Prezident Gustáv Husák v roce 1969 pravil, že „hranice niesú korzo, aby sa tu volakdo prechádzal!“
Nejširší a nejpřísnější okruh skutkových podstat deliktů lze zaznamenat v době československého komunistického režimu a zároveň studené války. Státní hranice s Bavorskem a Rakouskem byla zadrátovaná a bedlivě střežena příslušníky Pohraniční stráže.
Tzv."Železná opona" tak oddělovala Západ od východního komunistického bloku. Státní hranice s ostatními státy byla střežena policejními a dalšími státními orgány. Nutno ale dodat, že nejvíce neoprávněných přechodů směřovalo přes železnou oponu.
Ustanovení § 1 zákona č. 69/1951 Sb., o ochraně státních hranic uvádělo, že k zajištění pokojné výstavby socialismu v naší vlasti je třeba účinně chránit státní hranice před pronikáním všech nepřátel tábora míru a pokroku, a že ochrana státních hranic je proto povinností každého občana. Zákon zdůrazňoval myšlenku, že každý občan je povinen ze všech sil a podle svých možností přispívat k ochraně státních hranic. Státní orgány do praxe toto ustanovení zavedly tím, že zřídily jednotky pomocníků Pohraniční stráže.
Překračování státních hranic československými občany bylo možné na základě platného cestovního dokladu (zpravidla cestovní pas) a víza (pokud se nejednalo o bezvízový styk). Při vycestování na toužený Západ musel být cestovní pas opatřen výjezdní doložkou. Výjezdní doložka obsahovala údaje o tom, pro které státy, k jakému účelu, na kolik cest a na jakou dobu platí. Dále obsahovala zakódované údaje o cestující osobě a zejména o tom, jakému režimu kontroly má být podrobena u hraničního přechodu.
Obvyklý postup byl ten, že na hranicích převzal orgán OPK pas a výjezdní doložku. Po prověření dokladů byly rozkódovány údaje na doložce a teprve potom následovala celní kontrola, která mohla vyústit i v osobní prohlídku a demontáž auta.
Vydání výjezdní doložky byl složitý byrokratický proces, který mohl kdykoliv zabránit vycestovat nepohodlné osobě za hranice i přesto, že měla platný pas. Vyřídit výjezdní doložku trvalo dlouhé týdny. Žádost o vydání výjezdní doložky tak musela být schválena celou řadou různých orgánů (osob). Počínaje výborem komunistické strany na pracovišti (ředitelem školy u studentů) a konče uličním výborem komunistické strany. Ve velkých podnicích schválení žádosti o výjezdní doložku zajišťovalo zvláštní oddělení, což byla v podstatě rezidence Státní bezpečnosti.
Je třeba zajímavé, že poslední pracovní den před cestou někteří pracovníci zvláštního oddělení šli zkontrolovat pracoviště dotyčného, zda není přílišně uklizeno. Jsou známé případy, že byli lidé vráceni z československé hranice (respektive byla jim zabavena výjezdní doložka), jelikož pracovník zvláštního oddělení při kontrole zjistil prázdné zásuvky. Z toho dovodil, že se dotyčný již nemíní z cesty vrátit a ihned tedy podnikl příslušná opatření.
Pokud se dotyčný občan z cesty do zahraničí nevrátil v termínu stanoveném výjezdní doložkou, zvláštní oddělení ihned všechny osobní dokumenty provinilého předávalo Státní bezpečnosti k zahájení trestního stíhání pro trestný čin opuštění republiky. Nejbližší pracovníci byli zpravidla předvoláni k pohovoru.
Asi nejčastějším trestným činem bylo podle § 109 trestního zákona (č. 140/1961 Sb.) právě opuštění republiky. Ustanovení uvádělo, že kdo bez povolení opustí území republiky, bude potrestán odnětím svobody na 6 měsíců až 5 let nebo nápravným opatřením.
Stejně tak bude potrestán československý občan, který bez povolení zůstane v cizině. Trestní zákoník dále uváděl, že kdo tyto činy zorganizuje nebo přes hranice převede skupinu osob (nebo opětovně převádí osoby) nemající povolení, bude potrestán odnětím svobody na 3 až 10 let.
