SVÍČKOVÁ .

"Gastronomický" příběh z 6.rPS Železná.  

Okolo Nivního potoka se válela mlha.  Odtud byl jen kousek cesty po pěšině podél drátů ke styku s Dianou.  Byla polovina listopadu a hlídka, která měla za úkol projít pravou stranou úseku roty podél signální stěny, vyfasovala na jeho konci navíc dvouhodinové střežení. „Aby to čert spral“, nadávali dva Zdenkové, vojáci stejného ročníku. Nebylo divu. Bylo lezavé počasí a vůbec…Ještě před pár týdny  by si cestou alespoň nasbírali houby, ovšem teď? Přes pár posledních prašivek se přehnal mráz a zbylo z nich jen černé cosi, co by ani za čerstvého stavu nebylo k jídlu. „Buďme rádi, že nejsme na rotě, dovedeš si představit, co se tam v tuhle dobu sjíždí zeleniny“, nadhodil voják s pěšinkou vlasů učesanou veprostřed hlavy, která mu vylézala zpod mazácky nasazené zelené brigadýrky. Druhý jen pokrčil rameny a ještě před tím, než hrabičkami zahladil stopy po přechodu kontrolního pásu, hodil svému kamarádovi na druhé straně oplůtku zateplenou péesku. Vzali jen jednu, na které budou ty dvě hodiny sedět. Poté ji opět sbalí a vnitrozemím se přesunou zpět na rotu.

Bylo těsně po poledni, když se hlídka objevila na začátku osady, na jejímž konci byla pohraniční rota, ke které oba vojáci patřili.
Vyndal jsem z kožené brašničky pojítko a napíchl se na sloup vedení.  „No, slyším tě“, ozval se bednista. „Jak to tam vypadá, máme ještě počkat nebo můžeme přijít“? Do konce služby zbývala necelá půlhodina, za deset minut bychom mohli být doma, ovšem jen tehdy, pokud byl „čistý vzduch“, a pokud se na rotě nenacházel nikdo z vyšších funkcionářů, velitel nebo politruk. Ale ani se staršinou nebyla v tomto směru žádná legrace. „Jo, pojďte, už je všechno za drátama, do odpoledne bude klid“. Chvíli jsme postáli, vykouřili každý jednu marsku a pomalým krokem jsme zamířili k rotě. 

Abych vysvětlil situaci: Místní myslivecké sdružení, jehož členy byli kromě funkcionářů brigády i náš politruk se staršinou, vyhlásilo na dnešní den hon. Samozřejmě, že celá akce byla naplánovaná za dráty. K obrovské radosti německých sousedů, jejichž zvěř běžně zabíhala do naší honitby. Pro vojáky z roty přítomnost funkcionářů samozřejmě znamenala zvýšenou ostražitost, ale také jistotu zpestření jídelníčku. Nikdy se nastalo, že by po odlovu nezbylo v rotní kuchyni něco navíc.



Jen jsme se odstrojili, přiběhl za námi jeden z velitelů čet, který sloužil operačního. „Kluci, seberte se, dám vám řidiče z náhradní poplachovky. Pojedete přes Kostel za dráty směrem k táboru, kde na vás bude čekat velitel brigády.“ „O co jde?“ Optal jsem se rotmistra. „No o co? Brigadýr střelil jelena a vy ho přivezete“. „Hm“, pokrčil rameny kamarád a na nohy si znovu natáhl holinky. Před rotou už čekal řidič v gazu s připevněným vozíkem. Poté co jsme projeli branou a po pár desítkách metrů i vraty v signálce, ocitli jsme se na vyasfaltované cestě vedoucí oklikou do tábora. Po pár minutách jízdy jsme zahlédli bílou ladu. „Brzdi vole, brzdi“, nabádal řidiče Zdeněk, „nebo nám přejedeš brigadýra a na vozejku budeme mít dvě mrtvoly.“ Hlavou  mi proběhla myšlenka, zda by i v tomto případě bylo vhodné vložit náčelníkovi do úst zelenou větvičku…nebo raději zlatě orámovanou výložku… Tok mých morbidních myšlenek však přerušila plukovníkova vysoká štíhlá postava, která se objevila na okraji cesty. Pokus podat hlášení zamítl mávnutím ruky. Bylo znát, že v této chvíli se plukovníkem vůbec necítil. „Tak chlapci, pojďte, naložíme ho.“ Drapli jsme jelena s rozsochatým parožím a za supění a úpění jej umístili na vozík. Úlovek jsme přikryli plachtou. V tu chvíli mi docvaklo, že plukovníkovu trofej asi nemusí každý vidět. „Zdenále, počkej na mne, já pojedu s vámi.“ Tázavě jsem se podíval na udýchaného politruka, který stál opodál.

