STRAŠIDELNÝ PŘÍBĚH Z TROJMEZÍ

  Už dlouho tady nebyl žádný pohraničářský příběh s paranormální tématikou, nebo aspoň nádechem tajemna. Nicméně, poštěstilo se a Jirka H. - bývalý pohraničník z 1.rPS Trojmezí, přispěl jednou svojí vzpomínkou na strašidelné téma. Tady vám ten příběh předkládám. 

    Abych začal jaksi od začátku: na vojnu jsem byl povolán ze svého bydliště v Liberci, 3. dubna 1990, takže první porevoluční skupina povolanců. Na povolávacím rozkazu bylo napsáno číslo útvaru PS 8842 Cheb.

    Po absolvování výcviku v Aši (Keller) u 2. roty psovodů jsme byli rozděleni na pohraniční útvary, a já nastoupil na 10. rPS Svatý Kříž u Chebu, kde mi byl přidělen můj první služební pes Hasan. Zde jsme dva měsíce cvičili a na rotě fungovali jako nováčci. Za ten červenec a srpen jsem toho zažil, že by to bylo také na příběh, ale dnes chci psát o něčem jiném. 

    Když už jsem myslel, že bude klid, přišel rozkaz k nástupu do Libějovic na kurz pátracích psů.

i tam to bylo zajímavé, ale o tom třeba někdy jindy. Takže, celkem po osmi měsících nějakého cvičení a učení jsem se nakonec dostal na 1. rPS Trojmezí (Ašský výběžek) kde už jsem dokroutil vojnu až do konce.

FOTO: 1.rPS Trojmezí (5.bPS Cheb).

    A nyní k příběhu, o kterém chci psát. Jakkoliv se to bude zdát nepravděpodobné, vše, co zde píši, je pravda a celé se to odehrálo tak, jak zde píšu.

    Tenkrát na Trojmezí už fungovala poloprofesionální ochrana hranic. Abych vysvětlil, o co jde: na této rotě, při mém příchodu z Libějovic, sloužilo asi 10 – 12 vojáků z povolání (později policistů) a nás záklaďáků byla hrstka, 2 z mého ročníku a asi 3 naši staří, kteří měli jít, tuším asi za měsíc, do civilu. Takto jsme tam sloužili tzv. smíšené hlídky. Hlídka byla složená z vojáka z povolání a z vojáka základní vojenské služby. Po nějaké době přibyli na rotu tuším 3 nebo 4 vojáci, naše mladší tzv.půlky. A potom ještě naši mladí, ale to se už i nám blížil vysněný civil.

    Tak jsme si tam žili, museli jsme si chodit na nákup, kolikrát i pěšky do Hranic, vařili jsme si sami, prali, prostě správná vojna, i když porevoluční, takže trochu jiná než před 11/1989.

FOTO: náhrobek na německém hřbitově v Trojmezí.

    Jednoho letního dne kohosi napadlo, že večer půjdeme prozkoumat starý německý hřbitov, který se i dnes nachází v menším zalesněném místě nad rotou. Mezi rotou a hřbitovem bylo pole (o kterém bude ještě zmínka). Nápad byl přijat a večer po setmění, vybavení potřebným nářadím, krumpáčem a lopatou, jsme se přes pole vydali nahoru ke hřbitovu. Ještě musím podotknout, že bylo několik dní horko a nebe bylo jako vymetené.

    Po nějaké době strávené procházením mezi hroby a zkoumáním při baterce, kdo zde odpočívá v pokoji, jsme my nejstarší usoudili, že by to mohlo stačit a jali jsme se přemístit „k domovu“. Mlaďasové zůstali s tím, že budou zkoumat jaksi hlouběji. Říkali jsme jim, ať to nedělají, ale říct si nedali. 

    My jsme se vrátili na rotu a po nějaké době, dnes už nevím, jestli po půlhodině nebo po hodině, se rozletělo okno na šatně (podotýkám, že nebylo největší!) a do šatny doslova naskákali naši průzkumníci. Ptali jsem se, co se děje, ale nikdo z nich neřekl ani slovo. Při pohledu do jejich naprosto bledých a vyděšených obličejů jsme je nechali být. Rovnou zalezli k sobě na pokoj a do rána jsme je neviděli. 

Ilustrační foto - starý německý hřbitov.

    Ovšemže jsme chtěli druhý den ráno hned vědět, o co jde, a chlapci začali vyprávět.

