Bez spojení není velení.
Spojaři 5.pohraniční brigády v Chebu.
Dnešní hodnotitelé vesměs hodnotí pouze negativní činnost Pohraniční stráže z pohledu zajištění státní hranice formou „železné opony" a nesnaží se vůbec hodnotit situaci v kontextu s mezinárodní i vnitropolitickou situací v dané době.
Proto jsem se pokusil rozpomenout se na organizaci spojení u 5. „chebské" z mého pohledu bez použití archivních materiálů i jako poděkování všem spojařům, kteří se za celou éru působení 5.brigády od roku 1951 do roku 1992 podíleli na zabezpečení spojení v této lokalitě. Odhaduji že za celou dobu existence 5.brigády prošlo různými spojovacími odbornostmi zhruba 5 600 vojáků základní služby a právě těm patří rovněž poděkování za odvedenou práci. Jsem přesvědčen o tom, že za práci spojaře 5.bPS se nemusí nikdo stydět. Známý" hodnotitel" p. Rázek v knize „Železná opona" píše o tom, že každý kdo má hodinky s věnováním si je zasloužil tím, že použil zbraň s výsledkem, to je že zastřelil člověka.Hodinky s věnováním velitele které jsem předával já při odchodu spojařů do civilu jsou stále skutečně poděkováním za odvedenou práci na úseku spojení.
Nechci psát toto hodnocení anonymně a proto se omlouvám v případech chybného uvedení nebo zkomolení jmen příslušníků spoj.služby.
Organizace spojení u brigády .
-------------------------------------
Lze konstatovat že organizace spojení byla postupně upravována v návaznosti na organizačních změnách brigády jako celku. Od roku 1951 do roku 1966 docházelo v několika vlnách ke změnám ve struktuře podřízenosti,tvorby a rušení mezičlánků velení a záložních jednotek (oddílú,praporů,čet) přes přímé velení brigády pohraničním rotám v období přepodřízení pod ČSLA, až po konečné ustálení ve struktuře vojsk Ministerstva vnitra se stupněm řízení brigáda ,prapor, rota a záložně výcvikový prapor a postupně OPK a oddělení OSH na bývalé hranici s NDR. Proto se původně u brigády zřízená spojovací četa o 22 příslušnících rozrostla v roce 1955 na spojovací rotu na tabulkových počtech 52 – 62 příslušníků a spojovací družstva u všech podřízených pohraničních praporů a záložně výcvikového praporu jako součást velitelských čet.
Spojovací rota bPS byla tou součástí brigády která zajišťovala jak spojení potřebné pro ochranu státní hranice včetně signalizace tak i spojení pro potřeby bojové pohotovosti.Z tohoto důvodu byla vybavena nejen prostředky pro zabezpečení spojení v době míru, ale i pro spojení v době případného válečného konfliktu včetně materiálu pro období mobilizace(NZ materiál).Vzhledem k množství pojízdných spojovacích prostředků byla zhruba jedna třetina příslušníků roty na funkcích specialista + řidič.
Základ roty tvořily dvě čety – provozní a stavební , v době pod ČSLA i výcviková četa.
Provozní četa byla tvořena družstvem telefonním složeným z telefonistů , dálnopisů a telef. mechaniků,radiodálnopisným družstvem složeným z radistů a radiových mechaniků a samostatně řidičů a zdrojařů.Stavební četa byla složena ze dvou družstev stavěčů a družstva signálních mechaniků.Výhodou tohoto uspořádání bylo že jednotliví specialisté byli po odborné stránce přímo řízeni funkcionáři spojovacího oddělení a spojovacích dílen brigády bez dalšího mezičlánku.
Vzhledem k potřebám specializace byli jednotlivé odbornosti školeny u 3. školního praporu Tisová 12 .školní.bPS Planá (telefonista,radiodálnopisec,spojař-stavěč,zdrojař,signální mechanik,dálnopisec,radiový mechanik), telefonní mechanik a radiodálnopisný mechanik R 118,140 u armádního Výcvikového střediska spojovacích specialistů v Popradě.Odbornost spojaře pohraničních rot byla školena ve výcvikové četě u záložně výcvikového praporu Aš.
