PSOVOD VZPOMÍNÁ - SLUŽBA V DEVADESÁTÝCH

I.část.

Minule jsem psal o starém německém hřbitově. Dnes bych chtěl pokračovat ve svých pamětech, ale půjdu proti proudu času.

Po tříměsíčním výcviku v Aši nás převeleli na roty. Byl začátek letních prázdnin a nám začal náš pravý pohraničářský život. Mou vyjevenou a mírně vystrašenou maličkost odvezla i s kufrem Praga V3S na 10. rPS Svatý Kříž, jen kousíček nad Cheb. Kousek za rotou byl i hraniční přechod do SRN.

Po příjezdu jsme já i další „bažanti“ seskákali z náklaďáku. U hlavního vchodu už stáli naši budoucí starší „kolegové“ s psíčkem na klopě. Ti chlapi vypadali jinak, než jsme byli zvyklí z výcviku, vypadali o dost starší než my, nějak neupravení, no prostě „staří psi“.

Potom přišlo ubytování, vystrojení a další aktivity, spojené s příjezdem nováčků. Večer si nás na pokoj vzali naši staří a dali nám spoustu užitečných informací, jak to na rotě chodí. Bylo nám sděleno, že první týden bude tzv. „hájení ptactva“ – tedy že se nás netýkají služby ani nic ve spojitosti s běžným chodem roty. Celý týden jsme chodili jen ve vycházkovém a užívali si víceméně nicnedělání. Jedinou výjimkou byl úkol od velitele naložit haldu odpadků na VS3ku a zlikvidovat ji. Přistavili nám vozidlo a my se pustili do práce, abychom si tu stravu alespoň nějak zasloužili. Halda zaplnila celý nákladní vůz, asi po dvou dnech se vše odvezlo na skládku a mohu potvrdit, že tam bylo naprosto všechno, od popela až po tlející maso.

Po týdnu jsme vyfasovali i zbraně. My psovodi jsme ale hlavně šli do kotců seznámit se s našimi čtyřnohými kamarády, kterým páníčci odcházeli do civilu. Po příchodu do kotců a přidělení vlčáků jsem jaksi zalitoval, že jsem budoucí psovod, protože psi vyváděli až hrůza, a já jsem blahořečil těm, co do kotců vyrobili tak pevné mříže. Bylo nám doporučeno, ať ke psům chodíme co nejčastěji, abychom si na sebe zvykli, a také ať sem tam něco přineseme. A já se opravdu snažil, chodil jsem za svým psem často. V Armě jssem tenkrát nechal za pamlsky slušný obnos. Po nějakém čase se pašáci zklidnili, pomalu si zvykali a čekali na nějakou tu dobrůtku. Úplně jsem zapomněl zmínit, že můj mladý tříletý pes se jmenoval Hasan.

Jednoho dne nám rotní kynolog oznámil, že nastal čas jít do kotce nasadit vodítko a náhubek a pak na procházku. Pocit? Nebyl to strach, jen jakási nejistota, jestli jsem těch pamlsků nanosil dost. No, šlo se na věc, kotec jsem otevřel, vše bylo v pořádku, zůstal jsem celý a od té doby z nás byli kámoši.

Starý kynolog šel do civilu a nastoupil mladý kluk. Byl na vojně o půl roku déle než my a přišel čerstvě z PŠ v Libějovicích. Vzal nás do učebny a měl proslov o tom, že není žádný blb a prošel si svým, že když budou psi ve výcviku „šlapat“ nebude nám dělat „pakárnu“. Mysleli jsme si, že máme vyhráno, ale později jsme se měli přesvědčit o pravém opaku.

Dny ubíhaly a my se naplno zařadili do běžného chodu roty. Psovodský výcvik, služby, rajony, atd. Na každý pokoj byl umístěn jeden nováček. Na pokoji bylo tak 5 – 6 vojáků a o úklid se vždy staral nováček. Po rajonech jsem sesbíral 5 párů kanad a běžel do rajonkoutku všechny vyleštit, aby měli mazáci obuv stále čistou. Spánek, ráno znovu úklid, snídaně, dopolední výcvik se psem, oběd, odpolední výcvik se psem, čištění kotců, vaření pro psy, mezitím tajně napsat domů, večeře, rajony, někdy služba, a takto dokola každý den.

