OSH ČSSR – jak to skutečně bylo.

Kompletní pohled očima důstojníka Pohraniční stráže.

     Nejsem tak starý, abych si pamatoval všechno od  začátku, ale vcelku dobře si vybavuji momenty služby od  nástupu jako voják zákl.služby v roce 1969, po skončení jako policista FPS (Federální policejní sbor). Proto bych rád upozornil na drobné odchylky od popisu stavu. Je jasné že určité zvláštnosti byly na jednotlivých brigádách PS vzhledem k dislokaci a tlaku narušitelů ale v podstatě pro všechny platily stejné předpisy i základní vojenské řády.


Tak jako Hlavní správa PS Praha měla definovány SPPN ( směr pravděpodobného postupu narušitelů) podle brigád PS, měly i brigády, prapory a roty svoje směry SPPN a tím i technická opatření v zajištění SH ( státní hranice) odpovídaly tomuto tlaku. Proto i zavádění  nových prvků ochrany bylo vždy směrováno především k rotám na hlavním směru.K těm patřila u chebské brigády rota Pomezí a u znojemské  rota Šatov.


Někdy mne až překvapuje co jsou  schopni o Pohraniční stráži   napsat někteří "badatelé". Pohraničníci jsou prezentování jako lovci lidí s radostí vystřílet si povýšení nebo alespoň opušták.viz. http://www.militarie.cz/ Stejně tak podivně vyznívá i zhodnocení Adolfa Rázka (pracovník UDVZK) v knize „Železná opona" kde doslova píše :Mnozí z nich nosí dosud náramkové hodinky s věnováním,aniž by jejich rodiny věděly,že byly odměnou za „použití zbraně s výsledkem", tedy za smrt člověka.


Já, jako spojovací náčelník jsem v každém ročníku odcházejícím spojařům předával  jménem velitele  hodinky s věnováním  za vzorný výkon služby a nikdy by mne nenapadlo že ve výplodu některého z chorých mozků budou tito vojáci považováni za pachatele trestných činů.


Nikdo se už ale nezmíní o tom že službou v PS prošlo více než 200 000 záklaďáků a že z hlediska vojáka to byla stejná služba  jako u jiné armádní jednotky i když s větší odpovědností.Jsem přesvědčen o tom, že každé použití zbraně proti člověku,ať již   bylo oprávněné nebo ne, zanechalo nepříjemnou vzpomínku na celý život.


Málokdo řekne že naše železná opona byla pouze součástí opony vedoucí od Baltu po Jaderské moře a posléze po Černé moře a že souvisela s politickým uspořádáním v Evropě.Proto i úvahy o tom, že celá  republika byla oplocena jsou při hodnocení tehdejší situace silně zavádějící. Stejně tak jsem  neslyšel od těchto hodnotitelů žádnou představu o tom jak by měla být tato hranice  v mocensky rozděleném světě chráněna .Že hranice byla vždy barometrem mezinárodních vztahů a její zabezpečení záviselo na dostupnosti prostředků k tomu určených. Že i technické zabezpečení ochrany  začínalo od provázku s plechovkami a přehrady ze suchých větví přes elektrické zátarasy a minová pole na vytipovaných směrech až po elektronické systémy a v neposlední řadě po instalaci čidel registrujících pohyb nebo přítomnost člověka( např.geofony a čpavková čidla).


A že tento způsob ochrany není ničím neobvyklým  dokazuje i instalace těchto zařízení na jiných hranicích  (USA – Mexiko, Izrael -Palestina, Korejský poloostrov atd.) a v současné době i na hranicích Slovenska s Ukrajinou v rámci ochrany Schengenského prostoru. Proto jsou tam v současné době ploty dva, jeden na Ukrajinské straně a druhý na Slovensku. V současné době to ale nikomu nevadí.Stejně tak jako nevadí, že  na hranicích USA s Mexikem je ročně na území USA  usmrceno  zhruba 500(!) „narušitelů" pokoušejících se  dostat ilegálně do USA.


 Re:   http://www.lahvista.cz/opona/zborit.html 

1956 – podle pamětníků byly miny skutečně rozmístěny  pouze na některých úsecích. Nebyly v provedení jako nášlapné, ale jako odpalované pomocí nástražného drátu nataženého zhruba 10 m  na obě strany od miny,umístěné za drátěným zátarasem směrem do zahraničí.Proto také docházelo k samovolnému odpálení vlivem námrazy nebo vběhnutím zvěře.Miny byly vyráběny z trofejní dělostřelecké munice  ráže 76 mm a doplňovány ženijními roznětkami. Vzhledem k tomu že v nich byla použita kyselina pikrová  docházelo při velkých mrazech  rovněž k samovolnému odpálení.Později používané protipěchotní miny čs. výroby  se při likvidaci špatně hledaly a byly nespolehlivé.Nebyly pokládány jako klasické minové pole, ale podle vyhodnocených směrů k přehrazení míst možného postupu narušitelů mezi státní hranicí a drátěným zátarasem zejména do roku 1956 . V některých případech vojáci zesilovali účinek umístěním různých matek a šroubů v okolí miny. Proto dostaly přezdívku „granátové".Na hranici s bývalou NDR byl rovněž postaven zátaras, nebyl však podle tvrzení pamětníků (prapor PS Vojtanov) nikdy pod proudem.
Ze skrytých pozorovatelen měl  největší úspěch „falešný metr" – dřevěná bedna s průzory  pobitá zvenčí odřezky z kulatiny připomínající  dřevo srovnané v metru. Obvykle se používala na křižovatkách lesních cest nebo na vybraných směrech postupu narušitelů.