Zejména "Králové Šumavy" byli touto kvalifikací postihováni. Překvalifikace trestného činu opuštění republiky na trestný čin vlastizrady nebo špionáže byla možná, pokud by opuštění republiky bylo jen prostředkem k zapojení se do vlastizrádné činnosti nebo špionáže.
Cizí státní příslušníci se při přechodu státní hranice do Československa vystavovali nebezpečí trestního stíhání trestným činem vniknutí na území republiky podle § 110 trestního zákona. Ustanovení dodávalo, že takováto osoba může být potrestána odnětím svobody na 6 měsíců až 3 roky. Objektem trestného činu je zájem republiky na tom, aby na naše území nevznikly osoby, které by zde mohly provádět nepřátelskou činnost proti našemu zřízení.
I když zejména příslušníci Pohraniční stráže měli povinnost prověřit respektive zadržet každou podezřelou osobu, při úkonech trestního řízení bylo nutné přihlížet k některým aspektům. Soudím, že přísnější trest odnětí svobody hrozil za překročení železné opony než-li za přechod hranice u východních sousedů. Oproti tomu zabloudění cizince při sběru lesních plodů do československého hraničního pásma nelze kvalifikovat jako trestný čin vniknutí na území republiky – absentuje zde úmyslné pobývání. Stejně tak lze posoudit situaci, kdy československý občan sbírá borůvky a zabloudí do hraničního pásma.
Hraničním pásmem prakticky začínala tzv. železná opona. V hraničním pásmu byl uplatňován hraniční režim, tj. souhrn opatření týkajících se vstupu, pobytu a činnosti osob v určené části pohraničního území. Je patrné, že z drtivé části se jednalo o příslušníky Pohraniční stráže a jejich pomocníky. Dále to byly zejména civilní osoby, na které se v případě porušení opatření vztahovaly trestněprávní předpisy.
Osoby pohybující (žijící) poblíž začátku hraničního pásma byly povinny podrobit se kontrole dokladů nebo strpět různá režimová opatření (zákaz stanování turistů, zákaz parkování, uzavření provozu na komunikaci, omezení prací v určitém terénním prostoru aj.).
Začátek hraničního pásma byl označen zřetelnými tabulemi v takovém počtu, aby byl jeho průběh dosti zřetelný. Označení bylo velmi důležité pro případné vyloučení neoprávněných vstupů do pásma z neznalosti jeho průběhu. Kromě tabulového označení byly použity i dřevěné závory, na komunikacích vedoucích ke hraničnímu pásmu dopravní značky.
Civilním osobám vstupovat do hraničního pásma a zdržovat se v něm bylo dovoleno jen pouze na platnou propustku nebo povolení (např. vyznačené v občanském průkazu). Děti do 15 let se mohly v hraničním pásmu zdržovat jen v doprovodu dospělých osob, pokud byly v jejich propustce do hraničního pásma zapsány.
Bez dalšího povolení bylo civilním osobám v hraničním pásmu zakázáno zdržovat se zde od setmění do svítání mimo prostor veřejných cest a silnic, fotografovat a filmovat krajinu, budovy a zařízení, provádět náčrty krajiny a mapování, provádět práce související s udržováním průběhu státních hranic, vést rozhovory s cizími státními příslušníky na státních hranicích aj. Propustka se používala pro krátkodobý (chvilkový) pobyt.
Povolenka se používala k dlouhodobějšímu, ba i trvalému pobytu v hraničním pásmu. Povolenka k trvalému pobytu se udělovala ve formě razítka na straně 14 občanského průkazu.
Dalším povolovacím institutem byla hromadná propustka. Používali ji členové pracovních brigád k provedení naléhavých (většinou sezónních) zemědělských a lesních prací. Mohlo jít i o sportovní a kulturní zájezdy. K hromadné propustce musel být připojen potvrzený seznam osob. V praxi bylo obvyklé, že členové pracovních brigád i další hromadné výpravy byli doprovázeni příslušníky Pohraniční stráže.
Na závěr bych připomněl, že do 1. poloviny 60. let se uplatňovalo kromě hraničního pásma taktéž zakázané pásmo. Zakázané pásmo zahrnovalo vyznačený pruh území podél státních hranic a byl v něm stanoven přísnější režim nežli v hraničním pásmu, které na zakázané pásmo navazovalo. I to, zda-li byl tzv. narušitel zadržen v hraničním nebo zakázaném pásmu, mohlo hrát při rozhodování soudu o výši trestu nepatrnou roli.
