Od rotmistra po podporučíka-ve službě u PS(IV.)

Pohled na službu u pohraničníků očima velitele čety z 1.rPS Trojmezí


Zase jsem si našel chvilku,abych zavzpomínal na doby,kdy jsem v dobách tzv.studené války sloužil na rotě PS v Trojmezí  - a možná zabrousím i na začátek 90-tých let,na dobu služby u jednotky Pohraniční policie ve Vávrovicích u Opavy. Upozorňuji čtenáře,že žádná z doposud publikovaných čtyř částí vzpomínek na časy,kdy jsem nosíval uniformu,není chronologicky seřazena a na blogu Pohraničník je publikuji tak,jak si na jednotlivé události vzpomínám. Všechny se však odehráli v období let 1985-1990,případně až 1992 (polská hranice).


Leckterý bývalý psovod by mě možná mohl vytknout,že se poměrně málo zmiňuji o tématice služební kynologie u PS,o našich čtyřnohých kamarádech a o těžké službě psovodů vůbec. Není to proto,že bych si si nevážil těch,kteří se kynologii věnovali na všech stupních Pohraniční stráže,nebo,že bych neuznával,že to psovodi i služební psi měli velmi těžké. To ne. Jde spíše o to,že v dané problematice nejsem žádným odborníkem,moc toho nevím a tak bych nerad psal nesmysly,při jejichž čtení by se ti,co měli se služebními psi cokoliv do činění,chytali za hlavu :-) Jako velitel čety na pohraniční rotě jsem přišel do styku s pohraničníky-psovody a občas s praporním kynologem (Aš-Krásná),nebo jeho nadřízeným z bPS v Chebu,když občas dorazili na rotu dělat prověrky psů,nebo prostě jen tak zdivočit psovody a hlavně rotního kynologa,přezdívaného "Kundoš",což byl záklaďák v poddůstojnické hodnosti. Vždy se našlo něco,co bylo možné vytknout,ostatně,kdo byl na vojně,výraz "pojeb" mu není cizí :-)


Jako velitel čety jsem měl povinnost,spolu s rotním kynologem,podílet se na aktivizaci služebních psů,zejména při tzv.prověrkové hlídce. Aktivizačka se dělala buď přes den,nebo (a to častěji),v noci. Přišel jsem na rotu,většinou v uniformě i se zbraní (Sa-61 tzv.škorpion) přímo z bydliště v Hranicích,tam už mě čekal "kundoš",vzali jsme cvičné rukávy a vyrazili do terénu. Noční aktivizačky jsem dělal docela rád,neboť při ní byla možnost podráždit protivníka na druhé straně hranice a trochu zneklidnit obyvatele přilehlých bavorských osad a statků :-) O co šlo?

Při aktivizacích bylo doporučováno provádět i střelbu cvičnou municí. Za tím účelem měl rotní kynolog na zbrojárce uloženu pistoli ráže 7,65 mm s tzv.vložnou hlavní – a do ní něúrekom cvičného střeliva (slepých patron,jak říkají civilové). A já měl zase spousty munice navíc do služebního škorpionu. Což nutně muselo vést k tomu,že jsme občas na čáře dělali "rachot".


Prošli jsme,po ohlášení na rotu (pojítkem) dozorčímu signálního přístroje (DSP),přes průchod v signální stěně a začali šlapat stopu od "drátů",pokud možno co nejblíže ke státní hranici. Tam jsme se zastavili a čekali,až po našich stopách dorazí aktivizovaná hlídka – většinou z pevného stanoviště na drátech,někdy také ale poplachovka,náhradní poplachovka,zkrátka podle toho,kterého psa bylo třeba prověřit.

Zanedlouho jsme slyšeli kovový zvuk otvíraného průchodu a skučení psa,který byl "natěšený" na zásah. Pak už jenom dusot nohou hlídky a supění psa,který doběhl,vykousal se do rukávu (nikdy se mě nestalo,že by kousnul do nohy či druhé ruky),poté se nechal psovodem odvolat a sedíce pozoroval,jak nás psovod jakoby předpisově poutá a provádí kontrolu,zda nemáme u sebe zbraně. Pes musel sedět a být připravený vyskočit a chránit psovoda,kdyby "narušitel" udělal rychlý pohyb,nebo útok na jeho pána. Což jsme také občas zkoušeli a musím říct,že psi reagovali vždy tak,jak to mělo být.

Poté si kuřáci dali "rauchpauzu" a mohlo vypuknout "tóčo",na které jsme se těšili. Psovod dal pokyn psovi,aby štěkal. Do toho rotní kynolog začal střílet s pistole a já na střídačku vypálil dvě tři dávky ze škorpíku do vzduchu. Ostatní vojáci zoufale a nahlas řvali: "Hilféééé, hilféééé".  Myslím,že na druhé straně hranice to muselo znít hrůzostrašně. A o to nám také šlo,trochu aktivizovat místní obyvatelstvo a zejména vzbudit západoněmecké policisty,kteří hnípali ve služebním autě zaparkovaném poblíž demarkace. 

