S T U D N A  -  Der Brunnen.

Příběh z podzimu 1986  

Postupně dávám po jednotlivých příbězích dohromady dosud nepublikované vzpomínky ze služby na hranicích. Jsou z období pár let před koncem bývalého režimu i z doby po převratu.
Nechť se čtenáři stanou svědky událostí, jejichž aktéry jsou strážci hranic. Bývalí záklaďáci, důstojníci i funkcionáři, kteří po dvaceti letech služby šlapali po Listopadu 1989 opět bláto hraničních stezek.
Rovněž tak reaktivovaní „osmašedesátníci“, kteří vyměnili původní rotmistrovské výložky za plukovnické nebo lidé, kteří zahodili své opečovávané uniformy s nablýskanými metály, případně až na další zapečetili své kartotéky a dali se na dráhu zločinu, ve kterém se často jako protivníci setkávali se svými bývalými kolegy.

Mnohé z nich nebudou veselé. Začátkem devadesátých let, po dočasném odchodu z Prahy, jsem byl na hranicích svědkem něčeho, co ani na hony nepřipomínalo ráj na zemi, jaký si naivkové vysnili pod tlakem různých vykuků a tlachalů, když promrzlí cinkali na městských pláních klíči.
Jako na promítacím plátně vidím dodnes situace při střetu se zloději a pašeráky, známé do té doby jen z amerických gangsterek v době prohibice, kdy právo na přežití měl ten, který jako první tasil.
Nikdy před tím jsem neviděl zimou ochromená miminka s ponožkami navlečenými na maličkých ručkách, když jejich rodiče ponechal ve dvacetistupňovém mrazu napospas živlům vykutálený převaděč přes státní hranici.
Do té doby jsem neviděl zmrzlého člověka…rovněž jednu z obětí nové doby a zcela otevřených hranic. Je toho moc, co mi leží na srdci a z čeho se chci vypovídat a vypsat…
Začnu pozvolna: Téměř pohádkovým příběhem z podzimu šestaosmdesátého roku.



Komu z pohraničníků, kteří střežili čáru, se nevybaví zbytky po válce zlikvidovaných vesnic, ze kterých většinou zbyly jen zděné základy, sklepy, malé rybníčky, ale i zákeřně zarostlé, v zimě zasněžené hluboké studny. V úseku roty Železná bylo podobných obcí několik. Zaniklé vsi Ruhstein, Waldorf, Eisendorfská či Frančina huť, se staly po necelých čtyřiceti letech po válce, opravdu jen pojmy z vojenských speciálek. Ale zpět ke studním. Nepamatuji, že by kdokoliv do jejich odkrytého jícnu kdy spadnul. Několikráte jsem byl svědkem situace, kdy se pes, který pobíhal při průzkumu terénu před námi, právě před takto nebezpečnou překážkou zastavil, někdy zaštěkal. Tím dal svému pánovi najevo, že je před námi něco v nepořádku. Snad to byla jakási zvířecí intuice nebo reakce na chlad, či zvláštní pohyb molekul vzduchu, který z takového místa vystupoval. My pak nebezpečný otvor obešli.

Nebyli bychom kluci, aby nás podobná místa nelákala i k něčemu jinému než byla služba. V době, kdy spadalo listí nebo ještě nové nenarostlo, se v pobořených sklípcích daly nalézt bez užití detektoru dnes velmi ceněné relikvie po původních obyvatelích. Od těžkých železných hrnců a kotlíků přes více či méně poškozenou užitnou keramiku, figurky z pálené hlíny i porcelánu, pivní láhve s plastickými nápisy a originálními zátkami. Sem tam německá přilba, prorezlá flinta či metál. Přiznávám, že ve vyhledávání „pokladů“ jsem byl expertem a na rotě osobou číslo jedna. Snad to byla jakási zděděná shánčlivost, spíše zájem o historii míst, ve kterých jsem se jako voják pohyboval. Ke všemu se stačilo domluvit s někým z operačních a byl jsem ve volnu velen do terénu jako kontrolní nebo technická hlídka. Kromě zbraně a pojítka jsem sebou přirozeně nosil i vojenskou mošnu. Občas jsem ke svým spádům přemluvil kynologa, který sebou brával některého z mladých psů. Aby si zvykali na terén.


