Nebyly
na naší rotě nijak časté a navíc omezené jen na dva měsíce prázdnin
s nutným dodržením režimu pohybu v hraničním pásmu. Pokud však za nějakým pohraničníkem návštěva
přijela, nebyl problém ji nahlásit předem a dokonce bylo i dovoleno, aby mohla
přijet až na rotu autem – pokud jej rodinní příslušníci měli k dispozici.
Typ, barvu a státní poznávací značku jsme rovněž museli hlásit předem včetně
jmen posádky.
První návštěva mých rodičů a sestry
se uskutečnila v srpnu, kdy nám dozrávaly borůvky – v našich
podmínkách velké jak nehet na palci ruky. Vstával jsem po noční šichtě, čekalo
mě „hávéčko“ – hraniční volno. Dozorčí mě vyrozuměl, že už dorazili. Než jsem
se stačil opláchnout a obléct, před vchodem už máma rozdávala klukům štrůdl.
Pryč byl zájem o atraktivní pěší turistky… Mezi funěním a pomlaskáváním se
ozývaly jen útržky slov „hm, no teda, bézva“. I umaštěný kuchař se připojil
svým znaleckým posudkem : „Rozinky, nastrouhané mandle, vlašské ořechy, para
ořechy, skořice a vanilka.“ Kdosi přinesl džbán čaje a hrnky.
S rodiči probíráme, co je ve
vsi nového, jak „válčí“ sestra ve škole,
jak si vede náš fotbalový Slavoj. Celkově vládne pohoda až do doby, než
z malého dvojdomku přichází velitel roty.
No nesměl by to být táta, aby si s ním nešel popovídat. Není slušné poslouchat cizí hovory. Po chvíli
se na tváři komandýra objevil úsměv. Při hovoru chvílemi kroutil záporně
hlavou, chvílemi s úsměvem přikyvoval.
Pochopitelně, že se musela přidat i maminka…
No nazdar, to jste mě hezky museli
zdrbnout pomyslel jsem si. Ale s tím holt nic nenadělám. „Starej“ v pohodě přešel
k mlaskající skupince, opřené o klandr před rotou. Čtyři se odlepili od
zábradlí a za chvíli se vrátili s dvěma pětilitrovými lahvemi od okurek.
Paťatý, malý, sporý Slovák Peter se samopalem – kruci! Vždyť žádnou službu
nemá, tak co se děje?
„Dojděte si na Kameňák vlevo za kotce.“ zaúkoloval nás velitel. Sbírali jsme ručně, čistě. Velitel k smrti nenáviděl hřebeny na česání borůvek. Bylo mi jasné, že jej maminka „ukecala“ ke sběru . Táta se pohodlně natáhl do mechu a podřimoval s hustým chrápáním Máma ho tentokráte neokřikovala, jak to obvykle doma dělávala. Za hodinu a půl jsme měli nasbíráno a v pohodě se vrátili. Kuchař, který se na sběrové akci podílel, mi pak přinesl několik masových a rybích konzerv – „To máš pro tátu, ať si vynahradí tu bídu v Darmstadtu.“ Můj i jeho táta tam byli za války totálně nasazeni a až setkání s Honzou na vojně je opět po dlouhých letech spojilo. Jen díky tomu, že jsem domů napsal, že sloužím s kamarádem, jehož otec byl za války a v téže době v Reichu na stejném místě.
Chodilo to tak – kdykoli někomu
přijela předem hlášená návštěva, šli jsme už i předem na borůvky a na houby,
které si pak návštěva odvezla. Kdo měl volno a čas, šel vždy. Nechodili však
bohužel všichni, kdo k tomu možnost měli…
Specifickým druhem návštěv byly
návštěvy „vrchnostenské“.
Výjímečnost trojmezí
přitahovala. Bylo nás několik málo
vyvolených, kteří jsme byli „postiženi“ důvěrou a mohli je doprovázet . Obvykle
mimo službu, v době „hávečka“. Jednou jsem takto dostal za úkol doprovázet
na pěší výlet důstojníka ze Smíchova. Tedy z hlavního velitelství PS a
OSH. Manželský pár s asi desetiletým děvčetem přijeli v určený čas.
Už jsem je čekal. Podle zaúkolování jen s malou radiostanicí, třicítkou
ostrých v sapíku a krabičkou Maric s filtrem v kapse. Trasa byla předem určená.
Zahlásil jsem se
salutem a představením :
„Svobodník
H. Jsem určen k vašemu doprovodu. Budeme postupovat po prochozené pěšině.
Je zákaz přecházet státní hranici a
navazovat hovory s osobami přes hranici…“
„Už jsem je také zaúkoloval. Všechno
bude jak má být.“ Muž mi předložil služební průkaz vojáka PS a vyšli jsme.