Neoprávněný přechod státních hranic se nazýval narušením. Jako narušení státních hranic byl kvalifikován podle předpisů Pohraniční stráže i přechod státních hranic uskutečněný v místě k tomu nevyhrazeném, i když osoba disponovala příslušnými doklady.
Je tedy zřejmé, že přechod státní hranice byl možný jen v místech hraničních přechodů nebo na dalších zvláštních místech konkrétně určených. Osoba, která narušila státní hranice nebo se o narušení pokusila, se nazývala narušitelem.
Obecně narušitelé podléhali odpovědnosti podle výše zmíněných a citovaných ustanovení trestního zákona.
(c) AUTOR: Zdeněk Šmída
ZDROJ: Web Pohraniční turistika
Vybráno z voj.předpisu: OSH-I-1
Ochrana státní hranice: v praxi
Snad jen doplnění- za sněhové pokrývky vedla okrajem HP tzv. 3 lyžnice /2.lyžnice vedla podél ŽTZ a první kopírovala státní hranici./. Lyžnice byla vyšlapanou lyžařskou stopou, po které se pohybovala KH /kontrolní hlídka/. Jejím úkolem bylo odhalit narušení této lyžnice, v případě zjištění stopy vedoucí do HP dala zprávu na rPS a zahájila pronásledování.
OdpovědětVymazatV letních měsících byl v HP čilý ruch- propustky nepropustky. Život rPS a vesnic přilehlých k HP byl totiž úzce propojen, pohraničníci znali drtivou většinu místního obyvatelstva a tak nedělali problémy místním houbařům a podobným sběračům.
A naopak- život přilehlých sídel se nemohl obejít bez pomoci péesáků- ať již se jednalo o vedení pionýrských skupin, členství ve sportovních oddílech- nebylo výjimkou, že místní fotbalové mužstvo bylo složeno převážně ze záklaďáků místní pohraniční roty.
Solitér
Chtělo by doplnit, jak to bylo po roce 1989!
OdpovědětVymazatZdravím všechny vespolek,
OdpovědětVymazatzajímavý článek, který mě osobně objasnil úlohu tzv. „Zvláštního oddělení“. Chci ho pouze doplnit o několik vlastních poznatků.
V naší firmě to byl pouze jeden pracovník, myslím, pro zvláštní úkoly. Měl samostatnou kancelář a ta se vyznačovala tím, že neměla pouze dveře, na rozdíl od všech ostatních kanceláří, ale před nimi ještě uzamykatelnou mříž, kterou ten pracovník při odchodu vždy opatřil pečetí. On sám byl „nápadný“ tím, že vlastně vůbec nápadný nebyl. Sice ve firmě přítomen byl, občas se objevil na dvoře, nebo v kantýně, ale do služebního styku jsme s ním nikdy nepřicházeli. Jaké zvláštní úkoly plnil a co všechno sledoval, nás vcelku nezajímalo. Jakéhokoliv dění ve firmě se nikdy nezúčastnil. Člověk velice záhy nabyl dojmu, že k firmě ani nepatří. Až nyní, co jsem se dověděl, že tato oddělení byly, v podstatě, rezidentury StB, se mi vše vyjasnilo. Minulý režim, v otázkách sledování občanů, neponechal nic náhodě.
Já osobně jsem za ním byl dvakrát a právě pro dobrozdání firmy k žádosti o vydání cestovního dokladu, což on, beze všeho, udělal, ale na základě vyjádření přímého nadřízeného, kde muselo, výslovně, stát, že cestu tam a tam doporučuje! Když jsem přišel za mým šéfem podruhé (a naposled), požadoval ode mne potvrzení státní banky o tom, že nemám žádné dluhy. Na otázku proč to, mi řekl, to kdybych se náhodou nevrátil, aby nemusel platit mé dluhy. Upokojil jsem ho, že ve věci mého útěku „za kopečky“, žádné obavy mít nemusí. Potvrzení od banky mi neodpustil.
Tomu pracovníkovi pro zvláštní úkoly se také před každým vycestováním na „Západ“, nebo do Jugoslávie odevzdávala, proti potvrzení, vojenská knížka. Toto potvrzení bylo na hranicích vyžadováno a bez něj člověk nevyjel!