60-80 léta -pohotovostní minutová hlídka ( podle předpisu PchH (dvou až tříčlenná)- poplachová hlídka složená z řidiče, velitele hlídky a psovoda)  byla určována bojovým rozdílením v operačním dni  s úkolem prověřovat všechny signály o pohybu narušitelů v týlu , na týlové signalizaci a rotní signální stěně   včetně signálů podaných pomocnou signalizací. V případě zásahu hlídky z pevného stanoviště nebo piketu  nastupovala na místo střežení právě tato poplachová hlídka. V boj. rozdílení byla velena i náhradní poplachová hlídka, která nastupovala na místo hlavní hlídky v okamžiku výjezdu této hlídky z roty. Jako další byla určována skupina překrytí z počtů čety provádějící školení, která při trvalém zkratu na RSS překrývala podle stanovené varianty určitý úsek na komunikaci  překrytí nebo státní hranici.Jako další byla velena pátrací skupina (PSk) podporující poplachovou hlídku nebo zpracovávající zpětnou osu postupu narušitele ke zjištění příčin, proč se dostal narušitel tak daleko a co selhalo.


Na Chebu se nepoužíval název „roťárny".,ale pouze označení – týlovka, signálka a překrytí.Veškeré komunikace byly v majetku ministerstva zemědělství a toto zajišťovalo jejich budování i údržbu.Výjimku tvořilo zimní období , kdy sjízdnost zajišťovaly pluhy a fréza ženijní roty brigády nebo RTV ČSLA  Hamrníky.



Re:    http://www.lahvista.cz/opona/zajisteni.html  


60 – 80 léta – vybavení

Klasické vybavení pohraniční hlídky – jednočlenná byla velena pouze k výkonu služby v týlu se schválením podle OSH 1-1 ( SA vz.58 + 2 zásobníky, skládací mikrotelefon, pouta, obvazový balíček,radiostanice ( WXW 010, WXW 020,WXW 100,PR 11,PR21 nebo RF 10 podle vybavení),dalekohled, stavěcí terč, dvoučlenná navíc signální pistoli, minimálně používaný infrapřístroj,bateriové svítilny a případně polní láhev.Psovod navíc krátké a dlouhé stopovací vodítko,košík a vodu v lahvi.

Bez zajímavosti není ani to,že souprava signální pistole s náboji patřila  k základní výbavě hlídek od prvopočátku a že domluvený způsob použití  byl stejně využíván zhruba 30 let. 

Červená světlice  - proryv do zahraničí, zelená světlice – proryv do vnitrozemí, červený déšť – žádám pomoc, šrapnel – napojte se na síť. K zachycení právě těchto signálů sloužily v dřívější době i ony „špačkárny" a jejich výška byla odpovídající úrovni nad lesním porostem včetně pozorovatelny u roty.Tyto pozorovatelny sloužily rovněž pro registraci  výstřelů mechanických výmetnic instalovaných na přístupech k trase střežení.Signální náboje v těchto výmetnicích  byly v celé škále barev kromě výše uvedených, aby bylo snáze rozpoznatelné,  která vystřelila.
     
Ve svém popisu zmiňuje použití zařízení FENIX. Důvody použití byly asi následující . V 70 letech, kdy došlo k uvolnění napjatých vztahů na státní hranici v důsledku  ujednání Helsinské konference a podepsání nulity Mnichovské dohody  byly tlaky na odstranění drátěné opony vedeny především ve směru zajištění ochrany hranic zařízením, které dokáže zaregistrovat narušení střežení bez překážek.


Tento systém v souhrnu nazývaný jako PASOH(poloautomatický systém ochrany hranic) v sobě zahrnoval zejména budování  kabelových rozvodů nízkého napětí  pro potřebu přímého napájení  nově zaváděných čidel a světelných barier.  Jedním z těchto způsobů bylo i zařízení FENIX , kde se počítalo s tím že pomocí tohoto zařízení bude vytvořena třípaprsková stěna s úseky do 300 m.Nakonec tento pokus skončil s použitím jako hlídková signalizace s kterou se hlídaly především komunikace v týlu, některé vodní toky a koleje v místech, kde procházely sig. stěnou. Je třeba říci že kromě potíží s bateriemi toto zařízení pracovalo na krátké vzdálenosti spolehlivě.
     
