Vojenské Vánoce - příběh ze státní hranice.

               Moje nejkrásnější Vánoce.

Určitě byly na čáře. Sedmdesátá léta nebyla nijak přívětivá i přes jejich některá nesporná pozitiva.  Starej (velitel roty pohraniční stráže) avízoval už tři týdny před svátky, že by se měli do služeb o Vánocích zapojit svazáčtí funkcionáři, mladí komunisté, ale nikde jsem od svých "soukmenovců" žádnou aktivitu a nadšení neviděl.

   Mohli jsme se u něj přihlásit i mimo služební postup. Díky přehledné situaci v terénu a dobré sněhové pokrývce byly plánovány jen kontrolní hlídky hraničního pásma ve dne, důkladné kontroly nástrahových systému a členitý úsek naší roty připadl k nepřetržité ostraze jen v prostoru statisticky předpokládaného náporu. Přesah – takzvaný.  Sdělil jsem mu svojí nabídku když jsme se setkali při mytí rukou na WC – tam se nezdraví, nezařazuje, nevystupuje vojensky, ale jen v rámci občanské slušnosti. 

  „Jo, dobrý, ale bude problém k vám někoho vybrat“. Vybral – Vencu. Bylo to jen proto, že se nepřímo hlásil sám. Měl jsem tedy dostat jednoho z největších flinků roty. Nesabotoval službu. Byl flinkem už svým „občanským založením“. Ale jinak špatný nebyl. No budiž, budu se snažit případný průšvih s ním minimalizovat. Takzvaný „přesah“ na Štědrý den obnášel službu od pěti od rána do jedenácti, dále od jedné do pěti odpoledne, potom od šesti do jedenácté noční, pak další dvouhodinová přestávka s ukončením o šesté ranní. Bylo to i s překrýváním časů na střídání. Další hlídky na tom byly časově včetně odpočinku nepochybně lépe než hlídka na stanovišti Polská chata.

    Olina – moje služební čubina si asi svoje psí Vánoce neuvědomovala. Byl to pro ni zimní den jako každý jiný. Po denní šichtě jsme šli na Štědrovečerní večeři, ale jídelna už byla vyklizená a pévéesku (politickovýchovnou světnici) ještě kluci nevyzdobili a nepřipravili na slavnostní večeři. Večeři jsme tedy přijali sedící na bedničkách od zeleniny a jedli na výdejním pultíku s Petrem. Trenčíňákem. Paťatý, šlachovitý Slovák se před jídlem zbožně pomodlil. Měl celý den dvouhodinovky odpočinku a služby strážného u objektu. Trpělivě jsme chvilku čekali, než jeho rty ševelivě dokončily motlitbu. Páni dobrý – tohle tak vidět naše „vrchnost“! Pak jsme se teprve pustili do jídla. Rybí polévka se smaženou houskou - non plus ultra, vepřový řízek - jak sloní ucho, vonící smažený kapr, hora bramborového salátu. K dochucení dvě kolečka citronu.

„Služebníci, tady máte něco s sebou“. 
Věčně špinavě umaštěný kuchař Honza nám pohodil na výdejní pultík v alobalu zabalené přilepšení, nadité papírové sáčky se sladkostmi. K tomu dvě polní láhve s horkým obsahem. Tvářil se znuděně, otráveně a naštvaně. Ale věděli jsme, že to pro nás dělá rád. Chtěl se ukázat a to ostatní byla jen jeho maska. Pevné podání ruky do výdejního okénka s úmyslem přání veselých Vánoc, ale další slova nějak z krku ven nelezla :
„Tak, Honzo…“.
„Jo, Vám taky…“  ale ani z okénka jsme neslyšeli více.

Na výdejním okénku byl o vánočním čase položený podnos s vánočním cukrovím. Rodiče nám jej hojně posílali na přilepšenou. Obvykle každý obdarovaný ochutnal svůj oblíbený druh a vše ostatní dal do kuchyně. Tady kuchaři postupně směsice sladkého přilepšení dávali na podnos místo obvyklých kbelíků se sádlem a marmeládou. 
Jeden z kontrolních orgánů před vánoci tento zvyk obdivoval a neváhal pak poslat řidiče z praporu s velkou krabicí. Tu sbírku udělal mezi vojáky z povolání, kteří různě velkými dávkami přispěli na rotu bohem zapomenutou a sněhem zasypanou. Vánoční pečivo a cukroví jsme pak zobali až do konce února.