Jakmile jsme vyjeli, poklepal mi kapitán na rameno. „Poslouchej, a pro vás dva, otočil hlavou směrem ke kamarádům, to platí speciálně: O tom, že brigadýr něco střelil, pomlčíte. Sám si bude brát jenom hlavu s parožím, ostatní máme jako rota pro sebe.“ Bylo nám sice divné, proč bychom o tak samozřejmé věci jako byl odlov jelena, měli mlčet, ale budiž. Napadlo mne, že do Německa to bylo z cesty coby kamenem dohodil…Problém však byl s ohledem na tehdejší dobu, předpokládám, jinde a nám po něm nepříslušelo pátrat.
Na rotě nás už čekali. K vozu se seběhlo ptactvo, aby odneslo bezvládné tělo krále lesů do jiného království, kterému se svými nabroušenými nástroji šéfovali provianťák se starším kuchařem. „Súdruh kapitán,“ oslovil politruka dozorčí. „Máte hovor, volá velitel“, mrkal na politruka spiklenecky vytáhlý svobodník, který byl znám svou žertéřskou povahou. „Náš velitel nebo velitel brigády?“ Dozorčí neodpověděl, už byl za rohem. Politruk típl klejku, zkontroloval si zapnuté zlaté knoflíky na uniformě, přes které měl přehozen rozepnutý kabát z celtoviny a spěchal k aparátu.




Jelena jsme uvázali za zadní běhy na trojnožku a kuchař jej za pomocí Zdeňka, který pocházel ze starého selského rodu a měl tak zacházení s poraženými zvířaty v krvi, začal opatrně stahovat z kůže. Museli si přitom na pokyn politruka počínat nadmíru opatrně. Náhle se otevřely dveře od přípravny. Stál v nich kapitán a škrábaje se v koutku úst nám oznamoval, že náčelník si nepřeje jen hlavu s parožím, ale také svíčkovou. Navzájem jsme se po sobě podívali a naše rysy ztvrdly. Za práci s jelenem jsme si totiž spolu se Zdeňkem, řidičem a kluky z kuchyně domluvili zvláštní odměnu v podobě jeleních biftečků. Začerstva naložených ve směsi oleje, vína a divokého koření. Do prdele! Politruk jako by do našich černých duší viděl. Pokrčil tedy jen rameny, udělal čelem vzad a odešel.


„No já se na to vybodnu,“ kopl do bezvládného zvířecího těla Hušina. „Kde je ten tvůj vztah ke zvířatům“, napomenul jej proviantní náčelník. Do přípravny vletěl Pišta, četař, kynolog roty. „Hej, nevietě kdě je ptactvo?“ Myslel tím samozřejmě část roty-vojáků prvního ročníku. Pišta byl nejčastějším zadavatelem práce a vymýšlením zábavy vojákům prvního ročníku. Kotce pod jeho velením se musely blyštět a psi museli být vykousaní. Už proto se mu každý bažant, pokud to bylo možné, zdálky vyhýbal. „O co jde“, optal jsem se. „No o čo. Priviezli maso pre psov, je treba búrať.“ Jeho slova mne nechávala klidným. Zdeněk s provianťákem a kuchařem však na sebe významně pohlédli: „Bůrať“, zaznělo z jejich úst jednohlasně a jako jeden muž se vyhrnuli na dvůr roty, aby se utvrdili v tom, co je právě napadlo. Řidič véesky volal na Pištu. „Tak kde máš ty svoje pomocníky, dělejte, nemám čas, čeká mě objet ještě dvě roty.“ Provianťák umlčel řidiče rukou. „Kuš, my ti pomůžem“. Jedním skokem byli u náklaďáku, ze kterého stahovali půlku krávy. Přestože jsem jejich aktivitu zprvu nechápal, připojil jsem se rovněž. Jen co jsme maso složili v psovodské kuchyni, odběhl kuchtík pro nůž a sekeru. V mžiku byl zpátky. „Nikdo tě neviděl“, ujišťoval se provianťák, „Ne, neboj. Nikdo nic neviděl a…nikdo nic nepozná.“ Práce chlapcům netrvala ani deset minut, když z hřbetní části krávy oddělili silný pás čistého masa.


