Pohnuté osudy pomníků v pohraničí 

Článek tak trochu nostalgický. 

Snad každá rota pohraniční stráže měla ve svém obvodu nějaký pomníček, převážně padlých příslušníků SNB nebo Pohraniční stráže. O tyto pomníčky se roty staraly jak jen mohly. Naše rota žádného padlého příslušníka neměla, ale ve svém rajonu měla dva jiné pomníky.

Oba dva se však vztahovaly k jednomu místu. K pracovnímu zajateckému táboru, který byl v roce 1942 vybudován Němci z turistické chaty na Pramenech Vltavy. Skupinu zajatců tvořilo 20 – 30 Rusů, ale i Belgičané a Francouzi. Více se můžete dočíst v publikaci Tajemství Františkova a Pramenů Vltavy (Antonín Kunc).


Jak se říká – vše souvisí se vším. První pomník byl vybudován v prostoru Pramene Vltavy
(r. 1948) a druhý pomník byl v obci. Přejděme k prvnímu pomníku.

Koncem června roku 1976 jsem byl vyslán k provedení demarkace státní hranice. Měl jsem zkontrolovat, jestli v zimě nedošlo k poškození hraničních mezníků a zjistit, které bude třeba opravit. Zároveň jsem dostal za úkol po provedení demarkace zavolat vysílačkou na rotu. Vyšlou za mnou hlídku, která provede úklid kolem pomníku na Pramenech Vltavy. Blížil se Den Pohraniční stráže a kdyby si náhodou někdo z papalášů vzpomněl a chtěl k pomníčku položit věnec, tak aby vše odpovídalo „stanoveným požadavkům“. Vozidlo mě odvezlo pod Malou Mokrůvku (1 330 m) na styk s rPS Březník, a já pak musel vysupět něco přes půl kilometru na strmý vrchol tohoto kopečku. Ale z vrcholu je nádherný výhled do Březnického údolí a ještě dále. Postupně jsem prováděl kontrolu vytyčené státní hranice, dělal jsem si poznámky, abych po návratu vypadal důležitě.



Pomalu jsem se blížil k hraničnímu mezníku 7, odkud jsem měl zavolat radiostanicí. Chvilku jsem čekal a pak zavolal. Měl jsem čas, tak jsem šel k Pramenům Vltavy. Vyšel jsem z lesa do prostoru, kde byla skládka vytěženého dřeva. Na zemi ležel asi dvaceticentimetrový kus řetězu s napínacím hákem. Nevím ani proč, ale řetěz jsem zvedl. Hák jsem držel v ruce a s řetězem jsem si točil dokola. Došel jsem k pomníku a po chvíli přijela hlídka. Přivezla nářadí k úpravě pomníku a okolí. Pustili jsme se do práce, vše vyčistili od napadaného jehličí, odtsranili zbytky věnců a očistili desku.


Oba pohraničníci byli nástupní ročník Ř-75. Zeptali se mě, co zde vlastně bylo a co se zde stalo. Snažil jsem se jim o místě, kde byl za války zajatecký tábor, říct vše, co jsem od pamětníků z Kvildy věděl. Hlavně od pana učitele Slámy, který jak před válkou, tak hned od července 1945 učil na základní škole v Kvildě. V místě byly i dva stromy, které měly v kmenech vysekané stupně, po kterých se dalo vylézt (údajně mezi stromy býval trám s háky), a asi o metr dále další vzrostlý strom. Vše jsem pohraničníkům vypověděl a chtěl jsem odhodit řetěz do bažiny. Ale dostal jsem „šílený nápad“. Povídám řidiči: „Najeď opatrně těsně k tomuto stromu a ty mně podej sekeru,“ říkám i druhému. Stoupl jsem si na kapotu Gazu a napínací hák jsem zatloukl do stromu. Řetěz směřoval dolů k cestě. „A je tu od nepaměti,“ seskočil jsem na zem. Tak bylo o jeden „artefakt“ historie zajateckého tábora více.

Běžely roky. Místo navštívilo mnoho papalášů a delegací. Já byl převelen na jinou jednotku a na „svůj hák“ jsem jaksi zapomněl. V roce 2001 jsem tak jako každý rok jel na Kvildu, navštívít známé a podívat se, co je nového. Při návštěvě mě informovali, že v místní bývalé škole vzniklo jakési muzeum Kvildy a okolí. Neodolal jsem. Šel se mnou i můj tehdy nezletilý syn. V místnosti byla průvodkyně, která vyprávěla historii Kvildy několika lidem. Nevěnoval jsem jí moc pozornosti, dokud nezačala vyprávět o zajateckém táboře u Pramene Vltavy.