Pak nástup k další činnosti. Černé kanady s lyžařskou podešví ve vysokém lesku, bílé zastíráky, mdle lesklé hlavně samopalů, brašna se signální pistolí a osmi náboji, telefonní mikropojítka, šedesátka ostrých do samopalu, dvoje pouta, mošna s jídlem a polní láhev s čajem. 

Jako velitel hlídky jsem hlásil připravenost do služby. Operační důstojník roty, politruk, nadporučík si nechal předložit zbraně, pozorně očima i svými krátkými roubíkovými prsty prohlédl výstroj i výzbroj. Beze slov. Věděli jsme, že jeho mlčení – mlčení pedanta, je pro nás uznáním.  
„Schopni?“ – zkrátil otázku, zda je hlídka schopna výkonu služby k ochraně státní hranice ve svěřeném úseku. Kouknu na Vencu – jen pokývl hlavou. Zahlásil jsem 
„Ano.“
Následovalo poučení, které jsme už tolikrát slyšeli. Dotazy jsme žádné neměli. Překvapivá byla ale slova důstojníka na závěr.
„Kluci, neblbněte… Vaší doma… Vraťte se mi v pořádku, ať ty příští…“
Vyšel s námi před budovu. Nabíjíme pod jeho dozorem samopaly, připínáme lyže a vyjíždíme. Za půl hodinky jsme všichni tři – přidala se k nám i moje čubina Olina, vyjížděli na Polskou chatu. Nikdo nevěděl, z čeho vzniklo označení tohoto stanoviště. Miloš s Jindrou i se Zitou jsou už připraveni opustit stanoviště.
Střídáme se s nimi bez přání šťastných a veselých Vánoc – jen podáním ruky. Kruci – kde se to najednou bere, vždycky se tohle všechno nejednou obešlo jen se zahučeným „Ahoj“?

Začíná nám normální běžný výkon služby. Z dřevěného malého oborohu na lyžích objíždíme v pravidelných intervalech na obě strany svěřeného úseku. Vencu jsem nepřistihl při tom, že by schoulený na stanovišti spal. Stál před přístřeškem, samopal na řemenu na prsou při každém střídání. Nemluvíme spolu. Stačí nám jen pohled, kývnutí hlavy, zvednutý palec, posunek bradou. Pod stříškou mi Olina signalizuje vrčením nebezpečí zpoza drátů. Pohled na svítící ciferník hodinek mě potvrzuje o tom, že ve svůj pravidelný čas přichází k Ježovému potoku malé stádo srnek pít vodu. Infradalekohled mě ujišťuje, že tomu tak skutečně je. Daly by se podle nich řídit hodinky – je 21:45.  Nos, uši a brada nám spolehlivě signalizují další zesilování mrazu. Za další půlhodinu se Olina natočí k příchodové lyžnici. Slyšíme při střídání na stanovišti šustění lyží. Jsou ještě daleko. Pár kývnutí hlavy, domluvené výmluvné signály rukou a čekání…


Lyžař se objevuje v jasné noci na malém paloučku mezi drátěným zátarasem a okrajem lesa, který je blíže do vnitrozemí.. 
„Stůj!“ ozve se lyžaři zprava kousek za jeho zády Vencům hlas.
Zákonitě se musel tím směrem otočit. Otočil se. Odlepuji se od silného smrku. Stojím dobrých dvacet metrů před ním. Mám jej v dobrém výhledu, noc je jasná a mrazivá. Lyžař dostává další výzvu, tentokráte ode mne : Zarachocení závěru osmapadesátky beze slov. Zezadu zase Vaškova výzva :
„Zvolání!“. Lyžař chvilku neodpovídá, asi takové přivítání nečekal. Krátce ho osvětlí zase ze předu ostrý paprsek mé baterky. Musel z toho být trochu rozházený.
„Celta“ – hlesne lyžař.
„Cetviny“ – ozýváme se mu současně oba dva – s Vencou.

Zaujímám předpisový postoj na lyžích, nadechuji se k podání hlášení. Lyžař – „starej“ reaguje po svém. Ukazováček přes rty a gesto ke vchodu do přístřešku. Sundaváme lyže všichni tři a vcházíme dovnitř. Vlastně čtyři. I Olina. Do teď dodržovala mé posunkové pokyny a „starého“ zná. I on párkrát chodil vařit psům a krmit je, když jsme byli v terénu na pohraničních akcích. Uměl se postavit ke každé práci na rotě – uvařit pro mančaft, opravit Gazika, uvařit pro psy, uměl vzít do ruky sekeru i motorovou pilu, opravil radiostanici i telefonní ústřednu, nikdo mu nemohl konkurovat ve střeleckých výsledcích z jakýchkoli zbraní. Získal si tím tichý obdiv a neformální autoritu. Naší ostudou bylo, že jsme mu nestačili ani na překážkové dráze – opičárně, neboli kripldráze. Byl o dobrých patnáct let starší než my – dvacetiletí mladíci a všechny nás nechával za sebou…

