Pár vzpomínek na službu u PS

SAMOPAL.

Rok 1965. Šumava, 10.rota PS Březník. Je po čtvrté hodině odpoledne a my se chystáme na návrat na rotu. Máme za sebou 24 hodinovou službu na odloučeném stanovišti na Roklanské hájovně. Vozka,se dvěma valachy zapřaženými do valníku, právě přivezl kluky kteří nás střídají.

10.rPS Březník (dobové foto).

V té době nám právě promítali na rotě nový film "Sedm statečných". To bylo něco pro nás, mladé kluky. Znáte tu scénu ze začátku filmu , kdy Steve McQueen sedí s parťákem na kozlíku pohřebního vozu, kloboukem si zacloní oči, přehlédne cestu před sebou a vyjedou ke hřbitovu. Tak, když se má parta usadila na valníku, i já jako její velitel se posadil vedle vozky na kozlík, v pravé ruce samopal, tentokráte v roli winčestrovky, opřený o pravé stehno (zásobník s ostrými jsem z něho vysunul a dal do sumky), levou rukou si zaclonil oči, přehlédl krajinu přd sebou a vydal povel "Vozko, práskni do koní !" A vyrazili jsme. Sice ne ke hřbitovu ale cestou na Březník. Ta poklidně ubíhala, tak jako vždy, jen nebýt té scény z toho filmu. To bych si býval nechal samopal na zádech a nehrál si na filmového hrdinu. Jenže, co se pak stalo mě, by se westmanovi stát nikdy nemohlo.

Jak říkám, koně šli svým poklidným krokem, mi různě kecali, až přišlo místo, kde hrbolatá cesta klesala z kopce, zleva les, zprava prudký svah k potoku. S valníkem to dost házelo a tak jsem "winčestrovku" podal dozadu klukům, abych se mohl oběma rukama držet sedačky a nevypadl. No a to byl začátek mého průšvihu. Na rotě jsem se odhlásil u právě sloužícího důstojníka a měl příštích 24 hodin volno.

10.rPS Březník (dobové foto).

Příští den, když valník, koně i vozka odjeli zase s novou směnou na Roklanskou hájovnu, přišel ke mně dozorčí , že mám jít k veliteli roty. "Co mě může chtít?" pomyslím si.

Abych vám velitele naší roty, nadporučíka F. trochu přiblížil. Střední postavy, ale ramenatý, sporá vypracovaná postava, někdo někde slyšel, že je vyučený horník, ale to nemohu potvrdit. Hranatý obličej ostrých rysů, široká sarkastická ústa, ostříží pohled. Husté, černé obočí, husté černé kudrnaté vlasy, které když nebyly dlouho stříhány se mu nad brigadýrkou téměř spojovaly. Nikdy moc hlasitě neřval, to nepotřeboval, ale jeho hlas byl jako údery kladiva, jako hřmění toho nejhlasitějšího hromu. A při tom strašně férovej člověk a s přirozenou autoritou. Žádného jiného jemu podobného důstojníka jsem nepoznal. Náš velitel byl prostě originál.

Tak se nahlásím u něho v kanceláři a on projevil "přání", jestli bych mu mohl přinést ukázat svůj samopal. Sice mě vrtalo hlavou, proč ho chce vidět, on nám poddůstojníkům nikdy zbraně nekontroloval. Ptám se dozorčího, co si to starej vymejšlí, ale ten taky nic nevěděl. Tak jdu tedy na zbrojárku, chci sáhnout na obvyklé místo, kde je vždy moje zbraň, ale ouha, ono je prázdné!

To je divný, prohlížím vyražená čísla na sousedních zbraních, jestli se někdo nepřehmátl a nevzal si do služby samopal můj, ale moje číslo nikde. Vracím se tedy do kanceláře velitele a hlásím, že na zbrojárce můj samopal není, že se ho asi někdo musel vzít omylem do služby místo svého. A tu nadporučík mírně povstal ze židle, natáhl ruku nad psací stůl, který stál v rohu místnosti pod oknem, cosi za stolem v koutě podebral ukazováčkem a začal to zvedat. V tu chvílí by se ve mně krve nedořezal. Asi již tušíte co to bylo. Ano, to něco rezatého, celou noc pršelo, byl samopal.