Bylo pozdně říjnové dopoledne, kdy se příroda stále rychlejším tempem zbavovala všeho, co ji až doposud dodávalo vzezření palety různě smíchaných pestrých, teplých barev. Ohlásil jsem se u operačního důstojníka, jemuž jsem před pár hodinami předal službu, vzal kosu a vyrazil. Samozřejmě, že mé výlety byly polooficiální. Ale byly kryty plánem služeb a starý nad nimi přivíral obě oči. Co také dělat v pustinách jakou tehdy obec Železná byla a dodnes je.

Prošel jsem bránou a zamířil ke kopcům táhnoucím se ke styku s Pleší. Po třech, čtyřech kilometrech jsem zahnul vpravo a dal se do mírného stoupání. Prošel napříč několika stezkami a dorazil k malému rybníčku, který za časů našich dědů a otců sloužíval jako eldorádo pro vesnické husy a kachny stejně jako zásobárna vody při požáru. Ryby, počítám, v nádrži obezděné kameny, nebyly. Čím by se také v takovýchto liduprázdných končinách živily. V duchu jsem namísto pobořeného zdiva, zplaněných jabloní a třešní a náletových keřů, viděl zděné domky s taškovými, šindelovými nebo doškovými střechami. Sedláky s povozy drkotajícími po špatně upravené cestě, sedřené, ale s životem smířené a Bohu oddané řemeslníky vracející se z jarmarku, kde prodali něco zboží pocházejícího z jejich živností. Pláteníky, skláře, tesaře, pana učitele a drobotinu z waldorfské školy. Ale i jakýmsi nehezkým mrakem zastřené zelené tralaláky a kulaté odznaky se svastikou na lodenových sakách bez límce a obrazy „ikony“ visící sedm let v místních domácnostech. Smuteční oznámení opatřené fotografiemi mladých mužů, odsun. Kolik zla se dokázalo vtěsnat do hloupých sedmi let, kdy chemické reakce v mozku kreténa s kartáčkem pod nosem a jeho stejně šílených nohsledů dokázaly zničit vše, co generace místních lidí od doby krále Přemysla Otakara budovaly, čím žily.

Rozhlédl jsem se a kanadou se snažil od mechu očistit jakýsi nápis na stavidle. Musel jsem si vzít na pomoc bajonet a s ním vyškrábat zbytky mechu z vyrytých písmen. Mořil jsem se dobrou hodinu a dokázal přečíst jen málo. Nápis byl vyveden švabachem. Částečně poškozeným a vyzněl jako poděkování bohu za záchranu obce. Letopočet 1862. Tedy pravděpodobně požár, který se podařilo díky zásobě vody z nádrže zdolat. V té už době byli hasiči ve městech vyzbrojeni ručními stříkačkami a plátěnými hadicemi. I tady? Dalo se předpokládat, že rybníček byl o mnoho let starší. Přestože bylo chladno, rozhodl jsem se jej prozkoumat. Jen tak namátkou. Sklepů jsem prolezl spousty, tak proč nezkusit něco jiného. Konečně, kam se mnohdy házely nepotřebné věci nebo předměty, jejichž účel měl zůstat po dlouhou dobu utajen? Vysvleču se do trenek nebo i ty si sundám a se zbraní přes záda zkusím vlézt do vody. Počítám, že na dně bude alespoň metrová vrstva bahna. Uniformu s opaskem a sumkou nechám na břehu. Ulomil jsem kus spadlé větve a jal se prozkoumávat dno. Voda měla u hráze necelý metr. To by šlo.

Svlékl jsem se a pomalu sestupoval do studené vody. Udělal jsem první krok, zašťouchal klackem, a bosou nohou nahmatal v bahně cosi oblého. Bahno nijak hluboké nebylo. Odhadem čtvrt metru. Přejížděl jsem po předmětu nohou-a zůstal stát jako přikovaný. Má noha nešátrala po ničem jiném, než po mině. Takové té placaté, zřejmě protitankové. Pomalu jsem nohu odsunul a sypal na břeh. Mokré tělo jsem utřel do erárního nátělníku a trenek a obojí jsem složil do chlebníku.

