POSLEDNÍ VEČEŘE.

...Tuhle se na facebookové skupině PS OSH v žertu mluvilo o tzv. Poslední večeři Páně... 

  Vojenskou výstroj a výzbroj jsme už měli odevzdanou, rozloučení se psy ukončeno. S mladšími jsme už vyměnili některé kusy výstroje už s předstihem. Staršina (výkonný praporčík s pomocníkem) je brali jen jako kusy podle výstrojního listu. 

 Sloužili jsme (rozuměj náš ročník odcházející do zálohy) všichni noční služby, pár hodin spánku stačilo. Poslední „pomazlení“ se samopalem. Výrobní číslo 37669f snad nikdy nezapomenu. Několik dalších, posledních drobností rozdáno mezi mlaďasy – vycházkové polobotky, holení, civilní pulovry, které jsme nosívali jako mazácký doplněk uniforem. Rozdány byly i listy s adresami spolubojovníků. V rohu PVSky jsou položeny schlíplé skromné tašky. 

 Jídla bylo nepřeberně – polévka klasická s játrovými knedlíčky, pečené kuřecí stehno s opečenými bramborami, řízek s bramborovým salátem. Kompot, sladké zákusky, ovoce. Ani jsme to všechno nestačili spořádat. Nový starší kuchař se vytáhl, nedalo se tomu skutečně nic vytknout. Zručně na jedné ruce přinášel i šest talířů. Jeho pohyby byly civilní, zapadaly by spíše do nějaké lepší restaurace. Ukazoval, co umí. K pití zas jen limonády – v rámci boje proti alkoholismu a jiným toxikomániím. Přezdívali jsme jim unifikovaným názvem:  KRKO KOLA. Ohromně dobře se po nich říhalo – odtud ten pejorativní název. 

  Dávám si k pití přinést od svého nástupce vodu z jezera v ešusu. Mám chápavého nástupce – v malém ešusu mi přináší (po předchozí domluvě) porci jen půllitrovou. Padají otázky : Co to má znamenat? Vysvětluji to tím, že se tímto způsobem loučím s jezerem a protože jsem prohrál osobní, soukromou sázku, musím jí teď ten půllitr z ešusu vypít. Střídavě upíjím jezerní vodu a Krko-Kolu. Moje zvláštní doplnění večeře vzbuzuje údiv a posměšky okolí, ale i tyto „starosti“ brzy opadají a věnujeme se jídlu. Kdyby tak věděli ostatní, co nevěděli. A tento můj poslední husarský kousek zůstal neprozrazen. I za cenu toho, že jsem okolím v duchu označován za magora…

Pochopitelně sedíme už v civilním ošacení, které prodělalo několik „trenýrovek“ a „módních přehlídek“. Vstup do nového života mnozí vylepšovali nejrůznějšími deodoranty a spreji. Zanedlouho budoucí záložáci zaváněli jak proslulý zájezd ze Sovětského svazu. (Předchozí dobu vojenské služby tomu tak nebývalo…) Někdo mi nabídl k použití takový výrobek zakoupený v Tuzexu. I ten jsem odmítl. Zastávám teorii, že správný chlap má smrdět i na fotce a ti největší bouráci že smrdí i ve vzpomínkách… Používám jen Pitralon po holení.



  V čele stolu velitel se svým zástupcem a staršinou. Celá večeře má (nebo spíše – má mít) punc organizované důstojné, vojensky veselé slavnosti. Není to zrovna to, co by mi bylo blízké. Až teď si uvědomuji a vzpomínám na to, že po celou dobu na jezeru jen velitel s námi večeřel nepravidelně v jídelně. Takové zvláštně rozpačité bylo moje setkání s ním v této přívětivé místnosti. Seděl u mazáckého stolu a spokojeně lžící se věnoval večeři.  Chtěl jsem si sednout o dva stoly dál. Plnými ústy se mě zeptal, jestli se ho štítím,nebo bojím a ukázal na volnou židli vedle sebe. Nezbylo nic jiného, než zdvořile poděkovat a přisednout. Nikdo z ostatních důstojníků v jídelně s námi tako nejedl, nestoloval… 

  Nevím, proč zrovna na tyto věci vzpomínám. Je k neuvěření jaké vzpomínky se teď člověku míhají hlavou.Neuspořádané, nabíhají na přeskáčku…

  Kuchař s pomocníkem odnášejí použité nádobí. Zůstává přede mnou jen ešus, stačil jsem vypít polovinu z jeho obsahu, zbytek posílám Vojtovi, který po mně převzal čubinu. Na stolech zavoní pravá zrnková káva, která nám jindy byla na rotě bůhvíproč odpírána a zakazována. Nikdo nikdy nám vysvětlil proč. Až s cigaretou u kávy ze mne opadává poslední napětí ze služby. Nic jsme nepro….i. Vrchnost neopustila budovu roty.  Na prověrce výkonu služby nám nikdo nebyl. A i kdyby – makali jsme jak jsme měli.