Další z těchto bezdrátových systémů který byl provozován zhruba 5 let u chebské brigády (8,9,10,11,13 rota ) byl systém H 3 ( pod názvem HARYK-výrobce byl VOZ Horka u Olomouce)  který využíval princip poklesu intenzity elmag. pole  při jeho narušení. Základem byl dvoudutinový klystron vytvářející spolu s anténním systémem  elmag. pole v koridoru zhruba 3 x 3 m před signální stěnou a vyhodnocovaný  přijímačem. Při vstupu do tohoto pole  byl vyvolán signál a zároveň byl spuštěn  zvukový signál a rozsvícena světelná bariera.Tento způsob byl ale brzy zavržen, neboť signál a světlo přinutily narušitele o to rychleji  překonat  sig. stěnu a ještě jsme mu k tomu svítili.
     

Díky vynalézavosti vojáků byla hlavně u hlídkové signalizace celá řada všech možných nástrah signalizujících postup narušitelů. Kromě již zmiňovaných mechanických nebo elektrických nástrah odpalovaných pomocí nástražného drátu(cca 25 m na každou stranu), různých spínačů tvořených smyčkami z ostnatého drátu na oplůtcích , tak i zavedeným zařízením Kristal M dováženým ze SSSR. Jednalo se o hlídkový přístroj  využívající klopného obvodu při přetržení slabého nástražného drátu (obdoba dříve využívaného přístroje S 2 s polarizovaným relé) ve speciálních úchytech, které umožňovaly za postupu hlídky prověřovat oboustranně neporušenost nástražného vodiče a při případném přetržení spolehlivě signalizovaly narušení úseku. Jejich využití však skončilo na tom, že vzhledem k tomu že nástražný drát (0,08 mm Cu)  po přetržení poletoval mnohdy volně po terénu a způsoboval zkraty na vodičích sig. stěny nebo přívodních vedeních které se velmi špatně hledaly, bylo toto zařízení používáno pro nástrahy jiným způsobem.

Dalším z prvků hlídkové signalizace bylo zařízení SN 84 ,které umožnilo příjem signálu se 6 čidel po drátovém vedení( spínací i rozpínací) vyráběné VOZ Bludovice a nebo i ASS 85 pro jeden úsek. Pro zajištění malých objektů nebo týlových úseků s vyvedením do piketu sloužilo zařízení U 68(výrobce Tesla Liberec), které hlídalo pomocí klasické stěny U 60.

     Po všech možných zkoušeních a zkušenostech s provozem signálních stěn i u našich sousedů bylo rozhodnuto vytvořit sig. stěnu, která bude  tak spolehlivá, že bude signalizovat pouze  skutečné narušení při pokusu o překonání. Ale to se musím nejprve vrátit k systému
který nahradil v konečné fázi systém EZOH v polovině 60 let  systém U 60.


Odstranění předcházejícího systému zabezpečení nebylo vynuceno světovou veřejností jak je v současné době prezentováno, ale masovějším použití germaniového tranzistoru 103 NU 70, který se stal základem systému. Systém tvořila signální stěna o výšce  cca 1,8 m v provedení s T, kde bylo pod signálem 16 vodičů(8 – 1.smyčka,8- druhá smyčka, která byla uzemněna).Při napěťovém skoku , který nastal při zkratu mezi smyčkami nebo přerušení jedné ze smyček, byl impulz přenesen přes transformátor v úsekovém přístroji na bázi tranzistoru a došlo k sepnutí relé, které připojilo do obvodu měřícího drátu elektrický odpor o hodnotě určené pro daný úsek.Klasické kulaté telefonní relé se jedním kontaktem přidržovalo, druhým vřazovalo do obvodu měř.drátu odpor a třetím uvádělo  do činnosti buď světelnou návěst ( SN 65) nebo odpalovalo elektrické výmetnice nebo dělobuchy.

K vyhodnocení čísla úseku (levá nebo pravá strana)došlo v ústředně porovnáním hodnoty  připojeného odporu (klasická odporová řada začínající 82 Ohmy) v úsekovém přístroji a  hodnotou nastavenou v další odporové větvi Wheastesonova můstku s polarizovaným relé Hl 100 03 za použití  krokového voliče.Pro konstrukci tohoto systému byly použity klasické telefonní součástky-komponenty ústředny vyráběla Tesla Karlín.Finální montáž ústředen  prováděli příslušníci PS v Tesle Lanškroun. 

Tento systém poprvé umožnil zároveň i spojení obsluhy sig. ústředny ( později DSP- dozorčí sig. přístroje) s hlídkou pomocí skládacího mikrotelefonu a hlasité hovorové soupravy v ústředně. Výhodou bylo že pro provoz celé soustavy byly potřebné pouze dva vodiče pro každou stranu(napájecí a měřící vodič), které zároveň sloužily pro přenos telefonních hovorů.To bylo vhodné především v lesních porostech, kde na venkovní straně sig. stěny byly připevněny dvoukolíkové rameníky s izolátory pro toto vedení.Vzhledem k tomu že sig. systém pracoval s provozní zemí, byl pro vylepšení využit zemnící systém sestávající z posledního vodiče  druhé smyčky na kterou byly připojeny zemnící desky a  odrazové stěny sestávající s 5 vodičů na venkovní straně sig. stěny.

