Příběh, který vám, vážení čtenáři, chci předložit, už mohl být zde, na weblogu POHRANIČNÍK , publikován dávno. Jedná se o podobnou situaci, jako u příběhu "Na hranici dějí se věci", který jsem zveřejnil 2.července 2019.
I zde mě jeho autor slibuje už dlouho předlouho (cca 4 - 5 let), že mně jej sepíše a pošle, abych jej tady mohl zveřejnit. Urgoval jsem odpovědnou osobu X-krát, ale nic platno. Slibem nezarmoutíš.
Takže jsem se rozhodl příběh, jenž se stal na konci 80.let, převyprávět a publikovat sám. Jména důstojníků Zpravodajské služby PS, jenž se na níže uvedené akci podíleli, z pochopitelných důvodů neuvedu, ba ani nezveřejním iniciály jmen i přesto, že oba se svého času mihnuli v televizi, jeden na české komerční stanici a druhého jsem dokonce viděl, před cca 10 lety, v pořadu jisté německé veřejno-právní TV stanice, což mě, popravdě, docela šokovalo. Nicméně, tak nějak si říkám, že i po třiceti letech od konce studené války bych měl držet zobák a nevytrubovat jména čs.zpravodajců po internetech. Myslím si, že jejich práce byla velmi záslužná, neboť chránili republiku proti útokům z vnějšku.
Nějaké fakta o úkolech Zpravodajské služby a VKR u Pohraniční stráže jste se v roce 2012 mohli dočíst zde, v článku "VKR a ZS u PS OSH". Text je záměrně koncipován tak, aby jej pochopili i čtenáři, jenž neprošli službou v uniformě. Doporučuji jej přečíst, aby jste si ozřejmili úkoly, jenž tyto složky plnili v rámci ochrany státní hranice. Kdo je ostřílený harcovník, nebo bývalý důstojník PS, číst článek nemusí. (Pačému búkvy, vsjo jásno).
A teď přímo k věci.
Mnozí víte, že uniformu PS jsem nosil od roku 1981, začalo to na vojenské škole v Holešově (vzpomínky na dobu studia na SOŠ PS a VMV naleznete třeba ZDE, nebo TADY) a pokračovalo v roce 1985, kdy jsem jako velitel čety v hodnosti rotmistra nastoupil na 1.rPS Trojmezí.
Jen na chvilinku ještě zůstanu u vojenské školy PS. Na předmět Zpravodajská příprava (ZP) jsme měli nějakého plukovníka Kliku. Jméno mohu uvést, neboť už je na pravdě Boží. Tehdy starší pán, už před důchodem. Někdy chodil na hodiny ZP v civilu, někdy v policejní uniformě (myslím tím uniformu tehdejšího důstojníka SNB).
Jeho hodiny jsme doslova milovali. Byl to starý praktik, působil jako zpravodajec i v zahraničí, myšleno na Západě. Občas sypal zajímavé příběhy z expozitury ZS ve Vídni (tehdy se jí říkalo Krajská správa SNB Wien, páč tolik agentů jako ve Vídni jinde snad ani nebylo), nebo příběhy z mise v Bejrůtu (Libanon).
Nikdy do výuky netahal ideologii. Vždy zdůrazňoval, že protivníci na druhé straně hranice nejsou žádní idioti, že jsou to dobře vycvičení profesionálové a ať nepodléháme klamným dojmům ze slabomyslných českých, nebo sovětských seriálů a filmů v televizi a kině (ano, takhle to říkal).
Každý z nás toužil po tom, být zpravodajcem ZS PS, ale nikomu se to, myslím, nepodařilo. Zpravodajská služba si své lidi sama vybírala, jímá mě předtucha, že ani nebylo možné se k ní tzv.přihlásit.
Zpět na rotu v Trojmezí.
