S A T A N .

Vzpomínka z doby Pohraničního pluku 1 NB.

Příběh, který následuje, se udál v létě roku 1945 v bývalých Sudetech, ve městě Žatci. Do Žatce byl můj otec odvelen spolu se svou jednotkou Pohotovostního pluku 1 NB, do kterého se po osvobození, přihlásil. Smyslem příběhu není čtenáře dopodrobna seznamovat se situací v česko-německém pohraničí. Připomeňme si ale pár událostí, které otce do řad Pohotovostního pluku v jeho dvaceti letech přivedly.

Především to byly otřesné zážitky, které za šest let okupace prodělal a jež vyvrcholily počátkem května 1945, kdy jeho život visel docela na vlásku. Mám tím na mysli Pražské povstání a pozdější řádění německých jednotek v Praze Krči, kde s mými prarodiči obývali malou rodinnou vilku. Mnoho z jeho kamarádů bylo v přilehlých zahradách zastřeleno, mnoho jich bylo před popravou bestiálně zmučeno. Běsnění okupantů se bohužel nevyhnulo ani ženám, včetně těhotných, ani dětem.



Život celé rodině zachránil zoufalým, ba až za normálních okolností směšným gestem děda-bývalý šikovatel rakousko-uherské armády, který si, poté co esesmani vpadli i do jejich ulice, připnul na hruď božíhodových šatů svá vyznamenání z války. Grupu nácků tehdy vedl postarší důstojník. Potom, co přísným zrakem prozkoumal dědovy válečné medaile, a zjistil, že konec minulé války zastihl jeho i dědu v postaveních poblíž řeky Piavy, srazil podpatky, pozdravil a spolu se svými odtáhl o dům dál-načež vyvraždili další sousedy. Byl květen a tak moc se chtělo žít.



Těžko říci, zda otce do nově vzniklého sboru táhla i touha po odplatě, ale v každém případě to byla snaha nové republice pomoci.
Po pár týdnech strávených na Liberecku, kde se svým oddílem likvidovali zbytky v lesích poschovávaných, stále ozbrojených, německých nacistů, byl otec přeložen do Žatce.




Žatec bylo před válkou velice bohaté město, jehož potenciál se skrýval kromě jiného i v pěstování jedinečného chmele. Byl plný výstavních ulic a honosných, luxusně vybavených vil. Oddíl, kde otec sloužil, měl za úkol střežit majetek zabavený obyvatelům-jak nacistům, tak těm, kteří čekali na odsun, před rabováním. Rabování se zúčastňovali nejen divoké hordy neorganizovaných ozbrojenců, či někteří příslušníci Revolučních gard http://www.kallich.tym.cz/clanky/zpoved-revolucniho-gardisty/ ,ale velice aktivní v tomto směru byli i naši důstojníci, jedno jestli východní nebo vojáci, kteří přišli do republiky ze Západu.




Otec v uniformě vydržel dva roky. V roce 1947 se zapsal na vysokou školu a jeho další životní dráha se ubírala zcela jiným směrem, než jakým byla služba v ozbrojených složkách. Pokusím se nyní reprodukovat tátovo vyprávění tak, jak jsem je slýchával jako chlapec:

"Bylo léto, a já měl zrovna noční hlídku poblíž jedné z vil, ve které naši shromažďovali vše, co zabavili Němcům. Dům byl od střechy po půdu nacpán perskými koberci, krásnými obrazy od světoznámých malířů, křišťálovými lustry, drahým porcelánem, stříbrem i zlatem... Ve službě jsem byl sám, oblečen do kořistní německé uniformy pískové barvy, vyzbrojený samopalem a těžkou německou pistolí.


Kolikrát jsem si ve službě v duchu opakoval slova, která byla vyražena na přezce opasku: Gott mit uns. Nikdy před tím jsem se nemodlil. Babička s dědou byli bezvěrci, ale co kdyby. Možností, jak přijít o život, bylo mnoho. Za vilou byla zahrada a za zahradní zdí se rozprostíral malý lesík. Byla tma jak v ranci a já zrovna procházel mezi zadní uzamčenou brankou a porostem, když jsem zaslechl šelest. Zastavil jsem a přitáhl si samopal těsněji k tělu. Ticho. Opět krátký, ale zřetelný šramot. Kdo by to mohl být? Prověrka? Ne, velitel není sebevrah. Nějaký zapomenutý Němec? Hloupost, ve městě platí zákaz nočního vycházení. Tak kdo tedy? Měl jsem nervy pěkně na pochodu, a uvažoval, zda mám tím směrem pustit krátkou dávku, ale nakonec jsem se ovládl. Pokud je strážný zpoza krytu sledován nepřítelem, není lepší nic jiného, než na sobě nedat znát jakékoliv rozrušení nebo přípravu na obranu. Zmobilizoval jsem v sobě zbytek odvahy, pustil pažbu ke střelbě připravené zbraně a jako by nic, pomalými kroky jsem se vzdaloval z místa. Poslední zašelestění, na úzké cestičce bylo slyšet chrastění štěrku.