Telefonní spojení:
----------------------
Toto spojení bylo vzhledem k možnosti odposlechu považováno za hlavní druh spojení.V době kdy správy spojů zabezpečovaly pouze nejnutnější spojení do příhraničních osad a samot dokázala právě spojovací rota vybudovat a udržovat vlastními silami spolehlivé spojení určené pro výkon služby ,zprávy pomocníků ale i případné žádosti o pomoc při úrazech,hlášení požárů apod. Pokud vezmeme v potaz že spojovací rota zřídila a udržovala např. drátové spojení mezi Chebem a Aší nebo Chebem a Halží v délce 48 km pak nebylo co závidět poruchovým hlídkám zejména v zimním období. Hlavní trasa drátového vedení do Aše probíhala přes Skalku, Sorkov,Lipinu,Patu a Mokřiny do Aše, do Halže pak přes Svatý Kříž a po signálce na Broumov a týlovou trasou přes sádky v Broumově na Horní Žďár a do Halže.
Linkové spojení zabezpečovala obsluha telefonní ústředny v Chebu nejprve pomocí manuální telefonní ústředny , po rekonstrukci slaboproudé sítě v objektu kasáren „Klášter v roce 1967 pomocí automatické ústředny UTU 300 jako posádková ústředna města Cheb.V této době tam pracoval jako první civilní zaměstnanec Jaroslav Sobotka .Postupem doby byla vybudována automatická telef. ústředna na ZvprPS v Aši v kasárnách „Keller" a v objektu 3.prPS Halže .Současně s připojením rot PS samonosnými kabely na praporní ústřednu (nebo pomocné spojovací uzly) bylo možné propojit automatickým systémem všechna pracoviště dozorčích služeb v rámci brigády při zachování základního spojení v systému MB.Postupně pak v návaznosti na rozšiřování dálkové sítě spojů byla část těchto vedení pronajata od Správy spojů a spojovací rota se věnovala výstavbě a údržbě spojení v rámci hraničního pásma a týlových úseků pohraničních rot.
Kromě těchto úkolů musela spojovací rota zajistit i linkové spojení při nácvicích bojové pohotovosti.Pro tento účel byla vybavena telefonní ústřednou TU 60 (rozšířená TU 21) včetně doprovodného vozidla, v pozdější době pak spojovacím uzlem SUD 3 v T 805 s doprovodným vozidlem a v poslední fázi SUD 1-1 pro polní velitelské stanoviště a SUD 3 pro týlové velitelské stanoviště. Pro spojení se zpětným odřadem v objektu „Kláštera „ byly používány dopředu vybudovaná spojovací vedení z polního velitelského stanoviště v lese u Vojanova a Žirovic včetně spojení pomocí RDM 61M.
Kromě nácviků bojové pohotovosti s výjezdem na polní stanoviště organizované velitelstvím brigády měli spojaři navíc v každém měsíci spojovací nácvik během něhož byly aktivovány radiové sítě přes prPS až do rot PS včetně linkového spojení .Základní linkové spojení z Hlavní správy až do pohraničních rot včetně součinnostního spojení mezi brigádami bylo denně prověřováno formou pronikání cvičných signálů.
Radiové spojení:
------------------------
Pro potřeby radiového spojení při ochraně hranice byly postaveny dvě základní radiové sítě:simplexní radiová síť v pásmu 46 MHz pro hlídkové spojení v rámci rot a duplexní síť pro velitelské spojení v pásmu 80 MHz.Toto spojení bylo zabezpečováno samoobslužnými radiostanicemi bez nároku na potřebu spojaře. Proto byly na anténních stožárech rot PS tři antény. Malá modrá pro pásmo 80 MHz a dvě zelené pro pásmo 40 MHz – hlídková a bojová radiová síť.
Pro zajištění radiového spojení v rámci bojové pohotovosti byla spojovací rota vybavena spojovacími prostředky obdobnými jako ČSLA.
