HRANIČNÍ PŘECHOD - POVÍDKA

Vážení čtenáři weblogu Pohraničník, jistě jste už slyšeli rčení, že "změna je život".

   
   Proč se o tom zmiňuji? Důvod je prostý. Tentokrát se na našem pohraničářském webu nebudeme vracet do minulosti,do časů studené války na státní hranici, ale nahlédneme, tak trochu ve stylu science-fiction, do budoucnosti, která se v tomto příběhu jeví poněkud hrůznou. Ale, pokud se díváme na to, co se dnes děje v Evropě, zejména té západní, není to, jako budoucí realita, zcela vyloučené.

Neříkám, že to tak nutně musí být, nikoho nepřesvědčuji. Názor si utvořte sami.

   Přenesme se tedy na hraniční přechod Rozvadov, na přísně střeženou hranici mezi Konfederací V4 a Islámským chálifátem Germanistan a pohleďme na hypotetický výkon služby pohraničníků v temné době, která možná přijde.  

Geschichte "GRENZÜBERGANG" auf Deutsch:  https://tinyurl.com/y7n9zuzq

Ilustrační obrázek.

   Je hluboká a deštivá letní noc, kterou navíc prolamují ostré závany studeného větru. Říkám si, kdepak je asi to globální oteplování, před kterým levičáci, kdysi varovali, ale nemohu se tím moc zabývat. Běžím se svým týmem vystřídat na hraniční přechod v Rozvadově večerní směnu personálu. Celé okolí je osvětleno jen světlomety, které pravidelně křižují pokácený obzor. Prý tam, kdysi býval les, ale z bezpečnostních důvodů musel zmizet. Škoda. Další důsledek celé téhle šílené situace.

  Procházíme krátkým železným tunelem a nad hlavami nám po lávce prochází
po zuby ozbrojení pohraničníci. Slyšíme štěkání psů, pípání senzorů, troubení stovek aut a uštěpačné rozkazy vojáků, kteří chrání naši hranici před triumfujícím islámem, který je na svém tažení ze Západu.

   „Valdasi, seš novej, takže budeš jen v palebné podpoře. Tam zatím nemůžeš nic zkazit,“
nařizuje mi kapitán Wisznewski, který jde v čele pětičlenného týmu a připevňuje si k helmě termovizi. „Rozkaz, pane,“ potvrdím a po pár desítkách kroků se zastavíme u stažené závory, kde už čeká minulá směna. Stejně tak se střídají směny u sousedních bran, přesně o půl noci je vyměněna posádka na dvacítce rozvadovských přechodů. A my obsazujeme právě nyní jednu z těchto hraničních bran.

   Velící důstojníci se spolu baví, Wisznewski přebírá od kapitána Štěpánka hlášení a rychle se loučí. Minulá směna už si chce evidentně odpočinout. Stíny v černých uniformách se kolem nás mihnou a my zaujímáme jejich místo.

   Já udělám pár dalších kroků a vidím světlomety osvícenou silnici, která je obsazena kolonou aut. Před každou z bran se táhnou dlouhé kolony aut. V podstatě nekonečné, neustálé se slévají, protože každý kdo má auto, prchá přes tyhle přechody směrem do Konfederace. A nejen ti, co mají auta. Další brány jsou i pro procházející nebožáky.

Ilustrační obrázek.

   „Matěji, bereš si strážní budku a monitorování oblasti drony. Renato, ty hledej zakázané
materiály, výbušniny a podobně a Marek mi pomůže s prověrkou pasažérů. Napoj se na evropské archívy, ať víme, co nám to sem jede.“

„Kolik tu tak obsloužíte aut denně?“ ptám se a Wisznewski jde k nějakému vypínači na
stěně.

  „Dřív to bylo dost slabé. Kontrola auta trvala dvacet minut, ale s nasazením dronů,
termovize, napojení na datový archív a dalšími novými serepetičkami se to zkrátilo na pět minut. Asi pět tisíc aut denně, jen tady v Rozvadově, ale je pravda, že tohle je největší z hraničních přechodů.“

   Rozhlížím se po okolí a dívám se na nové a rozestavěné hraniční opevnění. Zatím je jen
v plenkách. Betonové stěny, ostnaté dráty, elektrické ploty, světlomety, automatické kulomety, psovodi, obrněné transportéry a pěchota. Prý tu do pár let budou grafenové stěny, které mohou přečkat i výbuch atomovky, ale spíše jen posílí hraniční jednotky, postaví další ploty a zvýší betonovou zeď.