Maso z jelena vyložené na širokých válech, vonělo lesem a bylinkami, jak by napsal spisovatel, reportér a básník Ota Pavel. Vyvstal však problém. Jak zaměnit maso z výsekové krávy za maso jelení. Dá se předpokládat, že velitel brigády by náš podfuk mohl odhalit a být právem dotčen. Za dobrotu na žebrotu. „Jinak“, rozhodl provianťák. „My páně veliteli to maso rovnou nakrájíme a naložíme. A já vám garantuji, že nepozná zhola nic.“ Desátníkovi Frantovi T. se dalo věřit. V civilu pracoval v gastronomické části mezinárodního lázeňského hotelu a jeho schopnost improvizovat byla fascinující. Konečně to byl on, co na stříbrných talířích servírovával vybraným hostům šunkovou pěnu Franzesbad vyrobenou ze sprostého junioru…

Zhruba po hodině se v kuchyni objevil politruk. „Kdepak je ta svíčková pro soudruha plukovníka“, dotazoval se komisně. Franta předal politrukovi kovovou mísu po okraj naplněnou voňavým obsahem. Kapitán cosi zabručel a pak bylo slyšet jen jeho startující škodovku.

Navečer jsem přebíral od rotmistra Radka T. službu dozorčího důstojníka. Zdeněk obsazoval bednu. Na stole mi zazvonil telefon. „Pojď nahoru, dáme si vzorek.“ Na rozpálené pánvi se tetelily do tvaru srdíčka vypečené biftečky. Byly vynikající. Vzal jsem si pár krajíčků chleba a nabral na talíř Zdeňkovi. „Lepší budou až za pár dní, až se rozleží“, podotýkal kuchař. „Hm, věřím, věřím“, přikyvoval jsem s plnými ústy, téměř mimo svět. „Jak to vypadá dole“, optal se provianťák. „Už jsou všichni doma, to víš, jak padne tma“. „Hm to je dobře.“ Byli jsme rádi, že hon skončil a oprýmkovaní myslivci se i se svými úlovky a trofejemi přesunuli na chatu do vnitrozemí, kde pokračovali v zábavě. Samozřejmě že za vydatné konzumace alkoholu. „Zajímalo by mne, co asi poví soudruh brigadýr na své „jelení“ biftečky“, zajímal se kuchtík. „No, jestli řekne něco špatného, tak se to určitě my dva dozvíme, dokonce možná v Domažlické base“, odvětil optimisticky provianťák.

Zase telefon. „Kuchyně“, ozval se kuchař a vzápětí ke mně natáhl ruku se sluchátkem. „Slyším“. Hušina. „Jo, naložil jsem ti“, mlel jsem plnými ústy do sluchátka a aniž jsem věnoval pozornost tomu, co říká, zavěsil jsem a běžel s talířem po schodech do přízemí. Z místnosti dozorčího jsem zaslechl smích. „Co je, Zdenále“, optal jsem se nechápavě. Kamarád byl v křeči, z očí mu tekly proudy slz a jenom hekal. Chvíli jsem se na něj díval a čekal až se uklidní. Je to hloupý pocit, když se někdo druhý zalyká smíchy, vy stojíte vedle něho a vůbec nevíte proč. „No, vymáčkni se konečně“, pobízel jsem kamaráda. „Taky bych se rád zasmál“. Talíř s biftečky jsem položil před Zdeňka, ještě jsem si ulomil kousek chleba, který jsem namočil do šťávy a s požitkem jej vložil do úst. 

Konečně se kamarád uklidnil. Nestalo se nic jiného, než že v době, kdy jsem byl v kuchyni, zazvonil telefon a rozčílená paní politruková se sháněla po manželovi. Zdeněk ji tedy přepojil hovor na lesáckou chatu, kde se důstojníci bavili a jen tak namátkou zmáčkl tlačítko pro příposlech. Paní politruková byla vzteky celá bez sebe, a to proto, že manžel slíbil jí a dětem k nedělnímu obědu svíčkovou a všichni tím myslí omáčku, tedy svíčkovou na smetaně a ne nějaké roštěnky a vůbec, kdo že bude oběd připravovat, když on zase vysedává s tou svou gulášovou generalitou a zítra mu bude jak po Silvestru…

Jak bylo poznat, paní zástupcová velitelová pro věci politické vůbec netušila, že řádná svíčková musí být před přípravou odleželá – a to ať už se peče vcelku,nebo ve formě bifteků, ať je z německého jelena,či z erární výsekové krávy.

Jen pro úplnost  dodám, že je navíc zcela vuřt,  jestli si na ní má pochutnat rodina velitele brigády anebo jejího lstivého manžela, kterého obalamutil ještě lstivější desátník PS  :-)





© AUTOR: Zdeněk Nagovský

Komentáře

Debužírování na rotě. (ADMIN - Pohraničník. - Mail - WWW)
To měl tak někdo štěstí,takhle si nacpat téřich flákotou divočiny :-) To já na rodě jen zažil houbařské gastronomické orgie,ale,o tom už jsem zde kdysi publikoval článek.
V souvislosti s tímto příběhem o svíčkovém obalamucení,probleskla mě hlavou vzpomínka,jak jsem kdysi na rotě v Trojmezí obalamutil našeho staršinu.