Čelo jsem měl orosené. Ovšemže ne vodou. Těžko říci v jakém stavu mina byla a co by stačilo k její explozi. Pokud by toho ovšem byla schopna. Ale jistota je jistota. Raději si nepředstavuji, že bych při dalším ohledávání dna narazil na pár nenápadných kovových vajíček… Zaslechl jsem šelest.
Přikrčil jsem se ke stromu a dále naslouchal. Hluk se přibližoval. Koho jsem nespatřil. Jednoho z funkcionářů našeho praporu spolu s náčelníkem štábu brigády. Ten první byl celkově v pohodě, ale štába byl nebezpečný chlap. Nebezpečný pro vojáky z rot, které dusil kde a jak mohl, včetně velitelů. Naopak byl velice dobrým otcem vojáčků z brigády a ještě větším kámošem jejich známých rodičů, kteří své ratolesti před službou na hranici na brigádě ukrývali, když jim vymodlili čest sloužit v řadách PS. Pohotové šikovné ruce a za pár cigaret opravené fáro z brigádní dílny vycpané erárním materiálem nebo zabijačka „vyšetřeného“ pašíka z PZH z rukou vyučeného řezníka t. č. ve funkci staršího kuchaře nebyly stejně jako další funkční požitky k zahození.

Přemýšlel jsem, zdali mám vyskočit a podat hlášení. Ne, nebudu se ukvapovat. Třeba mne přejdou. Abychom si rozuměli. Náčelník štábu brigády, pod jehož pravomoc spadalo osmnáct pohraničních rot a tři prapory, sídlil na velitelství brigády v Domažlicích. Přezdívku i volací znak měl stejné: TAVIČ. Úsek naší roty si oblíbil a častokrát do něj zajížděl. Ne jen proto, aby kontroloval výkon služby podřízených, ale z toho důvodu, že úsek roty v Železné byl vyhlášenou honitbou plnou zvěře s ještě více vyhlášenou loveckou chatou vybavenou mořem chlastu z celních skladů.

Jako na potvoru si však oba velitelé sedli a debatovali. Byl jsem v blbé situaci. Nic se samozřejmě nestane, pokud je jakoby potkám, podám hlášení, vydržím nějaký ten Tavičův pojeb a práskání vousy a půjdu si po svém. V plánu mám ale napsanou technickou hlídku a mne nenapadá, co řeknu, pokud se mne budou ptát na podrobnosti a uvidí mé promáčené žebradlo se spodním prádlem. No nic, budu muset zmizet. Jen doufám, že mé „mizení“ oficíři nezaznamenají a nenasypou mi do kožichu nějakou tu kuli nebo broky. Opatrně jsem se zvedl ze země do polosedu a ustupoval. Pozadu, bokem, jak jen to šlo. Hlavně se neprozradit. Od obou jsem byl už dobrých patnáct metrů, když se pode mnou rozestoupila země a já padal. V poslední chvíli jsem se zachytil o kmen, který mne před nějakým rokem, nevím jak, předešel. Snad jej do otvoru někdo vsunul. Samozřejmě, že jsem se nacházel ve studni a nade mnou asi dva metry prostoru vedoucí k jejímu vrchu.

Když jsem se vzpamatoval, hlavu a záda otlučené od samopalu, počal jsem, přidržujíce se rukama kmene a s jednou nohou opřenou o výstupek zdiva, hodnotit situaci. Studna podle všeho nebyla nijak zvláště hluboká. Možná čtyři, pět metrů. Kmen sahal jistě na dno a nebýt jeho…Co ale teď s tím? Přidržujíce se jednou rukou klády a se zapřenýma nohama, jsem začal okolo sebe šátrat. Bylo docela vidět. Ve zděné stěně studny jsem objevil kamenné stupačky. Jen jsem doufal, že budou k použití. Nebyly. Alespoň ta, o kterou jsem se zapřel. Sletěl jsem na dno. Nebylo ovšem hluboké tak, jak jsem předpokládal a navíc kmen mi bez zbytečného luxusu posloužil jako velmi provizorní skluz. Jen jsem musel mít strašně špinavé ruce od jeho slizkého povrchu. Ale co naplat. Místo abych se posunul vzhůru, sletěl jsem o pár metrů níže. Otvor nade mnou se jevil jako značně malý. Rozhodoval jsem se, jestli mám začít volat. Na tohle bylo brzo. Velitele ani štábu jsem na sebe upozorňovat nechtěl.

