STALO SE V TROJMEZÍ.

Z pamětí pilota práškovacího letadla Jana Juračky.

Největší „divočina“ se odehrávala na pracovní ploše Trojmezí u Hranic. Letiště v úplně nejzažším koutě ašského výběžku, souběžně s dráhou po pravé straně hranice s východním Německem ve vzdálenosti cca třista metrů, před čumákem asi půl kilometru západní Německo. 



Jak jsme tam ráno přelétávali, s Honzou v "trucovně", ze všech okopů na mě směřovaly hlavně všelijakých kanónů a otáčely se za mnou. Jen jsem koukal, jestli mají záslepky, to si kluci vojenský z nudy jen trénovali, ale dobrý pocit to nebyl. 

No a jednou po příletu do Hranic vystupujeme s Honzou z letadla a Honza huláká na přítomné sedláky:

„Tady čučíte a támdle vám zdrhaj lidi do Německa.“ Samozřejmě se tomu smál.

„Cože?“ ptáme se všichni.

„No támdle se plížej polem okolo východního Německa nějaký dva borci se žebříkem směrem na západ. Tys je neviděl, oči vypleštěný do budíků nebo na dráhu, ale já tím svým bočním okýnkem je zahlíd. Ale co, když si myslej, že tam najdou štěstí, tak spánembohem.“ Jeden ze sedláků naskočil na kolo a upaloval ke vsi.

„Na toho bacha. To je pomocník pohraničníků, něco jako pomocník VB. A udavač. Před ním žádné vtípky“, radí nám ostatní. Za chvíli se přiřítil UAZ s nějakým majorem a třemi vojáky. A nenapravitelný Honza na ně:

„Kde jste, vy ostraho? Lidi vám tady lezou přes dráty a vy se válíte v kasárnách!“ Majorovi cukla brada.

„Drž hubu vole, ještě nás seberou “, syknu na něj mezi zuby, zachovávám klid, ale až do chvíle, kdy ten důstojník na mě začne křičet:

„Tak soudruzi honem honem. Startovat letadlo a průzkumný let, když tak nám je nějak nažeňte!“

„Tak moment soudruhu majore. Tohle je civilní letadlo a já jsem civilní pilot. Nejsem povinen poslouchat vaše hloupé rozkazy. To jako mám nad nima lítat a zastřelit je ledkem nebo co?“

„Hele, poleť, aspoň uvidíme, jak lezou. Bude sranda“, povídá Honza.

„Tak jo. My se teda po nich podíváme, stejně si musím prohlídnout plochy, které mám dneska dělat.“

Nasedli jsme do Čmeláka a hned po startu je vidím už v západním Německu, jak běží po poli, ten žebřík opřený o poslední plot. Ještě nám mávali. Tak jsem jim taky zamával křídly, pár otoček na místě, aby se Honza z trucovny taky podíval a zpátky na zem.

„Tak soudruhu majore, můžete domů. Už jsou tam!“

„Doprčic, to zas bude průser,“ lamentoval major a schlíple odjel i se svým doprovodem.

Jindy zas někdy odpoledne se opět přiřítil UAZ s důstojníkem a dvěma samopalníky, zrovna jsme tankovali palivo, běžel ke mně a ukazoval na mě prstem:

„Vy!!“, sípal ten voják a nepřestal do mě bodat tím prstem, „vy jste vlétl na území západního Německa!!“

„A nepovídejte a kdy?“ spráskl jsem ruce v hraném úžasu.

„Ve 14:28!!“

„A oni si stěžovali nebo co?“

„Ne ne, soudruhu pilote, my jsme vás přečetli!!“ naparoval se tam přede mnou. No a já, jak bylo mým zvykem, jsem se rozesmál:

„Tak to vám gratuluju k ostražitosti, pane veliteli. Víte, já už dnes mám za sebou něco přes padesát startů, jsem tu od osmi od rána a byl jsem tam po každém vzletu!“ Ten se chytil za srdce, myslel jsem, že to s ním praští. „To mi snad ani neříkejte.“

„No to vám říkám. Víte, ono u těch hranic mám sotva pár metrů vejšky s tím naloženým letadlem. Navíc, když se podíváte, u nás jsou samé kopce. Tak se tam chodím otočit, ono dělat zatáčku těsně nad zemí je dost o hubu a já se kvůli vám nezabiju.“

„Jéžišmarjá a co když vás uviděj? Co potom?“

„Potom nic. Místní farmáři tam na mě mávaj, ať jim tam taky něco odsypu a u patníku stojí každou chvilku jejich Grenzpolizei, chechtaj se a mávaj na mě, ať už tam rovnou zůstanu. Těm jsem u prdele soudruhu veliteli.“

Kroutil hlavou, bílej jak stěna, už neřekl nic, nasedl do auta a odjel. A ty dva vojáky tam nechal.

„A co vy kluci tady?“

„No máme vás hlídat, abyste neuletěl.“

„A to budete dělat jak? Lítat se mnou, nebo po mně střílet, až usoudíte, že už jsem tam nebo co?“

Koukali a nevěděli, já taky ne. Tak Honza na ně:

„Hele, víte co? Támdle si lehněte do stínu a udělejte si bene, Ale předtím se důkladně podívejte, jestli máte ty kvéry řádně zajištěný!“ A kluci nadšený, jakou chytli ulejvárnu, leželi pod tím stromem, než bys řekl švec.