Specialitou Pohraniční stráže byla stálá radiová KV síť , která byla jako jedna ze dvou sítí v republice ( druhá byla síť včasné výstrahy ČSLA) v provozu nepřetržitě.Provoz zabezpečovali radiodálnopisci spojovací roty v relaci HS PS OSH – bPS pomocí KV vysílače SS1000,později KN1E a přijímače R 155.Tento vysílač byl použit 21.8.68 pro vysílání „Svobodného vysílače Cheb" a jeho použití bylo i příčinou vyhození z armády některých příslušníků spoj. služby v době „normalizace". Právě obsluhy této radiostanice se staly opravdu mistry v ovládání Morse nejen ze stálé radiostanice , ale v případě výjezdů polní techniky i z rdst R 118 a později R 140. Výjezdy těchto prostředků do prostoru Seníků dvakrát do měsíce a vedení provozu v polních podmínkách se těšilo velké oblibě zvláště pro blízkost rybníka, kde se dalo pomocí maskovacích sítí i něco ulovit. Provozuschopnost této sítě byla denně prověřována řídící radiostanicí formou průniku cvičných signálů. Většina provozu byla vedena formou A1, radiodálnopis v minimální míře.Právě díky intenzivnímu provozu a dosaženému mistrovství skončili někteří radisté i na radiových prostředcích na zastupitelských úřadech ve světě.
V rámci sítí pro bojovou pohotovost pro spojení s podřízenými zajišťovala spojovací rota radiové prostředky pro spojení s podřízenými rotami radiostanicemi R 105 d s využitím praporních PRMů ( R 105d+ PZ 589) přes stanoviště Háj u Aše,Svatá Anna u Chebu,Špitálský vrch v Chebu a Horní Žďár u Halže. Po vybavení spojovacími prostředky R3S a R3AT byly tyto sítě nahrazeny provozem přes R 111 bez nutnosti retranslace. Stejným způsobem bylo zajištěno spojení při přesunu velitelství brigády v radiové síti kde byl chemický průzkum,rekognoskační skupina štábu a týlu,sledy štábu a týlu,M skupina a zpětný odřad. Vzhledem k tomu že nemohlo dojít k přerušení ochrany při nácviku bojové pohotovosti u rot odcházel pouze spojař do záložního opěrného bodu roty s radiostanicí R 105 d .Stejně tak služba na stálém spojovacím uzlu brigády včetně radiové sítě zůstávaly v rámci zpětného odřadu na místě, pouze se vyměnily obsluhy v souladu s bojovým rozdílením.Součinnostní spojení s armádou bylo udržováno cestou R 130 a směrovou stanicí RDM 6.
To že bude vyhlášen cvičný poplach velitelství brigády se obvykle vědělo dopředu od proviantu po pokynu k objednávce buřtů (močáků) , řízků,nebo guláše k snídani. Protože časy k opuštění kasáren byly krkolomné, chodili řidiči v noci protáčet do autoparku zejména v zimě motory aby odjeli včas do shromaždiště. Pro osoby z povolání se poplachy vyhlašovaly pomocí svolávacího zařízení připojeného na silnoproudou síť ze spínací stanice v Chebu,později pak pomocí zařízení Svitava přes KV radiostanici ze stálého uzlu.Tento způsob si nejvíce užily rodiny osob z povolání. Při vyhlášení poplachu nejprve zvonil „buzerant",pak volal telefonem dozorčí nebo ústředna a nakonec přiběhla spojka.
Dálnopisné spojení:
----------------------------
Dálnopisná stanice brigády byla jednou z nejvytíženějších služeb.Přes tuto stanici procházela všechna přijatá pátraní po osobách majících vztah ke státní hranici a odcházela všechna hlášení o zadržených osobách. Vzhledem k obsažnosti zpráv se využívalo na T 100 perforátorů a dálnopisci (v noci obsluha telefonní ústředny) dostávali skutečně „záhul".
Zdrojaři:
-----------
Brigádní zbrojovna se starala o všechny alkalické zdroje nejen pro provozní, ale i uloženou techniku. Proto bylo součástí této činnosti i provádění kapacitních zkoušek u akumulátorů na pohraničních rotách , u spojovací roty i skladu NZ Tisová. K tomuto účelu sloužila i pojízdná zbrojovna v P V3S včetně stanového přístřešku. Zdrojovna ve sklepě byla také jedním z míst (kromě spojovacího uzlu) kde se spojaři rádi „zašívali" při ranních rozcvičkách.
Stavební četa.