Bleskově jsem se přimáčkl ke zdi a ve směru zvuku, ve výšce lidské postavy, jsem vystřelil dávku-a zůstal jsem stát jako přikovaný. Několik kroků, v místě, kam směřovaly střely, leželo na zemi cosi černého. Oči sice byly uvyklé tmě, ale stále jsem nevěděl, co si mám o ležícím myslet. Je mrtev? Zraněný? Nebo mu není nic a čeká, až se přiblížím, aby po mně střelil nebo mi prořízl hrdlo? O eseesáckých specialistech na zabíjení jsem věděl své a bohužel mnohé i viděl. Už, už jsem se chystal znovu stisknout spoušť, když se to "cosi" na zemi pohlo a začalo se ke mně plížit. V té chvíli jsem poznal, že jsem se mýlil. Nočním narušitelem nebyl člověk, ale zvíře. Nádherně stavěný německý ovčák s černou lesklou srstí.



Nevím, kdo z nás měl v tu chvíli větší strach, ale ovládli jsme se oba. Já abych znovu nevystřelil, pes, aby se na mne nevrhnul. Ozvalo se zakníkaní. Ne bolestné, spíš prosebné. Pomalu jsem sáhl do kapsy blůzy a vyndal svačinu-dva krajíce chleba s trvanlivým salámem. Rozdělil jsem chleby napůl a podal psovi. Zvíře bylo na první pohled vyhládlé, a tak se nežinýrovalo a nabízenou stravu hltavě zbaštilo. Posadilo se na zadek a lesknoucím očima si mne prohlíželo. Co teď? Mám ho zkusit pohladit? A čí vůbec je? Snad nějakého našeho důstojníka? O tom nevím. Pomalu jsem natáhl ruku a dotkl se zvířecí tváře. Pes nevrčel. Naopak mi ruku začal olizovat. Aby ne, ještě voněla salámem. Chvíli jsem psa hladil a potom jsem se napřímil. No nic, musím vyrazit. Půjdeš se mnou? Zvíře se k mému údivu přitisklo k mé levé noze a bez předbíhání mne doprovázelo. Ozvalo se temné zavrčení. Vlčák se posadil a vycenil zuby.

"Zdeňku, jsi tam?", ozval se nepředpisově závodčí. Hlas svého kamaráda jsem poznal. "No, jsem to já, ale radši sem nechoď, je tu se mnou nějaký zatoulaný pes a vrčí". "A co to bylo za střelbu?" Vyzvídal velitel. "Byla ode mne", povykovali jsme na sebe. "A stalo se něco? Ne, nic, jen jsem si myslel, že ten, co mi sedí u nohy je nějaký zatoulaný nácek. Počkej, podržím ho". Pes neměl žádný obojek ani řetízek, tak jsem si k němu prostě klekl a levou rukou ho objal. Hodný, konejšil jsem ho.
Mezitím přišel četař. "Ty jo, pěkný kousek, hodnotil zkušeným okem psa". "My měli podobného", odvětil jsem. "Ale za války nám ho někdo sežral. Myslíš, že půjde s námi? Snad ano, zdá se, že jsem si ho koupil svoji svačinou". Četař učinil krok vpřed. "Hrrr", ozvalo se z psí tlamy temně. "A jeje, tak takhle to asi možné nebude. No nic, uděláme to jináč. Půjdu před tebou, další tě vystřídá v hlídce a my si psa prohlédneme". "Čéče, je nádherný", pronesl četař, rodilý Žižkovák.

Po vystřídání jsme zůstali se psem na strážnici sami. Měl lesklou, vyčesanou srst. Četař si psa předcházel podáváním stravy. Ještě, že jsme měli na cimře masovou konzervu ze zásob UNRRY. Horse meat. Horské maso :-) jak jsme s oblibou obsahu plechovek říkali.



Pes zhltl celou půlku. Dostal do ešusu vody, a jen co ji vychlemstal, se natáhl. Ovšem k mým nohám. Do rána mne čekaly ještě dvě hlídky. Rozhodl jsem se, že psa vezmu sebou. Byl to ostražitý hlídač.