Jednoho dne jsem ze z rozkazu dozvěděl (rozkaz byl vždy v 15 hodin), že jdu do služby s naším rotním technikem, což byl voják z povolání. Začátek byl tuším v 19 hodin a konec někdy kolem půlnoci. Dozorčího měl ten den jeden z našich starých, který se dlouho těšil, že my nováčci budeme tzv. „drbat“. Já odešel do služby s technikem, ale kluci se do toho museli pustit. Celou službu jsem si myslel, že jsem se tomu vyhnul, ale to jsem se mýlil. Po příchodu na rotu jsem vyfasoval kyblík a rejžák a jako rajon jsem dostal zadní schodiště. Tak jsem začal. Asi ve 3 ráno přišel dozorčí „šikanista“, ať už toho nechám. Byl jsem rád, měl jsem toho za ten den dost. A ráno v 6 byl zase budíček a jelo vše nanovo.

Čas ubíhal. Výcvik se odvíjel v duchu „dokud se nerozběháme, necvičíme“, a tak jsme kroužili po poli vždy 10 nebo 15 koleček. Musím podotknout, že ten rok bylo velmi teplo, nebo se nám to tak aspoň zdálo – byli jsme upnutí v montérkách, čepici, na zádech samopal, na opasku 60 ostrých, bajonet a čutoru s vodou. To všechno bylo v tom vedru a při běhu těžší a těžší. Pot z nás lil, nakonec ani psíci už tak neběželi. Kolečka jsme si počítali sami a nějak jsme se asi tenkrát spletli a napočítali méně. Museli jsme běhat znovu.

Jindy se zase náš kynolog asi špatně vyspal. Před rotou bylo velké pole. Šli jsme z výcviku a on nám přikázal, že budeme běhat kolem toho pole tak dlouho, než ho přejde. A věřte, že šel velmi pomalinku.

Chci taky vzpomenout na zážitek, kdy jednou jdeme z výcviku a pes mě najednou začne táhnout na jinou stranu, než jsme měli jít. Já ještě v té době nepoznal, že chytil nějakou stopu, a strhl jsem ho. Po návratu na rotu jsem se dozvěděl, že se nedaleko od nás pohybovali běženci tuším z Afghánistánu. Když je přivedli, tak jsme je jednotlivě hlídali. Při řešení tohoto případu jsem zjistil, že kdybych toho psa nestrhl, mohl jsem mít první zadržení narušitelů státní hranice jako naprostý nováček. Stalo se, no.

Musím též podotknout, že s námi šel občas na výcvik starší psovod, jakože na ukázku. Nikdy na to nezapomenu – byl to maďarsky mluvící Slovák odněkud z východu, náš půlročák. Jenže to byl taky blb. Museli jsme v ten den běhat, on nás čekal na konci na takovém vyvýšeném místě. My už opravdu nemohli, tak jsem šli kousek krokem. Na to nikdy nezapomenu: V tom vedru a z té dálky na nás křičel „BÉHOM, BÉHOM, BÉHOM“, abychom běželi, a přísáhám, že stačilo málo, aby ten samopal někdo natáhl a odpráskl ho jako prašivého psa. Poté, co jsme se k němu doslova dobelhali, jsme se chtěli napít vody z čutory, ale kynolog-blb nám oznámil, že voda v čutoře je jen pro psy, tak dostali napít jen naši psi. My jsme při návratu našli pod lesem u pole takovou tu stojatou vodu, prostě louži, byly na ní duhové skvrny, no ale nedalo se nic dělat, měli jsme žízeň, byla sice hnusná, ale my se napili.

Čas šel dál. Byla půlka srpna a já měl narozeniny. „Oslava“ probíhala tak, že jsem se musel svléknout do jen trenýrek, pouty mě připoutali k plotu v kotcích, vzali černidlo na boty a po těle mi načmárali můj věk – 19. V kotcích posbírali exkrementy od všech psů, podotýkám, že jich bylo hodně, myslím 13. V kýblu se to naředilo se zbytky z kuchyně a ten obsah na mě vylili. Náš „hodný“ kynolog vzal hadici a celého mě jakž takž očistil vodou. Byli u toho i moji kolegové nováčci. Jednoho chtěl postříkat též, ale ten namítl, že je ve vycházkovém, jak by to potom sušil, prostě se postříkat nenechal. Milý kynolog se naštval. Já jsem se šel umýt a obléct do služebního. Dotyčný, co se vzepřel, měl sloužit strážného roty. Protože jsem byl oslavenec, vzal jsem to místo něj. Ostatní museli dlouho obíhat to pole naproti roty, chudáci. Já na ně koukal, jak tam krouží, a měl jsem celý narozeninový den zkažený.

