Pokud se zpětně ohlédnu za vzpomínkami a příběhy, které souvisí s pohraniční rotou v Trojmezí (1.rPS Trojmezí - 5.bPS Cheb), vidím, že zde bylo téměř všechno, tím myslím témata, jako bylo zběhnutí pohraničníka na Západ, nebo naopak zadržení narušitelů státní hranice v úseku trojmezské roty, story o tom, jak jsem, coby mladý důstojník chodil (nelegálně) přes čáru na pivo do Německé demokratické republiky, vzpomínky na to, jaké jsem způsobil mimořádné události, jsa bujný a neklidný mladík, vzpomínky na setkávání s americkým, či západoněmeckým protivníkem přímo na státní hranici, ale i tajuplný příběh o incidentu s UFO v oblasti hraničních mezníků HM3 - HM4/4, či duchařský příběh jenž se odehrál na starém sudeťáckém hřbitově nedaleko objektu pohraniční roty.
Nedávno jsem přemýšlel, jaký další příběh, z doby služby na 1.rPS Trojmezí bych vám, milým čtenářům, přinesl. Ale víte, jak to je. Od časů, kdy jsem nosil uniformu PS (1981-1992),ať už jako pohraničník, nebo "četník" na polské čáře, uběhlo cca 30 let. Jsem starý, opelichaný kocour a paměť mě už zase tak neslouží, jako kdysi.
Říkal jsem si, že bych tedy přebral story od jiného pohraničníka, ale zrovna nikdo na adresu redakce weblogu Pohraničník, žádný příběh neposlal. Nicméně, před pár dny jsem si v aplikaci Whatsapp písmenkoval se svojí brněnskou kamarádkou Hankou (která, mj.provádí pro web Pohraničník korektury a překlady z anglického jazyka do češtiny) a ta na mě naléhala (ach, ty ženy, vědí jak na opelichané kocoury), abych se pochlapil a opět něco napsal. V té chvíli jsem ale netušil o čem bych měl psát, hlavou se mě proháněl jen vítr, byl jsem jak Homer Simpson.
Teprve až dnes v noci, kdy mě opět trápila nespavost, jsem si náhle vybavil jednu vzpomínku, která je dost strašidelná, divím se, že jsem na ni zapomněl. Nakonec ale letmý polibek paní Můzy způsobil, že se o tento vskutku děsivý zážitek s vámi, prostřednictvím weblogu Pohraničník, podělím.
Zážitek, o kterém vám teď budu vyprávět, se odehrál v roce 1986, ke konci léta, na počátku podzimu. V té době už jsem byl, coby velitel čety, ve výkonu služby jeden rok. Hodnost rotmistr (tzv."pošťák"), věk 19 let, nevycválaný a bujný mladík, který si pramálo dělal z rozličných nařízení, rozkazů a jiných "dýnstreglamá", zato jsem rád podléhal ideologické diverzi, zejména poslechem hudebních rozhlasových stanic Bayern 3, RIAS 2, Radio Luxembourg, či AFN Europe (zvláště trestuhodné, páč se jednalo o hudební vysílání pro vojáky US.ARMY ve Spolkové republice) a také sledováním vysílání západoněmecké televize ARD, ZDF a BR, kde jsem se díval na různé hitparády a videoklipy (možná si někdo vzpomene na legendární hitparádu "Formel Eins", vysílanou v pondělí na BR). Taktéž jsem holdoval sledování reklam (Werbung), čímž dělal jsem si iluze o tzv.pozlátku kapitalismu.
Vůbec nejraději jsem měl ale americké filmy, jenž se hojně dávaly na ARD a ZDF. Zde jsem poprvé uviděl pár epizod filmu James Bond, myslím, že to byl Goldfinger a Milostné pozdravy z Ruska (za tohle by mě soudruzi z VKR jistě nepochválili), spoustu akčních a válečných filmů, o kterých, v časech reálného socialismu, neměl běžný proletář v ČSSR ani tušení. V roce 1986 nebylo v Československu, až na malé vyjímky, po videorekordérech a filmech na VHS, Beta či V2000 ani vidu, ani slechu.
