Od rotmistra po podporučíka-ve službě u PS(III.)

Pohled na službu u pohraničníků očima velitele čety z 1.rPS Trojmezí .

Opět jsem zasednul k PC,abych i v roce 2011 pokračoval s publikováním svých vzpomínek na doby,kdy jsem studoval na vojenské škole v Holešově a potom sloužil na státní hranici v Trojmezí,u mé "domovské" 1.rPS. Věřím,že mě čtenáři odpustí onen fakt,že publikované vzpomínky nejsou seřazeny chronologicky,ale tak nějak cik-cak,podle toho,jak kterou událost si zrovna vybavím. Vážně mě mrzí,že jsem si nevedl deník. To by dneska byla skvělá studnice příběhů. Nu což,budu improvizovat. Ostatně,celý můj dosavadní život je jedna velká improvizace :-)

Nedávno jsem vzpomínal,jak jsem na sebe navlékl poprvé uniformu Pohraniční stráže a jaké byly mé první zážitky "v zeleném". Bylo to v roce 1981 na voj.škole, kam jsem se dostal po úspěšných přijímačkách. Co mě k tomu vedlo? Už jsem o tom kdysi psal: mladická nerozvážnost a svým způsobem jsem podlehl i "romantice" z filmů jako byl Král Šumavy ,nebo Boty plné vody http://www.csfd.cz/film/5299-boty-plne-vody/ Moji rodiče asi měli jinou představu,třeba,že bych šel na gympl,nebo tak něco,ale ve finále mě nebránili. A já svého rozhodnutí dát se k Pohraniční stráži později nikdy nelitoval. Ale zpět do roku 1981.

Záhul jsme dostávali hned od prvních dnů,ranní rozcvičky,nebo neustálé nástupy,to bylo jen to nejmenší. Vzpomínám,co jsme se našůrovali na "rajónech",kdy jsme byli ubytováni ještě ve staré budově internátu ve městě – a jak známo,na starých objektech je vždy práce jak v kostele. Připomínám si tehdejšího výkoňáka(staršinu) nprap.Březíka. Bože můj,co to bylo za člověka! Vzhledem něco mezi arabským dervišem a avarským nájezdníkem a i jeho verbální projev tomu odpovídal. Ten chlap neustále hulákal,lhostejno zda po chodbách,na buzeráku (nástupiště),nebo ve své kanceláři,odkud se ozývalo jeho: "Kykyrykýýýý. Kykyrykýýý" k čemuž po chvilce dodal: "Dozorčí,vy neslyšíte,že vás volám?!". Za sebemenší poklesek nás nechával šůrovat dlouhé chodby za pomocí rýžáku,kbelíku s vodou – a mazlavým mýdlem,zvaným "mazlák". Na zápach onoho čisticího prostředku dosmrti nezapomenu! A to si pište,že nprap.Březík už dohlédnul,aby kartáče svištěly po chodbách a pěna sahala do půlky uší :-) Naštěstí nás tento výkoňák nedopovázel po celé čtyři roky na voj.škole. Absolvoval totiž nějaký "švindl kurs",byl povýšen do hodnosti podporučíka a jmenován do funkce správce skladu MTZ,či jak se to nazývalo. Poté jsme jej už potkávali pouze sporadicky.

V roce 1983 jsme už byly ubytováni na novém objektu,přímo v areálu Vysoké školy SNB – 3.fakulty OSH. Poměry mnohem lepší,bydlení hotelového typu a i ty "rajóny" na úklid byly nesrovnatelně menší :-) Ne,že by režim byl nějaký mírnější,to ne,pořád nás honili jako nadmuté kozy,ale my "Sošáci" (jak se nám říkalo) jsme už nebyli ze všeho tak vyplašení a věděli,jak a co "ojebat",takže celkem pohoda. Nejlepší to bylo o víkendech,kdy poměry v kasárnách byly poněkud uvolněnější a kromě důstojníka ve službě (déveťáka) a pedagogického dozoru  nebyly žádné šarže v dohledu. Leckdy si to velitelé o víkendu usnadnili a do funkce "pedagogického dozoru" navelili nějakého studenta SOŠ PS ze čtvrtého ročníku. Ten na celý dozor hodil bobek,jediné,co většinou udělal,byla večerní kontrola ve 22:00 hod – kdy jsme nastoupili,dozor nás spočítal – a padla.

