ČETNÍKEM NA ČS-POLSKÉ HRANICI (90.LÉTA).

 

Zvažoval jsem, jaký příběh dnes dám na tento weblog. Upřímně, moc se mě do ničeho nechtělo. Neprožívám nyní (srpen/2021) zrovna nejlepší období svého života, detailů vás, milí čtenáři ušetřím, a tak jsem si říkal, že nějaký článek s tématikou PS OSH převezmu a bude vymalováno.

Nakonec ve mě zvítězil pohraničářský smysl pro povinnost a ve finále jsem se rozhodnul, že posedím u svého zastaralého notebooku déle a hodím na sklo nějakou ze svých vzpomínek na službu v uniformě strážce státní hranice.

Protože změna je život, tentokrát nebudu vzpomínat na službu u 1.rPS Trojmezí v 80.létech, za časů studené války na trojstátí ČSSR-BRD-DDR, ale přenesu se do 90.let, na státní hranici mezi ČSFR a Polskem, v časech radostného budování kapitalismu bez přívlastků, tržní ekonomiky, jenž vyřeší vše a začátků mladé demokracie, kdy jsme očekávali, že do deseti let předstihneme Rakousko, Německo a budeme žít v blahobytu a nikdy nekončící prosperitě :-)

Ano, tuhle poznámku jsem si nemohl odpustit, páč charakterizuje "zlaté devadesáté". Snad z toho nikomu nepraskne žilka.

Určitě mnozí z vás četli můj článek Četníkem na polské hranici, kde jsem popisoval, jak jsem se z důstojníka Pohraniční stráže, stal důstojníkem Pohraniční policie. Nebudu to zde popisovat znova, pod tímto příběhem dám odkaz (link) a kdo chce , bude si jej moci přečíst.

Čím začít? Vždy jsem si přál sloužit na polské hranici, jednak kvůli blízkosti rodné Ostravy, ale hlavně proto, že takový způsob výkonu služby se mě líbil. Pochůzkový, jakoby policejní systém, kdy sám, nebo s kolegou, chodíš po čáře, vyzbrojen jen radiostanicí, pistolí a dalekohledem, případně výkon služby vozidlem (tak, jak ho známe u BGS, Zoll, Gendarmerie), nebo dozorčí služba na Oddělení ochrany státní hranice. Odpovídáš jen sám za sebe, nikdo ti do ničeho nekecá, na O OSH je vás pár příslušníků a hotovo. Něco jako strážci hranice ve filmu Král Šumavy, jen v novodobé realitě.

S tím jsem také šel studovat na Střední odbornou školu PS a VMV v Holešově, zahrnut slibem kádrováka, že po škole půjdu na polskou čáru. Ale, znáte to, sliby se slibují.V roce 1985 jsem dostal umístěnku k 5.bPS Cheb a na mé nářky a odvolávání se na sliby kádrováka se mě jiný kádrovák vysmál, že prý, zda to mám písemně. Neměl jsem nic.

Zkrátím to, roky 1985-1991 jsem si odkroutil na západní čáře v Trojmezí a nikdy jsem toho (moc) nelitoval. Zažil jsem tam úžasné věci, prožil různé dobrodružství, staly se záležitosti veselé i smutné. A protože jsem nikdy nebyl vzorem důstojníka PS, byl jsem často u toho, leckdy v roli iniciátora. Stálo mě to spoustu dnů domácího vězení, zastavené povýšení (jinak bych skončil jako nadporučík), což je vyváženo tím, že mám na co vzpomínat a to je i důvod, proč existuje i weblog Pohraničník.

Ale zpět do Vávrovic, na polskou hranici.

U "četníků" bylo všechno úplně jinak. Dlouho jsem si nemohl zvyknout, že to zde není vojensky organizováno, ale, že přístup ke všemu je sice profesionální, ale v klidu, bez řvaní velitelů, nebo hulákání kontrolních orgánů z velitelství. Bylo prostě znát, že všichni četníci byli v pohodě.

Jasně, náčelník Stanice pohraniční policie (SPP) npor.Koník to tam měl všechno pod palcem, ale snad nikdy jsem nezažil, že by se k nám choval nějak zle, ve stylu sovětského komandýra, nebo rakousko-uherského zupáka. Podle toho jsme ke všemu přistupovali i my. Pokud mám hovořit za sebe, nevzpomínám si, že bych šel někdy do služby s nechutí, odporem, nebo dokonce se strachem, kdo mě dnes zase seřve a za co. Nepřeháním, takhle to vážně bylo, tedy z mého hlediska.

Samotný objekt SPP byl (pro mě) zajímavý. Žádná pohraniční rota zvící horského hotelu, jako má domovská 1.rPS Trojmezí. Policejní stanice, to byl starší barák, snad ještě z období první republiky. Poctivá stavba, tlusté cihlové zdi (v létě příjemné chladno, v zimě teplo), prkenná podlaha, mírně vrzající. Velké kanceláře, které původně byly pokoji, ložnicemi, když objekt ještě sloužil pro bydlení. Kuchyně, koupelny, toalety, vše velké,poctivě udělané, tak jak to všichni známe ze starých domů.