„Tak co, jak je ?“ ptá se pohodlně rozložený na lavičce.
„Dobrý“ odpovídáme oba dva. Bůhví proč potichu. Uvnitř oborohu nás nemůže nikdo slyšet.
„A Vy?“ ptám se přidrzle.
„Normálně“ 

Moc normální to asi nebylo. Měl doma ženu a tři dcery jak píšťaly varhan. Přezdívali jsme jim mens…. komando. Měl je dobře vycepované, ale ony jeho také.  
Olina otáčí hlavu a dívá se po jednotlivých řečnících, tak jak mluvíme. Starej vyndavá z kapsy bundy Marici s filtrem. Bereme si od něj nabízené oba dva s Vencou bez poděkování. Zapalujeme si všichni tři. Kouříme mlčky, se skloněnými hlavami. Každý pohroužený do svých myšlenek. Jen Olina si nás střídavě prohlíží. Je jí divné, že je ticho a že se jí nikdo nevěnuje. Pak se schoulí pod lavici na svoji houni s výrazem: „Tak si trhněte…“


   Nabízíme veliteli jídlo. Zavrtí hlavou. Podávám mu čutoru s čajem. Na tu přikývne. Ale průšvih – z otevřené láhve se line nevýrazná, ale znatelná vůně rumu. Ohryzek na krku veliteli poskakuje s jednotlivými velkými loky. Pak zbytek láhve s klidem a pohodou vylije do sněhu. Kolik? Napadá mě. Kolik vyfasuji a jakých – tichých, s krumpáčem, s dekou, ostrých? To všechno jsou druhy trestů, jak oficiálních, tak na rotě neoficiálních, které může „starej“ rozdat. Kloním hlavu. Můj průšvih. Jsem komandýr hlídky. Nenapil jsem se, ale - bude to zlé? Nemohu za to, že nám Honza uvařil čaj „výživnější“ než obvykle. 
Dokouřeno, vypito, vylito. Starej vychází ze sroubku. Musí hodně sehnout svojí vysokou kostnatou postavu v nízkém vchodu. Připne lyže, sundá rukavici z pravačky. Jeho ruka je teplá, stisk ruky nijak silácký, ale cítíme ho oba dva. 
„Tak dál bez průseru, bojovníci, jo?“. Odjíždí. On, koho jsme nikdo nikdy neslyšeli, že by někoho z podřízených (ať už lampasáků nebo záklaďáků) takto oslovoval. Olina ho doprovází několika veselými skoky, pak se ke mně vrací, když vidí, že o ni nejeví zájem. 


Ještě dvakrát dvě obchůzky a zase nás střídá další hlídka. Ke dvouhodinové přestávce jedeme smutně. Naposledy se otáčím k malému sroubku v terénní vlně – kdybych tohle všechno viděl na fotografii, jednoznačně bych jí označil za kýč. Stromky pokryté jiskřivým čerstvým prašanem. Vánoční stromky bez ozdob, ale neuvěřitelně krásné.  O přestávce čicháme nenapodobitelný těžký zápach sušárny. Výpary ovčích kožichů a ještě těžší zápach propocených kanad a ponožek. Nějak se nám nechce jít na ložnici a zavrtat se na tu krátkou dobu do spacáků.  Klimbáme na lavici pod věšáky. Na stropě se míhají červené střípky z mezer plotýnky násypných kamen. Naposledy vyrážíme dorazit služební šichtu. I ten zbytek je klidný, jen z bavorského městečka Heidmühle k nám zaznívá z reproduktorů „Stielle nacht, Heilige nacht…“

Končíme. Vracíme se k budově roty.  Dozorčí roty velí :
„Proti jezerní stěně – zbraň vybíjet!“ Následuje vyjmutí zásobníků, rána jistoty. Místo úsměvu jen jakýsi úšklebek. Špekoun Honza nás čeká na malém nádvoříčku roty. Opřený o klandr zábradlí, v klidu pokuřuje. Přes bílý zamaštěný kuchařský oděv má dlouhý kožich. Vaří nám zakázanou (Bůhsámví proč zakázanou) zrnkovou kávu, nabízí ameriky. Svačíme, nebo spíše snídáme před spánkem, zase u výdejního okénka kuchyně. I na Honzovi je vidět, že nespal. Smažil průběžně řízky, sám si i myl nádobí, přilepšoval, obsluhoval na pévésce. Zanedlouho bude pro ostatní vyhlášený budíček. 