Výkonný praporčík 1.rPS Trojmezí byl postarší chlap v hodnosti nadpraporčíka. Rád si zahulákal po chodbách a ještě raději divočil vojáky,zejména nováčky.
Jednou měl službu opeačního (DDR) a nechal si donést od kuchaře šálek kávy.
Káva voněla na stole v místnosti DDR,ale staršina kamsi odběhl a jeho řev se ozýval z hloubky objektu.
Já zrovna přišel z terénu (měl jsem PH, tedy tzv."čmuchy") a dostal jsem velkou chuť na kafe.
Požádal jsem "bednistu" (DSP),aby zavolal do kuchyně,aby mě kuchař udělal jedno kafčo. Bednista volal a pak mě řekl: kuchař teď nemůže,divočí ho staršina.
Můj pohled padl na chladnoucí kafe na stole. Povídám: čí je to kafe? Staršinovo,odpověděl DSP.
Neváhal jsem a kafe jsem vyzunknul na tři loky,bylo už vlažné.
To bude staršina řvát,konstantoval DSP.
Nebude,povídám.
Vzal jsem šálek s kávovou sedlinou na dně,otočil kohoutkem horké vody nad umývadlem a lógr tou horkou vodou zalil.
Zamíchal jsem to celé a šálek položil na stůl.
A už se dolní chodbou rozléhalo hulákání staršiny,který,spokojen s tím,jak vydivočil vojáky,vracel se na místnost DDR.
Přišel,pozdravili jsme se,staršina se posadil,přisypal do "kávy" cukr,zamíchal - a vypil,ani okem nemrknul.
No a my s bednistou měli co dělat,abychom nevyprskli smíchy nad tím,jaký je staršina kávový fajnšmekr :-)
Povídka. (JIRKA - Mail - WWW)
Ahoj Zdeňku, povídka se jak jinak povedla, je vidět, že si mistr pera. Jen tak dál. I u nás na rotě se sem tam nějakým způsobem vykývalo s nadřízenými. Kolikrát žvýkali předpisově tři dny starý chléb(když si to vymysleli a chutná jím, proč jím ho nedopřát?) a záklaďáci jedli chléb čerstvý a ještě teplý. Zdraví Jirka
záměna (Pavel - Mail - WWW)
Právě u nás probíhají zvěřinové hody - i kdyby by jelen měl váhu krávy tak jeho svíčková je titěrná oproti hovězí, takže politruk byl myslivec na baterky když to nepoznal. A ještě pokud si pamatuji tak pro psy se vozilo hlavně skopové a pokud se objevilo hovězí tak jedině tele a to sice má malou svíčkovou, ale světlou - skoro jak vepřová panenka. Jelen ji má velmi tmavou. Naložením hovězí zbělá, kdežto zvěřina zčervená. Ty barvy neberte doslova - hovězí dostane trochu našedlý nádech, kdežto zvěřina o odstín zesvětlá.
re:záměna (Zdeněk Nagovský - Mail - WWW)
K tomu hovězímu-hovězí maso zbělá jen potud, pokud se naloží do nakyslého láku, tedy k předpokládané přípravě na smetaně (naše známá svíčková omáčka). Jestliže se nakládá do směsi oleje a divokého koření, tak nebělá. Tolik má pozdější kulinářská zkušenost.
Jo, záměna (Karel - Mail - WWW)
Pamatuji, jak na "našem" bigošském útvaru měl provianťák maňasa v mase ( a nejenom v něm ). Protože do útvarové jídelny docházeli i opičáci ( občanští pracovníci - tady chemici) v hojném počtu, nešlo jim prostě jenom tak jednoduše na měsíc změnit jídelníček pouze moučnou stravu a kádečka. Vyřešil to chlapec fikaně i když dost brutálně. Pomohli mu mladí ve službě romského původu. Do týdne byla většina psů v okolí nezvěstná a my záklaďáci jsme k údivu lampasáků jaksi odmítali jíst maso na denním menu. Sice jsme drželi pusu a s radostí koukali , jak opičákům a lampsákům chutná, ale až na pár, kteří to ochutnali a dokonce si chodili pro přídavek jsme to nejedli. Úplně mě přešla chuť na maso, když jsem na útvarovém psinci ( v nějakém skladním domku ) vyděl vypreparovanou kůži kolie a německého ovčáka. Nakonec se na to přišlo. Lépe řečeno proviantnímu staršinovi se nelíbilo, že maso je tak moc kořeněné a má chuť divočiny a udělal nárazovku v příručním proviantní skladu. Odtamtud se vypotácel, naložil kuchaře po směně do gazíku a odjel s němi do strážního muničního objektu. Co se dělo na místě nevím. Kuchaři mlčeli a ani pod pohružkou nic neřekli, ale vařili dál, akorát staršina se odhlásil z jídel a ani naši útvaroví lampasáci na vařenou stravu nechodili. Opičákům asi neřekli nic, protože těch naopak přibylo - asi jim pejsci moc šmakovali. :))
Re: záměna (ADMIN - Pohraničník. - Mail - WWW)
Karle,tak to je gastronomicky drsná story...
I když,třeba Číňané či Vitnamci by můj názor nesdíleli :-)
záměna (Karel - Mail - WWW)
S Číňany a Vietnamci nemám valné zkušenosti, ale obecně je známo, že kuchyně obou národů používá ke gurmánským pochoutkám i věci, které považuje Evropan za nejedlé, nechutné a odporující jeho představě, tedy i stravovací výchově. Ale mohu zase říci, že ze vzpomínek z vojny při kontaktu a soužití s vojskem sovětského svazu, že to byly taky nezapomenutelné hororově kulinářské perly. Taky jsem do té doby netušil, co všechno se dá sníst. I když soldáti rudé armády zase na nějaké vybroušené chuti svého uloveného proviantu nijak zvláště nebazírovali. Jim stačilo, že jejich pokrm byl teplý a bylo ho dostatek, dokonce ani jim nevadilo, že i po tepelné přípravě nevypadalo "menu" dostatečně jedlé a dokonce i dost málo neživé. Při vzpomínce na jejich základní stravu, otrubovou kaši, někdy maštěnou mogulem se nemohl nikdo divit, že vše ostatní a to v jakékoli formě považovali za hotovou pochoutku - i tehdy, čtyřicet let po velké vlastenecké. Ale nebudu tady čtenáře obšťastňovat konkrétní běžnou kuchyní prostého Ivana ve zbrani. Nechci nikomu kazit chuť zrovna před obědem. :)
Re: Karel (ADMIN - Pohraničník. - Mail - WWW)
Karle,
docela by mě zajímaly Tvé zkušeností s kuchyní a gastronomií vůbec u sovětské Střední skupiny vojsk.
Neboj,nejsme žádné slečinky,co tady budou omdlévat :-)