Je zvláštní, jak rychle si může zvíře na člověka zvyknout. No jo, ale co když jej na druhý den budeme muset vrátit majiteli? Tedy pokud je naživu. Ukázalo se, že pes žádného majitele nemá. Nehlásil se k němu žádný z velitelů, ani nikdo z místních Němců o něj okem nezavadil. Stal se tedy součástí naší čety. Během následujících dní si zvykl i na ostatní chlapce a kromě mne si jej do služby brával i četař. Ale byl můj. Pro jeho lesklou černou barvu jsem jej pojmenoval Satan. Bylo znát, že pes má výcvik. Dalo se tedy předpokládat, že patřil někomu z nácků. Vězni v koncentrácích a zajatci by mohli hodiny povídat o policejních psech, které jejich páni cvičili proti lidem, a bohužel i na nich samotných. Ale kdo ví, třeba tenhle není takový.

Uběhly měsíce a přišel podzim. S ním první krátká dovolená. Dědovi s babičkou už jsem psal, že mám nového kamaráda, i foto jsem poslal, ale těšil jsem se na okamžik, až ho přivedu domů. Z vlaku jsme vystoupili na Masaryčce a elekktrikou jsme jeli na konečnou v Krči. V tramvaji jsme na sobě -Satan i já-cítili uznalé pohledy spolucestujících. Tedy, ty pohledy se týkaly spíše psa, než mne.

Jakmile jsme došli domů, přivítal se Satan s tvým dědou i s babičkou a co bylo první, začal chlematat vodu z kýble pod zahradním kohoutkem. Dlouho jsme s našimi povídali a oba tví prarodiče zvíře neustále hladili a přikrmovali. Šli jsme spát až pozdě v noci. Budík jsem si nenatahoval, vždyť jsem měl volno. Konečně psa pustí ráno na zahradu babička, tak jaképak copak.

Probudil jsem se a myslel, že slyším dělostřelbu. Bouchání dveří mne však vyvedlo z omylu. Do pokoje vtrhla rozlícená máma-tedy tvá babička. "Zdenále, pojď se podívat, co to zvíře udělalalo"! Zprvu jsem myslel, že pes zryl zahradu nebo dědovi "přesazoval" růže, ale babiččino rozčilení bylo větší.
Naši, tehdy ve středním věku, nevyspávali do devíti, ani do osmi, ale i v době volna byli na nohou něco po šesté. Venku bylo hezky, vlál teplý západní větřík. Babička se tedy rozhodla, že vyvěsí na zahradu peřiny, aby se pěkně vyvětraly.

Zalarmoval ji až vzteklý a zuřivý štěkot. Proboha, snad pes neutekl a někoho nesepral. Vyběhla na zápraží a zůstala jako přimrazená. Pes se s štěkotem a zjevnou nepříčetností vrhal na péřím naplněné duchny, které divoce trhal, až od jejich náplně bylo všude na dvorku bílo.

Nechali jsme psa, až se vyřádí. Teď už to bylo jedno, ale potom mu pěkně natřu hřbet, říkal jsem si. "Proboha, proč to udělal, nic takového nikdy neztropil", obrátil jsem se tehdy na dědu, který celou scénu pozoroval zkušenýma očima. Potáhl z cigarety a pokynul k psovi, který se pomalu uklidňoval. "Vy jste si nevšimli?", pokračoval. Oba, babička i já jsme na něj nechápavě hleděli. "Povlaky těch peřin byly přeci pruhované", pokračoval děda. "Širokými modrými pruhy s bílými. Víš co mu to připomnělo"? Babička sice ještě chvíli nechápavě civěla, ovšem mně celá pravda došla vzápětí. 

"Peřiny byly stejně pruhované, jako koncentráčnické hadry"...
Odvedl jsem psa dovnitř a s dědou a babičkou jsme uklízeli spoušť, kterou náš čtyřnohý přítel způsobil. Ale nezlobili jsme se na něj. Bylo to přeci zvíře, a nemohlo za to, jakým kouskům je jeho bývalí páni naučili. 

Dovolená za pár dní skončila a já se vracel do pohraničí. Satan se mnou. Do služby jsme spolu chodili ještě další dva roky. Mnohokrát nás překládali a posílali tam, kde to momentálně "hořelo", takže jsme oba, Satan i já, poznali téměř celé pohraničí. Když jsem po dvou letech odcházel od Sboru, vzal jsem si Satana sebou. A tví prarodiče?? Ti už dávno spali v nových duchnách."


Pohotovostní pluk 1 NB byl vytvořen v létě 1945. Velitelé byli převážně důstojníci armády a příslušníci bývalého četnictva. Důvodem pro zřízení tohoto útvaru byla především činnost nacistických teroristických skupin "wehrwolf" (vlkodlaci), oddílů sestavených většinou z bývalých příslušníků SS a Hitlerjugend, kteří byli koncem války vyškolení k provádění teroristických, sabotážních a diverzních akci na osvobozeném území.