Ohmatával jsem si tělo a zjišťoval případná zranění. Až na pár odřenin a urvaných knoflíků jsem na nic nepřišel. Dole byla zima. Ale voda nikde. Naštěstí. Původní pramen asi změnil směr. To se časem stává. Udělal jsem krátký krok. Co také na ploše jeden a půl na jeden a půl metru podnikat. Pod nohama mi cosi zachrastilo. Podřepl jsem. Byl to zásobník, který mi vypadl ze sumky. Vedle se válela brigadýrka. Na mysli mi vytanula mina z jezírka. Snažil jsem se rozhlížet a v kleče jsem opatrně ohmatával dno. Bylo písčité. Divné. Pod pískem by měl být kámen.
Najednou jsem nad sebou uslyšel hlasy. Do otvoru studny hleděla psí hlava. Potom se objevila hlava další. Patřila jednomu z psovodů. „Pavle, jsem tady, dole,“ ozvalo se z mých úst nesměle. Seshora byl slyšet řehot. V otvoru se objevily další siluety. „Stalo se ti něco?“ „Já myslím, že ne. Ale někde poblíž je tady Pařát z praporu spolu s Tavičem.“ Hlasy zmlkly. Bylo slyšet dohadování. „Zdenále,“ ozval se psovod, jehož pejsek mne objevil. „Vydržíš chvíli?“ „My budeme muset jet pro žebřík a taky musíme zjistit, co se okolo děje. Byli nám hlášeni tady v prostoru strážným ze špaku nějací lidé ve škodovce. Od té doby co dali na pozorovatelnu ten silný dalekohled…“ „Ale dyť jo,“ odpovídal jsem. „To budou ti dva naši nimrodi. Hlavně ať na ně nenarazíte, raději počkejte. Mně tu nic nechybí. Kromě tepla.“ Chlapi odešli. Byl slyšet UAZ. Zajímavé bylo, že jsem jeho příjezd i typické bouchání dvířek vystupující poplachovky přeslechl. Asi si dávali pozor. Uplynula hodina, načež se dolů, směrem ke mně, začal přibližovat konec žebříku. Poté, co narazil na dno, jsem stoupl na první příčku…

Pařát s Tavičem byli v tu dobu bůhvíkde. Uvedl jsem se jakž takž do pořádku, když za mnou přišel psovod, jehož pejsek mne objevil. „Co bys dělal, kdybychom na tebe nenatrefili?“ Pokrčil jsem rameny. Myslím si, že moje ztráta by se zanedlouho objasnila. Zkrat žádný. Kde přibližně jsem, operační věděl také. Holt by všechno trvalo déle. Možná, že by se mi nakonec podařilo i vyšplhat. Ten spadlý kmen mne zachránil. „Hm, to už asi dlouho nikam sám nevyrazíš, co,“ provokoval psovod. „Ne,“ odpověděl jsem. Opravdu už dlouho nikam sám nevyrazím.
Za týden jsme šli dva. Tedy jeli. Vzali jsme si UAZ a žebřík. K tomu radiostanici. Kamarád zůstal nahoře. Když jsem opět položil nohu na poslední příčku žebře, shýbnul jsem se a rukama propátrával prostor. Tentokráte jsem nenarazil jako v jezírku na velkému koláči podobný ocelový předmět, ale v písku z větší části zahrabanou dřevěnou bedýnku s ozdobným kováním, vycpanou kromě jiného, zvlhlou dřevitou vlnou. Jen co jsem ji vyprostil, opatrně jsem s ní zachrastil. Ale jen tak, aby se její obsah nepoškodil. Hodinový strojek bývá křehký, zvláště když je dobrých sto let starý...

...to be continued... 



