POSTAVY A POSTAVIČKY - HRANICE PO 11/1989

Aneb "muži zákona" v době předschengenské. 

Je mnoho postav, které jsem potkal na svých toulkách, na některé zapomenu okamžitě, na jiné po pár dnech a jiné nemohu pustit z hlavy a v mých vzpomínkách mají významnou roli. Zvláštní kapitolou jsou muži zákona. V paměti mi utkvěli především dva, shodou okolností pravděpodobně příslušníci Pohraniční policie. Vracím se tedy ve vzpomínkách o pár let zpět – není to nic složitého - venku mrholí až přímo prší dnes jako tehdy, rozdíl snad jen v maličkosti - sedím v suchu u klávesnice a tehdy - jak to jenom bylo:

Strážmistr „Flanderka“

Přespal jsem v lese nad Horou Svatého Šebestiána a staccato hrané deštěm na můj stan naznačovalo změnu počasí. Co se dá dělat - bylo hůř a smáli jsme se - utěšoval jsem se při šlapání po Krušnohorské magistrále.

A na Novodomské cestě jsem jej spatřil poprvé. Schován před deštěm v policejním autě sledoval moji navlhlou postavu zrakem, o němž se zajisté domníval, že je dostatečně pátravý a tvrdý - asi jako zrak šerifů v amerických srač..., pardon, filmech. Podruhé jsem jej spatřil v místě, zvaném Zákoutí. To již vystoupil z auta a pohybem ukazováčku mi naznačoval kam mám přijít.

Ilustrační foto: okolí Hory sv.Šebestiána

Na takové posunky jsem alergický a tak jsem jej ignoroval a pokračoval v chůzi. To bylo něco pro něj! Něčím, co se podobalo vzdáleně běhu, se přesunul a zastoupil mi cestu: “Vaše doklady!“ poručil mi hlasem, o kterém předpokládal, že je více než mužný. Drže v rukou můj OP podrobil mne křížovému výslechu. “Když jinak nedáš,chlapče“, pomyslel jsem si, "tož já se k tomu divadélku připojím“. 

Na otázku,odkud jdu jsem se začal zmateně točit dokola a tvrdit, že tu cestu ,po které jsem přišel nepoznávám. “Ale asi to bude támhleta“, mávnul jsem neurčitě rukou. Následovala otázka co tam dělám. Na moji pravdivou odpověď-že se jen tak procházím po vlastech českých kontroval: “A v dešti,co? To povídejte někomu jinému! A ve vašem věku..“.

Nebudete věřit,ale nedokázal pochopit jednoduchou věc - čas dovolené si musíme plánovat již v lednu-a to se počasí těžko odhaduje. V jeho očích jsem viděl tu radost - má někoho podezřelého, ten se potlouká v dešti nedaleko státní hranice a ještě k tomu má bágl,stan a mapu! V době, kdy televize vysílaly jednu reportáž o převaděčích za druhou! (Bylo to v době předschengenské). 

Rázem jsem pro něj byl nejméně krušnohorským hajným palečkem s Galapetrem dohromady! Já jej v tom nechal - ba ještě jsem ho v tom podezření potvrzoval- na jeho „záludnou“ otázku-proč se neprocházím na Ašsku, když tam podle OP žiji (v tu ránu jsem si vzpomněl na - ,,a fotil byste nádraží,kdybyste měl fotoaparát?....) - jsem zabrebtal -„Tam už mě policajti znaj, teda vlastně chtěl jsem říci že už to tam znám!“.

Chytil se! V očích mu zajiskřilo, již se viděl minimálně povýšen, oslavné články v novinách atd, atd.. Nebudu zdržovat- po mnoha minutách, kdy dokonce konzultoval s někým pomocí telefonu či vysílačky, jsem byl propuštěn. Nedalo mi to a při odchodu jsem položil otázku: “Promińte,nejste příbuzným strážmistra Flanderky z Putimi?“. Zatvářil se ještě nadutěji a nasadil všemu korunu: “Ne,já na Moravě žádné příbuzné nemám!“

„Rambo“

O několik dnů později jsem rázoval na Moldavsku.Počasí se již vyřádilo, takže ke spokojenosti mi nic nechybělo - mohl jsem si vychutnávat krajinu. Ztepilé smrky-vzhledem podobné těm v Jeseníkách či na Šumavě - o devastaci Krušných hor neměly ani ponětí, sem tam srnka přeběhla přes cestu, vyhýbám se odpadkům, které v lese zanechali „takyturisté“ a v tom najednou porušilo ospalý klid polední přírody vzdálené “túút,túút,túút“.

“Který debil“,pomyslel jsem si,“troubí tady jak na lesy,IQ má zajisté pražáka-lufťáka“ pokračoval jsem ve svém vnitřním monologu. Šlapaje dál-blížil jsem se k onomu zdroji hluku – v pravidelných intervalech ozývalo se troubení. A pak jsem spatřil na lesní cestě policejní auto. V něm popřevratový policista- čepici hluboko do týla, dveře auta otevřené - opíral se o ně levou nohou, levou ruku ležérně opřenu o střechu auta, pravá ruka škádlila klakson. Na očích nezbytný doplněk mužů zákona - černé zrcadlovky. Snad se tam tak sám bál, proto to troubení, nebo dával znamení, či skutečně měl ono výše zmíněné IQ. Nevím, ale takové figury bych hnal z lesa „svinským krokem“.

Pomalu jsem docházel k jeho autu. Byl tak zaujat sám sebou, že moji maličkost přicházející zezadu neregistroval. Docházeje na jeho úroveň slušně jsem pozdravil. A začal tanec. Polekal se - chtěl se vzpřímit – neuvědomil si, že sedí v autě. Dutá rána do hlavy ukončila jeho snahu. Černé brýle opustily své místo na jeho nose a odrážeje se od volantu padaly pod jeho nohy. Něco chtěl říci - z jeho úst se ozvalo něco nesrozumitelného. Podle jeho šokovaného výrazu bych soudil pohromu v kalhotách. 

Víc jsem neviděl - pokračoval jsem v chůzi a raději se neohlížel. Nechci být škodolibý, ale po celý zbytek dne jsem se vnitřně usmíval vzpomínaje na jeho vytřeštěný výraz. Jo, jak se říká - boží mlýny melou pomalu…

(c) AUTOR: Solitér (bývalý důstojník PS)

ZAJÍMÁ VÁS VÍCE ? 

Klikněte si:  Pohraniční stráž po listopadu 1989