Sa vz.58 - zbraň Pohraniční stráže

Ukazováčkem ho za mušku vytáhl zpoza stolu, štítivě ho v natažené paži držel od sebe a podával mi ho. "Je to vaše?" vyštěkl. To se zeptal už jen pro formu, aby si mě vychutnal. Zatím co se mi podlamovala kolena z toho co příjde, tak jsem palcem čistil rez z místa, kde je vyryto číslo zbraně. Taky už jen pro formu. Samozřejmě bylo moje. Já blbec, den před tím, jak jsme přijeli z hájovny, si na to, že jsem samopal dal na valník ani nevzpomněl. Šumavský déšť a sychrovina, vykonaly své a ten byl teď jako liška. "Natáhněte ho!" Další vyštěknutí směrem ke mě. Ne že by nešel závěr natáhnout, ale musel jsem na to použít dost síly.

A už to začalo. Řval, ale ne nahlas. Tím svým způsobem. Z jeho úst vycházelo hromobití a z očí šlehaly blesky. "To jste poddůstojník, běžte do lesa, tam můžete velet stromům!. To teprve uvidíte, co se s vámi stane, co s vámi udělám! To bylo to nejmírnější, co na mě mezi zuby cedil. Jeho slova mnou pronikala jako šípy a já se stával čím dál tím menším a menším. Nakonec mě se slovy "To teprve uvidíte, co s váma bude!!!" z kanclu vyhodil.

Dobová příručka

A jak to dopadlo? Týden jsem se každý den v 16 hodin, při čtení denního rozkazu, klepal strachem až se bude číst můj trest. Dostanu Sabinov, nebo jen několik dní basy "na ostro", které pak budu muset nasluhovat. Degradace? Jako velitel odloučené roty měl nadporučík F. pravomoce velitele praporu, takže trest mohl být dost tvrdý. A co myslíte. NIC. Celý týden se nedělo NIC. Ani potom.

Prostě mě seřval, vyřídil si to se mnou a tím to pro něho skončilo. On nemusel na prapor hlásit žádný průšvih a u nás si jen ještě více zvedl autoritu. Co jsem pak poznal, už jako záložák, na cvičeních rúzné kapitány, majory a podplukovníky, žádný se mu nemohl rovnat. On uměl se svými lidmi zacházet. I když se k nám choval někdy drsně, tu jeho drsnost jsme přijímali, tak nějak přirozeně, nebyla v ní zloba. Ale o tom zase někdy jindy.

10.rPS Březník (dobové foto)

(c) AUTOR:  Václav Kopecký

Fotografie:  http://www.vojensko.cz/
                       https://www.facebook.com/radim.motorka

Zaniklá rota Březník sídlila od roku 1951 do konce 70 let ve vlastním areálu, v místě zaniklé osady Březník, poblíž dodnes dochované myslivny Březník (budova myslivny pochází z roku 1856). Poté, co se rota v důsledku změn hraničního pásma přestěhovala více do vnitrozemí (nejspíše do Kvildy) a časem byl areál roty kompletně zlikvidován (poslední zbytky v pol. 90 let). Zůstala jen dodnes patrná odbočka z příjezdové cesty. 

Kupodivu nebyla zbourána i opuštěná sousední myslivna, kterou rota využívala do roku 1969 jako stáje. V letech 1998-2002 byla myslivna opravena, aby dnes sloužila jako informační středisko Správy NP Šumava. V podkroví je umístěna expozice spisovatele Karla Klostermanna (k původní osadě Březník umístil Klostermann děj svého románu Ze světa lesních samot).

Místo je zajímavé také tím, že se svým ročním průměrem srážek 1500 mm je nejdeštivějším místem na Šumavě.

Jedná se o jedno z nejkrásnějších míst šumavské přírody. Leží v pramenné oblasti Luzenského (Modravského) potoka. Široké údolí uzavírají po levé straně Mokrůvka (1328 m.n.m.) s Mokrou (1369 m.n.m.), po pravé straně Špičák (1350 m.n.m.) a Šumná (1368 m.n.m.).

ZAJÍMÁ VÁS VÍCE ? 

Pár vzpomínek na službu u PS   - pokračování