© AUTOR: Zdeněk Nagovský

6.rPS Železná:  http://www.vojensko.cz/6-rps-elezna



Suvenýry. (Jim Beam - Mail - WWW)
Zajímalo by mě jestli se dařilo nacházet suvenýry po Sudeťácích taky jinde. Sám jsem sběratel. Na vojně jsem nebyl u PS tak nebyla možnost něco najít jak píše pan Nágovský. Jedině stará vnjenská munice,feldflašky a tak. Četl jsem pár článků (jinde) o tom jak ještě v sedmdesátých a osmdesátých létech byly nalezené ukryté zbraně od Wehrwolfů nebo schované cennosti po odsunutých Němcích. Dnes je pohraničí zase opušténé a hodně "pokladů" čeká na odhalení.
Suvenýry (Macánová - Mail - WWW)
Děkujeme p. Nagovskému, že zde veřejně přiznal jak on sám i jak PS obecně v Hraničním pásmu kradli. Otevřou - li se staré případy chování PS na SH, pak velmi důležité svědectví. Jen nevím, zda krádeže v Hraničním pásmu byly v souladu s názvem knihy PO STOPÁCH CHODů
To: Macánová (ADMIN - Pohraničník. - Mail - WWW)
"Paní Macánová",
ještě jeden takový hloupý příspěvek a budete zablokována a vaše komentáře nebudou akceptovány.
Nejdříve si ujasněte pojem krádež.
Kradou např.politici a tzv.podnikatelé tam u vás v Praze a vy ještě obdivně hýkáte a volíte je,aby mohli odkloňovat a tunelovat ještě více a radostněji.
Krade také např.zloděj v obchodě,ale na toho si vždy,na rozdíl od výše jmenovaných,došlápne Security a Policie.

A ještě vysvětlení,proč je oslovení v uvozovkách. Z vaší pražské IP adresy chodí komentáře pod různými mužskými i ženskými jmény. Ujasněte si tedy nejdříve,kdo vlastně jste.
Anebo,úplně nejlépe,vrhněte se o víkendu do nočních radovánek v hl.městě,v nějakém klubu pro transexuály vám bude myslím lépe,než zde na weblogu Pohraničník.
Přeji hezký den.
ADMIN.
"paní Macánová" (Zdeněk Nagovský - Mail - WWW)
Ujasněte si dva pojmy: krádež a zatajení nálezu. Také si promítněte dobu o dvacet pět let pozadu. Dospějete k tomu, že oba potencionální skutky, pokud by vůbec byly v trestně-právní rovině-jsou za tu dobu několikrát amnestovány, navíc promlčeny. Pokud byste byla jen trochu orientovaná v popřevratové současnosti, co se týká hledání, věděla byste, že ten správný cajmrsk začal až s nástupem detektorů, po listopadu 89. Ano, tady nejde o sudeťáky, ale v mnoha případech o vykrádání hrobů, ničení památek z doby starých keltů atd. atd. Ale osočovat jako zloděje běžného hledače mincí, reálií a drobných památek, by si neměl nikdo dovolit ani dnes. Navíc se po otevření hranic v 89. v pohraničí objevilo spousta otevřených skrýší, odkud vyváželi Němci svůj bývalý cenný majetek. Samozřejmě, že protiprávně! Nikde navíc není psáno, jak k tomu všemu někteří přišli a zdali věci nepatřili jiným okradeným. Třeba ve Francii nebo v Protektorátu, Osvětimi...Závěrem vám přeji méně závisti a více rozhledu.
Poděkování (Stanislav Kvasnička ml. - Mail - WWW)
Zdeňku, zdravím Tě. Opět perfektní příběh, Díky !
Královna noci. (Pája - Mail - WWW)
Napadlo mě-není paní Macánová čistě náhodou "žena"z tohodlec příběhu? http://pohranicnik.bloguje.cz...php Atraktivní blondýnka s pevnou erekcí? ;) Vše by se tím vysvětlovalo. Hlavně její nenávist vůči panu Z.N.
Jim, Admin, Standa, Pája (Zdeněk Nagovský - Mail - WWW)
Zdravím Vás přátelé. 1)No, suvenýry jsme nacházeli především v pobořených sklepích. Ovšem je pravdou, že spousta právě rybníčků a studní zůstala neprozkoumaných. Některé byly opravdu hodně hluboké. I dvanáct metrů. Podle mne je všeho v pohraničí ještě spousta. Myslím si, že je dobré, jet podle starých map. Třeba tam, kde dříve stál nějaký ten amt, restaurace, kde bylo smetiště...ale nebudu navádět. Sám dodnes občas hledám. Jen si budu muset pořídit u pana Moltaše lepší detektor. Pivní láhve bylo nejlépe sbírat brzy na jaře nebo po spadání listí. Když svítilo slunce. Ony na sebe upozorňovaly samy-leskem. 2) Ta "paní Macánová" mne rozesmála. Opravdu, jak píšete s Pájou. Dokážu si ji na těch toaletách v ČKD, s paručkou na hlavince a s namalovanými rtíky, docela dobře představit. Jde jenom o to, jestli si prádlo vycpává fuseklemi nebo jestli má voperovány kvalitní implantáty. Ale to je nakonec "její" věc. 3) Stando, zdravím Tě a děkuji Ti za pochvalu. Snad dá doba a opět se letos sejdeme.
Hledání ztracených časů. (ADMIN - Pohraničník. - Mail - WWW)
Teď jsem si vzpoměl,že příběh s obdobnou tématikou už byl kdysi na weblogu Pohraničník zveřejněný.
Byla to povídka SKLEPENÍ z knihy pana Emila Hrušky (kterého jsem měl také tu čest poznat osobně a podobně jako Z.Nagovského si jej velmi vážím) MUŽ DVOU RAKVÍ.
Viz http://pohranicnik.bloguje.cz...php
Samozřejmě,je zde větší dávka literární nadsázky.