Nebudu se tady rozepisovat o tom, co služba na pohraniční rotě, dislokované pár set metrů od státní hranice se Spolkovou republikou Německo obnášela z titulu mé funkce. Ti co byli na vojně, ať už u PS, nebo ČSLA to vědí (ano, velitel čety byl takový "chlap pro všechno"), ostatní si to mohou přečíst jinde na webu Pohraničník. Budu se soustředit na to, kdy a jak jsem se setkával s důstojníky Zpravodajské služby PS.
Zpravodajci ZS PS působili jakoby vnějším směrem. Jejich služba se odehrávala na státní hranici a za státní hranici, tedy na Západě. Nevím přesně do jaké hloubky území protivníka operovali, co přesně dělali a nikdy mě nenapadlo se na to zpravodajců ptát, neboť jsem byl natolik inteligentní, abych věděl, že to jsou věci, po kterých mě nic není.
S mládenci od ZS jsem se setkával tehdy, když přišel zeshora befel, že toho a toho dne přijedou a máme je pustit za "dráty". To pro mě znamenalo, že když jsem měl službu dozorčího důstojníka DDR a na závoře u roty, na cestě která vedla směrem do západního Německa, přijel UAZ , nebo Škodovka se zpravodajci, šel jsem jim otevřít já (nebo, kterýkoliv jiný důstojník) místo obvyklého otvírání závory ze strany dozorčího roty, tedy vojáka základní služby.
Otevřel jsem bytelnou závoru, zamávali jsme si a auto odfrčelo ke státní hranici.
Na "drátech" si zpravodajci průchod otevřeli sami a sami ho za sebou zavřeli. Pokud by v té době byla na stanovišti hlídka,SkP či PchH (v Trojmezí stanoviště Michal-Martin) musela před příjezdem zpravodajců odjet. Na jiné stanoviště, nebo na rotu.
Samozřejmě, že mě neuniklo, během otvírání závory, kolik osob sedí uvnitř a že někdy se jich pak vracelo méně, nebo, naopak více. Ale jak už jsem napsal, na nic jsem se neptal, nikomu jsem to neříkal, neboť to nebyla má starost. Zpravodajci, to byl zkrátka jiný "level".
Zpravodajci ZS PS měli za "dráty", nedaleko státní hranice, takovou menší boudu, s velmi prostým vybavením, určenou pro pobyt v nepříznivém počasí, v noci, zkrátka, když plnili své služební úkoly. Samozřejmě, tento piket byl uzamčen, okna zakrytá temnou látkou.
Kolem této boudy jsme procházeli při provádění tzv.demarkace státní hranice v levém části úseku naší pohraniční roty, konkrétně od HM 3 po HM4/4 (styk s 2.rPS Pastviny).
Byli ovšem mezi námi, bohužel i takoví bezmozci, kterým činnost zpravodajců za dráty nedala spát. Například velitel čety, poručík Zdeněk H. přezdívaný "Lahváček" :-)
Ten se patrně cítil povolán "vyšší mocí" k tomu, aby soukromým pátráním, během demarkace státní hranice, prováděl zjišťování, co se v boudě ZS PS a v jejím okolí asi tak děje. Ale protože "Lahváček" nebyl žádný Hercule Poirot, ba ani major Zeman, jeho investigativní činnost byla zpravodajci odhalena a Lahváček dostal neuvěřitelný "pojeb", ale takový, že tři dny abstinoval, jak byl z toho RCG (reťazom cez gule) vykolejený.
Pak si ještě vzpomínám (z vyprávění), že další lapsus vůči zpravodajcům spáchal, také velitel čety z Trojmezí, nějaký kapitán Pavel F. zvaný Pája, jenž v době, kdy u čáry operovali zpravodajci, pustil za dráty myslivce a ti svým bloumáním po lese přerušili běžící zpravodajskou akci.
Samozřejmě i jeho čekal ozaj riadný pojeb RCG a jak mě popsal, mnohem později, jeden ze zpravodajců, až jim ho bylo líto, protože se rozklepal takovým způsobem, že se nepodařilo ho uklidnit a vypadalo to, že pokárání snad skončí jeho hospitalizací.