Po našem odchodu se pustili do otevírání jednoho z hrobů. Jakmile začali, nebe nad lesem se z ničeho nic zatáhlo černými mraky. Úplně ztuhli, protože prý velmi zřetelně zaslechli hrubé sténání a drhnutí kamene o kámen, jako když se otevírá hrob. Prý na sebe koukali, nemohli se pohnout, opravdu prý nemohli nic dělat. Po chvíli se přeci jen zmohli na útěk.

FOTO: pole nedaleko objektu 1.rPS Trojmezí.

   Vydali jsme se na pole, naši hrdinové odmítli  a posbírali jsme nářadí, které při úprku odhazovali. Odpoledne jsme to celé znovu probírali. Napadala nás spousta teorií, včetně i jakési davová sugesce. Nezúčastněné také napadlo, že si naši kamarádi vše vymysleli, ale při pohledu do jejich smrtelně vyděšených obličejů jsme to vyloučili. Tím se vše uzavřelo. Už nikdy jsme se o tom nebavili, kluci i tak dostali za vyučenou.

   Co dodat na konec? Asi to, že mrtví se mají nechat odpočívat v pokoji, nemají se rušit a je třeba k nim mít úctu. Ale nám bylo tenkrát kolem 19 let a jak známo, mládí je nerozvážné.  :-) 

FOTO: autor příběhu Jiří H. se svým služebním psem.

(c) AUTOR: Jiří H. z Liberce.
FOTOGRAFIE: archiv autora a web Vojensko CZ 



ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? Klikněte si pro příběhy s tématikou "tajemno".

**1**  Epitaf  

**2**  Houbičky 

**3**  UFO nad Trojmezím

NA HRANICI DĚJÍ SE VĚCI

    Tenhle článek měl původně, podle svého slibu, napsat jeden můj kamarád a kolega od PS, s nímž jsem sloužil po 11/1989 na rotě v Trojmezí a s kterým jsem společně, odešel po Listopadu 1989 od 5.bPS Cheb ke Krajské správě OSH Ostrava, abychom sloužili, každý jinde, na polské hranici, jako "četníci", jak se tenkrát říkalo, neboť "Ocelové srdce republiky" bylo naším domovem. 

    V devatesátých létech se naše cesty rozešly, já odešel ze státních služeb a pak byl zaměstnán u různých Security, a onen kamarád zůstal u Policie ČR. Ztratili jsme na sebe kontakt a myslel jsem, že už se nikdy neuvidíme. Zkrátím to: nakonec jsme se zase našli :-) Já jsem pak začal vést tento weblog Pohraničník a Martin, tak se ten kamarád jmenuje, mě slíbil, že pro něj sepíše vzpomínky na svoji službu u Pohraniční stráže, v dobách ČSSR, kdy, co by voják základní služby, sloužil na hraničním přechodu Petržalka (Berg) na čáře s Rakouskem. 

    Jak praví klasik: "Slibem nezarmoutíš". Měsíce a roky utíkaly a kamarád si nikdy nenašel chvíli, aby slíbené vzpomínky hodil na papír a poslal je, abych je mohl publikovat zde, na našem pohraničářském webu. A protože už je to cca 5 let, rozhodl jsem se, že tu část jeho vzpomínek, která mě utkvěla v paměti, sepíšu sám, abych s nimi seznámil i vás, čtenáře weblogu. Dalších pět či deset let už čekat nebudu, páč, nevíme nikdo z nás dne či hodiny a ani já tady nebudu věčně, abych tyto i jiné příběhy hodil sem "na sklo".  

Tohle Martinovo vyprávění mě utkvělo v paměti asi nejvíce, je docela zajímavé :-) 

     Někdy na přelomu let 1988/1989 sloužil, jako pohraničník, na OPK Petržalka, což jak víme, byl hraniční přechod z ČSSR do Rakouska, tedy na Západ. Kdo sloužil u PS, nebo jezdil za reálného socialismu do Rakouska či Spolkové republiky ví, že po vjezdu do Hraničního pásma, cestou na hraniční přechod (OPK) bylo několik závor, kde sloužili záklaďáci. 

    Když jste přijeli k první závoře, pohraničník zkontroloval, zda máte platné doklady, tzn.cestovní pas s výjezdní doložkou a vízum pro vstup na území Rakouska, nebo západního Německa. Pokud ano a vše bylo OK, otevřel pohraničník závoru a mohli jste jet dále, až k hraničnímu přechodu, kde vás ale čekala ještě jedna, mnohem pevnější závora a další kontrola. 

Ilustrační dobové foto: hlídka PS u závory před OPK.