Co se vycestování občanů do kapitalistických států a Jugoslávie týče, měl minulý, politický režim celou řadu možností (šikan), jak ho co nejvíce znepříjemnit, nebo mu úplně zamezit, a ty mohl libovolně, podle libosti, využívat, což také řádně činil. V krajním případě postačilo pouze – „Vycestování není v zájmu státu“.
Od dalších komentářů a hodnocení bývalého politického režimu upouštím.
Pěkný den přeji. BK
P. S.
Zdravím Tě Zdeňku, pamatuješ se na následující úsměvnou příhodu s německými myslivci, kterým se zaběhl divočák na naše území a Tys jim umožnil si pro něho zajít? Nechci Ti pochlebovat, ale mě se velice líbila. I to s tím soudkem piva za prokázanou službu. Nejsem si ale jistý, jestli by stejný názor bývaly měly naše tehdejší bezpečnostní orgány, v případě, že by se to bývaly dověděly.
Měj se fajn.
Pro: 16. července 2013 19:13
OdpovědětVymazatPokud vás zajímá další vývoj mezi roky 1990 až 2004,tedy po Schengen, najdete ho v nezkráceném článku Z.Šmídy ZDE http://zdeneksmida.bloger.cz/ZAJIMAVOSTI-ROZHLEDY-NAVRATY/Delikty-na-statni-hranici-od-zelezne-opony-po-Schengen
Pro: BK 17. července 2013 7:51
Samozřejmě,že si na příběh o divočákovi zaběhlém z NSR do ČSSR pamatuji. Jen tě musím opravit,stalo se to v úseku 2.rPS Pastviny,toho zastřeleného kňoura předal bavorským myslivcům můj kamarád a kolega,který na 2.rPS byl na funkci technika roty. Ano, celá ta operace se sudem bavorského piva byla za tehdejších časů poměrně neodpovědná a kdyby se to dozvěděli bdělé orgány VKR, myslím,že by byl s námi učiněn krátký proces.
Naštěstí se nic neprofláklo, pivo jsme vypili a naše flagrantní porušení služebních předpisů bylo promlčeno po 11/1989 :-)
Pokud by ta story někoho zajímala, je publikována TADY http://pohranicnik.blogspot.cz/2012/05/od-rotmistra-po-podporucika-ve-sluzbe-u_9696.html
Oddělení pro zvláštní úkoly mělo v socialistických firmách ještě další úkoly - manipulaci s tajnými písemnostmi (mobilizační záležitosti) a s tím spojenou agendu civilní obrany. Na to se ještě občas vázaly další "spřízněné" odbornosti - požární ochrana, Lidové Milice, zabezpečení objektů a podobně.
OdpovědětVymazatStřelec
O činnosti „zvláštních oddělení“ po roce 1989 zde:
OdpovědětVymazathttp://www.parlamentnilisty.cz/zpravy/kauzy/Svedek-se-rozhovoril-o-armadni-tajne-sluzbe-Nic-pekneho-to-neni-Jenze-279521
Pokud se pamatuji ze zhruba stomužné organizace, pracovník zvláštních věcí byl většinou voják, kterému skončila smlouva v ČSLA, a cca kolem těch šedesáti chtěl pracovat. Kdysi (braný poměr se vztahoval i na ženy, a i ženy měli, byť virtuální, hodnosti) tvořil takové ty "děrovací kartičky", uvnitř text, na obvodu čísla, kdy je štípačkama (jako průvodčí) upravoval. Po každé změně (odsloužená ZVS, konec braného období etc.) A podle nich se také třídilo, když bylo zapotřebí najít záložáka, průzkumníka, metr osmdesát, šedé oči, flétnistu :-))) Mimoto, jak zde řečeno, přijímal hlášení od závodní stráže, občané VKS si totiž často od českých civilů půjčovali auta s českou SPZ, a navštěvovali okolí závodů a posádek. Proto pohyb vozů (zejména z jiných okresů), byl "monitorován". No a pak vybavení krytů kontroloval (písek, kýble, voda, sekyrky), takže podle mne se nudil méně, než leckterý kádrovák. Spíše by mne zajímalo to kódování doložek. Jinak, na fotu se mi otevřelo z příloh i to, co se týká pana Hedvíčka s chotí (opuštění...) pan Hedvíček byl THP, žena dělnice- uklízečka v cukrárně, majetek si vyvezli (auto s karavanem), děti také, a pan H. byl amnestovaný (měl záznam v rej. trestů, potažmo, mezi amnestií za rozkrádání a výjezdem neuplynulo dosti času na zahlazení). Jak vidno, nevýjezdnost byla velmi selektivní... Jan
OdpovědětVymazatZřejmě nejrozsáhlejší a nejcitlivější součástí evidence jsou svazky, které si StB udržovala o spolupracovnících a zájmových osobách. Jak to fungovalo?