A nyní se konečně dostávám k tomu hlavnímu.
Tento článek jsem nazval "Zpravodajská šaráda na Ašsku". To, co se vám chystat popsat, mě tak trochu připomíná děj mého oblíbeného filmu "Druhý tah pěšcem". Srovnání s jiným filmem mě nenapadá. Ostatně, posoudit to můžete sami.
Někdy v roce 1989, tedy ještě před Listopadem 89, stále v době reálného socialismu, odhalili zpravodajci z 5.bPS Cheb, že v úseku jedné z pohraničních rot v Ašském výběžku (záměrně neuvádím na které, mám k tomu své důvody a přesná lokalizace není pro samotný příběh důležitá) se jeden z důstojníků zapletl se západoněmeckými orgány. Taková zápletka, jak asi tušíme, začíná kontaktováním Spolkové ochrany hranic - Bundesgrenzschutz, jenž dnes a denně působila na státní hranici NSR - ČSSR a poté už, jak je zvykem, běží vše za dohledu Zpravodajské služby Spolkové republiky.
To, že takovou činnost odhalili zpravodajci ZS PS logicky znamená, že se o ní dozvěděli od někoho z druhé strany hranice, což mohla být, teoreticky, civilní osoba, západoněmecký občan, jenž žije na nějakém statku přímo u čáry a má tak přehled, co se v okolí děje, nejen přes den, ale i v noci. Stejně tak se mohla výše uvedená informace dostat k našim zpravodajcům od policisty BGS, BGP, nebo celníka ZOLL,vykonávajícího službu na hranici s ČSSR, jenž byl spolupracovníkem našich zpravodajců.
Není až tak důležitý zdroj, ale spíše obsah informace. To, že důstojník z pohraniční roty začal spolupracovat se západoněmeckými orgány, bylo rozhodně závažné odhalení a je jasné, že se poté rozjela celá mašínérie k tomu určená.
Postupně se zjistilo, že poblíž státní hranice vybudovali západoněmečtí zpravodajci mrtvou schránku, kde onen důstojník z roty zanechával nějaké informace, za něž si pak, ze schránky, něco vybíral, pravděpodobně peníze.
Ono místo i okolí měli naši zpravodajci pod kontrolou. Ovšem, bylo třeba všechno řádně zadokumentovat a to byl v osmdesátých létech poněkud problém. Zejména v noci. Všichni víme, že tehdejší elektronika byla na mnohem nižší úrovni než dnes. Hlavně ta, jenž byla vyrobena u nás, nebo jinde na Východě. Platilo to i o videokamerách s nočním viděním. V Československu existovalo jen pár dokonalých kusů, dovezených ze Západu a jedna videokamera byla v Praze. Vzhledem k závažnosti situace se pro ni do Prahy na FMV jelo a kamera se zapůjčila, aby mohlo být dění okolo mrtvé schránky na státní hranici zdokumentováno do doby, než spadne klec.
Všichni teď čekáte finále příběhu ve stylu zatčení pachatele, prokázání trestné činnosti a vlastizrady, soudní přelíčení, rozsudek, zbavení vojenské hodnosti a nástup zaslouženého trestu.
Bohužel, takový konec se nekonal.
Do celého příběhu nakonec zasáhly dějiny. Přišel totiž 17.listopad 1989, změna politického režimu, z protivníka na druhé straně hranice byl jakoby mávnutím proutku přítel a je tak nějak logické, že vlastizrádce spolupracující s cizí mocí byl najednou bojovník proti totalitě.
Vyšetřování skončilo, zapomeňte.
Ještě jedna perlička nakonec.
Zhruba po deseti letech od výše uvedeného případu, našel západoněmecký myslivec, na bavorské straně hranice, tak 10 metrů od čáry, mrtvou schránku, doslova napěchovanou československou měnou. Bylo to v úseku bývalé 5.rPS Nový Žďár.
