Pohraničníci očima vojáka ČSLA .

Dva příběhy z Šumavy – duben 1989 . 

Vzpomněl jsem si na jednu příhodu z období mého výkonu zákl. vojenské služby.
Jako příslušník ženijní roty jsem se s ostatními vojáky přidělen k rekonstrukci Soumarského mostu, který se nachází na horním toku Teplé Vltavy  asi 7 km od Volar v tehdejším střeženém hraničním pásmu.

Psal se rok 1989 a šumavské dubnové dny byly ještě dost chladné. Lesáci svými kamiony dřeva původní most zdecimovali, načež se armáda nabídla vystavět nový bytelný železný. Naši oba velitelé se chlubili VŠ vzděláním v oboru, tak si mohli v praxi ověřit své dovednosti. Že jsme se tam nadřeli jako soumaři není třeba diskutovat, co se dnes řeší těžkou technikou, my odtahali rukama, ruce rozežrané od mořící chemikálie, neboť gumové rukavice, které jsme fasovali se nám po hodině roztekly na rukou. Po pás ve vodě se sbíječkama se pracovalo jedna báseň.....-)

Protože jsem ale na webu pohraničníků, vyjádřím se k pár zážitkům s nimi. Musím říci, že se k nám jako "pétépákům" zrovna příjemně nechovali. Jezdili jsme do Volar na výcvikovou rotu do sprch a pokaždé nás nechali tak 40 min s V3Skou čekat před bránou, pokud jsme se s nimi chtěli bavit, tak jsme naráželi na hradbu mlčení.

Vždy to bylo zařízeno tak, abychom nepřišli s nikým do kontaktu. Rovněž jsme si tam jezdili s várnicemi a polní kuchyní pro stravu, bohužel nás na stavbu přijelo asi o 5 vojáků navíc a a ni naši velitelé, (oba majoři) nedokázali za celou dobu zajistit, ač si neustále stěžovali, abychom dostávali o tyto porce navíc, museli jsme se tedy uskrovnit....

Kolem staveniště chodili pohraničníci na hlídku, pravděpodobně měli zákaz s námi mluvit, neboť na naše dotazy či pozdravy nikdy neodpověděli. Pobavilo nás, když se naše velení s nimi dostalo do křížku ohledně vojenského pozdravu. Pohraniční hlídka je totiž vždy minula bez jakéhokoliv povšimnutí. To náš důstojnický sbor pěkně rozpálilo, neboť i zde mimo útvar byli zvyklí na řádné salutování a poctivé hlášení. Jednou jim to nedalo, vylezli na silnici přímo proti hlídce a ta prošla znovu kolem nich, jako by byli vzduch. Náš major začal ječet, ať se vrátí a pozdraví a oni v klídku pokračovali dále do služby. Major za nimi hrozil a spílal s hláškami, že půjdou sedět, až zčernají, že si bude stěžovat. To také při nejbližší příležitosti udělal, nicméně po audienci u velení PS přijel jako spráskaný pes.  Tam se dozvěděl, že PS nespadá pod armádní velení, ale pod vnitro, takže je hlídka zdravit nemusí. Od té doby byl z jejich strany pokoj.

Nicméně po stížnosti si nás pohraničníci vychutnali nočními kontrolami, kdy obvykle přijížděli v  1:30 hod. ráno na ubytovnu , my museli nastoupit a byla provedena kontrola stavu :-).  Takto se to opakovalo v 2-3 denních intervalech – raději jsem si bral službu noční hlídky u nákladních  automobilů, kde jsme spali přímo u rozestavěného mostu  ve stanu, opékali chleba a chodili na houby, tam nás nikdo neotravoval.

Druhá příhoda je veselého charakteru k odlehčení mých stížností na vaše kolegy :-)
Je to tak trochu tajemný příběh, který ani dnes po letech nejsem sto přesně rozluštit, či spíše identifikovat důvody chování jedné dívčiny....

Jednoho dne, po ukončení těžké dřiny, ostatní odjeli do lesní ubytovny a já s kamarádem zůstal na hlídce ve stanu u rozestavěného Soumarského mostu. Bylo vcelku pěkné počasí, vyhřívali jsem se na jarním sluníčku a v tu chvíli jsem si všimli dívky na druhém břehu. Procházela se tam s malým , asi 5- ti letým klukem. Žádnou práci jsme neměli, tak jsme se snažili upoutat jejich pozornost. Po chvíli jsme ze slečny vytáhli informaci, že pracuje ve Volarech v nějaké továrně a dítko je její bratr. Tím jsme mysleli, že naše zbližovací pokusy skončí, neboť se na druhou stranu Vltavy nedalo dostat, neb most nebyl ještě hotov.
Nicméně, po chvíli se najednou klučík zapotácel a spadnul do vody. Pomalu se stmívalo a začalo přituhovat, jarní šumavské noci nejsou právě teplé. Co teď – dívčina lamentovala, že vlak jede až za 2 hodiny a kluk byl celej promáčenej.Balila ho do své bundy, ale moc účinné to nebylo. bylo nám jasné, že musíme něco vymyslet. Klíče od aut jsme neměli, tak jsem si navlékl vysoké gumové kalhoty, které jsme měli na stavbě k dispozici a přešel řekou pro kluka a přenesl ho na druhý břeh k nám. Kolega mezitím rozdělal oheň, klučinu jsme svlékli, zabalili do vojenských svršků. Jeho mokré oblečení jsme rozvěsili nad oheň.
Co teď s dívkou ? Navrhovali jsme jí, že ji taky přenesem, aby se mohla ohřát u plápolajících plamenů. To kategoricky odmítala, stála tedy na druhé straně a koukala na nás. Chlapec se vztekal, že ho do vody strčila schválně. Pomalu se chýlil čas odjezdu vlaku, začli jsme tedy s pracným oblékáním. Nakonec se to povedlo a hocha kolega přenesl na druhou stranu, ale po slečně ani vidu ani slechu. Čekali jsme hodinu, dvě a nic. Kolega tedy s hochem odešel na naši ubytovnu, kde předal dítko nacamraným a zkoprnělým důstojníkům k řešení a poté se asi ve 23:00 hod vrátil zpět. Diskutovali jsme chvilku, co to mělo znamenat, ale na nic jsme nepřišli. Přihodil jsem do ohně pár posledních polínek a zalezli jsme tedy do stanu k slastnému odpočinku.
Po chvíli však slyšíme nějaký šramot od vojenských aut. "Proboha, kdo to může být, když přes řeku nevede žádný most ?" – říkáme si a předpisově zaleháváme za pařez, zbraně ale žádné nemáme. Bereme si tedy klacky jako imitaci samopalu a křičíme do tmy : "Stůj, kdo tam?" Žádná reakce, jen jakýsi bílý stín se mihl mezi auty. Máme pěkně nahnáno, víme, je zde hraniční pásmo a že se sem v noci žádný civil nedostane, u žel. zastávky vartovala hlídka a ta v noci dále do těchto prostor nikoho nepouštěla, neboť tu žádné obydlí již nebylo, 1500 metrů vzdušnou čarou se nacházela signálka....