Na poměry a technické možnosti za kterých byl tvořen signální systém U 70,80 to bylo vcelku vtipné řešení .Vzhledem k velmi malému napětí  mezi dráty osnovy ( do 3 V SS) zmizely nároky na izolační odpor mezi smyčkami ale bylo nutné provádět pro kontrolu provozuschopnosti  1 x za den  zkušební zkraty, které prováděla TH (technická hlídka) a které se prováděly vždy  nahoře, uprostřed a u země sig. plotu. Stejně tak se prováděly zkušební zkraty  po každém otevření  průchodu nebo vrat a po skončení bouřek.Z toho je patrné že denní údržbu sig. stěny musela provést technická hlídka spolu s její kontrolou ve složení spojař a ženista, obvykle jedna strana dopoledne, druhá odpoledne.Pokud měla rota 8 km signálky, tak to bylo (pokud nebylo rozděleno) i 16 km denně.
     
Z vlastního principu je patrné, že tento systém se dal při minimální znalosti  vcelku dobře „oblafnout".Sig. stěna se dala vyřadit z provozu  vyjmutím úsekového přístroje ze základny (pro tento případ instalovaný stranový zesilovač nebyl vždy v provozu),případně pomalým snížením izolačního odporu mezi smyčkami.Na vlastní funkci před případným překonáním narušitelem to však nemělo vliv.Proto byla po každém takovém překonání bez podání signálu přijata  opatření a technické úpravy, aby se vyloučilo opakování.
   
Úsekové přístroje nové generace  S70,80 jejichž základ tvořil operační zesilovač MAA byly konstruovány na bázi vysílač- přijímač, osnova byla napájena pulzním napětím  8 V a jednotlivé úseky musely být od sebe lépe izolačně odděleny. Proto byly použity ony umělohmotné příchytky do kterých se ostnatý drát upevňoval. Tyto úsekové přístroje  dokázaly registrovat  poruchový stav po celou dobu trvání ( zkrat, přerušení nebo pokles izolačního odporu) a proto mohla obsluha  ústředny KSB (ZA ) vyhodnotit  o jaký signál se jedná – krátkodobý nebo „tvrďák". Signál byl podáván i v případě otevření krytu  úsekového přístroje nebo vytažení komponentů  ze základny úsekového přístroje. 


60 -80 léta – způsob ochrany

     Postupným zdokonalováním funkčnosti signální stěny  se stále více  systém ochrany přibližoval k zásahu hlídky  na základě signálu a ne zjištěním vizuálním pozorováním. Základem zásahu vždy bylo že při signálu  zasahovala hlídka ze stanoviště  zhruba dva úseky vpravo a vlevo od stanoviště (úseky byly zhruba 250 m- to odpovídalo délce ostnatého drátu ve smotku, aby nemusel být nastavován).Zbytek úseku RSS  zasahovala PchH a hlídka z pevného stanoviště překrývala na SH. V úseku roty byla 2-4 pevná stanoviště.


Při zásahu zasahoval vždy psovod se psem za stěnou DZ( zvenčí), při zásahu PchH psovod a velitel nebo člen, na vnitřní straně  prováděl kontrolu pásu  druhý člen hlídky nebo člen PchH.Pes se nikdy při zásahu nevypouštěl ale byl neustále na dlouhém vodítku. Při zachycení pachového mraku   odbočil od trasy a začalo pronásledování. V tom  okamžiku další člen hlídky  při zjištění stop na KP(z vnitřní strany)  označil stopy  pomocí brigadýrky a o pár polí RSS dále prošlápl signální stěnu a přidal se k pronásledování.


Musím ale podotknout že takových situací bylo minimum.Pes byl vypouštěn k zásahu až v okamžiku kontaktu hlídky s narušitelem v případě že na výzvu nezastavil .Psi byli cvičeni na zásah v případě že narušitel  utíká nebo se brání. V případě že zůstal stát , pes pouze narušitele blokoval.Pes navolno s košíkem byl pouštěn pouze při cestě na zaujímání stanoviště hlídkou.Hlídka chodila na stanoviště pěšky, velitel hlídky prováděl kontrolu  kontrolního pásu a psovod se psem se pohyboval po psovodské pěšině(pěšinka cca 50 m od oplůtku ve směru do týlu).Zde prováděl pes navolno „ revír" pro případné zjištění  přítomnosti narušitele v blízkosti ŽTZ.Nejsem žádný specialista na psy ale přišel jsem do styku s touto problematikou  při zavádění střežení pomocí SUP ( samostatně útočící pes) v první polovině 70 let. V některých úsecích  ( asi 5 u brigády) byly instalovány kotce (boudy)s otevíráním do obou stran instalované na rozhraní úseků a umístěné v uzavřeném prostoru  vnějšího kontrolního pásu. Při podání signálu RSS byla otevřena vrata do příslušného úseku a vyběhla k zásahu psí smečka ( obvykle starý a mladý pes).K tomu aby psi zůstali aktivní musely být denně prováděny nácviky. 
Údržba těchto kotců byla značně náročná ( jako zámek sloužil startér z Moskviče na baterie 2x 115 Ah) a psi v některých případech utekli až na území NSR. Proto byl tento způsob brzy zavržen. Podstatně lepší využití našli tito psi( nazývaní „bouďáci) přivázaní  na vodících lanech  před signální stěnou na  problémových úsecích, kde občasným štěkotem odváděli narušitele  směrem na hlídku.