OdpovědětVymazatByl to propracovaný systém, vznikal dlouho a během let se měnil. Připomeňme si: když jsme žádali o občanský průkaz, odevzdávali jsme tři fotografie. Jedna přišla do občanského průkazu, druhá na kartu, která zůstávala na oddělení VB, a třetí byla rezervní, pro Státní bezpečnost. Ta fotografii použila v případě, když se dotyčná osoba stala "objektem" jejího zájmu a zakládal se na ni svazek.
pokračování zde:
http://www.blisty.cz/files/isarc/0104/20010424f.html
Anonyme,archiválie o tom jak to bylo s Hedvíčkem najdeš na webu pana Peciny. Podle všeho se zdá,že Hedvíček byl agoš StB.
OdpovědětVymazatPECINA WEB http://www.pecina.cz/files/hedvicek1.pdf
HEDVICEK ?
OdpovědětVymazatInteresantni povidani najdes v clanku DICHTUNG UND WAHRHEIT
http://slepeckahul.pecina.cz/2011/09/difamacni-koutek-aneb-dichtung-ung.html
Príjemný deň, prekutral som všetko na čo som na webe narazil v súvislosti s Pohraničnou strážou. Prinútilo ma to spomínať a nedá mi sa k tomu všetkému nevyjadriť:
OdpovědětVymazatPodstata všetkých príbehov povinnej dvojročnej vojenskej služby je v úprimných vzťahoch kamarátstva, ktoré vznikali medzi mladými mužmi z rôznych kútov Čiech, Moravy a Slovenska, z rôznych sociálnych skupín, s rôznym vzdelaním, s rôznym svetonázorom, s rôznym rodným jazykom a rôznych národností i etnických skupín.
Nedobrovoľne nás donútili spolu žiť v uzavretých komunitách. Vytrhnutí od rodín, ďaleko od svojich priateľov, kde sa každý musel so situáciou vyrovnať po svojom. Na mnohých sa toto obdobie podpísalo na ich zdraví a mnohých to poznamenalo na celý život. Ukrátili nás o jedny z najkrajších rokov našich životov ale na oplátku za túto, pre niektorých značnú, stratu sme dostali rýchlo kurz dospievania, zodpovednosti, samostatnosti, súdržnosti, oddanosti, aké dnes prezentujú v amerických vojnových filmoch. NO MY SME TO ZAŽILI!
Každý jeden z nás môže, ale aj nemusí, byť hrdí na službu u vojsk Ministerstva vnútra v Pohraničnej stráži. Presne tak ako príslušníci jednotiek SS alebo NKVD. Aj to boli, ako my, vybraní príslušníci svojho národa slúžiaci zločinnému režimu, strážiaci ostnaté drôty koncentráku, gulagu alebo republiky.
Je však nemorálne robiť z obetí vinníkov a súdiť bývalých pohraničiarov, vojakov povinnej vojenskej služby za to, že zločinný vládny režim, ktorý ich vytrhol od rodín, prešpikoval zločineckou ideológiou, vyškolil na zabijakov, vyhrážal sa im väzením a rodinám zničením, ich na základe platných zákonov donútil zabiť človeka.
Je preto zbabelé nepostaviť pred súd, ako v Norimberku, hlavných vinníkov, ale robiť ich z obyčajných vojakov, ktorí sami boli obeťami systému.
Ak sú bývalí pohraničiari, v základnej vojenskej službe, vinní vraždou, že splnili rozkazy v nedobrovoľnej službe, tak potom sú vinní vraždou aj súčasní príslušníci armády, dobrovoľných zahraničných misií, ktorí v rámci plnenia svojich povinností ukončia niekoho život.
Čatár Farkaš, Volary 80-82