Moc rád jsem měl sci-fi a hlavně horory. Pravdou je, že žánr hororů se na veřejnoprávní západoněmecké televizi moc neobjevoval, spousta filmů mě asi i unikla, neboť programové schéma ARD, ZDF, či BR3 bylo v Československu nedostupné. Jedna z možností, jak se dozvědět program na týden, byl víkendový ranní pořad Videotext fuer alle, kde byl text s programem odvysílán. Díky tomu jsem ale naopak mnohé horory viděl. Nejděsivější byly americké filmy o vlkodlacích. Huh, ty temné lesy, kvílení vlkodlaků, úplněk, zoufalá snaha oběti utéci, jenž většinou nedopadla úspěšně a tak sem tam byla nějaká prsatá blondýnka, ve vedlejší roli, napadena a zakousnuta huňatým monstrem :-) Ve finále poté hlavní hrdina, vyzbrojen střelnou zbraní, odvahou a municí se stříbrnými střelami, posvěcenými místním pastorem, poslal vlkodlaka tam, kam patří, do věčných lovišť.
Ale, zpět do úseku 1.rPS Trojmezí.
Operační mapa - úsek kolem HM1/1 a HM3
Onoho večera, kdy odehrál se můj děsivý zážitek, byl jsem určen velitelem roty do služby Prověrkové hlídky. Na tzv."čmuchy" jsem byl velitelem, či politrukem, posílán relativně často, neboť jsem v té době ještě nebydlel ve městě Hranice u Aše, ale v objektu pohraniční roty. V té době už jsem byl dávno uznán způsobilým, chodit na noční Prověrkovou hlídku sám. Vyjímka byla jen, když jsem šel, společně s kynologem roty, nebo starším psovodem, dělat aktivizaci služebních psů za dráty, což bylo hlavně u stanoviště Bunkr-2, kde byla tzv. smečka, někdy se také říkalo "sup", ti, kdož sloužili na čáře, nejen v Trojmezí, vědí.
Jak už jsem psal, můj přístup k dýnstreglamá směle může se označit jako laxní. Proto také odcházel jsem do terénu, sice vyzbrojen samopalem Sa-vz.61 , ale jen 10 ks nábojů v krátkém zásobníku, neboť sumku s dalšími 40 ks střeliva se mě tahat nechtělo, aby mě to netížilo na opasku.
Ze stejného důvodu jsem si nevzal ani radiostanici RF-10, páč, kdo by se s tím krámem tahal, že? Místo pořádné svítilny jsem si dal do kapsy jen malou baterku, která svým tvarem i hmotností připomínala dnešní smartphone. Dostal jsem ji kdysi od mého otce, byla na čtyři tužkové baterie, dvě a dvě AA, když se vybil jeden pár baterií, přepnulo se na druhý pár. Parádní kousek, ale, v reálných podmínkách státní hranice, dobrý tak k posvícení na ciferník náramkových hodinek. O hodinu později jsem své lehkovážnosti hořce litoval.
Takto vymustrován jsem vyrazil kolem jedné hodiny po půlnoci do terénu. Počasí bylo príma, ani zima, ani teplo, úplněk krásně osvětloval krajinu kolem mě a já si zlehka vykračoval po vozovce, vedoucí k signální stěně. Došel jsem na stanoviště Michal-Martin, které bylo naproti HM3 (bavorský statek Hollerun). Na stanovišti, kde byla brána v signální stěně, protože tam vozovka vedla, vpravo k HM1/1 (trojstátí ČSSR, DDR, BRD), vlevo k HM4/4 (směr Fassmansreuth), byla i pozorovatelna a piket, který v té době nebyl obsazený, jinak v něm byla Skupina překrytí (SkP), nebo Poplachová hlídka (PchH). Chvilku jsem postál na místě, naslouchal, všude ticho a klid, měsíc krásně ozařoval statek na druhé straně státní hranice i piket pro Bundesgrenschutz a Bayerische Grenzpolizei na okraji lesa, kousek od statku.