Krpál po jezerní stěně zvládali dobře. První poskakovala jejich dcerka, za ní
mamina, pak nadporučík a v závěsu za nimi moje maličkost.
Ilustrační obrázek.
Stiftterova
vyhlídka, obelisk památníku, Plechý, trojmezný hraniční mezník. Ten den jsme
nepotkali na hranici nikoho. Pro děvčátko byl ohromný zážitek, že mohla na
chvíli sedět zadečkem ve třech státech najednou.
Ilustrační obrázek.
Návrat
začal svačinou, kterou nadporučík vybalil z vojenské plné polní. Řízek,
chleba, ředkvičky, salátovka okurka, sůl.
„Schovejte
tu cigaretu, tu až po jídle“, vybízel mě k jídlu nadporučík.
Poděkoval jsem mu, ale i se ženou
naléhali. Marně jsem se vymlouval, že nemám ani chuť, ani hlad, že se
dostatečně najím na rotě, kde na mne bude čekat za chvíli večeře. Byli
neoblomní. Po jídle mě nadporučík požádal o cigaretu.
„Nó,
ještě abys začal znovu! Máme těch problémů málo?“ okřikla ho žena. Netaktně jsem se (byť s omluvou) jsem se
zeptal v čem jsou ty jejich problémy.
Dcerka byla postižena astmatem. Při tom ale Jezerní stěnu vyběhla čiperně
a ani po cestě na ní nebyly viditelné nějaké problémy.
„Nezlobte
se, ale já jsem neurčoval rychlost postupu“. Předem mi to neřekli. Kdyby se
s malou něco stalo, nevím, co bych v tu chvíli dělal.
„To
je v pořádku. Foukačky máme s sebou. A ten váš čistý vzduch jí
prospěl. Chcete ještě? Máme ale už jen chleba a housky s máslem, salámem a
sýrem.“ Najedl jsem dosyta. V pomalejším tempu se vracíme z kopce
dolů. Není to však tím, že by byli unaveni.
„Máte
tady krásně. Chtělo by to více času na procházku. Mohl by ses dát přeložit.“ zhodnotila
výlet žena.
Vrátili
jsme se ve stanoveném čase. Strážný nás na příchodu viděl, zavolal dozorčího a
v jeho přítomnosti jsem vybíjel samopal proti jezerní stěně. Periferním
viděním jsem spatřil oba dva s peněženkami v rukou. O něčem se
podrážděnými hlasy dohadovali. Slušnost
byla se rozloučit, ale i vojensky zahlásit.
„Doprovod
ukončen bez závad. Děkuji vám za kázeň
při vycházce.“
"Ty
konislave" (to byla nejsprostější nadávka mezi námi – označení tupce a blboně)
pomyslel jsem si. Hlásit lampasákovi poděkování za jeho kázeň na vycházce? Až
po té co, mi toto hlášení opustilo chlebový otvor jsem si uvědomil stupiditu
vyřčeného. Ale vyřčené slovo zpět nedostaneš ani pohraniční hlídkou Plešného
jezera, natož párem volů… To mi v hlavě probíhalo – ale bohužel pozdě.
„Děkujeme. A tady máš na pivo, až se
dostaneš na vycházku dolů.“ Nadporučík mi podával „Žižku“ – tedy bankovku
v nominální hodnotě 25,- Kčs. Pro vojáka základní vojenské služby
v roce 1973 to bylo peněz jak vody z Plešňáku… Zase nastalo handrkování. I
tady jsem to prohrál…
Podání
ruky, nashledanou. Děvčátko ukázalo na
samopal :
„Je to těžký, ten puškosamopal?“
Ruce jí trochu propadly na váhou „koktavého železa“
„A
ještě si k tomu musíš přibrat i krmivo do něj“ Rodiče se jen usmívali.
Pak už jen jejich odjezd, zamávání
z auta. Žižka v kapse
bundokošile slibně zahříval. Zůstala vzpomínka : Potkal jsem lidi. Nejsou
špatní.
Tedy
tento důstojník mě úkoloval k doprovodu tříčlenné skupiny. Hodinu před
jejich avizovaným příjezdem jsme oba „stepovali“ se strážným u závory. Asi 4x
mě poslal přeleštit kanady, neboť jejich
lesk se mu nezdál příliš intenzivní a na příslušné úrovni.