Příslušníci PP 1 NB měli v době svého vzniku i specifickou výstroj a výzbroj. Výstroj byla pořízena ze skladů německého Afrikakorpsu a od Sovětské armády dostali příslušníci 1 000 samopalů vz. 41 R. Od ostatních bezpečnostních útvarů se lišilo jejich označení odznakem Pohotovostního pluku 1 NB.
Vzhledem k úkolům pluku a rychlé potřebě jeho nasazení prošli jeho příslušníci intenzívním výcvikem tak, že již koncem července 1945 zaujali své pozice v celém severním a severozápadním pohraničí, přibližně na oblouku Trutnov – Ústí nad Labem – Karlovy Vary – Tachov. Povaha služby těchto jednotek nebyla jen pohotovostní. Hlavním úkolem bylo zabezpečit střežení státní hranice.

Na podzim 1945 přicházejí do pohraničí i jednotky armády, které mají vyplnit mezery mezi bezpečnostními jednotkami a pomoci s odsunem Němců. Postupně, jak se situace konsolidovala, byly jednotky pluku stále více využívány přímo pro ochranu státní hranice, kterou do listopadu 1945 vykonávaly útvary armády a příslušníci Finanční stráže.
Celé československé hranice však 12 rot pluku s celkovým počtem 1 500 příslušníků nezabezpečilo. Z toho důvodu byly počátkem roku 1946 jednotky Pohotovostního pluku 1 NB reorganizovány a vznikají z nich Pohraniční útvary SNB – 9600.
Nová sestava těchto útvarů byla zaujata dnem 1. července 1946 a zajištěno tak nepřetržité střežení státní hranice o celkové délce 2 116 km.

©  AUTOR PŘÍBĚHU: Zdeněk Nágovský http://www.lide.cz/z.nagovsky

Některé fotografie v článku: http://www.kallich.tym.cz/

Komentáře

opasek (Franta - Mail - WWW)
Ahoj,povídka krásná,jen ta přezka na opasku mi tam moc nesedí.....nápis Gott mit uns byl na přezkách jednotek SS a nemyslím,že mladý dospělý muž ve službách prvních poválečných ochránců hranic by takovou nosil...
Gott... (Zdeněk Nagovský - Mail - WWW)
Gott mit uns-je to tak. Jednalo se jednoduše o kořistní opasek. Nápis měla na přezce i wehrmacht, používala se i v 1. světové válce.
Franta (Zdeněk Nagovský - Mail - WWW)
Tak tady jsem to našel, je to dole: přezka reichswehru 1914-18
http://www.reenactor.cz...-1918-ww1
Jen na doplnění: PP 1 NB užíval uniformy AFRIKAKORPS, ale i esesácké pískově zbarvené uniformy. Jednalo se snad o mundůry divize Reichsführer SS-do pouště, bez tropické přílby. Dále-SS byla vybavena většinou přezkami s nápisem "meine Ehre heisst Treue-mou ctí je věrnost".
opasek (Franta - Mail - WWW)
U mužstva SS byla spona hranatá a u důstojníků kulatá. U většiny důstojníků Wehrmachtu byla spona bez označení a opasek byl hnědý.
Pes (František Nahrabecký - Mail - WWW)
Pěkný,až srdceryvný příběh.Mám psy rád.Kdysi jsem si kdesi přečetl,že pes je barvoslepý.Dokázal by někdo z pejskařů objasnit? Buď jsem si zapamatoval hloupost,nebo pes nemohl reagovat na b a r e v n é pruhy a prostě si "hrál" s vlajícím prádlem.Dík.
Pruhy (Zdeněk Nagovský - Mail - WWW)
S dovolením opět zareaguji. Kdysi jsem byl psovod u policie a co si pamatuji, na názoru, jestli je pes barvoslepý nebo ne, se odborníci nikdy nemohli shodnout. Podstatu ale vidím jinde: Na duchnách byly pruhy. Koncentráčnické hadry byly většinou černo-bílé. Tudíž asi bylo jedno, jakou barvu pes vnímal. To že si hrál, je rovněž možné. Před ovčákem, kterého jsme mívali, si za jeho mládí nebylo jisté nic, co stálo za psí pozornost.
Pokud mě paměť neklame, (joe - Mail - WWW)
na té první fotografii je oběšená ruská partyzánka Zoja Kosmoděmjanská. Před smrtí ji Němci krutě mučili. Mladé generaci už to asi nic neřekne, ale my starší jsme to pravidelně probírali ve škole. Fotka je otočená o 90°.
Re: Paměť (ADMIN - Pohraničník . - Mail - WWW)
Joe,
jste vskutku geniální. Stačilo u fotky kliknout na URL obrázku a co se vám ukáže? Tohle: http://www.warantiques.com...ya.jpg
Ale vážně: myslím,že není rozdílu mezi dívkou umučenou a zavražděnou nacisty v sovětském Rusku,nebo Protektorátu Čechy a Morava. Obrázek je ilustrační.
Nechtěl jsem na Google procházek fota stovek hrůzných nacistických zvěrstev pácháných po celé Evropě a hledat ty přímo od nás. Vždycky si při tom vybavím,co na blogu Pohraničník k tomuto článku http://pohranicnik.bloguje.cz...php napsala jedna pamětnice,cituji: ...Kdesi v jedné knize, kde byli Češi a jejich "běsnění" a násilí na německých lidech popisováno, jsem četla nahlas před mojí maminkou událost, která se stala v posledních dnech války v Praze. Rusové už byli v Praze a poslední zbytky Němců, většinou již jen vojáků SS kladly nejenom odpor, ale stříleli z úkrytů do českých lidí (což v knize popsáno samozřejmě nebylo!). Byl zde popsán fanatický a nenávistný český dav, který ubohého a bezbranného Němce v Praze v ulici na Příkopech přepadl, zajal, pověsil na pouliční lampu, zapálil pod ním filmy a chudáka upálil. Autor hlavně obšírně popisoval českou bestialitu a ohořelý sloup lampy, na kterém byly otisky nebožákových rukou, jak se snažil uniknout pod ním hořícím plamenům.