Dobové foto - průchod v SiS na stanovišti MM (HM3).
Dobové foto - piket na stanovišti MM (HM3).
Dobové foto pořízené BGS z německé strany - stanoviště MM (HM3)
Po krátkém postávání jsem se dal vlevo, po silnici, podél trasy signální stěny, s úmyslem zkontrolovat hlídku ve výkonu služby na stanovišti Bunkr-2. Šlo se z kopce dolů, okolo můstku přes potok Rokytka (Rokytnice), pak opět nahoru, potom už byl terén víceméně rovinatý.
Došel jsem na stanoviště B-2, kde byla dvoučlenná hlídka se služebním psem, která o mě už samozřejmě dávno věděla, neboť signalista (DSP) dal včas echo po telefonní lince, že "Šemík má čmuchy".
Dobové foto - DSP zvaný též bednista či signalista.
S mládenci na stanovišti jsme dali řeč na obvyklé témata, jako jsou ženské potvory,sport,hudební novinky,o poslední vycházce v Hranicích,o kvalitě piva v pohostinství U Cinka v Trojmezí a o tom, jak nás starej (Velitel roty) prudí a prohání. Poté jsme se rozloučili a já se chystal vyrazit zpět na rotu.
Kdykoliv jindy bych šel zpět stejnou cestou, po silnici, kolem signální stěny, což bylo asi nejbezpečnější, když je člověk v noci na čáře sám, neboť, kdyby se něco šustlo, stačilo by udělat dva kroky k signální stěně, spojit dva vodiče drátů do tzv."tvrdého zkratu" a do pár minut by byla na místě Poplachová hlídka v plné parádě, jako Sedmá kavalérie a čára za dráty by byla překrytá SkP. Ovšem, oč trasa byla bezpečnější, o to byla delší a mě posedla lenora, či co a tak jsem se (špatně) rozhodl, že to vezmu temným hvozdem, po pěšině a pak lesní cestou, zvanou Magistrála.
Zvesela jsem vykročil po lesní pěšině, vychozené generacemi pohraničníků z Trojmezí. Zanedlouho jsem z pěšiny přešel na lesní cestu, kterou občas používali místní lesáci. A v tom jsem to zaslechl. Protože jsem v té chvíli byl hluboce zamyšlený (náctiletému mladíkovi se furt honí hlavou nějaké bejkárny), tak ani nevím, co to bylo za zvuk. Prasknutí větví? Těžko říct. Moc jsem to neřešil, domníval jsem se, že to způsobila lesní zvěř a vykračoval jsem dále.
Pak se zvuky ozvaly znova. To už jsem zneklidněl. Zastavil jsem se a poslouchal. Všude kolem bylo dokonalé ticho, bylo bezvětří a jen na nebi zářil měsíc v úplňku. Skoro jsem nedýchal a snad jsem v tom tichu slyšel i tep vlastního srdce. Opět se ozvaly divné zvuky. Nevěděl jsem tenkrát a nevím ani dnes, jak je charakterizovat. Bylo to takové, jako když někdo táhne po zemi těžký předmět. Pak se ty zvuky změnily, jako by se někdo otíral o kmeny stromů. Když jsem tak stál, naslouchal a pozoroval, "TO" kdesi za mnou se také zastavilo. Uff, krve by se ve mě nikdo nedořezal.
