Od rotmistra po podporučíka-ve službě u PS (VII.)

Pohled na službu u pohraničníků očima velitele čety z 1.rPS Trojmezí 

Rok 2011 se pomalu chýlí ke konci a než zde začnu publikovat pohraničářské příběhy s vánoční a sivestrovskou tématikou je načase,abych splnil již dříve daný slib,že na náš weblog hodím další ze svých vzpomínek na dobu,kdy jsem nosil uniformu Pohraniční stráže. Následující "story" je z doby,kdy už jsem nebyl rotmistr ani nadrotmistr,ale důstojnické embryo – tedy, podporučík.

Příběh,který vám chci napsat se odehrál někdy v roce 1989. Bohužel,nejsem schopen přesně datovat aspoň měsíc,natož den. Nepsal jsem si deník,čehož dodnes lituji – mnoho vzpomínek se mě už vykouřilo z hlavy,což platí i v tomto případě,kdy si pamatuji děj,ale nikoliv dobu,kdy se přesně udál. Připouštím,že se mohl odehrát i v roce 1988. Možná se zde časem ozve někdo z aktérů oné události a upřesní to.

Stále jsem sloužil na 1.rPS v Trojmezí,jako velitel čety. Po absolvování dálkové Důstojnické školy,přezdívané "švindlkurs" (nejezdili jsme totiž do Holešova,kde byla VŠ SNB 3.fakulta OSH, ale vše se odehrávalo na 5.bPS v Chebu) jsem byl povýšen do hodnosti podporučíka. Musím zde upřímně napsat,že jsem byl povýšen o něco později než ostatní kolegové,neboť mě nadřízení z ašského praporu i chebské brigády neodpustili mé průšvihy,kterých jsem se během své "kariéry" na státní hranici dopustil (pro neinformované: o všem se můžete dočíst v mých  předcházejících vzpomínkách,patřičné odkazy-links umístím dolů pod článek) .

Nakonec jsem se i já dočkal první zlaté hvězdy na nárameníku uniformy. Dodnes si vzpomínám,jak jsme to,v souladu s tradicí,zapíjeli v hospodě U Cinka,která byla poblíž pohraniční roty v Trojmezí. V té době jste v pohraniční nálevně nemohli očekávat,že v nabídce bude Tequilla, Jim Beam, Havana Club,nebo aspoň Moskovskaya vodka,či jiný,velejemný destilát. Kdepak,takový schnaps byl k mání možná tak v gasthausu na té "špatné straně hranice" v Bavorsku,nebo u kosmopolitních čížků v Praze. U Cinka byla k mání SELIKO vodka, tuzemský rum, z lepšího pití pak Jenda Becher,nebo jediný alkohol s lidskou tváří – Myslivecká.



A právě ona vodka od fy.SELIKO byla vybrána k zapití mého povýšení v kolektivu ostatních praporčíků a důstojníků. Ještě nyní vidím,jak hostinská paní Woldertová nalévá z litrové láhve s modrou etiketou vodku,která nebyla vychlazená (nebo dokonce ledově chladná z mrazáku,jak by se slušelo),ale poněkud zteplalá. Kolegům nalila po velkém frťanu,mě však do decáku (tzv.hořčičák),kde už chrastily dvě zlaté hvězdy,vhozené do stakanu velitelem. Zkrátím to. Na povel "šavle hore" bylo vše vypito na ex.

Pravdou je,že po vypití onoho stakanu vodky mě silně natáhlo a já vážně uvažoval,zda se vypitý nápoj, spolu s dříve zkonzumovaným obědem,nevrátí zpět na světlo Boží  :-)  Nicméně,statečně jsem vydržel a dávicí reflexy ovládnul. Po krátkém rozdýchání,kdy jsem z černobílého módu začal opět vidět barevně,jsem vše spláchnul chebským pivem Hradní 11° a bylo mě už lépe. Nic už pak nebránilo volné zábavě a je pochopitelné,že jsme se v hospodě onoho dne zhulákali jako Rudí námořníci.