Jednou jsme uvolněných poměrů využili a protože jsme měli o víkendu zaražené vycházky,rozhodli jsme se importovat alkohol a pivo do objektu kasáren a zkonzumovat ho přímo na ubytovně. Žíznivý zájemci se složili,sdružili jsme finance a poté vyslali "předsunutou hlídku" dvou,nebo třech největších odvážlivců s batohy pro chlast do jedné holešovské knajpy. Tato předsunutá zásobovací hlídka musela mít pro strach uděláno,neboť areál kasáren obcházela hlídka dvou příslušníků z Praporčické školy a bylo jisté riziko,že by mohla naše hochy zadržet. Objekt kasáren VŠ SNB měl být též elektronicky zajištěn systémem podobným zařízení FENIX,které bylo instalováno podél plotu a obvodové zdi. Nicméně,bylo nám známo,že elektronika je mimo provoz už několik let a i tento trestuhodný fakt nám hrál do karet :-)

Předsunutá zásobovací hlídka se vrátila asi po hodně v pořádku,batohy zatížené laciným šnapsem a lahvovým pivem z produkce přerovského pivovaru. Zasedli jsme do křesel,otevřeli flašky s pitím,na rádiu naladili rakouský rozhlas ORF3 a v družné zábavě započal sobotní večer. Domnívám se,že jsme rozhodně nebyli smutní a ani nám nevadil ten fakt,že nemůžeme na vycházky.

Náš večírek by zůstal utajen a nikdo cizí by se o něm nedozvěděl,kdyby nebylo kuřáků. K pivu a destilátům cigaretka patří a tak popelníky byly zanedlouho plné. No a kohosi napadlo,že je třeba odstranit tuto estetickou disharmonii a popelníky vysypat. Bohužel,ne do popelníce,ale otevřeným oknem,přes patra pod námi,na zem. Což nebyla až tak vyjímečná záležitost,pod rouškou noci sem tam z okna internátu vyletěl tu ohryzek,tu plechovka od konzervy či džusu – nepořádek pod okny pravidelně byl odstraňován při velkém pátečním úklidu.

Bohužel v tento nepravý čas byl na nepravém místě dozorčí útvaru (tzv.déveťák),který,z pouhého rozmaru patrně,šel se projíti nočním areálem VŠ SNB. Ve chvíli,kdy procházel pod okny internátu,snesla se před něj sprška vajglů,popele z cigaret a korunkových uzávěrů od piva... Lokalizovat místo,odkud byl odpad metán,nebylo příliš složité: jediné okna,které svítila,patřila místnosti PVS,kde jsme seděli a odkud,kromě světla ozýval se i náš řev a opilecké bláboly,podmalované diskotékovou hudbou třetího programu rakouského rozhlasu... :-)

Netrvalo dlouho a déveťák vtrhnul na naše patro. Dozorčí roty byl podnapilý jen trochu,ale i tak se mu nepodařilo dát předpisové hlášení. To nejlepší teprve na déveťáka čekalo: tristní pohled na studenty SOŠ PS s krhavýma očima a od vypitých nápojů zčervenalými tvářemi,na stoly,kde stály vyrovnané flašky a skrze mlhu z vykouřených cigaret prosvítal displej stolního gramorádia,z jehož reprobeden se rozhodně nelinula noční hudba stanice Hvězda či Praha,nýbrž šveholil hlas rakouského spíkra. Zkrátka a dobře výjev,který by našinec očekával v klubu vojáků Bundeswehru či US.ARMY ,ale nikoliv u budoucích velitelů Pohraniční stráže :-)

Dělat kravál nemělo smysl,jakékoliv kázání či divočení by se minulo účinkem kvůli naší indispozici. Déveťák nařídil odvézt nejopilejší studenty na pokoje,ti méně zpumprlikovaní byli pověřeni úklidem místnosti PVS a posbíráním vajglů a pivních zátek z chodníku pod okny. Se slovy: "Ostatní se dozvíte v pondělí" opustil dozorčí útvaru naše patro.

Kalné jsou rána opilcova a nás kromě kocoviny trápilo,jaké exemplární tresty nás za tento poklesek a hrubé porušení režimových opatření čekají. Už jsme viděli,jak si na nás náčelník ročníku (obdoba velitele roty) major Standa R.zgustne,jak budeme v potu tváře šůrovat rajony do zblbnutí a jak budeme potit krev na cvičáku a mezitím se budeme tužit pochodováním na pořadovce.

Nicméně,nestalo se vůbec nic. V pondělí byl den jako každý jiný,náčelník ročníku se tvářil stejně jako jindy. A když nepřišla žádná pohroma ani v úterý či ve středu,pochopili jsme,že Pánbůh byl jednou zase doma a na naší straně a dozorčí útvaru si nechal celou věc pro sebe :-)

Ale myslím,že každý kdo byl na vojně,nejen u Pohraniční stráže,ale i u ČSLA,by si vzpoměl na nějakou historku,která se odehrála v alkoholických výparech :-)

Já si maně vybavuji jednu vzpomínku z doby,kdy jsem sloužil na rotě v Trojmezí,kde jsme měli Freundschaft,nebo,chcete-li družbu,s kolegy od Pohraničních vojsk NDR (GT DDR) z útvaru v německém městě Posseck. Občas jsme pod nějakou záminkou jeli my k nim,občas oni k nám,ale spíše bývali oni u nás,bylo to jednodušší.