Napadl mě geniální nápad, že si na "to" posvítím. Vytáhl jsem z kapsy již dříve zmiňovanou svítilnu a hned zjistil, že jsem si mohl ušetřit práci, protože světlo oné mé "bludičky" ozářilo prostor tak metr přede mnou. Hořce jsem litoval, že jsem si nevzal pořádnou vojenskou baterku. Svítilnu "bludičku" jsem schoval zase do kapsy, protože mimo nevalný dosah jejího dosvitu byla tma kolem mě ještě děsivější. Co teď? Byl jsem zhruba v půli cesty mezi stanovištěm hlídky na B-2 a objektem pohraniční roty. Rozhodl jsem se, že vracet se nebudu, páč bych šel tomu "něčemu" naproti. Vydal jsem se tedy po Magistrále směrem k rotě.
Našlapoval jsem tiše, jen jak to po lesní cestě šlo a zaznamenal jsem, že "to" pokračuje za mnou. Panika!!! Okamžitě se mě vybavily všechny ty americké horory o vlkodlacích, co jsem na ARD/ZDF viděl. Ve filmech úplněk. Tady v Trojmezí, úplněk. Ve filmu vlkodlak, tady něco, zatím neidentifikovatelného. Ve filmu odvážný hrdina, vybavený puškou, s municí ze stříbra a posvěcenou pastorem, zde já, na smrt vyděšený rotmistr Pohraniční stráže, s deseti náboji ráže 7,65 mm, z oceli, nikým neposvěcenými, jen se zárukou n.p.Zbrojovka Brno. Tak či onak, tahal jsem za kratší část provazu.
Takže, zbývalo mě jediné. Vyjmul jsem Sa-vz.61 Škorpion z pouzdra a natáhnul uzávěr, aby se první náboj dostal do hlavně a já mohl vést palbu, kdyby něco. Takový Škorpion byla a je velmi dobrá zbraň. Můžete střílet jednotlivými ranami, jako z pistole, nebo vést palbu v dávkách, jako u samopalu vz.58. Ovšem, deset nábojů, které jsem měl v zásobníku, vystřílíte jednotlivými ranami ein zwei, a dávkou dříve, než řeknete švec. Více střeliva jsem neměl, moje sumka se dvěma zásobniky, s 2x dvaceti náboji, ležela v bezpečí na zbrojárce u dozorčího roty.
Zvuky za mnou, kdesi v temnotě lesa se opět ozvaly. Nedokázal jsem zjistit, zda se blíží ke mě, nebo se "to" plíží kolem mě v oblouku. Srdce mě bušilo v divokém staccatu. Navíc se mě začalo chtít, ehm, na malou. Jenže, to by znamenalo, dát samopal zpět do pouzdra, uvolnit si tak ruce, rozepnout poklopec, vymočit se, zavřít poklopec a opět vytáhnout kvér. Možná bych to zvládl i jednou rukou, ale, co kdyby během "venčící" manipulace došlo k nechtěnému výstřelu a já si tak prostřelil nohu, nebo, ó hrůzo, ustřelil si svoji mužskou chloubu. Aha? Nakonec jsem si řekl, že to musím vydržet. A pokud mě "to" napadne, holt mé zbytky najdou v kaluži krve a s mokrými nohavicemi.
Mašíroval jsem zrychlenou chůzí po Magistrále, tak, jak mě strach a plný močový měchýř dovoloval. Z temnoty za mnou se najednou ozval fakt divný zvuk. Něco mezi zasténáním, nebo takovým tím zvukem, když jste dlouho pod vodou, pak se vynoříte a zhluboka se hlasitě musíte nadechnout. Čirá hrůza a děs! Zastavil jsem se, otočil se, namířil zbraní do temného lesa a chtěl jsem začít střílet. Nakonec jsem se v pár vteřinách rozmyslel. Za prvé, jako pohraničník jsem věděl, že se nesmí vést palba na nezřetelné cíle (nebo tak nějak to v předpise bylo). Za druhé, měl jsem opravdu málo munice a uvědomoval jsem si, že pokud jednou dávkou vypálím všechno střelivo směrem, kde jsem tušil tu neznámou věc, čím se budu bránit, pokud dojde na boj zblízka, pokud mě "to" napadne? Upřímně, na srdci mě ležela spíše druhá varianta. Na předpisy sere pes, pokud kolem vás krouží vlkodlak, kreatura z jiného časoprostoru, hejkal, nebo, co to bylo.