    Pokud bylo vše v pořádku, propustila vás pohraniční hlídka do prostoru OPK a tzv.Celního prostoru, kde proběhla pasová a celní kontrola. Po odbavení jste opustili prostor hraničního přechodu, přijeli k poslední závoře a poté už odfrčeli na vysněný Západ. So einfach war es also zu gehen :-)    

    Jednou měl výše uvedený Martin noční službu u první závory. Z československé strany přijelo osobní vozidlo s italskou poznávací značkou a v něm dva muži. Martin zkontroloval doklady řidiče, Ital jak vyšitý, všechno v pořádku. 

     Potom prováděl kontrolu spolujezdce, který, jak Martin zjistil, měl československý cestovní pas na jméno Alexandr Dubček. Martin mě to vykládal takhle: "A já se ho, jako idiot, ptám, vy jste ten Alexandr Dubček z roku 1968?" :-)  Dubček přikývnul. Doklady i víza byly v pořádku, tak nebyl důvod nikomu bránit v cestě a oba muži mohli odfrčet do Rakouska a pak dál do Itálie, neboť to byl, podle vstupních víz, cíl cesty Alexandra Dubčeka.  

Ilustrační dobové foto: disident Alexandr Dubček.

     Chápu, že někomu to připadne jako banální story o setkání s celebritou z období tzv. Pražského jara 1968, ale uvědomte si, že to bylo ještě v dobách ČSSR, za socialismu, kdy nás RFE Svobodná Evropa přesvědčovala o tom, že disidenti za bolševické hrůzovlády v Československu neuvěřitelně trpí a jsou jim upírána lidská práva. A pak vám přijede na státní hranici Alexandr Dubček, cestující do Rakouska a Itálie. A takových případů "utrpení" by se našlo něúrekom, ale, nechci sem tahat politiku více, než je nutné. Pokud tohle téma někoho zajímá a chce si počíst o utrpení našich tuzexových disidentů, může si kliknout TADY, na článek pana J.Wolfa.

Ilustrační dobové foto: rakouský hraniční přechod Berg.

     Další vzpomínka, trochu humorná, mě rovněž utkvěla v paměti a také se týká hraničního přechodu Petržalka, z doby, o níž píšu. Tentokrát nepůjde o žádnou disidentskou celebritu, ale o poněkud přízemnější záležitosti, jenž mě připadají legrační a rád se o ni s vámi podělím. 

      Mládenci, jenž měli to štěstí, že sloužili jako vojáci základní služby u PS na hraničních, zejména silničních přechodech, jistě potvrdí, že sem tam dostali, během kontroly dokladů na hraniční závoře, od nějakého řidiče TIR za Západu krabičku cigaret, tzv."Amerik", reklamní zapalovač, plechovku piva, nebo, pokud měli štěstí i časopis Playboy, Penthouse, eventuálně XXX časopis s tvrdou pornografií, což bylo velmi ceněno :-)  Jistě, bylo zakázáno cokoliv přijímat, ale znáte to. Zákaz je od toho, aby se porušoval. Platilo to kdysi, stejně jako dnes. Holt, nejsme disciplinovaní jako Germáni. 

     Méně už se ví, že zkrátka nepřišli ani důstojníci OPK a zaměstnanci Celní služby, kteří vykonávali službu na hraničním přechodu jako profesionálové. Zdůrazňuji a netvrdím, že nějaké ty "dárečky" brali všichni důstojníci PS a CS, ale mnozí ano a rádi :-)  O nich bude tato vzpomínka. 

     Martin vyprávěl, že zaměstnanci na hraničním přechodu dostávali od kamioňáků, mimo jiné i tehdy nedostatkové, jižní tropické ovoce. A to se leckdy nahromadilo v množství větším než malém. 
A tak bylo třeba ovoce někam uskladnit, než bude konec směny a ovoce se odveze domů manželkám a dětem. Přepravky s ovocem se tedy uskladnily v nějaké kanceláři či kamrlíku.  

    Kanceláře a pracoviště v interiéru Pasové kontroly na OPK Petržalka uklízeli vojáci Pohraniční stráže. Rajóny na úklid tak, jak je známe, jen to nebylo v kasárnách či na rotě, ale ve zmiňovaném objektu. 

Ilustrační foto: úklid v kasárnách - tzv."rajóny".