  Velitel k nám vede poslední proslov. Seznamuje nás s tím, kterým rodičům zasílá osobní dopis s poděkováním a uznáním naší činnosti. Děkuje nám za naši odvedenou práci, i když mezi slovy slyšíme, že „… to mohlo být i o trochu lepší“. S obdobným proslovem vystupuje i politruk. Jen s tím rozdílem, že se snaží svůj hlas ladit do dojímavých tichých tónin. „Nechali jste tady každý kus svého JÁ, dostali jste tady to, co jinde nedostanete.“

  Má pravdu, ale jen částečně. Kus mého JÁ mi tady bylo náležitě i trochu zdeformováno. Jinde jsem se s tím skutečně už ani později nepotkal. Byli to moje první životní zkušenosti, které jsem tady získal a které mi v budoucnu pomáhaly vyrovnávat se s podobnými situacemi. Ne, nelituji toho dodnes, necítím se ani jako ublížený a ubližovaný.

Ilustrační dobové foto.

  Pak dostáváme prostor k projevům my. Co nám vojna dala, jak hodnotíme ty dva roky v zeleném… Sedím na nejvzdálenější židli od vrchnosti, proto přicházím na řadu jako poslední. Do té doby jsem poslouchal, jaká jsme byli dobrá parta, jak nás vojna zocelila, jak budeme uplatňovat zkušenosti z vojny v civilním životě… Nejraději bych z této diskuse utekl. Na stolech se objevují výjímečně i popelníky a povel „kouřit povoleno“. Následkem toho to za chvíli to v místnosti vypadá jak v plynovém stanu na zkouškách těsnosti plynových masek.

  Vzpomínám, jak jsem byl na rotě přijat. Nikdo mi neřekl ani vítáme vás, žádné podání ruky. Jen nasupené pohledy na „něco“, co přináší někomu další práci a nové problémy. Budiž, přežil jsem to, ale proč na závěr to dojetí – to jsem nepochopil dodnes. Mne tato atmosféra ani prostředí rozhodně do dojetí nepřenesla. Pokud si mne nikdo nevšimne, řečnění se snad vyhnu. Co jsem si s kým chtěl vypovídat už bylo za mnou. Původně jsem měl v úmyslu jen připojit se k „projevům předřečníků“ s tím, že vlastně nemám už co říci, že to bylo všechno řečeno už přede mnou. 

  Bohužel – velitel měl oči všude. Nekrčil jsem se, neschovával, ale asi si v paměti odškrtával všechny. Vyzval i mne. 
„Tak co vám vojna dala?“

  Povzbuzen vodou z jezera, jsem (na rozdíl od jiných dalších) u stolu vstal a stručně vysvětlil, že vojna mi dala jen sebeovládání a pocit vědomí sebe. Ne sebevědomí. V těch termínech je velký rozdíl. A že ty dva roky jsem bral jako každou jinou práci. Dvě krátké holé věty. Kupodivu nikdo z velení neměl žádný dotaz, i když velitel jen krátce a beze slov nepatrně zakroutil hlavou. 

  Následovala ještě asi hodinku volná zábava, velitelství střídavě přesedává a krátce promlouvá s každým z nás. Neunikl jsem tomu ani já. Velitel se mě krátce zeptal, co jsem tím svým vystoupením chtěl říci.  
„Jen pravdu. Víc nemám, co bych k tomu dodal“. Snažím se při tom odvracet hlavu, aby ze mne nebyla cítit silná a osvěžující jezerní voda. Zábava začínala slábnout, velitel se čím dál tím častěji díval na hodinky až zavelel k nástupu do vozidla. Poslední podávání rukou a objetí s bažanty. 