Určitou dobu byli používáni psi vypouštění psovodem z kotce umístěného ze RSS pomocí mechanického otevření kotce psovodem. Tím se na úseku , kde hlídka zasahovala zrychlil zásah Psi byli vybaveni svítícím obojkem, aby psovod věděl , kde se pes nachází. Párkrát jsem dělal značkaře  a mohu říci že to nebyl vůbec příjemný pocit zahlédnout  to světélko v pohybu. Méně poslušní psi dostávali  obojek s přijímačem elektrického rázu, který byl využíván v případě že pes nereagoval na pokyny psovoda a začal např. pronásledovat zvěř.
      
Při příchodu nových vojáků na rotu bylo provedeno zavádění  po okrajích hraničního pásma,na trase sig. stěny a na demarkaci.Bez tohoto zavedení nesměl být voják použit pro tuto službu.Bláboly některých rádoby znalců o tom že se vojáci jdoucí do služby  neznali a nebo že neznali terén nejsou na místě.Byl jsem často v noci venku a znal jsem terén vcelku dokonale a rovněž se mi podařilo párkrát přehlédnout hraniční značení.
    
Poznámka o figurínách je pravdivá. Byly i případy  kdy kontrolní orgán z vyššího velitelství vyzval hlídku k podání hlášení a nakonec zjistil že je to figurína. Vzhledem k tomu že většina pozorovatelen nebyla trvale obsazena, byly kovové pozorovatelny osazeny  držáky pro upevnění maskovací sítě , aby pozorováním nebylo zjištěno zda je pozorovatelna obsazená.



Re:   http://www.lahvista.cz/opona/zpusoby_ochrany.html  


Hraniční přechody
     Byly zajištěny přibližně dle popisu.Byly případy kdy se snažil řidič projet přes zavřenou závoru, ale bez úspěchu. Závora umístěná na vjezdu do celniště se nazývala signální na výjezdu směrem do NSR zabezpečovací.Otevírání závory prováděla hlídka nebo byla přímo ovládána z celniště.


Vodní toky
    V úseku bPS byly tři toky, které byly zajištěny  pomocí signalizace. Řeka Ohře u 8 rPS Pomezí,Odrava u 11.rPS Slapany a Hamerský potok u 15.RPS Broumov. Byly zajištěny způsobem, který se později rozšířil do celé sestavy.Celý fígl spočíval v tom, že přehrazení řeky bylo provedeno česly z mostní konstrukce po které probíhala normální RSS, které byly vytvořeny pouze z lehké trubkové konstrukce  jejichž ponor se reguloval podle stavu vody v řece.Při slabém průtoku se dotýkaly dna, při silnějším se přizvedly stejně jako při zanesení nepořádkem, který odstranila TH.Uvnitř trubkové konstrukce (uvnitř trubek), byl protažen  izolovaný vodič  zapojený jako samostatná smyčka do úsekového přístroje.Při případném prořezání mříže  by byl spolehlivě podán signál.Od instalace těchto mříží se nikomu nepodařilo  dostat se řekou na SH.


Vzdušný prostor
     Jednou z povinností hlídek bylo hlášení o přeletu nízko letících cílů.Hlášení se podávalo  formou signálu „Vozduch přelet"  linkovými pojítky.Toto spojení mělo přednost před všemi hovory.


Jednalo se především o vrtulniky BGS  nebo armády USA.Vzhledem k tomu že hlídka často neodhadla vzdálenost  vniknutí na naše území, podával se signál  pouze v případě že vrtulník  dosáhl čáry sig. stěny. Jednou za měsíc prováděla federální letka MV  pravidelné oblety státní hranice. Při těchto obletech  je doprovázel příslušník bPS.Vrtulník kopíroval pouze trasu RSS, nikdy nelétal až na samotnou demarkaci. Obvykle se k němu přidal na druhé straně vrtulník BGS nebo USA.Piloti se navzájem odzdravili a letěli spolu celým úsekem brigády.