Na rotě v Trojmezí jsem mezi kolegy ve zbrani z velitelského sboru vyložené přátele neměl. Zajít někdy po službě na pivo,to ano,ale,že bychom se setkávali i v soukromí,to ani ne. U velitele roty je to jasné – velitel je velitel a služba není družba. Politruk (ZVP) i staršina (VPr) byli věkove o generaci výše. Druhý velitel čety, podporučík "Lahváček" (byla o něm již zmínka v příběhu UFO nad státní hranicí  ) byl poněkud jednodušší povahy a opravdu jsem k němu nikdy nenašel vztah,vlastně jsem se o to ani nesnažil.

Naštěstí u sousedů,na 2.rPS v Pastvinách sloužili mladí kluci mé věkové kategorie. Kamarádil jsem s Oldou Ž. jenž byl také myslím velitel čety,pocházel jako já z Moravy,na rozdíl ode mě už byl ženatý,měl moc hezkou a sympatickou manželku Janu,která žádnou legraci nepokazila. Vybavuji si večery,kdy jako jeden z mála majitelů videorecordéru (v oné době mělo v Hranicích video jen pár lidí),jsem se i přístrojem a patřičnou zásobou VHS kazet dostavil k Oldovi a Janě za účelem promítání ideologicky závadných filmů,které jsem sehnal od jednoho vexláka-video distributora v Ostravě. Možná i někdo z čtenářů weblogu si nyní zpětně vybaví ty kouzelné chvíle s videem,které mělo tak trochu příchuť zakázaného ovoce.



Promítání většinou začalo nějakou komedií typu Zmrzlina na špejli, nebo Policejní akademie, pokračovalo se akčními filmy jako byl RAMBO, nebo dnes už kultovní Commando se Schwarzeneggerem ,přes horory – velmi oblíbená byla Noční můra na Elm Street – Freddie Kruegger děsil za reálného socialismu nejednoho diváka v Československu a končilo se produkcí pro dospělé (ach,ty německé pornofilmy,kde opravář vodovodu zmermomocní nudící se hausfrau).

Dalším mým kamarádem byl Vašek S. který na Pastvinách vykonával funkci staršiny – tedy výkonného praporčíka,jenž byl také Moravák (mám dojem že z Holešova),stejně jako jeho manželka,která výborně vařila. 

Pokud Vaškova paní vaří i nadále stejně dobře,myslím,že se Václav pěkně zakulatil a dnes už by,podobně jako já,žádného narušitele státní hranice nedohonil.

A posledním kamarádem z Pastvin,o němž bude řeč,byl technik roty, rotmistr Luboš C. Jmenovat ho nebudu,jeho otec byl důstojníkem na funkci,kolem které by možná i dnes radostně čenichal nějaký inkvizitor typu Alfonse Rázka.
Onen technik byl mladý kluk nedlouho po škole a pro nějakou špatnost,která byla v nesouladu s předpisy a rozkazy velitelského sboru a HS PS OSH,neměl nikdy daleko,stejně jako já. Nejednou jsme spolu poseděli v hospodách, vymetali spolu noční podniky a naháněli spolu děvčata v Aši,kde technik bydlel. Dokonce byl tak oprsklý,že jako držitel tzv.modré vložky FMV k řidičáku (opravňovala ho k řízení služebních aut) uzmul na rotě v Pastvinách jedno z vozidel UAZ a jeli jsme za holkama do Františkových Lázní. Ach,kde jsou ty časy...  ;-)

 Jednou mě pastvinský technik volá a říká: "Zdeňo,odpoledne buď doma,stavím se na pokec a přinesu nějaké parádní pití z Reichu". Víc už to nechtěl rozebírat,prý uvidím. Byl jsem potěšený,že technik je takový dobrý kamarád a o schnaps se rozdělí se mnou,místo aby takové drahocenné pití vyslopal sám.