Pomalými přískoky míříme k zaparkované technice a v tu chvíli se před námi zjevuje postava – oné slečny, která si u nás "odložila" hošíka. Vůbec nechápeme ,jak se tu zjevila a jak překonala řeku. Tvrdila, že tu udajně ztratila zlatý řetízek a že ho jde hledat – byla půlnoc, všude tma jak v pytli uprostřed lesů, za zády šuměla černočerná a pěkně studená Vltava. Nechápeme už vůbec nic, a vysvětlujeme, že teď tu nic nenajde – žádné světlomety nemáme. Přihazuju tedy trochu klacíků do ohně , okolí se trochu ozařuje plameny a tu zjištuju že je slečna až po prsa mokrá, jak procházela vodou, ne tedy, že by procházela v oblečení, ale musela se svléknout a pomalu po krk se brodit řekou a poté se za auty obléci oblečení na mokré tělo.
Kolega je už psychicky uplně hotovej a se slovy, že na takové příběhy nemá – si šel lehnout. Já popravdě za takovýchto okolností na nějaké intimní sbližování ani neměl náladu,byl jsem naštvanej, že jsme tu měli takové komplikace s domnělým bráchou a nechápal smysl její současné návštěvy – skoro bych řekl, že jsem  měl obavy, aby to nebyla nějaká psychicky narušená osobnost.
Vysvětlovala, že běžela na vlak, neboť měla nastoupit na noční směnu, kam se jela omluvit, že dnes nepřijde a její mistr jí prý naložil do auta a dovezl ji k žel. zastávce, kdy ji pohraničníci pustili až k nám k rozestavěnému mostu.....jak se dostala přes řeku nekomentovala.
Nechápal jsem nic, nicméně jsem ji zkoušel přimět, aby si sedla blíže ke mě a k ohni, že ji zahřeju :-)) Ustrašeně seděla však na uplně druhém konci lavice, co nejdále od ohně a klepala se zimou. Když jsem viděl, že mé pokusy nebyly vyslyšeny, pujčil jsem ji teplou bundu a sám se  zachumlal  se do spacáku a podřimoval u ohně, neboť druhý den mě čekala tvrdá pracovní směna. Čekala tedy, až se rozední, že bude dále hledat řetízek. 

Ráno jsem se probral a slečna nikde...tak jsem si říkal, ta je už za hranicema, v noci to vzala okolo Stožce přes les...

Když jsem u snídaně líčíl historku kamarádům ,tak mě strašlivě seřvali, co jsem to za vola, že ta holka chtěla sex a já krutě selhal....celej den jsem byl za blba..

Večer už jsem samozřejmě na hlídku k řece nebyl vypsán, ale místo mne nastoupili na dříve pro ně neatraktivní službu moji mazáci -  "experti" na holky, s tím, že se ráno pochlubí s erotickými zážitky.

Druhý den líčíli skutečně, že dívka opravdu přišla, kamarádi byli daleko smělejší, k ničemu zásadnějšímu však prý nedošlo. O to bylo mé překvapení větší, když asi za dva dny ve 3 hod. ráno nás budila SNB (policie) na ubytovně, že nějaká dívčina tvrdí, že byla znásilněna a že je v jiném stavu a dokonce tam byla s nimi a měla údajného milovníka identifikovat. Procházela kolem mne a já se opotil až na zadku – tak teď mě označí jako násilníka a mám na průšvih zaděláno. Naštěstí toho pravého nenašla a až později jsme se dozvěděli, že byla těhotná již 3 měsíc a potřebovala označit a uhnat nějakého potencionálního náhradního otce....

....i toto se mohlo stát v "zakázaném" hraničním pásmu. 


(C) Autor příběhů: Jirka L. z Děčína  .


FOTO: Web VOJENSKO.CZ http://www.vojensko.cz/

Web ČSLA.CZ  http://www.csla.cz/ 


Diskuzní fórum Pohraniční stráž PS OSH:
http://forum.lide.cz/forum.fcgi?akce=forum_data&auth=&forum_ID=47832