  Radiostanicí nás volá strážný Petr. Máme už za sebou zahlášení ukončení a návrat ze služby u operačního důstojníka. Že by nám chtěl Petr popřát veselý Hod Boží Vánoční? Vycházíme k němu ven do mrazivého rána bez oteplovacích doplňků. Samopal už má vybitý. Ptá se lakonicky :
„Čistů, aľebo voňavů?“
Co blbne? Napadá mne. Pak ale než jsme mu stačili odpovědět, poskakuje po kamenech Jezerního potoka, aby nezanechal otisky stop ve sněhu a za chvíli přináší dvě láhve. Vodka a borovička. Chladily se v nemrznoucím průtoku. Ulízneme důkladně všichni čtyři z každé láhve. Petr vyndavá z kapsy stroužky česneku jako kamufláže na nečistý dech.. Žvýkáme všichni čtyři – Venca, Honza, Petr i já. Vidíme se takto v životě možná naposledy. Spíše určitě. A skutečně – od té doby jsme se od toho den už nikdy v civilu nesešli. A více než určitě se asi ani nesejdeme… 


Potom už stačily jen podání ruky; bez květnatých blahopřání o příjemných svátcích vánočních. Nikomu z nás by to nevyšlo z huby. To šlo všechno do pr… - do pryč. Objímali jsme jeden druhého a  popotahovali nosem. To že se nám krabatily brady zaplaťbůh nebylo vidět. Jo – ukápla, ale byla tma. Nebylo to ani nostalgií nad Vánočními svátky. Bylo to proto, že to tak bylo a asi být muselo… 


Ráno, krátce po tom, co jsme se zavrtali do spacích pytlů na hod Boží vánoční nás probudila krátkým přerušovaným houkáním siréna pohraničního poplachu. Na chodbu u dozorčího roty po mě jako další doběhli Venca (tak to je ten flink?), Petr trenčíňák a Honza kuchař. Všichni tři toho museli mít za celý den a noc plné zuby.  
„Pravá pět, jde to do zahraničí“ věcně nás úkoloval operační důstojník. Poplachová pohotovostní skupina „mlaďasů“ tam zahaprovala, jak se později ukázalo. Při poplachu vždycky jako záložní poplachová skupina vybíhal psovod, který doběhl na nástupiště jako první a po něm střelec první v nástupním pořadí. Dva jsme tedy měli vybíhat jako záložní poplachovka, kterou nikdo jmenovitě neurčoval. Šlo o rychlost, složení hlídek se zapisovalo do záznamu o průběhu služby u operačního důstojníka až dodatečně.  Nastoupili jsme první čtyři. Nikdo nás neurčil, nikdo nás nebudil přednostně, nikdo nás ani nebrzdil. Tenkrát takto prvně, pak nás čtyři rozdělil později až odchod do civilu. 



(C) AUTOR:  Michal Jezerák 

ILUSTRAČNÍ FOTOGRAFIE:  

Klub vojenské a policejní historie Československo.
https://www.facebook.com/pages/Klub-vojensk%C3%A9-a-policejn%C3%AD-historie-%C4%8Ceskoslovensko-%C4%8CSLA-PS-SNB-LM-KVH/109222285770173

Petr P. 
https://www.facebook.com/petpaz62




Zajímá vás téma vojenské Vánoce u PS? 
Čtěte více:  

Štědrý večer na Divokém dvoře.

http://pohranicnik.blogspot.cz/2012/06/stedry-vecer-na-divokem-dvore.html


Vánoční příběh z pohraniční roty .
http://pohranicnik.blogspot.cz/2012/06/vanocni-pribeh-z-pohranicni-roty.html

VÝZVA! 



Pokud někdo z vás, bývalých pohraničníků, nosí v hlavě


 vzpomínku na téma "Vojenský Silvestr" - lhostejno,zda 


přímo ze státní hranice,nebo týlové jednotky PS - sem s ním! 



Stačí jej sepsat a poslat na můj E-MAIL 

pohranicnik@bloguje.cz 


Není třeba,aby byl stylisticky dokonalý,ba ani pravopisné


chyby nevadí,neboť mám spolupracující korektorku,která jej 


upraví do spisovné češtiny. 


Příběh/článek/vzpomínku bych pak publikoval před 


31.prosincem na weblogu POHRANIČNÍK. 


Samozřejmě,pokud si to autor nebude přát,jeho identita


nebude zveřejněna. Díky!