Takže, jak vidno, v Ašském výběžku byla "škodná" ještě i jinde. Ke cti důstojníků Pohraniční stráže musím prohlásit, že zde byla podezřelá civilní osoba, jenž měla oprávnění ke vstupu do hraničního pásma a za "dráty". Ovšem, koho by to po Listopadu 1989 zajímalo, že?
AKTUALIZACE ČLÁNKU (6.8.2019).
Obdržel jsem od kolegy a kamaráda, jenž byl kdysi služebně velmi blízko Zpravodajské službě, informaci o "pyramidě subordinace" (jak jsem to nazval) ve složkách VKR a ZS.
Velice rád to, pro vaši informaci, publikuji, neboť já sám v tomhle směru tápu a na odborné kvalitě článku je to znát.
Začněme praporem PS. Tam byly dvě na sobě nezávislé skupiny.
ZAJÍMÁ VÁS VÍCE?
Klikněte si pro článek s podobným tématem:
** Hloubkový průzkum v pohraničí.
I zde mě jeho autor slibuje už dlouho předlouho (cca 4 - 5 let), že mně jej sepíše a pošle, abych jej tady mohl zveřejnit. Urgoval jsem odpovědnou osobu X-krát, ale nic platno. Slibem nezarmoutíš.
Takže jsem se rozhodl příběh, jenž se stal na konci 80.let, převyprávět a publikovat sám. Jména důstojníků Zpravodajské služby PS, jenž se na níže uvedené akci podíleli, z pochopitelných důvodů neuvedu, ba ani nezveřejním iniciály jmen i přesto, že oba se svého času mihnuli v televizi, jeden na české komerční stanici a druhého jsem dokonce viděl, před cca 10 lety, v pořadu jisté německé veřejno-právní TV stanice, což mě, popravdě, docela šokovalo. Nicméně, tak nějak si říkám, že i po třiceti letech od konce studené války bych měl držet zobák a nevytrubovat jména čs.zpravodajců po internetech. Myslím si, že jejich práce byla velmi záslužná, neboť chránili republiku proti útokům z vnějšku.
Nějaké fakta o úkolech Zpravodajské služby a VKR u Pohraniční stráže jste se v roce 2012 mohli dočíst zde, v článku "VKR a ZS u PS OSH". Text je záměrně koncipován tak, aby jej pochopili i čtenáři, jenž neprošli službou v uniformě. Doporučuji jej přečíst, aby jste si ozřejmili úkoly, jenž tyto složky plnili v rámci ochrany státní hranice. Kdo je ostřílený harcovník, nebo bývalý důstojník PS, číst článek nemusí. (Pačému búkvy, vsjo jásno).
A teď přímo k věci.
Mnozí víte, že uniformu PS jsem nosil od roku 1981, začalo to na vojenské škole v Holešově (vzpomínky na dobu studia na SOŠ PS a VMV naleznete třeba ZDE, nebo TADY) a pokračovalo v roce 1985, kdy jsem jako velitel čety v hodnosti rotmistra nastoupil na 1.rPS Trojmezí.
Jen na chvilinku ještě zůstanu u vojenské školy PS. Na předmět Zpravodajská příprava (ZP) jsme měli nějakého plukovníka Kliku. Jméno mohu uvést, neboť už je na pravdě Boží. Tehdy starší pán, už před důchodem. Někdy chodil na hodiny ZP v civilu, někdy v policejní uniformě (myslím tím uniformu tehdejšího důstojníka SNB).
Jeho hodiny jsme doslova milovali. Byl to starý praktik, působil jako zpravodajec i v zahraničí, myšleno na Západě. Občas sypal zajímavé příběhy z expozitury ZS ve Vídni (tehdy se jí říkalo Krajská správa SNB Wien, páč tolik agentů jako ve Vídni jinde snad ani nebylo), nebo příběhy z mise v Bejrůtu (Libanon).