Objekt stanice Pohraniční policie - Vávrovice.

V kuchyni, dole v přízemí, byl velký mrazák, takový ten horizontálně položený, větší než vana. A do něj nám pravidelně vozili, z Krajské správy pohraniční policie Ostrava, mražené jídla. Ale, tehdy, v roce 1991, žádné sračky plné éček, konzervantů a náhražek. Chutné papů!

Jídla vařila nějaká firma, která smluvně zásobovala více policejních složek v kraji.

Vybrat jsme si mohli asi z cca 7-10 druhů jídla, od pečeného kuřete s rýží (nejoblíbenější), rajské omáčky s masem a knedlíkem, karbanátky s bramborem atd, atd. Vždy bylo jídlo zamražené zvlášť a přiloha (prívarok) také zvlášť. K tomu vždy dovezli z Ostravy seznam druhů jídel a příloh.

Kdo si vzal jídlo, hodil do kasičky peníze, podle jeho ceny. Kdo zrovna u sebe neměl peníze, nebo drobné, vhodil papírek se svým jménem a částkou. Zaplatil pak později, nebo byl vyinkasován pří výplatě (tenkrát jsme ji dostávali "cash" vždy 10.v měsíci). Nikdy nechyběla ani koruna, co si kdo snědl, to si zaplatil. Jen si pamatuji, že se náčelník občas rozčiloval, že si máme k jídlu brát správné přílohy, tzn. ke kuřeti rýži a ne brambory :-)

Aby jste si nemysleli, že tahkle zásobovány byly všechny četnické stanice. Vávrovice tuto výsadu měly proto, že zde kdysi bylo Úsekové oddělení OSH (něco jako prapor PS na západní čáře). Když jsem v roce 1991 do Vávrovic přišel, už to byla jen obyčejná četnická stanice, Úsekové OSH bylo v městě Krnov, kde tomu velel nějaký mjr, nebo pplk.Škrobánek.

S tím jsem měl později docela dobré vztahy, páč jsem mu dodával filmy na VHS podle jeho výběru. V roce 1991 snad ještě ani žádné půjčovny VHS s těmi správnými filmy nebyly. To, co v krajských městech, ještě za reálného socialismu v ČSSR, provozovalo Filmové studio Barrandov (nebo Filmexport), bylo tristní, nabídka filmů asi jako v Československé televizi. A já měl doma v Ostravě své zdroje.

Ale protože dodávka mraženého jídla byla nasmlouvaná na nějaké období, tak ji nechali doběhnout a my, četníci z Vávrovic, měli tuto příjemnou výsadu.

Ale, opět k výkonu služby. Zpočátku jsem sloužil, podle rozhodnutí náčelníka, jen Dozorčího důstojníka, což byla směna od 14.00 hod, do rána 07.00 hod. Bylo to podobné jako operační důstojník DDR na rotě PS. Jenom, vycházelo ven, do terénu méně hlídek, sloužili se osmihodinové šichty v terénu, ranní, odpolední noční. Přes den většinou jednočlenné, v noci téměř vždy dvoučlenné a vozidlem (měli jsme na SPP dvě vozidla Škoda 120, motocykl Jawa 350 a později jsme dostali od PS i vojenskou Pragu V3S.

Dozorčí důstojník poté seděl u radiostanice (už jsme měli ty moderní s obrazovkou), telefonu a pokud možno, byl bdělý a ostražitý. To se ne vždy povedlo, páč v místnosti dozorčího důstojníka byla i válenda, která lákala, pokud noc byla ještě mladá, k odpočinku. Takový nadporučík Bolík chrápal tak intenzivně, že ho muselo být slyšet až v Polsku.

Kolem 18.hod si vždy dozorčí důstojník přeladil základnovou radiostanici na frekvenci Okresního ředitelství Policie ČR Opava, kde se vysílal pátrací oběžník, něco podobného, jako když v systému Pohraniční stráže jsme, ale po telefonních linkách MV, dostávali tzv Fonogram.

Vzpomínám si, že jednou bylo v pátrání i to, že zpěvačce Marii Rottrové, která v té době žila už v Praze, odcizili její osobní auto. Důstojník, dávajíci oběžník si povzdechnul, "že kdyby Maruška zůstala v Ostravě, tohle by se jí nestalo". A měl recht :-)

Později, když mě náčelník, nebo jeho zástupce, poručík M.Žurek, seznámili s terénem a úsekem hranice, který byl v našem rajónu, chodil jsem do běžného výkonu služby. Konečně se mě splnil můj sen. Sám, vyzbrojen radiostanicí, zbraní, dalekohledem, jsem vykonával policejní pochůzkovou službu. To ale znamenalo nejen courání přímo po čáře, nebo zaujetí stanoviště na kontrolním bodu, ale i procházení přilehlých obcí, pokec s místními a tak.