Konečně jsme se dočkali. Politrukova
pravá ruka zavibrovala u okraje kšiltu brigadýrky jak jazýček ladičky. Jeho
hlášení museli slyšet i zpravodajské služby v Bayreuthu… Někdy byl svým
hlasem schopný vzbudit i padlé ze Slovenského národního povstání k povstání
k dalším akcím…
Komu byl ten muž náměstkem, jsem
zjistil až později. Politruk mě,
v nastalé jeho vyplašenosti, představil jako vojína, byť „frajtrfrčky“
jsem nikomu neukradl a byly mi souzeny příslušným kázeňským rozkazem. Muž –
pořízek s vlnitými silně šedivými vlasy si mne zrentgenoval od paty až po
krátký sestřih vlasů včetně zmiňovaného hodnostního označení. Asi si prohlédl i
čistotu mých erárních zelených trenclí. Tedy alespoň tento pocit jsem měl. Soudruh náměstek hlášení přijal řečí, která
byla směsicí spisovné a obecné češtiny, ruštiny, ukrajinštiny a snad i nějakého
dalšího (turkotatarského či jakého) jazyka. Malinově červené vlhké silné rty mi
nepřipadaly chlapské, působili nepříjemně. Dodnes nevím, jaká byla jeho
jazyková fundovanost. Stačil jsem jen zvednout ruku k salutu a představit
se. Dloubnutí politruka do žeber mě upozornilo, abych neblbnul.
Děvče mne nijak nezaujalo, ale její
maminka silně. Jednak pro intenzitu proslulé univerzální voňavky (tj. pro muže
i pro ženy) „Duchy Moskvy“ a vlasy načesané do drdolu, který byl módní
v jedné východní zemi dlouhá léta i po II. sv. válce.
Ilustrační obrázek.
Doprovod byl po obvyklé trase. Jenom svačina byla na čtvero pokračování. Obvykle, když jsem si zapaloval cigaretu, nebo leštil kanady hadrem; doprovázené osoby úprkem schovávaly jakousi láhev do tašky, kterou nesla žena v ruce a to vždy, kdykoli jsem k nim otočil hlavu. Vůně klobásek se rozléhala šumavskými bory. Nenabízeli mi. Nebyli povinni. Nic jsem nemohl čekat, ani nečekal. Celkem jsme prohodili mezi sebou asi deset slov.
Návrat
na rotu ještě nemusel být vysvobozením. Ještě během vybíjení zbraně dojela Volha, a
než jsem stačil zvednou pravačku ke štítku brigadýrky, auto odejelo i
s trojčlennou návštěvou. Jejich pozdrav na rozloučeno jsem jaksi „přeslechl“.
Ruka od kšiltu mi ještě nespadla, když se z roty vyřítil politur se
žlutými šňůrami „dédéráka“. V běhu si zapínal opasek. Začal „křížovkářský“
(nechci a nemohu napsat „křížový“) výslech : Proč soudruh náměstek odejel, co
říkal, jak to, že nic neříkal, co stalo, proč se nic nestalo, jak si
představuji. Jak to, že nemám žádné poznatky? Mluvte! Nádech k odpovědi
vyvolal jen další řev : Mlčet! Na nic jsem se neptal ani já a dále už ani on.
Roztomilé
to bylo. V tu chvíli jsem „nesmírně
miloval“ naši armádu, celou Pohraniční stráž, základní vojenskou službu i naše
učitele. Vydávali se za naše „druhé rodiče“. Přiznám se, že v tu chvíli
bych byl nejraději sirotek. Někteří byli svým učením skutečně nezapomenutelní..
Tři dny jsem žmoulal v ruce jeden ulitý náboj do sapíku. Až do doby, kdy mi velitel roty přišel na
kontrolu vaření pro psy do kotců. Jednání s ním bylo neformální, ale ne
žoviální. Vykoktal jsem něco o tom, že bych mu chtěl něco říci a celou
záležitost, která mě trápila, jsem mu
vyložil.
Poslouchal
pozorně. Reagoval jenom dotazem :
„A
co jste mi chtěl říci?“
Bylo
mi jasné, že to, co jsem s ním chtěl probrat, nepovažoval za tak významné,
že by o tom měl vůbec mluvit.
Uhasil jsem oheň pod kotlem, rozlil
krmivo do misek a odešel na večeři. „Špekoun“ vykoukl z výdejního okénka a
po chvíli přinesl erární hrneček : Dvoudecák s „čajem“.
„Kopni to do sebe, dělej.“ Byla to
růžolící myslivecká tvář.
„Dneska dopoledne starej volal na
Hortenzii (tedy na prapor). Mluvil s nějakým Frantou, tykali si. Ptal se
na ohlasy návštěvy náměstka ministra vnitra generála P…..a. Starej akorát
říkal, že mu spad kámen ze srdce. Víc nevím. Tak si z toho nemusíš dělat
těžkou hlavu.“
Kancelář
velitele roty měla okno nad skladem proviantu.