Moje maminka, které v té době bylo 13 let a kterou vzal její tatínek do centra Prahy (bydlela na jejím okraji), byla svědkem celé této události na vlastní oči! Když kráčela s mým dědečkem po ulici, kde se lidé již veselili po příjezdu Rudé armády, museli se schovat s ostatními lidmi do průchodů, protože po nich začal najednou někdo střílet. Skupina lidí vběhla do domů a prohledávali je. Na střeše jednoho z nich, našli toho "nebohého" Němce a vyvlekli ho na ulici. Pak všichni vyšli z úkrytů a šli k tomu vojákovi. Německého ostřelovače, začali muži, kteří ho odhalili a vyvlekli ven na ulici z úkrytu prohledávat, zda není ještě ozbrojený. A při té příležitosti mu prohledávali kapsy a vše z nich házeli na chodník. A ke zděšení nejen mojí maminky ale všech přítomných, měl v kapsách – uřezaná DĚTSKÁ OUŠKA", která v hrstech dopadala na chodník nejen k jejím nohám!!! Dav se v ten moment dal v pohyb, který nešlo zastavit. Z Němce strhli halenu a košili (maminka viděla tetovaní SS!) a kdosi přinesl z protějšího fotografického ateliéru náruč filmů (maminka si pamatuje i jméno toho tehdějšího ateliéru – musím to někdy zapsat vše a nebo nahrát!). Pak toho "člověka" pověsili na lampu a zapálili filmy, které rychle vzplály. Slyšela jen jeho řev a křik davu, více neviděla, protože dědeček jí táhl rychle pryč...
Nebo: ...Její paměti jsou velice zajímavé a je jich mnoho... třeba když šla spolu s rodinou, hledat v posledních dnech války svého 17-ti letého bratrance (tuším do Petschkárny), kde ležela zatím neidentifikovaná těla mužů, žen a dětí...Zohavených, ženy uřezaná prsa, roztržené děti vejpůl – miminka...
Bohužel,tohle už z hlavy nikdy nedostanu pryč :-(
(Tomáš J - Mail - WWW)
Dnes je v módě dělat z nás Čechů bestie a psychopaty, kteří "bez jakýchkoliv důvodů" ubližovali chudáčkům z Německa, kteří nám sem asi přišli hlásat mír a lásku. Nikdo si neuvědomuje, že těmto událostem předcházelo tolik let útlaku našeho obyvatelstva, denně byli popravováni a mučeni nejen čeští vlastenci, ale totéž se týkalo i občanů jiných národů, kteří museli žít pod vládou německého teroru (namátkou třeba zmíním více než 800 vesnic vypálených a vyvražděných Němci a to pouze na území dnešního Běloruska).
Hold dnes raději budeme oplakávat několik 6 zabitých Němců z Dobronína, než zavražděné a mučené české vlastence. Kolem této šestice němců se téměř rozpoutá "mediální bouře", ovšem v žádných médiích se nedovíme, že této vesnici náležel titul udělený samotným Himmlerem "čestná vesnice SS", což jistě nebyl titul jen tak náhodně udělený.
Do toho nás "masírují" filmy typu "Habermannův mlýn", u něhož je až na pováženou, že jej natočil Žid, který si prošel německým KT a přišel za války o část rodiny. Ještě, že je lidem představen ten "správný" Němec, který ještě v roce 1940 cvičí v Sudetech v Sokole s českým (!) starostou, který ve své funkce vydrží prakticky až do osvobození.
Je třeba, aby si lidé vždy přebrali v hlavě to, co vidí v médiích a nenechali se takovými (pardon) hovadinami blbnout hlavy!
Podobné přirovnání mě vzhledem k tomuto blogu připomíná dnešní neustále dělání vrahů z pohraničníků, všude se sice dočteme o tom, kolik bylo (nejlépe bez výstrahy) zastřeleno narušitelů (z dnešního hlediska nejspíš „hrdinů“), ovšem o zavražděných pohraničnících se nedočteme zhola nic, dokonce teď v paměti hledám jediný případ, kdy by někdo hnal nějakého vraha, jenž má na svědomí pohraničníka k soudu, ovšem v opačném případě je vzpomínání jednodušší.
Jsem sice ročník 1990, ale z badatelského, trochu i sběratelského, hlediska se o čs. pohraniční útvary zajímám již nějakou dobu, takže si můžete sice myslet, že pokud jsem nezažil „tu dobu“, tak nemám právo ji hodnotit a snad i soudit, ale o to se ani nepokouším, pouze píšu můj názor na danou problematiku.