    Jednoho dne přišla řada na vojína Martina, aby večer uklidil kancly, kamrlíky, chodby, WC, tak, jak bylo tehdy běžné. Důstojník řekl, co se má uklidit a šlo se na věc, na co slova, všechno jasné :-) 
Zatím, co Martin šůroval, došlo onomu důstojníkovi, že v jedné kanceláři jsou naskládány přepravky s tropickým ovocem, které čekají na ranní odvoz domů,hned po šichtě. Páč důstojník tak nějak tušil, že by nebylo vhodné rozkrývat před vojínem PS jak pilně on a jeho kolegové střádají darované ovoce, musel přemýšlet, jak odhalení zabránit. 

    Jasně, vás, nebo mně by napadlo, že prostě kancelář (sklad s ovocem) zamknu a řeknu, že se tam dnes uklízet nebude. Ne tak našeho důstojníka, který ve finále přišel na geniální řešení. Martin, kancelář uklidí, ale potmě. Jak geniální! "Problem solved". A tak se podlaha šůrovala za zhoršené viditelnosti. Na tohle by nepřišel ani geniální major Těrazky. A dovolte, abych si při ocenění moudrého rozhodnutí výše uvedeného důstojníka vzpomněl i na soudruha Stalina, jenž kdysi prohlásil "Kádry rozhodují vše". A náš důstojník rozhodnul :-) 

Ilustrační foto: důstojnické nárameníky PS

     A poslední vzpomínka, kterou si z Martinova vyprávění ještě vybavuji, je o tom, že usnout lze spolehlivě i za chůze. Opět se vztahuje na službu u OPK Petržalka (Berg). 

     Martin mě vyprávěl, že měl jednou noční hlídku a to u poslední hraniční závory ve směru do Rakouska. To znamená, mezi závorou a československo - rakouskou státní hranicí. 
     Bylo to někdy na podzim, možná v zimě, za takového počasí, kdy není vyloženě velká kosa, ale ani teplo a pokud člověk chce, aby mu nebylo chladno, nemůže stát dlouho na jednom místě, ale musí se pohybovat, třebas pomalou, volnou chůzí, ale pohybovat. Kdo byl na vojně, tak přesně ví, o čem to je.

Ilustrační foto: státní hranice Rakouska.

      
     Byla to už X-tá směna, takže byl Martin utahaný, navíc té noci byl minimální, až žádný provoz, takže si službu krátil tím, že chodil mezi hraniční závorou a státní hranicí. A jak to mnozí znají, při takové noční službě, jste-li unavený, říkáte si, jen na pár vteřin zavřu oči, ať si trochu ulevím zraku, když fouká vítr přímo do obličeje. A tak učinil i Martin. Pomalým krokem šel od hraniční závory k rakouské hranici, se zavřenýma očima. Jen na pár vteřin... 
      
      Když znovu otevřel oči, tak nechápal. Byl na místě, které neznal! Úplně cizí prostředí, neznámé budovy, nápisy v němčině a na parkovišti auto s nápisem Polizei. V té chvíli mu to došlo. Když na chvilku zavřel oči, prostě usnul, mikrospánek či co a takhle napochodoval až do Rakouska, na Zollamt Berg.  

       Ale Pánbůh ho neopustil. Neboť bylo opravdu hodně pozdě v noci, takový ten čas, jenž zove se "hodina mezi psem a vlkem" a provoz na hranici byl nulový, oddávali se dřímotě a příjemné "dolce far niente" i rakouští policisté a celníci. Martinův poklesek nebyl tedy nikým zaznamenám. Ten na nic samozřejmě nečekal, s bušícím srdcem a velmi zrychleným přesunem se vrátil zpět na území ČSSR. 

Ilustrační foto: rakouský hraniční mezník.

    A to je, vážení a milí čtenáři pro dnešek všechno. Více už si toho z vyprávění mého kamaráda a kolegy Martina nepamatuji. Ale, snad jsem potěšil vaše okoralé srdce a drobet vás i pobavil. 

Dobové foto z Trojmezí: ppor.Martin a jeho služební pes Agar. 

    Bude-li vhodná konstelace hvězd a opráším-li správně mozkové závity, publikuji zde vyprávění dalšího z kolegů a kamarádů, který mě už také X let slibuje, že ho sepíše a pošle. A celé ty roky nemá čas.  
    
    Tentokrát to bude ovšem na jiné téma, myslím, že dost zajímavé, bude se jednat o akci Zpravodajské služby PS 5.chebské brigád na státní hranici v lokalitě Ašský výběžek, k němuž došlo v roce 1989, ještě před listopadovým převratem. A věřte, že to stojí za to.     

ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? Klikněte si na odkaz! 

** Četníkem na československo-polské hranici. 

** Incident s hlídkou US.ARMY .