------------------
Stavební četa byla partou skutečných dříčů, Vážil jsem si práce těchto spojařů už vzhledem k tomu že skutečně dokázali že jde úplně všechno.Spojovací četa opustila spojovací rotu začátkem dubna a vracela se na rotu až na podzim. V případě že dojížděla denně z Chebu byla osvobozena od rozcviček a bojového rozdílení v 16 hodin. Spojaři se podíleli na rekonstrukcích telefonních vedení a později na výstavbě samonosných tras, spojení do týlu rot i pokládce zemních kabelů. Veškeré práce byly prováděny ručně , v pozdější době se stal pomocníkem zemní vrták na Gaz 66. Když poprvé vyjel vrtat novou trasu na 5 . rotu N.Žďár měli Němci poplach.
Signální mechanici zabezpečovali od doby nasazení slaboproudé signalizace U 60 v roce 1963 opravy, rekonstrukce a poruchy těchto zařízení.. Nepřetržitá poruchová hlídka brigády vyjížděla ke všem poruchám na ústřednách i na samotném plotě, pokud odstranění poruchy nezvládla technická hlídka roty nebo poruchová hlídka praporu. Na rotu se nevraceli dříve než byla porucha odstraněna , někdy i po dvou dnech.
V klidných zimních měsících při zaujetí zimní ochrany byl pro spojovací rotu vytvořen čas pro odborná školení včetně PŠM a údržbu veškeré techniky potřebné pro výstavbu. Ve skladě roty se stáčely spirály pro nadzemní kabely, motala se oka na signální stěnu,mechanici prováděli v sig. dílně výměny kabeláže pro základny úsekových přístrojů,opravovali skládací mikrotelefony a společně se stavěči plnili úkoly poruchových hlídek na spojení i signalizaci.
Jsem přesvědčen o tom že valná většina spojařů chebské brigády vzpomíná na chvíle u spojovací roty v dobrém. Bohužel místa v bývalém „Klášteře" (spojovací uzel, sklad spoj.roty,zdrojovna,dílny,klub a věž) jsou nenávratně zničena .
Většina osob z povolání kteří procházeli velitelskými funkcemi na spojovací rotě zakončila svoji pouť buď v civilu v době „normalizace" , na spoj. oddělení nebo u jiných útvarů. Proto by nebyla rekapitulace úplná kdybych nejmenoval alespoň ty na které si pamatuji : Jaroslav Haňák, Luboš Pazdera, Václav Richter, Ladislav Hirš, Ludvík Doupovec,Julius Karban, Jaroslav Karfus,Václav Karlíček, Jan Homolka,Jaroslav Borský, Jiří Lichý, Marian Pekár, Vlado Gasper,Miroslav Mladý, Pavel Šrajbr, Miroslav Jakubík, Stanislav Vašek, Ladislav Spálovský.
Spojaři rot a praporů:
-----------------------------
Kdo byl přidělen jako spojař na pohraniční rotu nebo prapor, poznal jak „chutná" tohle řemeslo. Denně našlapané kilometry v technických hlídkách, zkušební zkraty nebo odhazování sněhu od signální stěny a následná služba u ústředny, případně záskok za nemocného kamaráda a k tomu běžná služba v poplachových hlídkách, na demarkaci i pohraniční přípravě. Tato funkce patřila na rotách nejvytíženějším a přesto nepamatuji za celou službu, že by si někdo stěžoval. A to někdy padali doslova „ na hubu". Cením si rovněž toho že za dobu mé služby se nikdo z těchto vojáků (kromě jednoho pádu spojaře se sloupem ve Studánce) vážně nezranil. A všichni odešli v pořádku do civilu.
Praporní spojaři na ústřednách i signální mechanici byli nápomocni rotám zejména při odstraňování poruch a technických ošetření spoj. techniky nebo při rekonstrukcích signálních stěn. Vzhledem k tomu že se tito vojáci znali z výcviku nebo Tisové, dokázali spolu držet partu a to bylo i příčinou každoročně dobrého hodnocení spojovací služby v rámci brigády včetně spojovací roty.