  Najednou se nikomu na Vejtřasku jakoby nechce nastoupit. Vedle schůdků na korbu stojí čestná stráž bažantů se samopaly. Vpravo vysoký štíhlý, nosatý Jirka Šejbal. Občanským jménem Schejbal. Lodní modelář. Pečlivě obrušoval svoje modýlky v době vzácného volna. Jeho GAZ vždycky nastartoval na první škrtnutí, důkladný, zdánlivě pomalý, ale vždy důsledný a pečlivý. V jakékoli činnosti. Seřval jsem ho jednou (a to tak, že dost sprostě) pro nějakou pí…..u. Snad neúměrně. Teď na sebe rozpačitě koukáme.
„Tak co, Jirko, dobrý?“
„Jo, dobrý, Míšo. Měj se…“ podání ruky s ním. Vzal to jako omluvu…? Dodnes jsem neměl možnost si to s ním vyříkat, nesešli jsme se, stále ho hledám…

  Vystupuji po schůdcích jako první a sedám si na lavičku za kabinou. Ještě na schůdcích otáčím hlavu a dívám se do míst, která už asi nikdy neuvidím. Souzeno mi to bylo až za dlouhých dvacet let. Pak odjezd. Jen s jednou zastávkou na Jeleních Vrších, kde na nás čekají dřevorubci, lesáci a hajní. Mockrát jsme je doprovázeli za dráty, mockrát mi dlužili nějaký menší obolus a někdy i já jim, mockrát s námi byli účastní jako pomocníci při různých pohraničních akcích, vícekrát jsme s nimi zdolali nějakého toho „lahváče“ a „poldeci“. Loučení s nimi je krátké. Spíše jej zkrátil velitel, protože v našem bratrském seskupení začalo kolovat několik nebezpečných lahví různých alkoholických tvarů s čirým obsahem, který čile ubýval.  

  Naposledy mě bere za ramena Paľo – bývalý saniťák, východňár. Dneska mechanizátor lesní těžby – lidsky řečeno dřevorubec s motorovou pilou.
„Nebudeš to mať v živote ľahké. Si príliš mäkká povaha, ale tvrdá hlava, hoci si dosť odolný a veľa priami.  To nie je dneska tá najlepšia zmes. Drž sa!“

  Před volarským nádražím už stojí další dvě vétřiesky ze sousedních rot. Tady jsem před dvěma roky vystupoval i s dalšími z vlaku. Zdá se mi, že to bylo včera… Z některých (už civilních) zavazadel se ozývá chrastění signálních nábojnic. Moje vzpomínky a zkušenosti nechrastí. Poslední cigareta vykouřená s kamarády. 

  Někdo mne upozorňuje, že na parkovišti stojí bleděmodrá oktávka s berounským číslem a jediný z tohoto okresu na rotě jsem byl já. Stalo se – táta na naléhání mojí nastávající, si neváhal přes své známé zjistit, kdy nás budou „vagonovat“ na cestu domů. Snažil jsem se to utajit, ale proti těmto krokům – o nichž jsem navíc ani nevěděl – jsem byl bezmocný. 

Ilustrační fotografie.

Žádám velitele o povolení k odjezdu po vlastní ose. S úsměvem, klidně, mi vydává vojenskou knížku, v ní složený povolávací rozkaz a ještě jakousi písemnost. Vašek, se kterým jsem odsloužil Štědrovečerní službu, mě prosí, jestli by nemohl jet s námi, chtěl by být doma co nejdříve. V pohodě ho za dvě hodiny vysazujeme na nádraží ve Zdicích. 

  Poslední loučení s ním na peroně. Mezi kolejemi prochází manipulantka ČSD. Postava tajícího sněhuláka, o hlavu vyšší než já, starší tak o 30 kilogramů, chůze boxera v dobré formě. Má místo stejnokrojové horní části na sobě modrobílý svetr se vzorem bílých sobů. Táhne za sebou bez větší námahy jednou rukou starodávný dřevěný  vozík s kovovými ráfy , na něm  balíky. Dostávám od ní na pravé rameno bodyček.
„Uhni, mladej.“
Před dvěma roky jsem slyšel totéž.

  A pak jsem zůstal sám… Se svými blízkými, ale sám. Vlastně jen nějaký čas přetrvával pocit samoty, stejně tak jako před dvěma lety.

Ilustrační fotografie.

(c) AUTOR: Michal "Jezerák" 


ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? Další články tohoho autora:

Vánoční příběh: Moje nejkrásnější Vánoce.

Pár vzpomínek: Návštěvy.