Otočil jsem se. Průvodkyně právě ukazovala fotografii s „mým hákem“ a barvitě líčila, k čemu nebo k jakým trestům tento hák asi v zajateckém táboře sloužil. Přes napjatou atmosféru jsem se málem udusil smíchem. Počkal jsem, až návštěva odešla. Paní průvodkyně se na mě s úsměvem otočila, jestli nepotřebuji něco vysvětlit nebo tak. „Vy jistě nejste rodačka?“ zněla moje otázka. „Ne, nejsem. Přišla jsem z Prahy. Proč se ptáte?“ A tak začal náš asi hodinový rozhovor o osudu háku, historii Kvildy a podobně. Po této hodinovce jsme se synem odešli. Paní se asi velice styděla, co všechno vlastně o Kvildě ještě nevěděla.

Asi před dvěma lety jsem byl opět na návštěvě tamního muzea. Fotografie už tam není! Není ani pomník u Pramenů Vltavy, který byl na popud – nebudu říkat jakých ptáků – odstraněn. Místo kolem Pramenů Vltavy je dost zdevastováno, ale to už není součástí historie Pohraniční stráže.

Druhý pomník, který měla naše rota na starost, byl v prostoru dnešního informačního centra naproti kostelu sv. Štěpána. Tento pomník posloužil při různých výročích. Hlavně 1. a 9. května, kdy v lesích ještě ležel sníh a k Pramenům Vltavy se nedalo dostat. Pomník stál na nevyhovujícím místě hned v zatáčce, proto měl být odstraněn. Pohraničníci se rozhodli svépomocně vybudovat v neudržovaném prostoru přes silnici u školy parčík a tam pomník přemístit (tento prostor po malých úpravách slouží dodnes). Zajímavá je historie podstavce tohoto pomníku, o které málokdo ví.

Z rozhodnutí K. Henleina měla být před 2. světovou válkou v každé obci nějaká socha, symbolizující německého vojáka. Tak se i v Kvildě objevila socha ve tvaru hlavy a hrudi německého vojáka. Právě tato socha se po roce 1950 stala základem pro první pomník.

V létě roku 1972 se jednotka pustila do akce „přesunutí pomníku“. Záměrem byla jen úprava terénu pro postavení pomníku. Nevýslovná dřina – ke srovnání terénu byly jen krumpáče a lopaty. Ale jak to tak někdy v životě bývá, pomohla náhoda. V březnu toho roku uzavřela naše rPS patronát s Uranovým dolem Příbram – šachta XIV. Háje. Nevím už, který den to bylo, když Kvildu navštívil ředitel této šachty. Měl zájem o spolupráci s MNV Kvilda. Tehdejšího předsedy Boučka se ptal, co se to před školou děje. Dostal odpověď, že se pohraničníci rozhodli svépomocně upravit terén a přemístit pomník.


Jaké bylo naše překvapení, když následující víkend přijeli k rotě horníci ze šachty Háje s technikou, míchačkou na maltu a jeřábem. Přivezli veškerý stavební materiál, od stavebního kamene až po kovovou konstrukci, která pak byla vztyčena za pomníkem. Namísto několikaměsíční lopotné práce pohraničníků se vše zvládlo za necelý týden. Nakonec se štěrkem vysypala cesta a okolí pomníku, děti vysázely dovezené stromky a květiny. Pomník byl pak slavnostně odhalen k  28. výročí Slovenského národního povstání. Od té doby probíhaly veškeré události, výročí a zahájení sportovních akcí (hlavně v zimě) u tohoto pomníku, vybudovaného rPS a horníky uranových dolů Příbram.

A jak se tento pomník měnil:

Památník německého vojáka.
Naší osvoboditelce Rudé armádě, ochránkyni pokroku a socialismu.
Pomník neznámého bojovníka.
Padlým v boji proti fašismu v druhé světové válce 1939 – 1945.



V následujících letech pohraničníci pomohli v obci vybudovat novou kanalizaci. Usadit obrubníky kolem nové asfaltové silnice. Postavit místní poštu a bytovou jednotku. Vybudovat volejbalové hřiště – dnes je hřiště předěláno na parkoviště pro rekreanty. Přebudovat v té době nevyhovující sál za místní restaurací, který byl vidět ve filmech Král Šumavy a Černý vlk.
Život nás, pohraničníků, byl neodmyslitelně spojen se životem obce. Všechny dny nebyly idylické, ale přesto ještě dnes starousedlíci vzpomínají na časy, kdy žili společný život s rotou pohraničníků.

ˆˆˆˆ
ˆAUTOR: Stanislav K. http://www.lide.cz/stenlly50

KOREKTURA ČLÁNKU: Hana J.

FOTO: archiv autora článku.