Spojovací oddělení brigády:
---------------------------------
V první fázi jako spojovací skupina společně se šifrovacím oddělením, po oddělení 8.oddělení jako samostatné spojovací oddělení ve složení :
náčelník oddělení
starší důstojník pro radio a školení
starší důstojník pro linkové spojení a signalizaci
starší důstojník pro MTZ s podskupinou MTZ :
náčelník spoj. dílen – radiový mechanik
telefonní mechanik
telegrafní mechanik- později nahrazen signálním mechanikem
účtovatel materiálu -později nahrazen občanskou pracovnicí
skladník
technik operačního střediska -obsluha utajeného telef. spojení
Většina těchto příslušníků bezprostředně spolupracovala se všemi spojaři u brigády od spojaře roty , přes spojovací družstva praporů včetně spojovací roty .Proto stojí za to,připomenout si i jména těchto spojařů : Jaroslav Kalenda, Josef Sedlář,Bohumír Bartl, V.Vasilik, Miroslav Mika, Ivan Žucha, Milan Mokrý, Emil Náhlík, Ladislav Šebek, Ladislav Sacha, Stanislav Richter, Petr Malý, Antonín Juhaňák, Jiří Mareš, Petr Vávra, Karol Kortvely, Michal Řehořovský, Vojtěch Mikula a občanské pracovnice Boženku Doležalovou a Věrku Komárkovou.
Součástí systému řízení brigády po návratu pod Ministerstvo vnitra bylo i vybudování operačního střediska brigády včetně pracoviště stálého operačního důstojníka (SOD),pracoviště utajeného spojení (ZAS – později UTS) a šifrovacího pracoviště – 8.oddělení. Garantem provozu tohoto pracoviště bylo spojovací oddělení.
Základ tvořilo dispečerské zařízení SKZ 124 které umožňovalo SOD přímě spojení s prapory a UO OSH,spojení s útvarem PVOS na Kříženci, operačním pracovištěm OS SNB Cheb, součinnostním svazkem na straně NDR v Pirně, spojení s ústřednou a všemi náčelníky oddělení štábu a zástupci velitele. Pro spojení velitele a náčelníka štábu s podřízenými náčelníky a zástupci sloužily dvě soupravy SKZ 65.
Součástí pracoviště bylo i nezbytné vybavení radiovými prostředky systému Selektik v pásmu 80 MHz, pohotovostní radiostanicí v pásmu 40 MHz sloužící k odposlechu provozu rot u kterých byla pohraniční akce včetně záznamového zařízení, zařízení Svitava pro vyhlašování všech druhů poplachů, automatický hlásič radiace a další nezbytné pomůcky potřebné pro výkon služby.
Další ze součástí pracoviště bylo režimové pracoviště utajeného telefonního spojení osazené zařízení KORALL a šifrovací pracoviště vybavené dálnopisem ŠP 100.
Operační pracoviště tvořila i malá poradní místnost pro denní operativní porady , případně pro skupinu řízení pohraničních operací (proto zde byly paralelní pulty SKZ 124 a rdst) a velká operační místnost (za mříží) pro pracoviště náčelníků na objektech PT-ZD včetně nutného vybavení pro násilné teroristické akce.
Od února roku 1990 se spojovací rota podílela na demontáži signální stěny a telefonních tras v úseku celé brigády .Telefonní trasy na trase signální stěny a skupin překrytí byly demontovány společně se signální stěnou, trasy do týlu byly předány správě spojů.
Demontáž byla dokončena na podzim roku 1990. Poslední akcí výstavby spojovací roty 5. bPS byla rekonstrukce vedení telefonní trasy z Frýdlantu v Čechách na přechod OPK Habartice.( v této době zajišťovalo spojovací oddělení brigády spojení pro všechna OPK v severočeském a západočeském kraji po OPK Rozvadov.).V roce 1991 posílila část vojáků základní služby i osob z povolání krajské správy VB v Ústí,Plzni,Banské Bystrici a Košicích
Vzorná spojovací rota zakončila svou činnost společně se zánikem pohraniční brigády 31.12.1990 a postupnou likvidací k 25.4.1992.
Vloudila se mírná chybička, ale Ladislav Spálovský nebyl na spojovacím, ale u výzbrojní služby, no minimálně v letech 1985 - 1987
OdpovědětVymazatDíky za upřesnění, Jindřichu.
OdpovědětVymazat