Jinak ohledně opasku PP1 NB a nápisu „Gott mit uns“. Příslušníci PP1 NB byli vystrojováni, převážně z toho, co „bylo po ruce“. Na území ČSR se nacházelo mnoho skladů německých „afrických“ uniforem, uvozovky na místě, protože u PP1 NB byly používány uniformy SS, lidově zvané „netopýr“, podle střihu saka na zádech, jednotky Waffen-SS je používaly při bojích v Itálii, na africkém tažení se totiž nepodílel, proto jsem dal pojem „afrických uniforem“ do úvozovek. Teď se ale konečně dostanu k opaskům, na dobových fotografiích je vidět velká směsice různých opasků, mezi nimi se objevují právě i německé, někdy denacifikované (tzn. odstraněný hákový kříž, většinou byl seškrábán), tato praxe se objevovala i u naší poválečné armády a předtím i během války u vojáků Rudé armády a sem tam jsou vidět i u příslušníků našich partyzánských jednotek. Tudíž nápis „Gott mit uns“, který se objevuje v článku nemusí být jen výplodem fantazie, nýbrž dobovým zcela obvyklým faktem.
Uniformy příslušníků NB1 (Jan - Mail - WWW)
Je pravdou, že příslušníci pluku NB 1 byli vybaveni v drtivé většině německými tropickými uniformami,nebo jejich součástmi, tak jak je používal Duetshes Afrika Korps (DAK) v pouštích Severní Afriky. Jednalo se o oblečení ze slabšího, ale pevného materiálu , které se těmto jednotkám dodávalo ve dvou odstínech hnědozelé barvy, nikoli však barvy pískové. Tropické uniformy vyloženě pískové barvy používaly skutečně některé jednotky SS, zejména zmíněná" Reichsführer SS" (nebyla to však divize, ale tzv.útočná brigáda)která působila převážně na ostrově Korsika a "SS Division Wiking" v průběhu bojů na Kavkaze v roce 1942. Tyto uniformy však byly ušity ze zcela jiného materiálu a měly i jiný střih . Používali je rovněž příslušníci letectva (Luftwafe) v Africe a v jižní Evropě (Řecko, Itálie a pod.) Je možné že tyto uniformy byly používány v určitém množství i u NB 1. Figurant na snímku je právě do této uniformy oblečený, i když to spíše připomíná italský tropický stejnokroj "Sahariana", kde se používal stejný materiál a podobný střih. Snad je možno ještě dodat, že k tropickým stejnokrojům nosili němečtí vojáci opasky plátené z plátna (nikoli kožené), kde byl z vnitřní strany pouze našitý kožený jazyk na uchycení přezky s příslušným nápisem. Figurant na snímku má tzv. "dohodu", která k tomuto stejnokroji standartně nepatřila, samozřejmě ani ta lodička. Němci standartně nosili čepici s kšiltem ze stejného materiálu.
(Tomáš J - Mail - WWW)
Milý pane,
pletete tady hrušky s jabkama. Je pochopitelné, že příslušníci PP1 NB (Pohotovostní pluk 1 Národní bezpečnosti, zkratku "NB 1" neznám - neexistuje) měli své uniformy skombinovány naprosto jinak, než příslušníci Waffen-SS, LW a jiných německých jednotek. To, že v německé armádě k těmto uniformám patřil plátěný opasek neznamená, že jej nutně musel mít i příslušník PP1 NB, totéž platí o zmíněné lodičce atd. Shrnu-li to, německé uniformy tady nikdo neřeší.
Mimochodem, jistě Vám dalo práci opsat nám sem téměř celý článek z knihy "Afrikakorps", kterou vydalo nakladatelství "Cesty", ISBN:80-7181-202-1, příště by se při citaci nebo pouhé parafrázi ovšem slušelo uvéct zdroj, je to slušnost a vyžaduje se to nejen v seminárních aj. pracích.
Pro Tomáše (Jan - Mail - WWW)