Nikdy do výuky netahal ideologii. Vždy zdůrazňoval, že protivníci na druhé straně hranice nejsou žádní idioti, že jsou to dobře vycvičení profesionálové a ať nepodléháme klamným dojmům ze slabomyslných českých, nebo sovětských seriálů a filmů v televizi a kině (ano, takhle to říkal).
Každý z nás toužil po tom, být zpravodajcem ZS PS, ale nikomu se to, myslím, nepodařilo. Zpravodajská služba si své lidi sama vybírala, jímá mě předtucha, že ani nebylo možné se k ní tzv.přihlásit.
Dobová mapa velitele roty s vyznačeným úsekem 1.rPS Trojmezí.
Zpět na rotu v Trojmezí.
Nebudu se tady rozepisovat o tom, co služba na pohraniční rotě, dislokované pár set metrů od státní hranice se Spolkovou republikou Německo obnášela z titulu mé funkce. Ti co byli na vojně, ať už u PS, nebo ČSLA to vědí (ano, velitel čety byl takový "chlap pro všechno"), ostatní si to mohou přečíst jinde na webu Pohraničník. Budu se soustředit na to, kdy a jak jsem se setkával s důstojníky Zpravodajské služby PS.
Zpravodajci ZS PS působili jakoby vnějším směrem. Jejich služba se odehrávala na státní hranici a za státní hranici, tedy na Západě. Nevím přesně do jaké hloubky území protivníka operovali, co přesně dělali a nikdy mě nenapadlo se na to zpravodajců ptát, neboť jsem byl natolik inteligentní, abych věděl, že to jsou věci, po kterých mě nic není.
Dobové foto: Zpravodajci ZS 5.bPS Cheb v objektu 1.rPS Trojmezí.
S mládenci od ZS jsem se setkával tehdy, když přišel zeshora befel, že toho a toho dne přijedou a máme je pustit za "dráty". To pro mě znamenalo, že když jsem měl službu dozorčího důstojníka DDR a na závoře u roty, na cestě která vedla směrem do západního Německa, přijel UAZ , nebo Škodovka se zpravodajci, šel jsem jim otevřít já (nebo, kterýkoliv jiný důstojník) místo obvyklého otvírání závory ze strany dozorčího roty, tedy vojáka základní služby.
Otevřel jsem bytelnou závoru, zamávali jsme si a auto odfrčelo ke státní hranici.
Dobové foto: závora u objektu 1.rPS Trojmezí.
Na "drátech" si zpravodajci průchod otevřeli sami a sami ho za sebou zavřeli. Pokud by v té době byla na stanovišti hlídka,SkP či PchH (v Trojmezí stanoviště Michal-Martin) musela před příjezdem zpravodajců odjet. Na jiné stanoviště, nebo na rotu.
Dobové foto: průchod ve "drátech" na stanovišti Michal-Martin.
Samozřejmě, že mě neuniklo, během otvírání závory, kolik osob sedí uvnitř a že někdy se jich pak vracelo méně, nebo, naopak více. Ale jak už jsem napsal, na nic jsem se neptal, nikomu jsem to neříkal, neboť to nebyla má starost. Zpravodajci, to byl zkrátka jiný "level".
Zpravodajci ZS PS měli za "dráty", nedaleko státní hranice, takovou menší boudu, s velmi prostým vybavením, určenou pro pobyt v nepříznivém počasí, v noci, zkrátka, když plnili své služební úkoly. Samozřejmě, tento piket byl uzamčen, okna zakrytá temnou látkou.
Kolem této boudy jsme procházeli při provádění tzv.demarkace státní hranice v levém části úseku naší pohraniční roty, konkrétně od HM 3 po HM4/4 (styk s 2.rPS Pastviny).
Dobové foto: piket zpravodajců v úseku 1.rPS Trojmezí nedaleko státní hranice.