Jiný den sedím v kabině, dopisuju let, čekám, až mě zase nasypou a koutkem oka zachytím nějaký pohyb přímo před sebou. Kruci, ptáci a zrovna ve směru startu. Ale nebyli to ptáci. Kouknu se pozorně a přímo na mě se ze západního Německa řítí tři vrtulníky. U čáry zabrzdily, natočily se bokem, hezky za sebou a zůstaly viset přímo nad hraničními patníky. Černý jak noc a s americkými znaky. A už vidím, jak se na boku všech otevřely dveře a v nich nějaké postavičky v bílých helmách a koukají mým směrem.

„No to si nesmím nechat ujít!“ pomyslím si, rukou mávám, ať stopnou nakládku, plnej plyn a honem k nim. Fofrem jsem vyprášil půl kotle a pak podél hranic na naší straně defilé. Velký klapky a na minimálce letím okolo nich ve vzdálenosti pár metrů, oči vyvalený. Takhle zblízka vidět americký bojový vrtulník v těch dobách, no zážitek. 

A oni čučeli taky, bodejť ne, na tu mou „archu Noemovu“, s vlnitým plechem na křídlech. V jedněch těch vratech na boku vrtulníku stál černoch, v bílé helmě, jen oči a zuby mu svítily. Udělal jsem tam pár průletů, nemohl jsem se vynadívat, když v tom ten černoch mávnul rukou, ukázal někam za mě, zabouchl dveře a všichni tři odletěli. 

Podíval jsem se směrem, kam mi ukazoval, a tam vidím na maximálce nahrbenou naši vojenskou Mi-24 z Plzně. No vztek jsem na ty naše vojáky měl náramný, takhle mi zkazit představení. Přistáli pak někde za lesem a každý můj start se potom vznesli a čumákem s kanonama se točili ve směru mého létání. Nic příjemného to nebylo, skončil jsem s prací dřív, že to dodělám zítra. Úplně mi to zkazilo den.

 V ašském výběžku jsem zažil také jednu příhodu, kdy mi možná šlo o kejhák, jak se říká. Létal jsem ten den pro statek Aš z jejich ašského letiště. Pole jsem měl kousek po pravé straně, pravidelný obdélník, po kratších stranách vroubený křovisky. To se bude dobře dělat, podle těch křovin můžu nasazovat na průlety, abych to nenapruhoval. Tady musím neskromně říct, že jsem za celou svou kariéru zemědělského pilota nenapruhoval jediné pole a že jsem si to po sobě vždy kontroloval. Všechny pole jednolitá barva. Ono bylo za pár dní přesně vidět, kam člověk položil hnojivo a kam ne. A tak jsem tam tedy lítal sem a tam. Přes křoví do náletu, na druhé straně otočit a zpátky. Ale co to tam je za obláček? Ale to už se rovnám do dalšího náletu, a když jsem se zase točil na opačné straně, zase nějaká chmurka. 

 Koukám na pracovní plochu, nějaký zvýšený pohyb a vidím Honzu, jak skáče do Škodovky agronoma a někam vyráží. Kam jede doprčic? Má být na ploše, hlídat čas plus minus autobus, kdybych to někde zapíchnul, aby mohla vyrazit pomoc, a on si někam jede? A vidím, že jede přímo k tomu mému poli, k těm keřům na kraji. Vyskočil z auta, mává rukama a z křoví lezou dva vojáci. I ze vzduchu vidím, že je Honza rozzuřený do běla, krouží kolem nich a řve. Ti dva tam stáli jako hromádky neštěstí. Vyházel jsem zbytek hnojiva a vracím se na přistání, kam už se Brambor mezitím taky vrátil. Vypnul jsem motor, Honza už ke mně běží, skáče na křídlo a hrne se ke kabině.

„Co je vole, co to tu provádíš za cvičení?“. Ptám se ho.

„Nevíš o ničem, co?“

„A o čem?“

„Viděl si ty dva vojáky, co jsem vytáhl ze křoví?“

„No viděl a řval si na ně, že jsem to málem slyšel až do kabiny.“

„Tak ti dva pitomci tam měli sebou dvě bedny z prošlých zásob. Fosforový světlice, a že to maj někde v poli vystřílet. A ty kretény nenapadlo nic jinýho, než s tím zalízt do křoví a střílet po tobě, když ses valil přes ně. Bouchalo ti to metr pod zadkem. Takže si to ani vidět nemoh.“

„Tak to byly ty obláčky, co jsem viděl.“

„Jo a víš moc dobře, že nejsem nějakej žalobníček, ale todle mě tak nasralo, že už jsme volali na útvar, ať jim daj čočku!“

„Tos neměl, Honzo, z toho budou mít malér.“

„Poslouchals mě dobře, ty hrdino? Fosforový světlice!! Tě trefit, tak se to přilepí a je z tebe rázem ohnivá fakule!!“ To jo, to měl asi pravdu. Nevím, co z toho ti vojáci měli, ale když jsme o tom večer mluvili s ostatníma na stanici, shodli se, že jsem měl odkudsi zezadu kliku. Taková byla práce... 

(c) AUTOR:  Jan Juračka

ZDROJ:  Web Planes.cz  

ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? Klikněte si pro další články.

Vrtulníky US.ARMY nad státní hranicí 


Vzdušné incidenty nad státní hranicí