záměna (Karel - Mail - WWW)
Admine, u sovětu to nebylo jenom o kuchyni, ale o osobitému přístupu, tř. k vlastnímu životu, jejich mentalita vojáka byla taky daleko od té naší. Ale to by bylo na dlouho, tak to vezmu trochu heslovitě, nechci tady zbytečně nudit. Byl jsem za odměnu umístěn jistou dobu na Libavé, takže odsud taky vzpomínky na udatné soldáty sovětské armády. V prvé řadě byl dán velitelstvím tankodromu zákaz kontaktu s nimi, to samé měli nařízeno i oni vůči nám. Takže všechno probíhalo v jisté ilegalitě, na zapřenou. Po určité době jsem sám usoudil, že zákaz má jistou logiku a chrání nás od průserů, protože Ivani neznali míru, gór když měli upito. Pak o mimořádky nebyla nouze. A Ivané pili i v ostré bojové přípravě, ve dne v noci. Někdy prostě nebylo ani poznat, jestli je Ivan pouze unaven a nebo v těžkém deliriu. Takže poměrně velká ostražitost byla na místě. K sovětskému jídelníčku : dvakráte se mi poštěstilo zavítat do jejich jídelny na menáž ( asi snídaně) a jednou jsem byl při výdeji stravy při polní kuchyní. Při pobytu v jídelně se strava skládala z nějaké kaše ( prý otrubové) a černého chleba, plus čaj ( ten jsem nepil, ale údajně byl černý a pro starší vojáky sladký). Kaše byla slaná, nemastná a opravdu se nedalo usoudit z čeho vlastně pochází . Na oběd prý bývala polévka, boršč, který nahrazoval i druhé jídlo a samozřejmě zase kaše. Změnou byla slaná ryba, kterou jsem párkrát zahlídl a mí kolegové ve zbrani ji dokonce i ochutnali - údajně měla mít blízko k přesolenému slanečkovi. K polní kuchyni - byla polévka, boršč a kaše, plus chleba, ale nevyšel na všechny, takže mladí vojáci dostali brambory, samozřejmě syrové. Ještě taková perlička ohledně stravy bojově sloužících soldátu. Při pojíždění po vojenském újezdu jsme jednou narazili na odloučené stanoviště sov. armády. Šlo o dřevenou budku u polní cesty se závorou, kde byl sovětský voják. Ten nás tehdy prosil o nějaké jídlo a cigarety. Ptali jsme se ho, co tam dělá a jak dlouho tady je a jak vlastně vegetuje. Odpověděl nám, že je na místě už asi 14 dní, hlídá cestu do nikam, jeho jednotka ho tam jednou v noci vysadila a teď jenom čeká, až si na něj někdo zase vzpomene a odveze ho zpátky k jednotce. Jediný jídlo, které dostal na začátku byl pytel brambor a kostka margarínu, jinak nedostal nic – teda kromě patron a rozkazu nikoho nepouštět za závoru, což v našem případě za cigára velmi rád porušil. Podle peří a různých opečených i vysušených kožek kolem jeho stanoviště, bylo vidět, že snědl všechno, co se mu dostalo pod ruku, jedno v jakém stavu zvířátka konzumoval. Sám jsem při pohybu ve vojenském prostoru narazil na sovětské vojáky, kteří si něco opékali na ohni. Většinou to byli veverky, hraboši , havrani ? a jednou had. Tyhle dobrůtky opečené na střelném prachu, na plastice a bedýnkách od munice asi neměli tu správnou stravovací úpravu, která by nám připomínala alespoň vzdáleně chutnou pečínku. Musím taky podotknout, že se vojáci ani netrápili s nějakým stahováním kůže, či odpeřením před opékáním, to byla pro ně ztráta času. To asi tak v rychlosti co se do praxe vojáka ČLA týká s menáží vojsk sovětské Střední skupiny.
Ještě taková malá poznámečka, u obyčejných sovětských vojclů byl v kurzu Trimin, byla to tuba s pracím prostředkem, který byl dost agresivní. Sověti ho velmi rádi měnili za výstrojní a výzbrojní součástky a jiné věci, které mohla jejich armáda zde postrádat ( a bylo toho požehnaně). Zájem o tento produkt ale nebyl z důvodu jakési potřeby praní, ale z hygienických potřeb. Sověti používali Trimin jako body a hair šampón. Vidět napěněného Ivana prací pastou, která musela štípat jako čert, byl zážitek pro bohy - ale proti gustu žádný dišputát. :)
Střední skupina sovětských vojsk v ČSSR. (ADMIN - Pohraničník. - Mail - WWW)
Ty jo...
Docela drsné.
Samozřejmě,už jsem slyšel něúrekom historek o Rusácích,kteří sloužili v ČSSR.
Většina z nich byla podobná těm tvým.
Nu což,já nejsem ten,kdo by měl právo je nějak odsuzovat,nebo pokrytecky kritizovat.
Jen,když takové story čtu,nebo slýchávám,uvědomuji si,že není divu,že Rusové s jejich přístupem k životu jiných i svému,schopností snášet jakékoliv útrapy a nepřízně,jsou v podstatě neporazitelní. Naposledy se o tom myslím přesvědčil nějaký Adolf Hitler...
pro Karla (Jan - Mail - WWW)
Dobrý příspěvek. Ten příběh toho zapomenutého vojáka jen potvrzuje, že v Sovětské armádě si s řadovým vojákem nikdo moc hlavu nelámal. Nicméně mi to připomnělo jeden špičkový válečný film režiséra Fjodora Bondarčuka, který byl natočen v roce 2005 v koprodukci Ruska, Ukrajiny a Finska. Film se jmenuje 9. rota a odehrává se v závěru Sovětsko-Afghánské války. Děj filmu je založen na osudech jednotky výsadkářů SA vysazené vysoko v afghánských horách, která aby vůbec přežila, je mimo jiné nucena krást potraviny z vlastních zásobovacích kolon, které má ve skutečnosti chránit před povstalci. Ve finále tato jednotka ztratí veškeré spojení se svým velením a vede zoufalý boj o přežití s přesilou afghánkých povstalců a příslušníků speciálních jednotek pákistánské armády. Když na místo přiletí sovětské vrtulníky, je naživu již pouze jeden jediný voják, který se dozví, že veškeré operace byly už před časem zastaveny a armáda zahájila stahování z Afghánistánu.
Ten film je asi známý, ale je velmi dobře natočený i po technické stránce a je na internetu ke stažení.