Konečně jsem došel na okraj lesa, ke stanovišti Pomocníků Pohraniční stráže, na linii hraničního pásma, odkud byly vidět domy osady Trojmezí, pohostinství Jednoty a svítící rota PS. "To" za mnou v lese se zastavilo, chvilku byl slyšet opět ten zvuk, jako by se něco otíralo o strom a pak se to, k mé velké úlevě, začalo vzdalovat, zvuky byly slabější a slabější, až nakonec zmizely úplně a kolem mě se rozhostilo dokonalé ticho.
Ani nevím, jak jsem se dopotácel na rotu. Ze všeho nejdříve jsem si odskočil na WC, neboť ,jak se říká, na močovém měchýři už jsem neměl ani jednu vrásku, jak byl plný :-) Ohlásil jsem se dozorčímu důstojníkovi, který v tom čase, kolem třetí hodiny po půlnoci, chrněl na kanapi, neboť noc byla ještě mladá. Na cimře jsem si odložil propocenou uniformu a šel si dát sprchu, neboť strachem jsem byl zpocený i na zadku. Tím to pro mě mě skončilo.
Dodnes nevím, co mě to tenkrát v noci pronásledovalo. Běžná lesní zvěř asi ne, srnky, lišky, jeleni, to všechno jsou plaché stvoření. Divočák, který si v noci vyrazil na bukvice, vydává úplně jiný zvuky a navíc je to těžké, hřmotné zvíře, které dělá za postupu kravál slyšitelný na desítky metrů daleko.
Člověk? To si neumím představit. Myslivci se vždy, před vstupem do úseku roty PS, museli ohlásit na pohraniční rotě. Kdyby tak neučinili, přišli by o Propustku do hraničního pásma a to byl tenkrát moc důležitý doklad. Navíc, žádný myslivec by se nechoval tak hloupě a riskoval tak, že ho odbachnu a pošlu před tvář Stvořitele.
Narušitel státní hranice? To asi ne, každý naruch by se hlídce vyhnul na sto honů, pokud by to jen trochu šlo a navíc, kdo chtěl za kopečky, si co nejrychleji pomáhal dostat se přes hraniční pásmo, nástrahy a signální stěnu do vysněného Reichu.
Jiná hlídka? To vylučuji, pohraniční rota a systém OSH nebyl žádný holubník, kde by se každý pohraničník, co má do zadku díru, mohl potulovat týrnyx mýrnyx pohraničním terénem.
Pak tu máme různá vysvětlení, které bychom mohli směle zařadit mezi paranormální jevy, psychotronické kejkle a jiné záležitosti spadající do složky Akta-X. Takže ani já nemohu vyloučit, že oné noci došlo k něčemu, co lze jen těžko vysvětlit. Já osobně zcela nevylučuji, že za podmínek, které té noci panovaly, mohlo dojít v oné oblasti k nějakému, chvilkovému průniku mezi časoprostory a že do naší reality, proniklo něco z paralelního vesmíru, jiné dimenze a nemyslím tím hejkala, vlkodlaka ani Slendermana.
Nakonec jsem rád, že mě "to" neodneslo sebou a já bych byl dodnes zmizelej s cejchem vojenského zběha,kterak by mě pánové z VKR,či ZS PS patrně onálepkovali.
Pokud má někdo z vás, vážení čtenáři, nějaké jiné vysvětlení, teorii, co se tenkrát odehrálo, sem s ní. Můžete napsat dolů pod článek, do rubriky KOMENTÁŘE, nebo mailem, do redakce weblogu Pohraničník. To platí i pro případ, že jste během své služby u PS, nebo ČSLA, něco podobného zažili.
ZAJÍMÁ VÁS VÍCE?
Klikněte si na články s podobnou tématikou.