Byli ovšem mezi námi, bohužel i takoví bezmozci, kterým činnost zpravodajců za dráty nedala spát. Například velitel čety, poručík Zdeněk H. přezdívaný "Lahváček" :-)
Ten se patrně cítil povolán "vyšší mocí" k tomu, aby soukromým pátráním, během demarkace státní hranice, prováděl zjišťování, co se v boudě ZS PS a v jejím okolí asi tak děje. Ale protože "Lahváček" nebyl žádný Hercule Poirot, ba ani major Zeman, jeho investigativní činnost byla zpravodajci odhalena a Lahváček dostal neuvěřitelný "pojeb", ale takový, že tři dny abstinoval, jak byl z toho RCG (reťazom cez gule) vykolejený.
Pak si ještě vzpomínám (z vyprávění), že další lapsus vůči zpravodajcům spáchal, také velitel čety z Trojmezí, nějaký kapitán Pavel F. zvaný Pája, jenž v době, kdy u čáry operovali zpravodajci, pustil za dráty myslivce a ti svým bloumáním po lese přerušili běžící zpravodajskou akci.
Samozřejmě i jeho čekal ozaj riadný pojeb RCG a jak mě popsal, mnohem později, jeden ze zpravodajců, až jim ho bylo líto, protože se rozklepal takovým způsobem, že se nepodařilo ho uklidnit a vypadalo to, že pokárání snad skončí jeho hospitalizací.
A nyní se konečně dostávám k tomu hlavnímu.
Tento článek jsem nazval "Zpravodajská šaráda na Ašsku". To, co se vám chystat popsat, mě tak trochu připomíná děj mého oblíbeného filmu "Druhý tah pěšcem". Srovnání s jiným filmem mě nenapadá. Ostatně, posoudit to můžete sami.
Někdy v roce 1989, tedy ještě před Listopadem 89, stále v době reálného socialismu, odhalili zpravodajci z 5.bPS Cheb, že v úseku jedné z pohraničních rot v Ašském výběžku (záměrně neuvádím na které, mám k tomu své důvody a přesná lokalizace není pro samotný příběh důležitá) se jeden z důstojníků zapletl se západoněmeckými orgány. Taková zápletka, jak asi tušíme, začíná kontaktováním Spolkové ochrany hranic - Bundesgrenzschutz, jenž dnes a denně působila na státní hranici NSR - ČSSR a poté už, jak je zvykem, běží vše za dohledu Zpravodajské služby Spolkové republiky.
To, že takovou činnost odhalili zpravodajci ZS PS logicky znamená, že se o ní dozvěděli od někoho z druhé strany hranice, což mohla být, teoreticky, civilní osoba, západoněmecký občan, jenž žije na nějakém statku přímo u čáry a má tak přehled, co se v okolí děje, nejen přes den, ale i v noci. Stejně tak se mohla výše uvedená informace dostat k našim zpravodajcům od policisty BGS, BGP, nebo celníka ZOLL,vykonávajícího službu na hranici s ČSSR, jenž byl spolupracovníkem našich zpravodajců.
Není až tak důležitý zdroj, ale spíše obsah informace. To, že důstojník z pohraniční roty začal spolupracovat se západoněmeckými orgány, bylo rozhodně závažné odhalení a je jasné, že se poté rozjela celá mašínérie k tomu určená.
Postupně se zjistilo, že poblíž státní hranice vybudovali západoněmečtí zpravodajci mrtvou schránku, kde onen důstojník z roty zanechával nějaké informace, za něž si pak, ze schránky, něco vybíral, pravděpodobně peníze.