A nyní zpět k tématu.
Vzpomínám si,že v Trojmezí naši vojáci také hledali. Bohužel,nenašlo se nic vyjímečného,ale v "kantýně" na rotě byla docela hezká sbírka starých německých pivních láhví s plasticky vytvarovanými nápisy již neexistujících pivovarů.

V roce 1990,tedy už za nové doby po XI/1989,dostali naši pohraničníci geniální nápad,že prozkoumají i starý německý hřbitov v úseku rPS Trojmezí.
Jak to dopadlo,můžete se dočíst zde http://pohranicnik.bloguje.cz...php
Poté děsuplné noci jako ze sriálu Akta-X už nikdo z vojáků na krchov ani nepáchnul :-)

A poslední má vzpomínka se váže ke starým německým studnám (vyschlým,zpola zasypaným),které byly v pásmu mezi bývalou signální stěnou a demarkací. Náš staršina,nprap.Firýt (již je na pravdě Boží,proto jej jmenuji) je využil po Listopadu 1989 k likvidaci nadbytečné munice,kterou měl za ty roky nakřečkovanou a kteroužto zásobu by kontrolním orgánům při odpisech,když se rušil vojskový systém OSH,nevysvětlil.
V sudeťáckých studnách tak odpočívají a rezivějí náboje do Sa-58, UK-59, světlice a V-10 (dělbuchy) nepočítaje.
Hledači pokladů v této oblasti budou mít dozajista radost.
Polecká nádrž (stenlly - Mail - WWW)
Ono někdy nebylo ani potřeba minohledačky v roce 1983 nebo 1984 u Polecké nádrže okr.Prachatice došlo při větším větru k vývratu několika stromů. A když přijeli lesnící dělníci a hajný do tohoto prostoru spatřili u vývratu jednoho stromu vyčínavající roh bedny. Když ji odkryli našli další dvě velké. Zavolali nejdřív na jednotku PS a pak příslušníky VB. Když pyrotechnik VB otevřel tyto bedny našlo se několik samopalů,pistolí a dvě pancéřové pěsti, signální pistole a značné množství nábojů.Dále papír s několika jmeny z nedaleké obce Horní Vltavice patřící asi Wervolfům. Za asistence VB a staršího důstojníka 2 prPS toto vše bylo odvezeno do Prahy. Proto i já se domnívám,že existují ještě v pohraniční neodhalená místa úkrytů po II. sv. válce i odsunu němců v roce 1945.
dovětek Pol.nádrž (stenlly - Mail - WWW)
Opomněl jsem napsat, že pyrotechnik vyndal jednu sigální pistoli a vystřelil jedne nalezený signální náboj. Ještě po tolika letech jak zbraň tak munice byla v dobrém stavu. Pod víkem bedny byl totiž černý papír natřený asfaltovou hmotou a to vše vyplňovalo dno i stěny beden.
To : Polanecká nádrž (Béďa - Mail - WWW)
Někde jsem četl,zdroj nemohu momentálně dohledat,že uvedený nález byl "majetek" bratrů Kazarových.
O P R A V A (Béďa - Mail - WWW)
Správně má být : Polecká - SORRY
Beďa (stenlly - Mail - WWW)
KAZAROVÉ - to asi ne vzhledem k pefektnosti vnitřku obalu a seznamu lidí! To bude nějaký novinářský blud.
Stenlly, (Béďa - Mail - WWW)
zda-li je to blud, nemohu posoudit,ale budu se snažit zdroj dohledat,tak jako dohledávám údajnou mimořádku,kde v r.1954 vzali kramle přes čáru velitel roty PS a politruk.
Stenlly (Béďa - Mail - WWW)
předpokládám,že o tom víte,povězte,nebo napište,co ukrývají svahy naproti Vltavě při cestě z Horní Vltavice přes Borovku do Kvildy?
V jakém je to stavu,popř. kdo to udržuje.Když už je téma pokladů.
Díky.
( - Mail - WWW)