    Grafenové technologie na tohle nebudou používat, i když bych se pak cítil bezpečněji.
„Hej, Valdasi!“ okřikne mě Wisznewski, který tím knoflíkem přepnul světla na stěně
z červených barev na zelenou a dal tak signál stojícím autům, že mohou jet dál.

    Postavím se na okraj silnice, v ruce sonogun a zbraň připravenou k použití, pokud by snad došlo k obtížím. Wisznewski mává na přibližující se auto. Je to sedan, který opatrně zastaví před železnou závorou. Já přijdu k Wisznewskému a snažím se předstírat, že ho kryji, ale ve skutečnosti jsem zvědavý, co se bude dít.

   V sedanu sedí za volantem vystrašený a nervózní muž, který křečovitě svírá volant. Na tváři má strniště a vedle něho sedí žena. Oba třicátníci a na zadních sedadlech spí dvojice dětí.

„Vystupte si, prosím,“ nařizuje kapitán a muž tak neprodleně učiní, zatímco Renata obchází
vůz s detektorem výbušnin a zbraní. Důkladně kontroluje každý kousek auta a kapitán pokračuje ve výslechu muže. „Jméno, příjmení,“ nařizuje.

„Gerhard Molke.“

Kapitán zadává jméno do PDA a tam mu vyjede osobní složka toho muže z evropského
archívu. Nyní začíná prověrka.

„Narozen 27. ledna 1994?“ ptá se kapitán.

„Ano.“

„Místo narození Heidenheim?“

„Ano.“

„Trvalé bydliště v Ansbachu?“ jsem překvapen, protože v datapadu je jiné trvalé bydliště.

„Ne,“ zvolá překvapený řidič. „Mannheim.“

„Správně. Zkoušel jsem Vás. Dosažené vzdělání?“

„Magistr, obor kybernetika.“

„Kapitáne,“ ozve se Renata. „Auto čisté,“ kapitán přikývne.

„Vaše poslední zaměstnání?“

„Zástupce ředitele kybernetického oddělení mannheimské polytechniky. Se svým týmem
jsem se zabýval syntézou antivirových programů a umělé inteligence pro dokonalejší protivirovou ochranu počítačů.“

„Proč jste skončil?“

„Polytechnika podléhala příkazu o uzavření vysokých škol.“

„Příkaz o uzavření vysokých škol?“ opakuji překvapeně.

„Ticho!“ okřikne mě Wisznewski.

„A Vaše žena?“

„Hedvika…“ muž se odmlčí.

„Hedvika Molke?“ ptá se kapitán, který si ji mezitím vyhledal. Řidič přikývne. „Mám zde
informaci, že pracovala pro nadaci Němci proti nenávisti, a ze své pozice se podílela na zákazu bádenské sekce Alternativy pro Německo.“

„Ale to už je spousta let,“ vyhrkne řidič.

„Pět let. To zas taková spousta není.“

„Byla to chyba, už to pochopila, velká chyba.“

„A jak to pochopila?“

  „Přišla o práci v rámci genderové restrukturalizace. Její pozice byla považována za příliš
mužskou a nevhodnou k setrvání a…“

   „Přišla o práci?“ odsekne Wisznewski a dívá se na sedící ženu. „Jaká chudinka. Seznamy,
které její nadace uveřejnila, dohnali desítky lidí k sebevraždám a desítky dalších byli zavražděni pouličními migrantskými komandy. Z rozkazu Rady konfederace umožníme Vám a Vašim dětem vstup na území Konfederace, ale pokud jde o Vaši ženu, má dvě možnosti.

   Vstoupí společně s Vámi, ale okamžitě bude zatčena a postavena před soud za zločiny, kterých se dopustila, anebo zůstane tady v Německu a sežere si, co si navařila.“

„Mohu si s ní promluvit?“ ptá se řidič.

