DVOJČATA

Dnes koukám na televizní pořad „Všechnopárty“, kde je hostem český moderní pětibojař David Svoboda, který vzpomíná na doby, kdy se svým bratrem dvojčetem dělali různé lotroviny. Jak chodili jeden za druhého na rande s děvčaty. 

  Hned jsem si vzpomněl na kolegu z vojny Petera.
Peter pocházel z Kendic a doufám, že stále pochází a těší se dobrému zdraví. U naší roty sloužil jako psovod. Jak si tak s odstupem času vzpomínám, většina psovodů z našeho ročníku nebyli žádní obři, vlastně to vypadalo, že ti kluci menšího vzrůstu dostali psy, aby je ti psi chránili. Ať to byl Peter, Milan, Michal, Karel nebo Jozef. Ale k samotnému příběhu.

  Bylo nádherné letní nedělní odpoledne a já měl zrovna službu dozorčího roty. Před několika desítkami minut jsem vyslal hlídky do terénu, byl mezi nimi i psovod Peter. Dohlédl jsem na nabití zbraní a zamknul za odchozími branku.Vrátil jsem se do místnosti dozorčího roty, všude klid jak na hřbitově, jen z kuchyně je slyšet cinkání umývaného nádobí, tak jsem si odložil brigadýrku na stůl, zasedl ke stolku a začal psát dopis své milované. Než přijdou na rotu vystřídané hlídky, mám ještě spoustu času. 

  Sotva jsem napsal pár řádků, zazvonil strážný u roty. Pomocník mi zahlásil, že na bráně někdo stojí. Kouknu z okna a nechce se mi věřit vlastním očím. Venku u brány stojí vojín Peter. Na vteřinku mi úplně vyrazil dech, stál tam v civilu a tvářil se jako by se nic nedělo. Po těch letech se teď sám divím, že jsem na něj nevykřikl co blbne. Jen mi blesklo hlavou, jestli si ho někdo všiml, třeba velitel roty nebo výkonný praporčík, kteří bydleli v dvojdomku hned vedle. Zadělává si na pořádný průšvih, že se převlékl do civilu a jen tak se tu promenáduje. 

  Vstal jsem od stolku, nasadil si čepici, na chodbě si srovnal opasek, kouknul na sebe v zrcadle (jak jsme si zvykli kontrolovat svůj zevnějšek) a šel k bráně. U brány stál kluk hodně se podobající Peterovi, měl jen trošku delší vlasy a byl v civilu. Měl jsem nutkání se zeptat, kde vzal civil, ale ty delší vlasy mi v tom zabránily. 

  Ano, ty delší vlasy mi připomněly dva sourozence, dvojčata z učňáku. Jeden se jmenoval Petr a druhý Pavel. Dost dlouho nám trvalo, než jsme kluky od sebe rozeznali. Vzhledově si byli podobní jako vejce vejci, dokud jeden z nich neotevřel ústa – podle vyjadřování jsme hned věděli, který je který. Pak se jednomu z nich udělal za uchem nějaký tukový nádor a museli mu ho vyříznout, zůstala tam jizva a bylo po parádě. Všichni už věděli, kdo je kdo. Ale než se tak stalo, zamotali hlavu mnoha děvčatům. 
Ale to už zase odbočuji. 

  Schválně jsem šel k bráně pomalu, abych si mohl záhadnou postavu lépe prohlédnout. Předpisově jsme pozdravil a vyžádal si občanský průkaz. Zručně zalistuji v občance a tam čtu: Pavol P. Pro jistotu jsem si jméno přečetl ještě jednou. Opravdu se jedná o Pavla P. Zkušeným okem jsem ho změřil od hlavy k patě a zjišťuji, že nějaká odchylka od Petera tu je. A když promluvil, došlo mi vše. Řekl jsem mu, že Peter je ve službě, že bude muset počkat, než se vrátí z kontrolní hlídky, což bude asi za tři hodiny.  Venku je hezky teplo, klidně může počkat před rotou na lavičce. Ještě jsem mu slíbil, že ohlásím dévéťákovi, že tu má Peter návštěvu a jestli mu můžeme zavolat vysílačkou, aby se vrátil na rotu. 

  Dévéťák návrhu vyhověl a pomocník zavolal hlídce, ať se Peter vrátí na rotu. Byl v kontrolní hlídce, skládající se ze tří psovodů se psy, značkaře a rotního kynologa. Návrat vojína na rotu nijak neohrožoval ochranu hranic. Někdy to dévéťák povolil, když někomu přijela návštěva a dotyčný byl zrovna ve službě. Hlídka se doplnila někým, kdo měl hraniční volno nebo měl po službě. Sám jsem několikrát střídal kolegy na špaku, aby mohli být aspoň chvíli se svými nejbližšími. Věděl jsem, že za mnou nikdo nepřijede, kdo by se trmácel tři sta kilometrů napříč republikou ze severu na jih, aby riskoval, že mě nezastihne na rotě? 

  Já jsem mezitím chvilku vytěžoval Pavla a dozvěděl se, že jsou opravdu dvojčata, jenže Peter je zdravý, tak ho odvedli na vojnu, a jemu zjistili nějakou srdeční vadu a dostal modrou knížku. Tak se dva sourozenci setkali. Měl jsem možnost je porovnat, když Peter přišel z hlídky a nějaké rozdíly tam opravdu byly. 

Byl jsem u toho. 

(C) Autor:  Jirka M.

Korektura textu:  Hana J.

Fotografie: http://www.vojensko.cz/


ZAJÍMÁ VÁS VÍCE ? 

Ostrostřelec z Rakouska


Rychlokurs slovenského jazyka



Parkohospodářský den