Já se tady nepokouším popisovat co přesně ti chlapi měli na sobě a neříkám, že mám patent na rozum. Já jsem se jen pokusil popsat jak vypadaly německé tropické uniformy za II. svět.války, a to že ti příslušníci NB asi všechno nenosili, je jen logické. Jinak mne těší , že ten můj popis odpovídá nějakým jiným pramenům a necítím žádnou nutnost někde hledat a vypisovat materiály, ve kterých jsem o tom četl. To, že jsem to někde vyčetl je pravda, anžto jsem v německé armádě ani u SS nesloužil.To co jsem tady napsal, jsem napsal jen proto, že mne to zajímá s plným vědomím , že jsem neobjevil žádnou Ameriku, nebo abych si hrál na pana chytrého. Pokud se domníváte, že bych svůj příspěvek chtěl někdy prezentovat jako nějakou seminární, diplomovou, či jinou obdobnou práci, tak Vás ujišťuji, že to tak opravdu není a Vaše obavy a poučení o slušném chování mi připadají v tomto případě přinejmenším dost směšné. Nehodlám Vás chytat za slovo, ale on tady nikdo moc neřeší, ani ty uniformy toho pluku NB.
Od Admina. (ADMIN - Pohraničník . - Mail - WWW)
Pro Tomáše a Honzu.
Pánové,já myslím,že tady v diskuzi nikdo nepožaduje u každého příspěvku,který dává smysl a má hlavu patu,citování zdroje,nebo internetového odkazu.
Samozřejmě,pokud někdo chce dodat svému příspěvku váhu,nebo se nechce podrobně rozepisovat,uvede zdroj,aby si případní zájemci mohli vše potřebné přečíst.
Ještě k té Zoje Kosmoděmjanské (joe - Mail - WWW)
Za stalinského teroru ve třicátých letech byli rodiče Zoji označeni za kulaky a celá rodina i s malou Zojou a jejím bratrem Šurou byla vystěhována na Sibiř. Trvalo několik let, než dostali povolení vrátit se zpátky do Moskvy. Po zahájení války s Německem se Zoja hlásila do armády k útvaru pro boj v týlu nepřítele, ale kvůli původu ji dlouho nechtěli vzít. Po nasazení zapálila několik německých objektů, byla chycena a popravena. Stalin její smrt propagandisticky využil a udělal z ní ikonu pro mládež. O té předválečné historii jsem se mohl dočíst až na současných ruských stránkách.
Nezdá se mi zcela košer, když jsou články na této stránce doprovázeny zjevně fotkami zcela odjinud popř. markýrovanými záběry můžů v kožených kabátech s cílem vybudit v čtenáři příslušné negativní emoce.
Joe (Zdeněk Nagovský - Mail - WWW)
Ale pane, negativní emoce vůči nacistickým vrahounům musí každý normální člověk logicky pociťovat sám a nepotřebuje k tomu žádné fotografie. Mně stačí jenom vzpomínky rodičů. Nebo si něco z té doby přečíst od pamětníků (poslední Kronika zoufalství a naděje 1 od Valtra Komárka), či vidět dobový film a už cítím, jak mi po myšlence na nacisty naskakuje kopřivka. Navíc se prý už točí Lidice. Pokud to nejde jinak, berte uvedené obrázky jako Adminův bonus pro ty, kteří si záškodníka neumí představit. Že vám nevadí muž od pluku PP-1 NB-foto také není z tehdejší doby.
Re: Joe (ADMIN - Pohraničník . - Mail - WWW)
Emoce?
Joe,pokud ve vás nacisti/fašisti v kožených kabátech vzbuzují pozitivní emoce,je to váš problém a mnohé to o vás vypovídá. Mě je z nácků,těch minulých i současných,na zvracení a lepší už to nebude. Víc k tomu psát nebudu,Zdeněk Nagovský vám to napsal srozumitelně i za mě.
Pro Joa (Zoe Kosmoděmjanská) (František Nahrabecký - Mail - WWW)
Pokud by měl někdo zájem o pohled na fašismus z pera gen.Eisenhowera (ten určitě levicový nebude)ozvěte se na můj mail.Přepošlu i s přísl.fotografiemi.Jiným způsobem,bohužel,poslat neumím a myslím,že jeho vypovídací hodnota je i po 66 letech obrovská.
Františku (Zdeněk Nagovský - Mail - WWW)
Pošlete mi prosím 1 x toho Ajznhaura. Mail na mne najdete o článek výše. Díky a pěkný zbytek pondělka.
eklhaft (Zdeněk Nagovský - Mail - WWW)
http://vyhlazeni.wordpress.com/
To jsem na něco narazil. Doporučuji přečíst spolu s dalšími odkazy. Připomínám, že ve slušných českých rodinách se zvrací do hajzlíku.
další "brekeke" (Zdeněk Nagovský - Mail - WWW)
http://nassmer.blogspot.com....html
Stal se strašný malér (Petr Novák - Mail - WWW)
Podle včerejších zpráv neznámý pachatel podřízl kříž u Dobronína. K vypátrání pachatele tohoto zavrženíhodného činu byla vytvořena speciální skupina policie.