Myslíte - Jánská hora a Vysoký stolec u Franitiškova ? Tak na toto Vám nejlepé odpoví první část toho co jsem zde vložil :Tajemství Františkova a pramenů Vltavy. Tajemství továrny na Františkově - zůstává a zůstane tajemství tak dlouho dokud někdo do průzkumu asi nevloží pořádný balík peněz - je to můj názor. I v Česke televizi byl o Františkově asi 3/4 hod. dokument. Ale už si nepamatuji jak se jmenoval.
Františkov - dokument (Béďa - Mail - WWW)
http://www.ceskatelevize.cz...0040/
Tajemství Františkova (Veterán 46 - Mail - WWW)
Knihu Tajemství Františkova a Pramenů Vltavy si můžete stáhnout: http://www.info-sumava.cz...0030156
FRANTIŠKOV (Béďa - Mail - WWW)
Na Šumavě nedaleko Kvildy leží pod zemí obrovský poklad. Nadšenci do vojenské historie se zde v osadě Františkov už roky snaží najít rozlehlou unikátní továrnu, kterou tu pod zemí vybudovali za druhé světové války nacisté...Všichni, kteří jsou ochotni se o podzemní továrně bavit, mají jedinou podmínku: neřeknou své jméno. Mají obavu, že by mohli vyzradit něco, za co je ještě dnes mohou úřady popotahovat a trestat. Dokumenty o Františkově jsou ještě dnes přísně tajné a armáda i ministerstvo je zatím neplánuje zpřístupnit...
ZDROJ:Mladá fronta DNES - jižní Čechy, autor Václav Janouš
Beďa (stenlly - Mail - WWW)
O továrně ma Františkově to není nic nového , dokonce se tady pohyboval i hledač štěchovického poladu - Mužík.. Spekulacé je víc než dost ... proto raději toto téma nebudu rozšiřovat to nechám odborníkům :-))
Beďa (stenlly - Mail - WWW)
V návaznosti to se hledá mladý Petráň z Českých Budějovic.... Po Kvildě kolovalo mnho neověřených legend od starousedlíků o pohybu kolon do prostoru Stolové hory - článek o těchto kolonách vyšel už v tehdejším A-Z Magazínu (kolem roku 1975) - kde prově starosta obce Kvilda p.Bouček , popisoval tyto záhadné kolony,. Dále se spekuluje ,že právě v tehdy nezarostlých bezedných bažinách u zajateckého tábora na Pramenech Vltavy, jsou pochováni všichni zastřelní zajatci z toho tábora na konci války aby nic neprozradili co se dělo na Františkově.Ale nejen od Pramenů ,ale i Knížecích Plání a Strážném, kde byly další zajatecké tábory. Údajně po válce se našlo velké množství vystřílených nábojů na cestě před touto chatou a další a další ničím nepodložené zprávy. Že tam tunely jsou je pravda ,ale jak a k čemu sloužily - jsou zas spekulace. Franitiškov - dle mého názoru je tajemný jako ""zaručená místa poklad "" u Štěchovic !!
Rotní kroniky (Veterán 46 - Mail - WWW)
Další zajímavé int.stránky:
http://www.geosumava.cz...=dokument
najednou stavěj ploty .-) (Jakub - Mail - WWW)
Pak že železná opona byla zrůdnost.... nevidí si do huby...

http://zpravy.ihned.cz...n=mediafed
re-najednou stavjej ploty (Tomáš Fuk - Mail - WWW)
Čéče ty vůbec nejdeš s dobou a neposloucháš mediální výchovu,jinak by si věděl že plot okolo ČSSR (narozdíl od správných demokratických plotů na západě i jinde ve správňáckém světě)sloužil k zamezení útěku nejméně 99% obyvatel ČSSR které chtěla tehdejší komunistická moc zplynovat a spálit v jaderných elektrárnách;bože bože taková neznalost novodobých dějin, ÚSTR ÚSTR ty to teda vedeš... ;-)