Špekoun byl dobrý zpravodajec.
Zase mě napadlo : Tak jsem zase potkal lidi… Různé.
Ilustrační obrázek.
Nesetkávají se jen hory
s horama, ale i lidé s lidmama… V plánu služeb byly jednotlivé
druhy hlídek různobarevně vyznačovány a značeny i různými grafickými vlnovkami,
různě přerušovanými ryskami a to všechno doplněno zkratkami slov. V celém
svém kompletu toto značení v pohraniční knize dávalo jasný přehled o
poslání a úkolu hlídky včetně časového rozvrhu. Nahlédnutím do této knihy u
dozorčího jsem zjistil, že mám následující den hlídku DOPR. Lidi – to neznamená "tam" :-)
„Kamže prosím?“ ptal jsem se v duchu sám sebe a pak i dozorčího.
„Nevím, je to nějaký doprovod, nebo
co“.
Tedy druhý den přijel na rotu
neznámý kapitán. Neznal jsem ho ani z praporu, ani z velitelství
brigády. Nijak nápadný – obyčejný, ničím výrazný, tuctový, vysoký, kostnatý.
Usadil mne ke stolu, rozprostřel mapu a popisoval trasu postupu. Vypadalo to na
běžnou redemarkaci státní hranice.
„Můžeme vyrazit?“ Byl jsem
připravený. Kapitán měl vcelku dobrou fyzičku, nasadil solidní tempo.
Zanedlouho jsme z rakouské strany měli možnosti vidět špičky Alp. Kapitán
měl nějaký zvláštní hranatý dalekohled. Zvláštní na něm bylo i to, že měl
netypické pouzdro z materiálu plachtoviny.Takový jsem neviděl v žádné
Lověně, ani v katalogu mysliveckých potřeb. Nepůjčil mi ho, a mně bylo
trapné jej prosit, abych si mohl nezapomenutelnou scenérii prohlédnout blíže.
Dalekohled přikládal k očím
zejména při setkání s osobami z druhé straně hranice. Čím dále jsme
postupovali, tím více přibývalo hlavně těch uniformovaných…. Na Trojmezném
hraničním mezníku nás čekala i delegace Bundesgrenzschutzu a US.ARMY. I když jsme od
nich na vzdálenost asi 20 metrů, můj kapitán si je stále prohlížel dalekohledem…
Ilustrační obrázek.
Pak
jsme postoupili trochu hlouběji domů, usadili se mezi menšími smrčky
v pozici „… vidíme, ale nejsme viděni“ V pohodě jsem si vyhloubil podpatkem
kanady do hlíny popelník a vytáhl cigarety. Rety už se mi kroutily hladem po
šluku. Zarazil jsem se. Nevěděl jsem, jestli mám toho nemluvu požádat o svolení
kouřit na malé čistince, ale on sám si vytáhl z kapsy svoje i se
zapalovačem. Bafeme tedy společně, jen on občas zahučí „Uhni – trochu doprava.
To bylo moc, nehýbej se“.
Opřel si dalekohled o mé rameno. Asi
to měl nějaké rozhašené, protože se mi zdálo, že slyším nějaké cvaknutí – asi
nedotažený šroubek ve spojovací osičce okulárů.
I s vybitým samopalem mne vede
do kanceláře. Zase zůstáváme sami. Zručně nasadil papír do psacího stroje a
vcelku rychlým tempem začal něco psát.
„Jakže se to jmenuješ?“
Nemá cenu zapírat a přiznávám se.
Naposledy se podíval na napsané řádky a papír mi dal k přečtení a
podepsání.
Pak jenom povytáhl obočí
s dotazem : „Porozumněl?“ Inteligentně jsem přikývl, jako že ano, ale řada
věcí mi jasná nebyla.
Druhé setkání s tímto kapitánem
jsem zažil zanedlouho v armádní posádce P., kam jsem byl odvezen
k věhlasnému zubnímu chirurgovi se zánětem okostice. Po celém zákroku, náležitě „osvěžený“
Mezokainovou injekcí, několika algenami a stakanem čistého lékařského špiritusu
(pozor – věnoval mi to erár na utišení bolestí, sám jsem k alkoholu
neinklinoval!) jsem mašíroval, či spíše se potácel po proslulém hektarovém
nástupišti (čti – B-Placu) uvedené posádky. Polední čas skýtal možnost, že jsem
nemusel mít pravou ruku přišroubovanou k mé brigadýrce. Ale jednoho jsem
přeci jen potkal - nijak nápadný – obyčejný, ničím výrazný, tuctový
podplukovník v armádní brigadýrce. Zdravím jej. Všiml si mé oteklé zarudlé
tváře. Ani se mě na nic neptal.