U toho pracího prostředku TRIMIN mi to však připadá poněkud málo pravděpodobné. Trimin byl silně koncentrovaný saponátový prostředek ve formě jakéhosi gelu a používal se jako přídavek k praní silně znečistěných oděvů, montérek, pracovních kombinéz a pod. Pravdou však je, že v podobném balení (plastové polštářky) se u nás v té době prodávaly také ty nejlevnější vlasové šampony, které měly i podobnou konzistenci. Je tedy možné, že tady mohlo docházet k nějaké záměně v důsledku neznalosti jazyka a nelze ani vyloučit, že to těm chudákům poradila nějaká naše dobrá duše.
pro Jana (Karel - Mail - WWW)
Jako válečný dobrý, ale tak trochu tahá za nohu, některé věci mi přijdou méně uvěřitelné a někdy se neřekne úplná pravda ( tř. služba v Afghánistánu krátila základní vojenskou službu, pokud jde o zásobování i výzbroj, plus další, byly tyto jednotky naprosto na špici Sovětské armády), i když vcelku z toho sověti vychází dobře ( tím film rozhodně nekritizuji, stále ho vidím na špici podobně válečných ), ale mě se více líbí http://www.csfd.cz...skaya-krepost/ je tady více uvěřitelný ten charakteristický patos oddanosti vlasti, armádě a rodině a daleko lépe naturalisticky poodhalena i ruská duše při extrémní zátěži - ale asi vše záleží na vkusu diváka, že. :)
Ve věci Triminu musím říci, že samotní Ivani ho při směně za jiné věci přednostně vyžadovali . Určitě věděli, že jde o prací prostředek, ale když někdo viděl jejich mýdlo, tak vlastně pochopil, že Trimin musí být pro ně přepychový šampón. Krom toho v tubě ho bylo dost, za to tehdejší cestovní kopřivové ( myslím, že se tak jmenovaly) šampony byly na jedno použití a cena byla skoro stejná ). A dalším velmi důležitým aspektem , který jasně hovořil pro sapónový prostředek, byla jeho nezanedbatelná pěnivost, což bylo pro tehdejšího vojáka, záklaďáka byl jasný ukazatel kvality - znal to přece z rajónů. :)

