Na tenhle příbeh z webu NEVIDITELNÝ PES, provozovaný známým českým spisovatelem panem Ondřejem Neffem, mě upozornil v předvánočním čase (prosinec 2023) jeden z čtenářů weblogu Pohraničník. Ač já sám jsem návštěvníkem Neviditelného psa, tento článek mě o Adventu uniknul.
Je to zábavné počtení, příběh z 80.let, jenž se odehrává na železničním přechodu (OPK), mezi tehdejší Polskou lidovou republikou a Československou socialistickou republikou, je zahalen do odéru polské vodky, nepostrádá humor a vlastně ani absurditu časů reálného socialismu. Snad se vám bude také líbit.
Do Prahy jsme z Varšavy, kde jsme se účastnili Kongresu chemiků, jeli vlakem, jak jinak v té době. Opatrně jsme ve vlaku nakládali do poliček nad sedadly naše zavazadla. Velice opatrně. Ono sklo rádo praská, že? A čert ví, jestli jsou ty polský flašky tak kvalitní, jako jejich obsah. Já jsem v duchu sám sebe chválil, že se mi podařilo na poslední chvíli sehnat dvě lahve Wodky Zubrowka, což byla tehdy u nás vzácnost. V láhvi této vodky byl vždycky strčen jeden stvol trávy, kterou prý mají rádi zubři, a která má zvláštní a příjemnou chuť a vůni.
Cesta vlakem probíhala celkem v klidu. Delegáti kongresu, tedy naši učni, samozřejmě seděli odděleně od nás v jiných kupé, což vyhovovalo oběma stranám. Hned po odjezdu jsme mladým „delegátům“ vysvětlili, že sice víme, že žádný alkohol s sebou nevezou, protože určitě vědí, že mládež do 18 let má alkohol zakázaný. A v případě, kdyby si některý z nich, kterému je více než 18 myslel, že může popíjet či případně nabízet alkohol nezletilým, velice se mýlí. Toto úřední doporučení jsme zdůraznili s faktem, že až přijedeme do Prahy, bude na nás na Hlavním nádraží čekat firemní autobus. A odveze nás všechny na internát do Kralup. Kde některé z nich budou čekat rodiče. Takže by případný „dechový kontakt“ mohl dopadnout špatně. Pro ně a následně i pro nás. Mládež to rozumně odkývala a my jsme se odebrali do svého kupé.
Tam jsme si každý otevřel svoji lahev vodky. Po polsko-ruském způsobu jsme jí popíjeli rovnou z lahve (kde bychom také vzali nějaké skleničky?) a v poklidném duchu jsme mířili k česko-polské hranici. Přejet tehdy hranici do Polska nebylo, tak jak se správně po pražsku říká: „einfach“. Neb českoslovenští pohraničníci byli i přes momentálně kvasící „Pražské jaro“ bdělí a ostražití. Jak byli již od dob první republiky a za socialismu pak zvláště po Poznaňském povstání, známém též – polsky Poznański Czerwiec, což byl první masový protest polských obyvatel proti komunistické vládě v Polsku. Naši pohraničníci byli už od války ČSR s Polskem v roce 1919 vůči Polákům „ostražití“ a pořád je, ani za socialismu, neměli vůbec rádi. Takže jeden neví.
Ovšem problém nastal ještě dříve, než na nějaké československé orgány došlo. Na polské hranici vstoupili do vlaku polští policisté a hlavně celníci. Ti hbitě postřehli otevřené lahve s vodkou na stolku pod oknem a provedli nám dokonalý, jak se říkalo na vojně či kriminálech „filcunk“. Tedy prohlídku. Objevili další ukryté lahve s vodkou a sdělili nám, že jich máme moc, a že nám přebytečné zabavují. Tato představa byla tak děsivá, že jsme si vzpomněli na naše hrdé předky, kteří se nedali cizáky zahanbovat. Například jak psal Jan Neruda: „My bijem o mříž, ducha lvi, a my ji rozbijeme!“ Takže: „Nedáme se! Hin sa hukáže!“
V lítém slovním souboji s polskými celníky padaly různé návrhy, jak tuto naši drahocennou vodku zachránit. Až to jeden z polských celníků nevydržel a potměšile pravil (asi měl své zkušenosti!), že ty lahve s vodkou by nemuseli zabavit, to ovšem v případě, že by již byly otevřené a něco z nich viditelně upito. To znamená, že by to byl úředně „nápoj“ a nikoliv „kontraband“. Po krátkém rozmýšlení jsme na tento návrh přistoupili. Tedy my vedoucí. Otevřeli všechny lahve vodky, tuším že jich bylo šest nebo osm, a před polskými úředníky se z každé lahve napili. Tak, aby bylo viditelné, že jde o nápoj, který je již používán, jak polští celníci bdělým zrakem u každé lahve zkontrolovali.
Po přejetí hranice se nám pak začala krajina nějak kolem nás rozmazávat a rozmazávat, ba zdálo se, že není úplně něco v pořádku s rovnováhou vlaku a vůbec celé zeměkoule. Čím víc se blížila naše matička Praha, tím se účinky úřední manipulace, kdy se zavřené lahve vodky měnili po otevření a po úředně zkontrolovaném napití na „nápoje“, zvyšovaly.
V Praze nás čekal přistavený autobus. Ovšem jeho řidič nebyl ten, s kterým jsme běžně jezdili. A tenhle odmítl představu, že ty dva úplně ožralý chlapi jsou vedoucími skupiny učňů, co přijela z Varšavy. Až ho museli naši žáci, tedy úředně „delegáti“ kongresu, co nás předtím šetrně dovedli – či spíše skoro donesli, důrazně na autobusové nástupiště před „hlavákem“ přesvědčovat, že jo, že jsme ti soudruzi vedoucí. Ale že jsme měli diskusi s polskými celníky a následkem toho, jak pravil jeden z nezletilců, který to vyjádření zřejmě pochytil od svého dědečka, že jsme prostě nalitý „jak velitel od dragounů“.
(C) Autor příběhu: pan Václav Vlk starší.
ZDROJ: Neviditelný pes
ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? Klikněte si na další články.
** Ochrana státní hranice ČSSR se socialistickými státy
** "Četníkem" na česko-polské hranici
** WATAHA - seriál HBO o polské Pohraniční stráži (SG)
** Na granici dwóch šwiatów (článek v polském jazyce).
** Rozhovor s bývalým důstojníkem PS (Interview s provozovatelem webu Pohraničník)