Zážitků bylo tenkrát hodně. Blížil se konec prázdnin i našeho výcviku. Myslel jsem, že už bude tak nějak klid, dokonce se proslýchalo, že naši rotu budou rušit a my půjdeme sloužit do měst k policii. Ale jednoho dne jsem šel k veliteli a bylo mi řečeno, že jsem se psem převelen do Libějovic do kurzu pátracích psů. Úplně se mi podlomila kolena, protože o Libějovicích šly ty nejhorší zvěsti, psovodská PŠ, takže hrůza.

Ale o tom všem a o zbytku vojny na 1.rPS Trojmezí bych napsal zase někdy jindy.

Vše, co jsem napsal, jsem prožil během necelých dvou měsíců, nic jsem si nevymýšlel (nemám to v povaze). Malé zamyšlení: Ačkoliv jsem na ZVS nastoupil 3.4.1990, tedy těsně po revoluci, občas slyším od těch, co sloužili před revolucí, že po roce 1989 to nebyla žádná vojna. Nechť si po přečtení mých „pamětí“ každý vytvoří úsudek, jakou jsem měl vojnu. A to jsem ještě nepsal o Libějovicích.

Ale jedno mi věřte. I když se na některé věci dobře nevzpomíná, tak je vojna u PS období, na které vzpomínám velmi často a rád, a je-li to jen možné, vracím se velmi rád na místa mého působení. Vzpomínám i na spoustu lidí. Jak vojáků z povolání, tak záklaďáků.

II.část.

Již jsem psal o zážitcích z 10. rPS Svatý Kříž, kde jsem prošel základním psovodským výcvikem. Na konci září toho roku se rotou šířily zvěsti, že ostraha našeho úseku bude ukončena a my půjdeme do měst ve vnitrozemí k policii. Já jsem byl převelen do Libějovic, psovodské poddůstojnické školy do tříměsíčního kurzu pátracích psů. Nebudu se zde moc rozepisovat o průběhu kurzu, neboť zase šlo o každodenní výcvik se psy. Tato poddůstojnická škola byla známá velkou fyzickou, ale i psychickou zátěží, což se nám velitelé družstev – tedy bývalí frekventanti této PŠ – snažili přiblížit. Celé tři měsíce jsme prožili v poklusu po schodištích, chodbách i z ložnice na toaletu, taktéž se běhalo do jídelny na stravu. Chci podotknout, že tato poddůstojnická škola byla v objektu zámku, ke kterému patřila velká plocha bývalého parku obehnaná signálkou. Jednoduše řečeno život v běhu a zastavili jsme se opravdu až po večerce při ulehnutí na kavalec.

Ale život tam utíkal a přišel konec. Vraceli jsme se plni dojmů se svými psy ke svým „mateřským“ brigádám.

Já se dostal v listopadu 1990 na 1. rPS Trojmezí, které jsem zmiňoval již v mém příběhu o starém německém hřbitovu. Dnes bych chtěl vzpomenout, co jsem ještě na Trojmezí zažil a jsem malinko pyšný, že jsme jako mladí kluci možná zachránili život. Nevím, posuďte sami.

Po těch letech už ani nevím, jestli to bylo na jaře nebo na podzim, ale to je úplně jedno, jen vím, že se to stalo.

Jednoho večera jsme si každý plnili nějakou tu svou činnost. Vtom si nás všechny zavolal službu konající operační důstojník. Jen pro doplnění, nebyla nás plná rota, v té době už byla ostraha hranic poloprofesionální, takže nás vojáků základní služby byla jen hrstka a i to s obměnami, tak do sedmi vojáků. Vojáků z povolání bylo asi dvanáct.

Operační důstojník měl telefonát od člověka, který bydlel někde mezi Trojmezím a Hranicemi v Čechách, že se doma pohádal se ženou a ta mu v afektu oznámila, že jde do lesa a prostě se oběsí. On z toho nejdříve nic nedělal, ale když se dlouho nevracela, začal mít o svou paní velký strach a byl přesvědčen, že to opravdu udělá, proto zavolal o pomoc.