Admine, nastavení sovětského, teď ruského člověka je opravdu někde jinde, otázkou ale zůstává, jestli dnešní doba i na něj není trochu moc..)
slavkov (lizanec radek - Mail - WWW)
Ted trochu obočím,on již v roce 1805 poznal dopisovatel anglických listu the times,u Slavkova, že ruští vojáci jsou vyjímeční,co se týká služby a války-malí vzrustem,podsadití,bez jídla vydrží několik dní,u slavkova ulehali obnažení do puli těla pod deky,je příkladná jejich neohroženost a pohrdání smrtí,kdy si dělají legraci když dělová kule najde svuj cíl.Rákosky poddustojníka se bojí více než,kulek, kartáču,šavlí,zranění, smrti.Po bitvě kdyz francouz zbíral odhozené zbraně,prohlédli řady ruských tornister, které se do utoku odkládaly, ve všech našli obyčejné snopy obilí.Taková armáda je neporazitelná,at to bylo za napoleonských válek, velké vlastenecké.Holt ruská duše je zvláštní.Tímto malým příspěvkem vzdávám holt ruské armádě a vykonu ruského vojáka,doufám že mě zato neosoudíte.
Slavkov, Radek L. (Zdeněk Nagovský - Mail - WWW)
Trochu tvůj hold ruským vojákům odlehčím-kdyby před ně Napoleon postavil kotel "svíčkové", myslím si, že by s nimi ani nemusel válčit.
Pro Z. Nagovského (Jan - Mail - WWW)
Není třeba chodit tak daleko do historie. Je zadokumentováno, že podobnou taktiku několikrát použili finští obránci v průběhu zimní války 1939/40 se Sovětským svazem, kdy museli čelit obrovské početní převaze, avšak značně promrzlé a neuvěřitelně vyhladovělé sovětské pěchoty. Sovětský útok spolehlivě ztroskotal jakmile útočníci narazili v prvním "dobytém" zákopu na várnice s finskou klobásovou polévkou. Ta polévka byla tehdy základní, v podstatě jediná, avšak v exstrémně mrazivém prostředí, osvědčená strava finských vojáků a i pro samotné ruské vojíny to byla v té válce mnohdy jediná motivace k boji a nemohli odolat. Zní to dneska neuvěřitelně , ale i tak to bylo.
promrzlí Rusové (kakov - Mail - WWW)
ačkoliv se mnoha nezalým může zdát jako lež, že ve Fin-Ru válce rusové byli promzlí, tak problém byl v ruském velení, většina jednotek poslaných do útoku, byly jednotky z teplých kraů SSSR (pokud vím hlavně ukrajina), kde zimní výstroj nebyla tolik potřeba a proto jí jednotky neměly (myšleno zimní výstroj pro podmínky na Leningradsku)
pro Kakov (Jan - Mail - WWW)
Logistika a zásobování, to vždycky bývala slabina Sovětské armády. Akce ve Finsku, která byla mimo jiné snad nejhůře naplánovanou bojovou operací v dějinách válčení, probíhala v arktických podmínkách a ruští vojáci tam po tisících umírali i na celkem banální zranění, které by v jiných klimatických podmínkách bez problémů ustáli bez vážnějších následků.
Zajímavostí bylo, že Hitler toto střetnutí velmi bedlivě sledoval a na základě jeho výsledku dospěl ke zcela chybnému a tragickému závěru, že "Rusko je kolos na hliněných nohách" a v následující válce proti SSSR, se v mnoha směrech dopouštěl stejných chyb, jako Stalin ve Finsku .
Ještě pamatuji (Karel - Mail - WWW)
na jistá slova jednoho mladšího lejtěnanta, velmi úspěšně zapojeného do barterového obchodu, který nám po jednom denaturovaném dýchanku jen tak na okraj sděloval radosti a strasti velitelského kádru krásnyj armiji - velitel, který nemá přiměřené ztráty ( tím myslel i mírový stav, ) není generalitou považován za dobrého velitele, taky to podle toho na tankodromu vypadalo.:)
pro Jan (kakov - Mail - WWW)
mohu prosím vědět, jaké stejné chyby máte na mysli?