Ono místo i okolí měli naši zpravodajci pod kontrolou. Ovšem, bylo třeba všechno řádně zadokumentovat a to byl v osmdesátých létech poněkud problém. Zejména v noci. Všichni víme, že tehdejší elektronika byla na mnohem nižší úrovni než dnes. Hlavně ta, jenž byla vyrobena u nás, nebo jinde na Východě. Platilo to i o videokamerách s nočním viděním. V Československu existovalo jen pár dokonalých kusů, dovezených ze Západu a jedna videokamera byla v Praze. Vzhledem k závažnosti situace se pro ni do Prahy na FMV jelo a kamera se zapůjčila, aby mohlo být dění okolo mrtvé schránky na státní hranici zdokumentováno do doby, než spadne klec.
Všichni teď čekáte finále příběhu ve stylu zatčení pachatele, prokázání trestné činnosti a vlastizrady, soudní přelíčení, rozsudek, zbavení vojenské hodnosti a nástup zaslouženého trestu.
Bohužel, takový konec se nekonal.
Do celého příběhu nakonec zasáhly dějiny. Přišel totiž 17.listopad 1989, změna politického režimu, z protivníka na druhé straně hranice byl jakoby mávnutím proutku přítel a je tak nějak logické, že vlastizrádce spolupracující s cizí mocí byl najednou bojovník proti totalitě.
Vyšetřování skončilo, zapomeňte.
Ilustrační foto: Listopad 1989 Praha - ČSSR
Ještě jedna perlička nakonec.
Zhruba po deseti letech od výše uvedeného případu, našel západoněmecký myslivec, na bavorské straně hranice, tak 10 metrů od čáry, mrtvou schránku, doslova napěchovanou československou měnou. Bylo to v úseku bývalé 5.rPS Nový Žďár.
Takže, jak vidno, v Ašském výběžku byla "škodná" ještě i jinde. Ke cti důstojníků Pohraniční stráže musím prohlásit, že zde byla podezřelá civilní osoba, jenž měla oprávnění ke vstupu do hraničního pásma a za "dráty". Ovšem, koho by to po Listopadu 1989 zajímalo, že?
AKTUALIZACE ČLÁNKU (6.8.2019).
Obdržel jsem od kolegy a kamaráda, jenž byl kdysi služebně velmi blízko Zpravodajské službě, informaci o "pyramidě subordinace" (jak jsem to nazval) ve složkách VKR a ZS.
Velice rád to, pro vaši informaci, publikuji, neboť já sám v tomhle směru tápu a na odborné kvalitě článku je to znát.
Začněme praporem PS. Tam byly dvě na sobě nezávislé skupiny.
Skupina Vojenské kontrarozvědky a Zpravodajská skupina. Na brigádě bylo oddělení VKR, které nepodléhalo veliteli brigády a Zpravodajské oddělení, které bylo v sestavě brigády a náčelník ZO byl zároveň zástupcem velitele brigády pro zpravodajskou práci.
Nutno si uvědomit, že Vojenská kontrarozvědka rozpracovávala vojenské osoby a jejich kontakty. Zpravodajská služba sledovala prostředí, kde mohlo dojít k ohrožení chráněných zájmů při zabezpečení státních hranic (mimo vojenských osob - viz VKR).
Zpravodajské oddělení řídilo přímo zpravodajské skupiny proti Bavorsku, metodicky Oddělení pasové kontroly a ochranu státních hranic s NDR.
Oddělení VKR podléhalo odboru VKR v Praze, který řídila 3.správa StB - Hlavní správa VKR.
Zpravodajská oddělení metodicky řídil zástupce velitele /náčelníka HS PS OSH pro zpravodajskou práci - náčelník Zpravodajské správy, která mělo odbor rozvědky (oddělení v Plzni a Českých Budějovicích, pracoviště radiorozvědky) odbor kontrarozvědky a odbor OPK.
Přes Zpravodajskou správu /zpravodajská oddělení na státních hranicích pracovala Zpravodajská správa Generálního štábu nebo pracoviště Státní bezpečnosti.
Popisovaný stav platil pro období jednotné ochrany státních hranic.
Klikněte si pro článek s podobným tématem:
** Hloubkový průzkum v pohraničí.