V létě jsem se, ke konci služby, stavoval na dvě pivka do hospody "U Mlčocha". Vypil jsem dvě piva, pokecal se štamgasty a pak valil na SPP, ukončit službu, vrátit vybavení a pak domů, do Opavy. Vím, dneska to zní úplně namyslitelně, že by si policisté dali, ve výkonu služby, v uniformě, někde pivo. Minimálně proto, že by je okamžitě někdo napráskal a tím by skončila jejich kariéra u PČR. Ale tenkrát, na počátku 90.let to šlo. Tedy, na takové vesnické služebně, jako byly Vávrovice, určitě. Jasně, pít alkohol ve službě bylo zakázáno i tehdy. Ale znáte to. Zákazy jsou od toho, aby se porušovaly. Však víte, milí čtenáři, o tom bych mohl vyprávět :-)

Orientační mapa - Google maps

Zmiňoval jsem se o našem vozidlovém parku. Žlutá Škoda 120 do výkonu služby, šedomodrá Škoda 120 pro náčelníka (obě bez popisu Policie, jen vybavené vozidlovou radiostanicí), motocykl Jawa 350, na kterém jezdil jen npor.Bolík, smáli jsme se s kolegy, že je to "soukromo-služební" motorka, páč Jéňa ji parkoval u sebe doma v garáži. Později nastoupil na SPP mladý vachmajstr, stržm.Jirka Fousek, ten měl papíry na motocykl též a tak, na příkaz náčelníka, musel Jéňa Bolík (za verbálních protestů) vrátit mašinu na oddělení a od té doby na ni jezdili ti dva, jen parkování se odehrávalo na policejní půdě a nikoliv v soukromém sektoru.

Později jsme dostali z vybavení rušené Pohraniční stráže i PV3S, s kterou jezdil nějaký vojín Klozík, který byl, s pár vojáky PS, převelen jako posila. Bylo to fajn, Praga V3S v terénu vyjela úplně všude a navíc jezdila na naftu, takže naší SPP nebrala benzín z přidělené kvóty PHM. Já jsem na vétřiesku byl zvyklý už ze služby u PS, jen někteří staří četníci, jako třeba npor.Vícha, ji nemohli přijít na chuť.

Někdy v roce 1992 přijel jakýsi papaláš z FMV Praha a asi na týden, možná déle, zapůjčil vozidlo VW dodávku. Tohle auto jsem znal z vidění, v časech studené války, na západní hranici, s ním jezdila západoněmecké ZOLL, nebo BGS.

Vozidlo bylo dodáno jako testovací, možná tenkrát měla německá automobilka Volkswagen zálusk na dodávky vozidel pro československou policii, nebo tak něco.

Legrační bylo, že vozidlo bylo bez označení, v takové té krémové barvě, jako vozidla německé ZOLL a dokonce i SPZ měla západoněmecké. Inu, 90.léta, všechno bylo možné, nikdo se ničemu nedivil. Furt to říkám: dynamická doba! Takto jsme jezdili hlídkovat do našeho rajónu. Rád na to vzpomínám.

A na další věci už si nevzpomenu, ostatně, hodně toho najdete v první části vzpomínek na "četnickou" službu, kterou jsem publikoval v roce 2012. Njn, utíká to.

Co budu publikovat příště, to úplně přesně nevím. Mám něco rozdělaného, ale,co z toho bude, těžko říci, neboť autorem nebudu já a to je vždy sázka do loterie, zda zamýšlený projekt vyjde ,či ne. Zachovejte mě přízeň. Nebo, napište si sami, co by jste chtěli číst, co vás zajímá. Pokud to půjde, pokusím se vyhovět a nějaký článek rád zbastlím. Ale, upozorňuji, byl jsem jen obyčejný velitel čety na rotě PS, nejsem žádný bývalý plukovník, nebo, nedej Bože, generál, který ví všechno.

A samozřejmě, pokud se budete chtít aktivně zapojit do tvorby weblogu Pohraničník, sepište své vzpomínky na službu u Pohraniční stráže, OPK, Vojsk MV, ale klidně i u vidových hlásek PVOS (ČSLA) a pošlete je na adresu redakce. Pokud přiložíte i pár dobových fotek z časů vojny, bude to přímo skvělé. Připomínám, že pokud budete chtít, váš text publikuji jako anonymní, bez uvedení jména, či jakékoliv jiné identity autora.

Adresa redakce: pohranicnik@gmail.com

S pozdravem: Zdeněk – autor weblogu Pohraničník.

ZAJÍMÁ VÁS VÍCE?

Klikněte si: "Četníkem na polské hranici – 1.část"