Nedlouho po mém přidělení na pohraniční rotu Březník, jsem měl noční hlídku s jedním mazákem, který hlídce velel. Ještě částečně vyděšený a stresován pod dojmem historek z poddůstojnické školy o nebezpečných a mazaných narušitelích státních hranic, kterými nás tam krmili politruci, jsem byl řádně ostražitý a mé oči se snažily prokoukat tou tmou před námi.
Abych byl já první kdo uvidí a ne kdo bude viděn. Ti politruci nám prezentovali různé situace, které se prý už na hranicích staly a pohraničníci na ně doplatili. Třeba jak byla zadržena skupina osob, mezi nimi i žena. Ta pak jakoby potřebovala na „malou“, tak s ní jeden z hlídky šel stranou a když se ta žena chystala vyčůrat, tak se jako džentlmen otočil a ona ho prý zezadu zastřelila. A mnoho dalších příhod a mnoho dalších kombinací.
Tak tedy před barákem u vrat jsme zasunuli zásobníky s 20 ostrými náboji do samopalů, prošli skrz jakýsi psí cvičák s překážkami, kde byla i strážní věž, tzv. špačkárna. Z té byl za dne nádherný výhled po celé délce údolí až k Luznému. Noční loukou jsme zamířili k blízké Březnické hájovně. Ano, to je ta z Klostermanova „Ze světa lesních samot“. Dnes je opravena a je v ní nějaké turistické informační centrum. A jak tak jdu jako první asi deset metrů vpředu, přes tu louku hnedle pod tou hájovnou, zjevil se v té tmě přede mnou nějaký temný obrys velikosti člověka. Na nic jsem nečekal, nebyl čas, a jak jsem byl ještě tak vydrezurován z péešky, zvolám „Stůj“, vrhám se k zemi a při tom strhávám samopal a natahuji závěr. Ale ejhle. Ještě než jsem úplně dopadl na zem, ten stín se trochu přiblížil a já poznal, že je to kůň.
V části hájovny byla totiž zřízena maštal, kde byli naši tři koně, které rota vlastnila, ustájeni. No a Ferda se nějak uvolnil a dostal se ven a rozhodl se, že se vydá na noční pastvu. Že se mohl můj mazák potrhat smíchy, to ani nebudu popisovat. Kdybych vteřinku dvě počkal, tak jsem mohl poznat, že se nejedná o člověka a nemusel jsem ‚stavět koně‘. Tak jsme se vrátili na rotu, dali vzbudit vozku, ať si jde koně chytit a pak znovu vyrazili do hlídky.
Ilustrační foto k článku.
S tím Ferdou jsem měl ale ještě jeden úsměvný zážitek, ale to o mnoho a mnoho měsíců později. Byl jsem na rotě a měl zrovna volno. Právě se vrátíl vozka s valníkem od Roklanské chaty a vypřahal koně. Ukecal jsem ho (vozku) a tak nechal Ferdovi ohlávku a jednu oprať a já si koně odvedl kousek od roty, že se na něm trochu projedu. Vyšplhám se na něj, dneska už nevím jak, ale ti valaši byli klidní a širocí, takže jsem na něm docela dobře seděl a držel se za ohlávku. Vyrazil jsem s ním po roklanské cestě, tedy po trati, kterou naše koně dobře znali. Jak by také ne, když tu trasu mezi Březníkem a Roklanskou chatou denně absolvovali.
Asi po dvou kilometrech jsem usoudil, že už se valach dost prošel a já projel, že se tedy vrátíme zpět. Tak tahám za oprať, abych Ferdu otočil do protisměru, ale on ne a ne. Zkouším to doleva, doprava, nic. Pořád si kráčel k Roklanské chatě. Tak slezu, vezmu ho nakrátko u huby, že ho jako otočím snáze. Ale Ferda se nedal. On chtěl na chatu. Tak si říkám, chlape, máš už desátníka, přece musíš být chytřejší než ten kůň. Tak jsem vymyslel, že zavedu koně kousek do lesa, což se povedlo, tam se s ním mezi stromy obloukem otočím, to se zase povedlo. Dobrý, je vyhráno, a teď se vrátíme na cestu a já ho na ní navedu směrem zpět k rotě. Jenže Ferda byl chytrej a tu mojí fintu prokoukl. Ať jsem tahal za oprať jak jsem tahal, na cestě zase stál hlavou k Roklanu a ocasem k Březníku.
Koně byli prostě za ta léta služby zvyklí chodit celou trasu až na Roklanskou chatu a teprve tam se otočit a jít zpět. Tak si Ferda prostě postavil svou koňskou hlavu a jinak nedal. Nezbylo než se na něho znovu vyškrábat a pomalu dojet na Roklanskou chatu. Tam pokecat s klukama , co tam byli zrovna ve službě, ohodnotit Ferdu jako starýho mazáka, na kterýho prostě nemám. Zase je holt o jednu legraci víc. A já se pak vrátil těch cirka pět kilometrů na jeho hřbetě zpět na rotu.
Ilustrační foto k článku.
A to jsem dopadl dobře. Později, to jsem byl zase jako velitel piketu na Roklanské chatě, už nevím proč, asi aby se prošla, tam vozka přijel s oběma do valníku zapřaženými valachy a ještě s Bělkou. To ale byla jezdecká kobyla. Naši mazáci nám o ní vyprávěli, že někdy dříve při pohraničních poplaších, se musela veliteli roty nadporučíkovi F. přistavovat pod okno jeho kanceláře a on odtud na ní nasedal. Nevím, za nás už to nedělal.
No a já jsem se chtěl na ní projet a tak jsem na ní nasedl. Zpočátku šla krokem, ale pak se za svahu rozeběhla a bylo jen otázkou nejbližších chvil, kdy z ní slítnu. A to se stalo právě v okamžiku, když vběhla na můstek přes potok. Na té kamenité cestě, na kterou jsem dopadl, jsem si tedy pořádně natloukl. Celou pravou stranu těla od ramene až po kotník jsem byl samá modřina. Zase velká švanda pro kluky. Na rotě jsem se potom, jak jsem mohl, vyhýbal veliteli roty, abych mu nemusel vysvětlovat proč pokulhávám. Na Bělku mu totiž nesměl nikdo šáhnout. A od té příhody už měli naši koně ode mne pokoj.
(c) AUTOR: Václav Kopecký
Ilustrační foto k článku.
Zajímá vás více? Klikněte si na odkazy:
Pár vzpomínek na službu u PS - IV
Pár vzpomínek na službu u PS - III
Pár vzpomínek na službu u PS - II
Pár vzpomínek na službu u PS
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za vaše komentáře.
Vulgární a dehonestující příspěvky budou smazány.