Už dlouho tady nebyl žádný pohraničářský příběh s paranormální tématikou, nebo aspoň nádechem tajemna. Nicméně, poštěstilo se a Jirka H. - bývalý pohraničník z 1.rPS Trojmezí, přispěl jednou svojí vzpomínkou na strašidelné téma. Tady vám ten příběh předkládám.
Abych začal jaksi
od začátku: na vojnu jsem byl povolán ze svého bydliště
v Liberci, 3. dubna 1990, takže první porevoluční skupina povolanců. Na
povolávacím rozkazu bylo napsáno číslo útvaru PS 8842 Cheb.
Po absolvování
výcviku v Aši (Keller) u 2. roty psovodů jsme byli rozděleni
na pohraniční útvary, a já nastoupil na 10. rPS Svatý Kříž u Chebu, kde mi byl
přidělen můj první služební pes Hasan. Zde jsme dva měsíce
cvičili a na rotě fungovali jako nováčci. Za ten
červenec a srpen jsem toho zažil, že by to bylo také na příběh,
ale dnes chci psát o něčem jiném.
Když už jsem myslel, že
bude klid, přišel rozkaz k nástupu do Libějovic na kurz
pátracích psů.
i tam to bylo zajímavé, ale o tom třeba někdy jindy. Takže, celkem po osmi měsících nějakého cvičení
a učení jsem se nakonec dostal na 1. rPS Trojmezí (Ašský výběžek) kde už jsem
dokroutil vojnu až do konce.
FOTO: 1.rPS Trojmezí (5.bPS Cheb).
A nyní k příběhu,
o kterém chci psát. Jakkoliv se to bude zdát nepravděpodobné,
vše, co zde píši, je pravda a celé se to odehrálo tak, jak zde píšu.
Tenkrát na Trojmezí
už fungovala poloprofesionální ochrana hranic. Abych vysvětlil, o
co jde: na této rotě, při mém příchodu z Libějovic, sloužilo asi 10 – 12 vojáků z povolání (později
policistů) a nás záklaďáků byla hrstka, 2 z mého ročníku
a asi 3 naši staří, kteří měli jít, tuším asi za měsíc, do
civilu. Takto jsme tam sloužili tzv. smíšené hlídky. Hlídka
byla složená z vojáka z povolání a z vojáka základní vojenské služby.
Po nějaké době přibyli na rotu tuším 3 nebo 4 vojáci, naše
mladší tzv.půlky. A potom ještě naši mladí, ale to se už i nám
blížil vysněný civil.
Tak jsme si tam
žili, museli jsme si chodit na nákup, kolikrát i pěšky do
Hranic, vařili jsme si sami, prali, prostě správná vojna, i když
porevoluční, takže trochu jiná než před 11/1989.
FOTO: náhrobek na německém hřbitově v Trojmezí.
Jednoho letního dne
kohosi napadlo, že večer půjdeme prozkoumat starý německý
hřbitov, který se i dnes nachází v menším zalesněném
místě nad rotou. Mezi rotou a hřbitovem bylo pole (o kterém bude
ještě zmínka). Nápad byl přijat a večer po setmění, vybavení
potřebným nářadím, krumpáčem a lopatou, jsme se přes pole
vydali nahoru ke hřbitovu. Ještě musím podotknout, že bylo
několik dní horko a nebe bylo jako vymetené.
Po nějaké době
strávené procházením mezi hroby a zkoumáním při baterce, kdo
zde odpočívá v pokoji, jsme my nejstarší usoudili, že by
to mohlo stačit a jali jsme se přemístit „k domovu“. Mlaďasové zůstali
s tím, že budou zkoumat jaksi hlouběji. Říkali jsme
jim, ať to nedělají, ale říct si nedali.
My jsme se vrátili na
rotu a po nějaké době, dnes už nevím, jestli po půlhodině nebo
po hodině, se rozletělo okno na šatně (podotýkám, že nebylo
největší!) a do šatny doslova naskákali naši průzkumníci.
Ptali jsem se, co se děje, ale nikdo z nich neřekl ani slovo.
Při pohledu do jejich naprosto bledých a vyděšených obličejů
jsme je nechali být. Rovnou zalezli k sobě na pokoj a do rána jsme
je neviděli.
Ilustrační foto - starý německý hřbitov.
Ovšemže jsme chtěli druhý den ráno hned vědět, o
co jde, a chlapci začali vyprávět.
Po
našem odchodu se pustili do otevírání jednoho z hrobů.
Jakmile začali, nebe nad lesem se z ničeho nic zatáhlo
černými mraky. Úplně ztuhli, protože prý velmi zřetelně
zaslechli hrubé sténání a drhnutí kamene o kámen, jako když se
otevírá hrob. Prý na sebe koukali, nemohli se pohnout, opravdu prý
nemohli nic dělat. Po chvíli se přeci jen zmohli na útěk.
FOTO: pole nedaleko objektu 1.rPS Trojmezí.
Vydali jsme se na
pole, naši hrdinové odmítli a posbírali jsme nářadí,
které při úprku odhazovali. Odpoledne jsme to celé znovu probírali. Napadala
nás spousta teorií, včetně i jakési davová sugesce. Nezúčastněné také napadlo, že si naši kamarádi vše vymysleli, ale při pohledu do jejich smrtelně
vyděšených obličejů jsme to vyloučili. Tím se vše uzavřelo.
Už nikdy jsme se o tom nebavili, kluci i tak dostali za vyučenou.
Co dodat na konec?
Asi to, že mrtví se mají nechat odpočívat v pokoji, nemají
se rušit a je třeba k nim mít úctu. Ale nám bylo
tenkrát kolem 19 let a jak známo, mládí je nerozvážné. :-)
FOTO: autor příběhu Jiří H. se svým služebním psem.
FOTOGRAFIE: archiv autora a web Vojensko CZ
ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? Klikněte si pro příběhy s tématikou "tajemno".
**1** Epitaf
**2** Houbičky
**3** UFO nad Trojmezím