„A jéjej, zuby. No to je pěkné
svinstvo, když začnou… Ale kú.wa – Jezerák to musí vydržet“. Takže si mě
nepochybně pamatoval.
Ilustrační obrázek.
Téměř pětadvacet let od této epizodky jsem nastupoval na novou civilní funkci u bezpečnostní agentury X.Y. Když jsem vstupoval na určené pracoviště, na vrátnici seděl v kukani - nijak nápadný – obyčejný, ničím výrazný, tuctový strážný v tmavomodré uniformě.
„No, v jaké uniformě Vás ještě
nepotkám?“
Trhl
hlavou, ale na nic se neptal. Za týden jsme měli plánované ostré školní střelby
pro pracovníky sloužící se zbraní. Mezi nahlášenými byl k Petr K. Rozbil
nás svými výsledky všechny. Na mne po zaměstnání připadlo čištění pistolí.
Znamenalo to prodloužit si pracovní směnu o dvě hodiny. Doma mne nikdo nečekal.
Strohé zaklepání v liduprázdném patře po pracovní době bylo pro mne
překvapením.
„Vstupte.“
Přišel ten, kterého jsem čekal jen
v duchu a stále přemýšlel o tom, jak se k němu přiblížit. Začal jsem
přidrzle – přesně mířenými otázkami. V nových „poměrech“ mi konečně mohl říci
pravdu. Se mnou nebyl na našem úseku ve své funkci prvně.
Dalekohled byl
pochopitelně upravený a kombinovaný s fotoaparátem. Pamatoval si i jméno
tehdejšího velitele naší roty. I bez podrobnějšího vysvětlování jsem mu
porozuměl.
„Jmenuji se Petr, tak s vykáním
přestaň.“ Ukončil náš hovor. Nikdy jsem si nepředstavoval, že se s ním
takto a vůbec ještě někdy potkám. Zůstal stále stejný – věcný a krátkomluvný
v hovoru.
Mám len jeden postreh a otázku k príbehu ,, NÁVŠTĚVY " keď už je tam spomenuté meno príslušníka ČSLA mohol byť spomenutý menom aj VR kpt. alebo už mjr.Milan P. alebo ZVP čo učil plávať prasata v jazere por.Olda H. alebo sa mýlim? Spozdravom Vlado B.
OdpovědětVymazatZkusím znova:
OdpovědětVymazatV článku je zmíněn Stiffterův pomník.Pohled od něj k Plešnému jezeru mi při loňském čundru zvýšil tlak- hnědá mrtvolnost stromů všude okolo, zzpůsobena kůrovcem a ekotrotly...
Jinak hřebenovka z Nového Udolí přes Trojmezí, bývalé Kapličky a na nejjižnější bod republiky se dá jít, doporučuji zejména těm, co tam sloužili a chtějí si příběhy z čáry oživit.
Solitér
To: Vlado B.
OdpovědětVymazatNa tvoji otázku ti může odpovědět jen autor příběhu Michal "Jezerák".
To: Solitér.
Jsem rád,že opět vidím v komentářích tvůj příspěvek,Solitére.
Tož,vítej zpět :-)
Moc pekny a zajimavy clanek.
OdpovědětVymazatMichale Jezeráku tvé příběhy se hrozně hezky čtou.Navíc máš příběhy "posazené" do krajiny kterou důvěrně znám jak z vojny, tak i toulání do dnes.Na Polské chatě byl za nás špak na kterém se již nesloužilo.Starou rotu na Plešňáku mám nafocenou z léta 1984 od S.pomníku,dál jsem se "jako" na TH za dráty neodvážili..Michale piš ,je to čtivé,poutavé.Děkuji.
OdpovědětVymazatViktor Ilkanin.
OdpovědětVymazatKrásné čtení,vytáhlo z hloubi mozku vzpomínky.Taky jsem vytáhl několik návštěv na Štiftr.Z Klápy se jelo autem na Plešňák a pak jsem jim ukázal Kamenné moře,a šlo se na Štiftr.A prasata učil plavat určitě Olda,nikdo jiný na to neměl...
Pekné a zaujímave čítanie hneď ma zaujala stat o ,,učil plavat prasatá " por. Olda H.
OdpovědětVymazatbol mojim veliteľom na Klápe 73-75. Radi spomíname na to dobre aj menej dobre pri stretnutiach na Klápe.
S pozdravom Pavol S.