 Aby jste tomu rozuměli. Sem tam se stalo,že při provádění demarkace,jsme se na čáře potkali s bavorským sedlákem,který tam měl pole,nebo majitelem rybníků na chov ryb,které byly také přímo u hranice a prohodili pár slov,někdy se i zapovídali – buď německy (přeci jen jsem němčinu šprtal na základce,díky rodičům,jenž mě přihlásili do jazyk.kurzu a pak i na vojenské škole) a asi dvakrát i česky,kdy ten člověk z druhé strany hranice měl vazby na Československo (asi sudetský Němec). Ve finále se někdy stalo,že jsme dostali placatici Jaegermeistera, nebo pár láhví bavorského piva. Na oplátku zase dostal takový Bavorák krabičku našich cigaret,nebo odznak z brigadýrky, což byl velmi ceněný suvenýr i mezi bavorskými policisty od BGP. Co já jich ná čáře rozdal...



Hned odpoledne jsem tedy pospíchal domů a nezašel ani na "jedno" do Besedy,nebo do bufetu na náměstí v Hranicích. Chvilku poté,co jsem dorazil domů,slyším zvonek. Za dveřma nikdo,otevřu tedy okno a tam technik z Pastvin a volá: "Zdeńooo,pojď dolů". Nebylo mě jasné proč, očekával jsem,že technik příjde s flaškou nahoru ,abychom ji vypili. Ale dobrá,sešel jsem dolů.
Vyjdu z domu a uviděl jsem vojenský UAZ nacouvaný zadkem až ke vchodu do domu. Technik se smál když viděl můj nechápavý obličej a povídá: "Nečum jak bacil do lékárny a pojď mě pomoc". Odhrnul plachtu vozidla a já uviděl – dřevěný soudek piva s nápisem Gottsmannsgrüner Pils . Bylo jasné,že je třeba ihned jednat a soudek přemístit rychle nahoru ke mě domů,než si podezřelého kontrabandu všimne oko nějakého slídila,co je v žoldu StB či aspoň VKR  :-)



S funěním jsme soudek vynesli ke mě a umístili jej do vany. Technik ještě běžel pro něco dolů a já ihned začal napouštět vanu studenou vodou,za účelem chlazení vzácného moku. Ostatně i český génius Jára Cimrman říkal,že: "Teplé pivo je horší než studená Němka". Technik se vrátil a v ruce vítězoslavně třímal – pípu k onomu soudku.
Zatímco se bavorské pivko chladilo ve vaně,technik vyprávěl,jak k onomu pivu přišel.

Velitel ho poslal ještě s jedním vojákem na demarkaci,aby na státní hranici zkontroloval hraniční mezníky a zda stojí všechny červenobílé tyče vyznačující průběh hranice z čs.strany v ůseku jejich roty.

Během postupu podél hranice uslyšeli oba pohraničníci střelbu z bavorské strany. Nikoliv však z pistole či automatické pušky,což by znamenalo nějakou aktivitu západoněmecké pohraniční policie či vojenské hlídky US.ARMY,ale z loveckých zbraní.

Zanedlouho se našim pohraničníkům na demarkaci objevil výjev jak z filmu Slavnosti sněženek. Skupina bavorských myslivců pronásledovala kaňoura a vedla po něm palbu jako vojáci u Verdunu. 

Buď byli Bavoráci tak špatní střelci,anebo byli poněkud nachmeleni,což byla příčina špatné mušky,neboť divočák,byť viditelně zraněný,stále utíkal. A protože zvířata na rozdíl od lidí neuznávají průběh státní hranice,přeběhl postřelený kňour kolem hraničního mezníku z Bavorska do ČSSR,kde asi 200 metrů na našem území konečně vypustil svoji duši a odebral se do věčných lovišť.



 Němečtí myslivci stáli s protáhnutými obličeji u cedule LANDES GRENZE a smutně hleděli střídavě na zastřeleného divočáka a střídavě na blížící se hlídku čs.Pohraniční stráže. Očekávali,že pohraničníci přivolají vozidlo a kance odvezou k nám. Nicméně,jejich obavy se nenaplnily – a to zejména proto,že jeden z bavorských myslivců uměl česky.