„Pospěšte si,“ nařídí Wisznewski a popojdeme o kousek dál. „Příkaz o uzavření vysokých
škol, si se ptal?“

„Ano, pane kapitáne.“

  „Když před pár lety převzal Bundesrat moc v Německu, aby zabránil vítězství Alternativy
pro Německo, začal se postupně fušovat do všeho a před pár týdny byl vydán příkaz nového ministra školství za zelené, že všechny technicky a přírodovědně zaměřené vysoké školy budou uzavřeny na dobu deseti let, aby se vzdělání Němců snížilo v průměru na úroveň vzdělání islámských kolonizátorů.“

„Děláte si srandu?“ kapitán kroutí hlavou.

„A nejen technické a přírodovědné, ale prý budou zakázány i lingvistické obory, většina
oborů zabývajících se historií, archeologií a dalšími podobnými obory a…“

„Pardon, pane důstojníku,“ přeruší nás řidič, který vystoupil i s manželkou. „Kolik by mé
ženě hrozilo let vězení za to, co udělala?“

„Záleží na tom, jaká je míra jejího provinění, ale nejnižší sazba je šestnáct měsíců vězení za
ta svinstva, která dělala. Nejvyšší dvanáct let, ale to hrozí, jen u nejtěžších případů vlastizrad spáchaných v Německu.“

„Souhlasím. Nechám se zatknout,“ špitne žena. „Ale neoddělujte mě od mých dětí, prosím.
Chci se tu s nimi nakonec usadit.“

„Až si odsedíte svůj trest, můžete se usadit, kde chcete. Nasedněte si do auta a jeďte.
Pošleme zprávu druhému stanovišti, aby Vaše auto zastavilo a Vás zatklo.“

   Opět si nasednou, velitel zvedá závoru a auto vjíždí do černého tunelu. Chvíli ho, ještě
sledujeme a pak pokračujeme ke kontrole dalšího auta, pak další, další a další auto. Většinou to jde rychleji, než tohle, přeci jen ne v každém seděla kolaborantka.

Ilustrační obrázek.

   „Vystupte si, prosím,“ nařizuje kapitán řidičovi, kdoví kolikátého auta. Přestal jsem je počítat po třicátém zkontrolovaném. Z tohoto auta vystupuje kostnatý mladík, který si nervózně mne ruce. To ale není nic neobvyklého. Skoro každý tu vypadá nervózně a vystrašeně. „Jméno a příjmení.“

„Rudolf Rudi Wilfried.“

„Narozen 29. února 1999? Máte blbé datum narození. Takhle slavíte narozeniny, jen jednou
za čtyři roky, co?“

Mladík se zasměje. „Ano, co se dá dělat.“

„Rok 1999, ale nebyl přestupný,“ upozorní ho kapitán.

Mladíkovi zmrzne úsměv na tváři. Podívá se na mě a na ostatní okolo. Reaguji první a vší
silou ho udeřím pažbou sonogunu do břicha. „Něco má za opaskem!“ vykřiknu a vytahuji zpoza opasku ovladač.

„Detonátor,“ upozorní kapitán a Renata s Markem okamžitě kontrolují auto. „Matěji, proveď
satelitní analýzu vozu,“ nařizuje kapitán, zatímco klečím na tom hajzlovi.

„Rozkaz. Hned to bude…“ je chvíle ticha. „V kufru vozu je něco odstíněné. Nedokáži to identifikovat.“

„Trhaviny?“

„Možná.“

„Zavolejte pyrotechnické komando, zabezpečovací tým a odkloňte kolonu. My se stahujeme
i s vězněm.“

Nasazujeme mladíkovi černý pytel na hlavu, želízka na ruce a v předklonu ho vedeme do
tunelu. U auta zůstává pouze Renata a Marek, kteří mají vyčkat na příchod záloh.

„Kapitáne, jak jste to věděl?“

„Co?“

„Na tom datapadu bylo stejné datum narození, které jste řekl.“

Kapitán se usměje. „Moje nejmladší sestra se narodila v únoru 1999,“ odpovídá a úsměv se
mění ve škleb. „A navíc, tihle vystrašení rachetici se stali děvkami islámu. Co jiného u nich čekat, než terorismus?“ 

(c) Autor: Herakleios Stalker, (Praha, ČR) 

      Zdroj: http://www.novaburzoazie.com