Jednou takhle jsme se setkali v Hranicích (městečko poblíž 1.rPS Trojmezí),protože kolegové od GT DDR nepřešli hranici u HM 13/9 (kde mimochodem končila naše signální stěna a navazovala na ni německá signálka,nebo,chcete-li železná opona),ale přejeli vozidlem UAZ u HM 12,v místě zvaném Ebmath. Z toho důvodu jsme šli dělat "dohovor" do hranického pohostinství Beseda a nikoliv do trojmezské hospody U Cinka. V besedě byl moc fajn, vedoucí,jmenoval se také Zdeněk a shodou okolností pocházel z Moravy jako já. Takže obsluha byla skvělá a rychlá,všechno "tip ťop",jak má být.

Kolegové z NDR sice tvrdili,že se nemůžou dlouho zdržet,neboť ještě musí zpátky na prapor PV NDR do Possecku,ale po pár pivech a mém naléhání jsme dosáhli koncenzu v tom,že Posseck jim nemůže utéci,neboť "er hat keine Beine" :-) Což je argument,se kterým nepohne ani německý smysl pro pořádek a disciplínu.

A jak tak sedíme,povídáme a dodržujeme pitný režim prostřednictvím chebské Hradní 11°, vzpoměl si jeden z německých pohraničníků,politruk poručík S.Lutze,že ho manželka pověřila,nákupem kečupu a rajského protlaku,kteréžto zboží toho času bylo ve východní části Německa nedostatkové. Na to konto prohlásil i německý velitel roty,že by využil příležitosti a nějaký ten "tomaten ketchup" zakoupil a ptal se: "Wo ist der Konsum?" Vyvedl jsem oba německé pohraničníky z Besedy a ukázal jim prodejnu potravin hned naproti,vpravo od nás. Vrátil jsem se zpět ke stolu,kde na mě čekal stabsfaehnrich Klaus Lorenz,kterýžto nakupovat kečup nemusel,neboť díky našim častým setkáním (bydlel v obci Pabstleithen,kousek u drátů,poblíže,už dříve zmiňovaného hraničního mezníku 13/9) měl doma kečupu dost pro celou rodinu i sousedy :-)

Co se mezitím dělo v obchodě naproti? Do samoobsluhy vtrhli dva němečtí důstojníci,předpisově pozdravili,byť salutování by se hodilo spíše na rotu GT DDR v Possecku,než do objektu podniku Pramen :-) Ale,marná sláva,pořádek musí být i když bylo vypito nespočet piv. V tu dobu už v prodejně byly jen prodavačky a možná dva tři zákazníci. A těm se naskytl fantastický pohled na to,jak oba Němci přesunují kečup a rajský protlak z regálů do svých košíků. Toho dne byl v prodejně plán prodeje této komodity nejen splněn,ale i hluboce překročen :-)

Jisté problémy se vyskytly při placení,neboť tito dobří Němci měli u sebe jen ty špatné marky, československou valutu neměl v portmonce ani jeden z nich,mezinárodní platební karty v NDR v té době neexistovaly a i kdyby,v obchodě neexistoval platební terminál. Paní pokladní bědovala,že marky nijak nevyúčtuje a z nákupu tedy,bohužel,asi nebude nic. Naštěstí,jeden z přítomných zákazníků měl v plánu jet na velké nákupování do německého města Plauen a velmi ochotně s německými pohraničníky vyměnil své kčs za jejich marky,v kurzu více než příznivém.

Všichni byli spokojeni natolik,že i paní vedoucí svolila,aby si drátěné nákupní košíky s kečupy Němci vzali sebou,neboť kromě českých korun zapoměli i na tašky,s tím,že ať jím košíky potom pošlou po vojácích z trojmezské roty,což se také stalo.

Toho dne byly spokojeni všichni. Vedoucí z prodejny,neboť se zbavila všech rajských protlaků a kečupů i těch značek,které nešly moc dobře na odbyt i němečtí pohraničníci,kteří jednak strávili příjemné chvíle v hospodě u českého piva & rumu  a přes ten fakt,že jejich konzumace byla větší než malá,nebyli doma pokáráni,že jsou "betrunken wie der Kutscher" ,neboť manželky byly spokojené,že mají nedostatkový kečup ve spížích.

Zajímá vás více?

Služba u PS: Od rotmistra po podporučíka 4.část

(C) Autor: Zdeněk  Pohranicnik@bloguje.cz