 Pohraniční hlídka došla k nim,vojáci zasalutovali a pozdravili po bavorsku "Grüss Gott". Myslivci také pozdravili a jeden z nich řekl česky "Dobrý den". Tím se prolomily ledy na obou stranách. Slovo dalo slovo,myslivci popsali průběh své akce a vyjádřili lítost nad tím faktem,že o úlovek nacházející se na české straně hranice příjdou,neboť jim asi čeští pohraničníci nedovolí,aby si kaňoura náležejícího do jejich honitby, z československého území odnesli.

 Technik však tušil,že kdyby přivolal velitele a ten naše myslivce s oprávněním ke vstupu do hraničního pásma a za "dráty", bylo by to jednak spojeno s kdovíjak dlouhým hlídkováínám na demarkaci,než by se situace vyřešila + následné papírování, sepisování hlášení a malování plánků místa činu – a kdoví,co ještě. Navíc – a to rozhodlo,zohlednil přátelské vystupování myslivců i to,že jeden z nich hovořil česky.

 A tak se ozhodl improvizovat a řešit situaci operativně na místě. Sdělil německým myslivcům,že jim s ohledem na dobré bavorsko-české vztahy umožní,aby si kance,který jen nedopatřením ukončil svoji pozemskou pouť místo v bavorské honitbě na českém území, odnesli sebou.
Myslivci poděkovali, lovecké pušky složili do pyramidy,překročili hranici a kaňoura spojenými silami odtáhli na jejich území, kde jej poté naložili do terénního vozidla,kterým mezi tím z Fassmansreuthu jeden z myslivců přijel.

 Nicméně,nezůstalo jen u verbálního poděkování. Onen česky hovořící myslivec pak k technikovi přišel a řekl mu,že by chtěli poděkovat i jinak. A ať tedy přijede ještě ten den k místu loveckého "incidentu",zatroubí a chvilku počká,že mu něco za jeho ochotu doveze. A tak se také stalo.

 Technik se urychleně vrátil na rotu,pod nějakou záminkou si vzal vozidlo UAZ a jel na demarkci ještě jednou. Zatroubil. Zanedlouho přijel z bavorské strany teréňák,jenž odvezl uloveného kance a v něm jako prezent – soudek bavorského piva včetně pípy. Bavoráci zkrátka mysleli na všechno,bez pípy bychom pivo ze sudu dostat jen těžko. Přeložili pivní soudek do UAZu a myslivec mu jen řekl,že až pivo vypije,ať prázdný soudek i pípu zase složí u hranični cedule Landes Grenze a zatroubí. Že si to pak někdo od nich odveze. A tak se i později stalo :-)


A co se dělo dále? Inu,když jsme s technikem usoudili,že pivo v soudku už bude dost vychlazené,narazili jsme pípu a jali se konzumovat. Musím místopřísežně prohlásit,že jsem do té doby tak dobré pivo ještě nepil a technik také ne. Během pátku a soboty jsme pivo vyslopali do poslední kapky. 

 Je fakt,že nám s ním ještě v sobotu pomohl jeden kamarád,jenž se náhodně stavil,aby mě vrátil půjčené VHS videokazety a k němuž jsem měl tolik důvěry,abych mu sdělil,jak jsme k bavorskému pivu v original dřevěném sudu přišli . Pivo jsme vypili na zdraví německých myslivců i na věčnou památku divočáka,díky němuž jsme s k takovému truňku dostali.

 Jak je z popisovaného příběhu zřejmé,odehrávaly se na západní hranici i okamžiky,kdy se nechrastilo závěry vojenských zbraní,nezněl jekot sirény pohraničního poplachu, ale naopak, klid a mír rozléval se vůkol a české hrdla svlažovalo bavorské pivo :-)


Zajímá vás více?

Služba u PS: Od rotmistra po podporučíka 8.část




© AUTOR:  Zdeněk  Pohranicnik@gmail.com