Petr Novák (Zdeněk Nagovský - Mail - WWW)
Předpokládám, že do protektorátu přijede i oddíl operativního vyšetřovaání Geheimestaatspolizei.
ZMĚNA - Diskuze v komentářích. (Pohraničník . - Mail - WWW)
Změnil jsem systém vkládání diskuzních příspěvků do rubriky KOMENTÁŘE.
Příspěvek můžete napsat a odeslat stejně jako dříve,jen se na weblogu Pohraničník objeví teprve až poté,co jeho publikaci schválím. Nebo se také neobjeví,pokud bude vulgární,nebo úplně mimo téma,které je v článku.
Déle než rok se snažím některým diskutujícím rozumně domlouvat,aby se na blogu Pohraničník chovali jako dospělí a rozumní lidé a zbytečně nezneužívali jisté anonymity internetu. Demokratická diskuze neznamená anarchii.
Bohužel,mé slušné jednání si někteří vyložili jako slabost. A jejich počínání zde na weblogu odradilo ty diskutující,kteří měli zde k tématům co říci.
Proto jsem se rozhodl tak,jak uvádím výše. A je mě zcela lhostejné,zda se to jisté,nejmenované skupině zdejších návštěvníků,nebude líbit.
A těm ostatním děkuji za pochopení,v podstatě se pro ně změní jen to,že už nebudou na blogu Pohraničník uráženi a hloupě zesměšňováni.
ADMIN: Pohranicnik@bloguje.cz
Admin (Zdeněk Nagovský - Mail - WWW)
Tvoje kroky beze zbytku schvaluji. Jistě se nepletu, když napíšu, že je tento web určen především pro pohraničníky. Jak jsem kdysi uvedl: Nevím, proč by měli dostávat na stránkách prostor přispěvatelé, kteří je z principu hanobí. Ať se zkusí realizovat jinde. Odkaz mají o tři komentáře výše.
Už mlčím .skoro (franta flinta - Mail - WWW)
Ano dobře napsané .Demokratická diskuze neznamená anarchii...........právě že se pořád dotyční demokracii kterou ale svým stylem změní v tu anarchii .......mají stejnou retoriku jako dnešní politici proto se není čemu divit a teďkom už opravdu mlčím.........:-))
Heydrichův syn chce opravit otcovo sídlo v Panenských Břežanech. (Pohraničník - ADMIN. - Mail - WWW)
Syn někdejšího zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha by rád napomohl opravě zámku ve středočeských Panenských Břežanech. Ten byl od roku 1942 Heydrichovým sídlem a Heider Heydrich tam spolu s matkou a sourozenci pobýval až do konce války. Informoval o tom Český rozhlas.
http://www.novinky.cz...zanech.html
Heydrichův syn Heider, kterému je dnes 76 let a s manželkou žije stále v Německu, zámek nedávno navštívil. Se starostou Liborem Holíkem se dohodl, že pomůže obci s rekonstrukcí.
...a v den výročí atentátu na R.Heydricha by mohli nad Pražským hradem pověsit na půl žerdi nacistickou standartu...
A senátor Sobotka by se měl omluvit pozůstalým po Heydrichovi za atentát,který spáchaly ty nevděčné české smějící se bestie.
CHCE SE MĚ ZVRACET!
Projev Reinharda Heydricha o plánech na likvidaci českého národa. (Pohraničník - ADMIN. - Mail - WWW)
Sídlo říšského protektora, Černínský palác, Praha, 2. října 1941
http://klempera.tripod.com...ch.htm
Vyšla přelomová kniha rozhovorů s Hitlerovými vojáky (PBA - Mail - WWW)
Historikové z celého světa řeší již přes šest desetiletí otázky německého nacistického zla během druhé světové války. V Německu nyní vychází přelomová kniha Vojáci, ve které historici shromáždili odposlechy chycených vojáků vraždícího wehrmachtu, které tajně pořídili Britové a Američané ve speciálně zřízených vězeňských táborech.
http://www.blesk.cz...i-vojaky.html
Ve vězení si vyprávějí historky o tom, jak jim dělalo radost znásilňovat ženy, házet bomby z letadel na civilisty a zabít každého, na koho si ukázali prstem.
Jeden z vězňů například popisuje, jak se nacističtí vojáci ukájeli nad polskými dívkami. Ve Varšavě jsme před dveřmi stáli dlouhou frontu. Každá žena zvládla za hodinu 14-15 chlapů. Každé dva dny byla žena vystřídána.