Vrtulníky druhé strany létaly vcelku odvážně až na demarkaci.Po přeletu  sportovního letedla a naložení občanů NDR u Okrouhlé na začátku 80 let byly na PVOS na Kříženci u Plané  umístěny vrtulníky Mi  24 ,které startovaly při zjištění vrtulníků na druhé straně.hranice.Pak si druhá strana dávala větší pozor a lety těsně u hranice ustaly.


Vlakové přechody
     Vojáci zákl. služby prováděli střežení osobních vlaků v době celního a pasového odbavení na nádraží v Chebu, kontrolu podvozků a stropních výplní ve vagonech a doprovod do stanice Pomezí, odkud vlak pokračoval do NSR.Vyzbrojeni byli pouze pistolí.
U nákladních vlaků se prováděla kontrola za pomoci služebních psů přímo ve stanici Pomezí před  odjezdem do NSR. Vagony s uhlím ze Sokolova pro elektrárnu v Arzbergu se kontrolovaly pouze psy(v padesátých letech se snad  uhlí propichovalo bodci).
Výjezdová kolej  z nádraží v Pomezí i Aši byla po únosu rychlíku z Prahy do Aše v začátku 50 let opatřena mechanickou výkolejkou, kterou obsluhoval drážní zaměstnanec, který zároveň dával pokyn k odjezdu vlaku po odbavení.




Re:  http://www.lahvista.cz/opona/slouzim.html  


Služba socialistické vlasti
     V 80 letech byly v podstatě tři druhy pohraničních rot podle počtu  lidí od 68 -82-91. Záleželo na tlaku a délce úseku. Roty s velkým tlakem byly kratší, roty mimo směr mohly mít i těch 12 km.U nás nejvíce zatížená 8.rota Pomezí měla pouze 3,5 km hlavní sig. stěny a 2 km týlových stěn.V rotách byl četový systém,tzn. Dvě čety ve službě, třetí na školení nebo  HV(hraniční volno),hospodářské družstvo a velitelský hlouček. Rota měla k dispozici pro službu zhruba 4-5 terénních vozidel opatřených radiostanicemi, zhruba do 15 ks přenosných radiostanic a 10 až 14 psů (u varianty 91- 2 pátrací,11 hlídkových a 1 nevycvičený).V době přepodřízenosti k ČSLA byly navíc dodány 2 ks OT 64 s kulometem a jeden „hakl" s BzKnebo vozidlo Uaz jako tahač BzK.

Na zařízení U 70 bylo možno připojit na jednu soupravu 20 úseků což bylo pro rotu dostačující , u delších rot byly soupravy 2. Délka jednoho úseku se pohybovala kolem cca. 250 m.Souprava zařízení ZA 25 umožnila připojení 50 úseků.Součástí systému bylo i oplocení roty a samostatně oplocení muniční skládky. Frekventovaná vrata a vodní toky byly zapojeny samostatně. Číslování úseků se provádělo zprava do leva stejně jako hraničních mezníků na SH. Zhruba každé dva úseky byly opatřeny průchodem pro hlídku , který se zamykal speciálním klíčem.Kovové průchody se vyráběly továrně v Unhošti .Tovární výrobou společně s novým systémem zámků bylo docíleno toho, že místo řady klíčů od zámků v průchodech se používaly 4 typy klik.
Ve vozidlech poplachových hlídek byly tyto kliky  v celé škále,hlídka na pevném stanovišti měla pouze kliku od svého průchodu. 


Každé otevření průchodu nebo vrat v daném úseku bylo registrováno sig. ústřednou jako podaný signál.Proto musel být hlídkou ohlášen DSP.Pro tento případ byla u každého průchodu a vrat umístěna telefonní zástrčka.  V zimě byla RSS v provozu do doby než začal tát sníh, pak se skutečně muselo odhazovat. Po doplnění  sig. stěny zpevňovacími kolíky(bulhary) již sníh netrhal osnovu a bylo s tím méně starostí..Výplet osnovy se pravidelně po 4 letech  měnil, po ošetření ostnatého drátu  Rezistinem se životnost prodloužila na 6 let.V létě se prostor pod sig. stěnou  ošetřoval postřikem Zeazinu v silné koncentraci ( pozn.hnojivo pro kukuřici) pro zamezení růstu trávy, v blízkosti vodních zdrojů se používala  folie z PVC. Po několika případech  podhrabání se pod povrch pod sig. stěnou umisťovaly nástražné drátky  zapojené do systému sig. stěny, které při případném kopání pod stěnou byly přerušeny a byl podán signál, později se používaly továrně  vyrobené betonové 
panely které se vsazovaly mezi sloupky RSS.


Spojení
     Jako hlavní druh spojení bylo spojení linkové.K tomu byly využívány ony známé skládací mikrotelefony, výrobek Tesly Liptovský Hrádek a později Stropkov.V prvopočátku byly využity ústředny  HS 202, do poloviny 70 let HS 210 a po rekonstrukci rot PS a vybudování operačních středisek  ústředny NDR  Univerm Kl s hlasitými soupravami LF 66.Toto linkové spojení umožňovalo spojení  s ústřednou praporu(nebo přímo brigády), spojení do týlu roty,vidovou hláskou PVOS, spojení do každého úseku RSS,ke všem vratům a průchodům ve stěně a spojení na trasu překrytí.