Oblékli jsme se, my dva psovodi běželi do kotců pro psy a vyrazili jsme do lesa, kam měla mladá žena utéct. Vytvořili jsme tuším dvě skupiny a prohledávali les křížem krážem, koukali do korun stromů, jestli tam paní už nevisí, a hlavně jsme velice nahlas volali její jméno. Naše pátrání trvalo nějakou dobu (po těch letech už nevím přesně, asi hodinu nebo dvě), když se ve vysílačce ozval hlas operačního, že máme zrušit akci a vrátit se na základnu.

Druhý den si nás velitel zavolal a sdělil nám, že paní v lese opravdu byla, velmi rozrušená a ve špatném psychickém stavu. Když ale slyšela, jak křičíme její jméno, vrátila se domů. Manžel poté veliteli prý moc děkoval a poděkování patřilo i nám. Takže vše dobře dopadlo.

Další zážitek, o kterém chci psát, byl zvláštní a ani nevím, jak ho pojmenovat, snad „Bláznivá ženská“.

Nedaleko v Hranicích bývalo O OSH, ti měli za úkol střežení hranice s bývalou NDR. Jednoho dne byl v nočních hodinách vyhlášen poplach, ale já byl ve službě v terénu. Zbylé osazenstvo naší roty rychle obléct, vyfasovat zbraně a vyjeli ke stohu v nedalekém poli, kde už čekali právě „kolegové“ z Hranic. Prý k nim volala jedna obyvatelka, že cestou kolem pole se stohem se podívala k nebi a nad stohem viděla parašutisty snášející se na padácích. Když tam naši přiběhli, byl už stoh obklíčen. Ti hraničtí příslušníci snad měli s sebou i kulomet. Začali prohledávat stoh i okolí, ale nikde nikdo. Druhý den se říkalo, že ta paní je prý „známá“ osoba a snad měla i určité promile alkoholu, a ten jak známo dělá divy.

Za ten necelý rok se na tom našem Trojmezí ledacos zažilo, ať příjemného či méně příjemného. Čas našeho odchodu do civilu se blížil a my se nemohli dočkat. Ten den opravdu přišel. Odevzdali jsme vše, co jsme měli vyfasováno, už jsme se jen poflakovali v civilu. Náš staršina – nadpraporčík – nám oznámil, že máme jít na první noční vlak, který jel, do Hranic. A běda jak pojedeme dřív. Dodnes si pamatuji, že vlak jel v 01.52. Tehdy měl operačního jeden pan major, který byl vzhledem k funkci, kterou vykonával před listopadem 89, dost důsledný. My už od dopoledne seděli u něj na operačním a mezi povídáním ho stále prosili, aby nás pustil dřív, že to na něj neřekneme. Odolával až do podvečera a pak najednou říká: „Hoši, sbalte se.“ Operačku převzal jeden z mladších a on nás odvezl UAZem až na nádraží do Hranic, abychom stihli podvečerní vlak do Chebu. Slečně výpravčí řekl, že jedeme do civilu, ať nás doveze v pořádku, a rozloučil se s námi. Viděl, jak moc chceme domů, byl to velký frajer.

Ještě malý dovětek. Za ten rok a půl na vojně jsem myslím zažil dost. Ale to nejhorší z nejhorších mě čekalo poslední den vojny. Rozloučit se s mým psem, kamarádem, který se mnou byl vždy – ve vedru, za deště, nebo ve vánici, a nikdy neprotestoval. Loučení to bylo velmi smutné. Dodnes na svého psa rád vzpomínám, nechť je mu psí nebe lehké. Jmenoval se Maik.

To je asi vše, co jsem měl na srdci. Možná si někdo bude říkat, že to není možné, ale vše bylo tak jak jsem popsal. Na dobu v zeleném rád vzpomínám a jsem rád, že jsem se dostal právě tam kde jsem sloužil, tenkrát ještě v České a Slovenské federativní republice.

Jirka, psovod v záloze 

(c) AUTOR: Jiří H.

(c)    FOTO: archív autora. 

ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? Klikněte si. 

** Starý německý hřbitov v Trojmezí (strašidelný příběh).