(neberte to prosím, jako rýpání, jen by mě zajímal Váš názor)
pro Kakov (Jan - Mail - WWW)
Jednalo se především o zásadně chybná strategická rozhodnutí, která podle mého názoru vycházela především z :
- Podcenění (i neznalosti) možností a ekonomického potenciálu sovětského průmyslu
- Absolutní podcenění protivníka z hlediska jeho odhodlání k obraně své země. Hitler, podobně jako Stalin v případě Finů, celkem neodůvodněně předpokládal, že Rusové budou masově přebíhat na stranu německé armády a že intervence bude vítána. To se sice, zejména v počátku tažení stávalo, ale z hlediska rozsahu konfliktu to nemělo žádný strategický význam.
- Hrubé přecenění možností vlastních sil při uskutečňování válečných operací na tak velkém území, kdy s prodlužujícími se zásobovacími trasami útoky ztratily na počáteční dynamice.
- Absolutní nedostatek, ignorance a podcenění zpravodajských informací o silách protivníka, podmínkách a prostředí ve kterém budou operace probíhat.
V této souvislosti není nezajímavé, že Hitler byl do poslední chvíle přesvědčen, že zejména v okolí Moskvy je vybudována hustí síť kvalitních silnic a dálnic, což usnadní pohyby tankových a mechanizovaných útvarů. Ve skutečnosti však na hlavním směru německého útoku na Moskvu byly pouze dvě komunikace, které šly takto využít. Na severozápadním směru se jednalo o tzv. Volokolamskou silnici ( ta jako jediná měla v té době asfaltový povrch) a poněkud jižněji to byla tzv. Možajská cesta, což tehdy byla obyčejná šotolinová, dost úzká silnice mezi lesy, taková "okreska". S příchodem dešťů na podzim 1941, se nakonec ukázalo, že pohyb německých mechanizovaných a tankových částí směrem na Moskvu, je mimo tyto komunikace prakticky nemožný , nebo jen velice obtížný. Je tedy samozřejmé, že o tyto dvě komunikace se nakonec svedly ty nejurputnější boje a Němci zde přišli o značnou část (ne-li o většinu) své obrněné techniky u Moskvy. Nutno také poznamenat, že Němci se zde z taktického hlediska dostali do velmi podobných složitostí jako Rusové na Karelské šíji ve válce s Finskem v roce 1939/40. V roce 1988 jsem měl možnost na těchto komunikacích osobně vidět místa, kde byly zastaveny útoky německých vojsk. Bylo to dost působivé, protože i po tak dlouhé době bylo vidět, že terén zde byl doslova přeorán v důsledku dělostřelecké palby a leteckých útoků. Jsou zde vybudovány památníky a k vidění tu jsou i fotografie pořízené bezprostředně po zastavení německých útoků, ze kterých je patrné, že obě komunikace byly po ukončení bojů v dlouhých úsecích doslova zataraseny zničenými německými tanky a obrněnou technikou.
Nicméně těch podobností by se našlo i více, ale to už jsem se ale dostal sakra daleko od tématu.