Po zjištění že dochází v místech těsně u státní hranice na trase překrytí k provádění odposlechu telefonního provozu roty druhou stranou, bylo toto spojení na překrytí uváděno do provozu pouze v okamžiku působení vojáků za  sig. stěnou.Zároveň bylo vyřešeno i spojení s civilní telefonní sítí a součinnostní spojení navzájem.Po přednostních dodávkách samonosných kabelů na začátku 70 let byla vybudována telefonní síť, kterou nám záviděly i samotné spoje. Pro ilustraci uvedu např. týlové spojení 13.rPS Dyleň. Spojení z roty bylo do  vesnice Palič,Dolní Žandov,Stará Voda  a osad Nový Svět,Brtná,Vysoká a Háj.Spojení bylo využíváno  hlídkami v týlu, pátrači i pomocníky PS (PPS).Odpovědnost za údržbu tohoto spojení měla spojovací rota bPS a její poruchové hlídky.
     
Radiové spojení  bylo využíváno pouze pro krátké zprávy o pohybu a nutná volání. Není žádným tajemstvím že radiové sítě  Pohraniční stráže  i orgánů ochrany hranic NSR byly vzájemně monitorovány a vyhodnocovány.Proto občas docházelo k vzájemnému „pošťuchování" s očekáváním reakce protivníka a že to pro ověření i vycházelo.


Radiové stanice používané pro službu byly v provedení civilní verze Tesly Pardubice a byly samoobslužné.Spojaři roty obsluhovali pouze radiostanice  R 105 d,R 108 a R 113 v OT pro účely bojové pohotovosti.


Demarkace
     Byla prováděna skutečně 1x za měsíc.Cílem nebylo pouze zjištění zda nedej bože někdo ukradl hraniční patník. Hranice byla přesně vymezena odpovídajícím způsobem (hraniční  mezníky, pomocné mezníky,tyče s cedulemi" Státní hranice" v obou jazycích a z německé strany  trasovací tyče. Na komunikacích procházejících přes SH byly umístěny oboustranně závory  a cedule se státním znakem.Německá hranice nebyla značena jako státní ale zemská(u nás Bavorsko) Kontrola  prováděla prohlídku  stavu hraničního pruhu ( v lese zhruba 2 m na každou stranu od pomyslné čáry) a neporušenosti  hraničního značení.. Za zmínku stojí i to, že na některých místech ze strany NSR byly informativní cedule s nákresem našeho zajištění SH ovšem značně zastaralé.V případě zjištění závady ( spadlé stromy, poškozené cedule apod. ) byl proveden zápis a řešení postoupeno hraničnímu zmocněnci, který zajistil nápravu.. Podle OSH 1-1  bylo možno případné orgány NSR nebo civilní osoby při setkání pozdravit vojenským způsobem bez navázání další komunikace.
    
 Skutečným malérem bylo zjištění poškození hraničního mezníku nebo jeho případné přemístění. K tomu docházelo zejména při stahování dřeva.Tento problém se řešil nótami a zaměření musel znovu provést Vojenský geodetický úřad Dobruška.
     
Stejným problémem bylo i přeběhnutí služebního psa  nebo třeba krav při pastvě na druhou stranu hranice. Oboustranně nestačilo pouze  zvířata odehnat, ale byly zajištěny , provedena veterinární prohlídka a přes slavné hraniční zmocněnce  bylo dořešeno předání zpět majiteli. Tímto způsobem to praktikovaly obě dvě strany.



Co napsat na závěr.
Těch otázek na které by byla odpověď je určitě mnoho. V současné době a nevím proč po tolika letech je přetřásána činnost PS. Nikde však není zmínka o činnosti ozbrojených složek orgánů NSR ( GP – hraniční policie,BGS – spolková hraniční ochrana, ani armády USA – LOP a jejich průzkumných hlídek) stejně jako jejich informátorů v příhraničním území.Ti špatní jsou pouze u nás...


Pomocníci Pohraniční stráže (PPS) byli nedílnou součástí ochrany státní hranice  v uvedeném úseku. Byli to převážně pracovníci statků,lesů a bývalí příslušníci PS kteří v příhraničních vesnicích zůstali natrvalo po skončení voj. zákl. služby.Svoji službu ( podle někoho udavačství) vykonávali  zpočátku bezplatně, později dostávali zdarma monočlánky do baterek a nakonec dostávaly podle odsloužených hodin „šlapné" v řádu  několika set korun za rok. 


Podle dotazu u Grenzpolizei ( po roce 1990)  dostávali v této době informátoři  z bavorských usedlostí u státní hranice NSR odměnu za informaci o pohybu  na naší straně  hranice, v rozmezí 5-10 DM za poskytnutou informaci, případně zavolání.  
     
