsem bytostně nesnášel,bylo PŠM – politické školení mužstva. Trvalo s přestávkami jako ve škole,tři hodiny. Správně ho měl dělat politruk,ale ten na to většinou hodil "bobek",neboť se mu buď nechtělo a pil u VR kafe,nebo měl volno po službě a nebyl na rotě. A chtějte po 19-ti letém veliteli čety,aby tři hodiny žvanil o tématu,který byl pro ten či který týden direktivně určen. Tři hodiny! :-( Takže jsme to s klukama z čety většinou udělali tak,že někdo vždy hlídkoval nahoře u schodiště,zda někdo (např.velitel roty či kontrola z praporu /brigády) nejde a vojáci z čety si psali dopisy,četli, podřimovali a já si dělal své papíry,nebo psal písemnou přípravu do hodin BPP. Pokud dorazila kontrola,začal jsem politické školení a pokud jsem měl štěstí,kontrola za chvilku odešla (měla odfajfkováno),nebo pokud to byl důstojník z politického oddělení bPS,sám se často školení ujal a tihle propagandisti vydrželi tlachat dlouho,často jim hodina či dvě byly málo :-) Fakt nevím,jak to dokázali.

Bojová příprava – to už bylo lepší: na většinu předmětů jsme se mohli z četou sbalit a vypadnout ven, do terénu. Pokud nepršelo,byla to pohoda. Udělalo se,co se mělo a byl klid. Našla se chvíle na pokec u cigarety,v létě na chytání lelků a opalování,pokud nám zbyl čas. Zásadou bylo zašít se v terénu tak,aby nás nějaká kontrola nevyhmátla :-)  Nešlo o to školení vyloženě "ojebat" (běžně používaný výraz),ale proškolit to,co mělo smysl pro výkon služby a ne to,co si představovali parketoví důstojníci na HS PS OSH v Praze. O tom,že kolem písemných příprav bylo papírování něúrekom,netřeba se zmiňovat. A i když se školilo furt to samé dokola,nesměli jsme,jako velitelé čet,používat původní písemné přípravy na BPP,ale stále psát (opisovat) to stejné dokola.

Kromě toho výše popsaného mě jako velitele čety samozřejmě čekali i služby dozorčího důstojníka roty (DDR),které byly 24-hodinové,od sedmi do sedmi. To znamenalo,vysílat hlídky do služby,tzv.je vytěžovat po návratu,kontrolovat režimové opatření u roty – přeloženo do lidštiny: dávat bacha,aby vojsko nedělalo moc velký brajgl,dále dělat opatření při situaci,která si vyžádala vyhlášení pohraničního poplachu,dělat poskoka různým kontrolám z praporu a brigády – některé kontroly měly uznání,vědouce,že vojáci sloužící na čáře toho mají dost a tak nedělaly vlny kvůli maličkostem. Nejhorší bylo,když přijel nějaký parketový důstojník,co byl důležitý jak rádio – a těch,naštěstí,byla menšina.

 Brzy ráno dával dozorčí důstojník hlášení na prapor. To probíhalo tak,že po čtvrté hodině ráno volal někdo z praporu PS (u nás to bylo z 1.prPS v Krásné) a podle předem určené tabulky se ptal na počet poplachů,událostí,počasí a stav kontrolního pásu (což byl pás zorané půdy kolem signální stěny,kde se prováděl výkon služby). Když byly například tzv."holomrazy" – tzn.mráz bez sněhu,mohl člověk chodit po kontrolním pásu jak chtěl a stopu neudělal. To se pak v ranním hlášení ve čtyři říkalo: "kontrolní pás nekontrolovatelný".

Na to mám jednu veselou vzpomínku. Jeden kolega z 2.rPS v Pastvinách měl dozorčího důstojníka,zrovna panovaly holomrazy,orný pás zmrzlý na kámen. A milý kolega tedy po půlnoci zapsal do tabulky: KP-nekontrolovatelný. Knihu s tabulkou si pěkne nachystal k telefonu,aby ji měl po ruce,až budou ráno volat z praporu,stáhnul v místnosti DDR rolety,opasek se škorpionem (Sa-61) pověsil na věšák a šel chrnět,neboť noc byla ještě mladá :-)

Ráno ve čtyři ho vzbudil telefon – a tam sám velký pplk.Jiří M.-velitel praporu,se svým lakonickým: "Hlášení!". Kolega ze četl údaje z tabulky,které si tak pečlivě večer do knihy napsal,mimo jiné i: "kontrolní pás nekontrolovatelný".

"Co že?! " – zahřmělo z druhé strany sluchátka. "Nekontrolovatelný?!" hlas velitele praporu nabíral na decibelech,že i dozorčí signálního přístroje ve vedlejší místnosti si strachy ucvrnknul do trenek. "Podívejte se z okna,rotmistře!" zařval pplk M. Dozorčí důstojník napůl v mdlobách škubnutím vytáhnul roletu – a jeho zrakům se vyjevila nádherně zasněžená krajina,jako z obrazů Josefa Lady ;-) 

 Mezitím,co DDR sladce chrněl na palandě,venku,jak už to v pohraničí často bývá,došlo k radikální změně počasí a napadlo asi půlmetru sněhu. Což znamenalo,že stop na kontrolním páse u drátů by si všimnul i slepý flašinetář.

 "Ať tam po vás nešáhnu,rotmistře" – zařval do telefonu velitel praporu a ukončil hovor. Je třeba ještě dodat,že toho rána nebyl onen rotmistr z 2.rPS Pastviny sám,kdo hlásil neaktuální údaje o stavu KP. Podplukovník Jiří M.toho rána nachytal na švestkách i velitele 6.rPS Polná,který byl obdobně dezorientován a ve službě DDR podal stejně zavádějící údaje jako nešťastný wachmajstr či-li "pošťák" z Pastvin. Snad i proto se ho zželelo i veliteli praporu a nepřijel splnit své hrozby na 2.rPS,nýbrž udělal kázáníčko a "číhož" na rotě v Polné :-)

 Mohl bych psát ještě dál a dál,neboť se mě vybavují další vzpomínky,ale nechám si něco také na jindy. Možná by bylo dobré tady publikovat něco o tom,jak se na konci 80-tých let utahovaly šrouby,jak neustále nadřízení,zejména z HS PS OSH,vymýšleli nové a nové nesmyslné nařízení,zpřísňování režimových opatření,další a další papírové formuláře až to vedlo k tomu,že ač jste udělali tak,nebo onak,obojí bylo špatně. Vysvobozením z toho všeho bylo pro nás až když se systém v ČSSR po listopadu 1989 zhroutil.

A je svým způsobem paradox,že to,co se kolem nás děje nyní,mě připomíná silně onu dobu před 11/1989,kdy špatně řízený režim mlel z posledního. Otázkou je,co v budoucnu příjde,neboť jak známo,ne každá změna musí být nutně k lepšímu...

Zajímá vás více?

Služba u PS: Od rotmistra po podporučíka 2.část

(C) AUTOR  Pohranicnik@bloguje.cz 

PS OSH – FACEBOOK: http://www.facebook.com/group.php?gid=326442737125&v=wall&ref=nf