Pokud nezasvěcený shlédne  nyní uváděné „Příběhy železné opony"  nabude dojmu že před dráty stály zástupy  čekatelů na emigraci.Tlak na státní hranici se v průběhu doby a vývoje politické  situace určitě měnil, ale mohu říci že  od 70 let do roku 1989 to bylo třeba u chebské brigády  ročně zhruba kolem 250 až 300 narušitelů a z tohoto počtu se přechod podařil zhruba 2 %.Zajímavý je rok 1979, kdy bylo na hranici s NSR zadrženo celkem 21 narušitelů dovnitř a 136 ven bez jediného proryvu . Celkově dobrá výslednost v počtu zadržených byla dána tradičně dobrou spoluprací příslušníků Pohraniční stráže s místním obyvatelstvem, které napomáhalo formou poskytování informací o výskytu neznámých osob v blízkosti hraničního pásma nebo v příhraničních obcích. 


Z počtu zadržených bylo zhruba 20 % občanů našeho státu a zbytek bvl z NDR nebo odjinud .Pokud si pamatuji nebyl nikdo z našich občanů vysokoškolák nebo vyloženě politický emigrant na rozdíl od padesátých let Bohužel na obou stranách došlo i k několika úmrtím, které ale stojí za samostatný rozbor a nemají s tímto  povídáním přímou souvislost.Při hodnocení činnosti PS by se mělo období rozdělit minimálně na tři části(50,60,70-80 léta).
     
Od roku 1980  jsem byl  u brigády v každé komisi šetřící případy proryvů SH(díry).Bylo jich každý rok pár a většinou způsobených tím že zkolaboval  systém závislý na lidské síle.V případě že byla na vině signálka byl to i můj  zájem odhalit proč a provést nápravu. Technické pokusy vyřadit signální stěnu z provozu byly skutečně naivní a bylo to způsobeno i tím, že provoz sig. stěny podléhal utajení. Přesto jsem u jednoho případu musel" smeknout".Ten komu se podařilo projít byl bývalý spojař 12.roty Slapany,který znal systém střežení i zásahu. hlídek.
   
Pan Rázek v předposledním dílu „Příběhů žel. opony"  zmiňuje i posledního usmrceného  na železné oponě: 18.9.1986  Johann Dick, úsek 15. roty PS Broumov, penzionovaný důstojník Bundeswehru. To že došlo k usmrcení tohoto člověka těsně u státní hranice na straně NSR  díky zmatkům vyvolaným  dalším narušením úseku u uvedené roty  je neomluvitelné.Byl jsem u šetření celé události a vím jaký byl sled událostí včetně znalosti terénu (lesní masiv poblíž kóty Tišina – stanoviště zvláštní jednotky  RTV ČSLA). Bohužel p. Rázek zapomněl říci co následovalo potom- kromě diplomatické omluvy  následovalo finanční odškodnění a  celý incident stál funkci i uniformu náčelníka štábu brigády. Každý asi ví, že vojáci se neomlouvají, mohou ale pouze vyjádřit lítost.


Nedělám si žádné výčitky , ani se za službu u PS nestydím.V duchu si říkám: Kdybychom byli třeba v západním bloku po roce 1945 koukali bychom na železnou oponu třeba na Sněžce do Polska.Kdyby  Německo vrátilo každého kdo nelegálně překročil SH , nemusely by být dráty,nemuselo by být střílení na hranicích a mrtví,nemusely být zbytečně vynaložené finanční prostředky.A kdybychom nepostavili stěnu na naší straně, stála by určitě v Německu. Ale to je všechno „kdyby".


Faktem zůstane že to tak skutečně bylo a na tom se už nedá nic změnit. Proto i hodnocení činnosti Pohraniční stráže  nemůže být pouze hodnocení poplatné současné době.Zákony, které v té době platily -trestní zákon  opuštění republiky a   zákon o vniknutí na území republiky(vyjma míst k tomu určených) považovaly jednoznačně toto porušení za trestný čin. Vzhledem že tento trestný čin mohl být překročením hranice dokonán, byla příslušníkům Pohraniční stráže dána pravomoc použít v odůvodněných a oprávněných případech zbraň k zamezení tohoto trestného činu.


Když mne a ženijního náčelníka  úkoloval  velitel brigády k zahájení demolice ŽTZ v úseku roty Pomezí prohlásil pouze : Když jste si to postavili, tak si to i zbořte. Proto jsme dostali „Právo prvního střihu".Sig. stěna na Chebu byla likvidována od 9.února 1990 do konce roku 1990.


Jediný, kdo z této události podle poznatků neměl radost, byli příslušníci německé ochrany hranic, kteří konečně museli něco dělat. Svědčí o tom i zhruba 50% navýšení stavů BGS (a GP) přesunem z francouzské hranice do oblasti naší bývalé železné opony.

Ing.Petr Novák   Cheb

http://www.lide.cz/salajna1