Nikdy,opravdu nikdy jsem nezaznamenal,že by vystoupili z auta a šli se podívat,co se na čáře děje. Bylo leckdy vidět,jak se v kabině Audiny či VW rozsvítilo a zmatení grenčáci koukají jak vyorané myši. Asi ve dvou případech policisté nahodili motor a davaj pryč,asi se báli,že by taky jednu mohli slíznout a patrně jim bylo scheissegal,že tam na hranici chytnuli jejich soukmenovce z východního sektoru Německa. My měli heslo NEPROJDOU a oni patrně KDO UTEČE,VYHRAJE :-)


Přiznávám,že dneska už bych takové věci na čáře nedělal. Ale tenkrát jsem byl mladý a nerozvážný. A navíc pro každou špatnost :-) Pozlobit protivníka na druhé straně hranice mě nikdy nebylo proti mysli...

Ale protože nechci,abych dnešní čtvrtou část svých vzpomínek na službu v pohraničářské uniformě uzavřel studenoválečnickým rachotem zbraní,dovolím si publikovat jednu vzpomínku z dob,kdy už jsem sloužil na Stanici pohraniční policie (SPP) ve Vávrovicích,na Opavsku. Stalo se to někdy v roce 1991,nebo 1992,ale stále jsme na státní hranici nosili uniformy PS se psem na klopách,jen na našich zelených brigadýrkách už nebyl odznak ČSSR,ale ČSFR :-)

Bylo to někdy na podzim,zrovna jsem sloužil službu dozorčího – což byla v podmínkách "četnického" výkonu služby kombinace operačního důstojníka (DDR) a dozorčího roty. Hlídkám jsem vydával zbraně,přijímal je po návratu zpět a ukládal do trezoru,zajišťoval rádiové spojení s hlídkami v terénu i s okresním operačním důstojníkem v Opavě, zajišťoval součinnost s hlídkami Policie ČR z okolních policejních oddělení (třeba když naše hlídka v terénu,v příhraničí,zjistila vloupání do nějakého objektu apod),šaškoval kolem kontrol z úsekového oddělení,nebo ředitelství v Ostravě apod. Pokud byl klid,četl jsem si,nebo čučel na telku. Ve všední dny se dozorčí sloužil 14.00 – 07:00 hod, o víkendech a svátcích jsme dělali 24-hod.směny. Ale,dalo se to vydržet,někteří odvážní staří mazáci i chrněli na kanapi v místnosti dozorčího. 


  
Byla sobota,klídek,v terénu jedna pěší hlídka na pravé straně úseku,která to zaklofnula na posedu u hraniční závory,a od zaujetí stanoviště,nahlášené radiostanicí mě už nerušili :-) V budově byl jen můj kolega,dobrý kamarád,výborný chlap,jen trochu (ehm,hodně) sukničkář, Tonda H. Pokecal se mnou u kávy v místnosti dozorčího a řekl mě,že by za ním měla přijet nějaká známá pro poličky.

Tonda,ač pohraniční policista,byl původní profesí truhlář. A tak sem tam někomu za stovku,za flašku,nebo paket dobré kávy udělal nějaký ten bytový doplněk do bytu. A tehdy měl hotové poličky (IKEA by bledla závistí) pro jistou kamarádku. Tonda dovezl hotové doplňky na oddělení,složil je u sebe v kanceláři,kam se i potom ode mne odebral,řkouc,že si jde před směnou v terénu trochu orazit. A až přijede ta známá,ať mu zavolám.

Zanedlouho opravdu před oddělením zastavilo osobní auto,řízené mužem a vedle něj seděla žena,patrně jeho manželka. Muž vystoupil z auta a čekal u něj,žena šla na oddělení. Když jsem ji pouštěl dovnitř,musel jsem uznat,že je to "kus" a že by stála za hřích ;-) Hezká ženská,pěkně voněla,krásně se na mě usmála a tak jsem ji doprovodil až k Tondovi do kanclu a vrátil se k vysílačce a telefonům.

Najednou se mě zdálo,že slyším "zvláštní zvuky". Vypnul jsem rádio a zjišťoval o co jde. Mno,zkrátím to,po chvilce mě bylo jasné,že tam Tonda s tou krásnou ženskou páchá věci,o nichž se v televizi před 22.hodinou nemluví... Musel jsem se začít smát,říkal jsem si,ten Tonda je ale kanec :-) Sednul jsem do křesla,pustil zase rádio a čekal,co bude dál.

Zanedlouho Tonda s onou kráskou vyšli z kanceláře a nesli poličky,které byly původním účelem návštěvy na policejním oddělení. Otevřel jsem jim dveře a pustil je z oddělení SPP ven. Oba došli k autu,kde už manžel oné dámy otvíral kufr vozidla,do nějž byly oba výrobky složeny,muž předal Tondovi nějakou bankovku za ty poličky,všichni si potřásli rucema a auto odfrčelo směr Opava.

Kolega se vrátil za mnou a podle mého smíchu mu bylo jasné,že vím,co se odehrálo.
Tonda se tedy posadil na kanape a povídá: "Pašáku (to byla moje přezdívka) ,tak tohle se mě ještě nestalo a to už mám ledacos za sebou. Přefiknul jsem tu ženskou, ve službě,u náčelníka v kanceláři na stole,zatímco její manžel čeká o pár metrů dál v autě. A když jsem s ní došel dolů,ještě mi zaplatil..."  :-) To jsem teda ještě nežral... A oba jsme vypukli v hurónský smích,jinak to po tomhle zážitku ani nešlo.

Samozřejmě,že se to neutajilo,já to hned kamarádům z oddělení vykecal,což Tondovi vůbec nevadilo,neboť si zakládal na tom,že je "dobrý kohout". Jediný,kdo se nic nedozvěděl byl náčelník stanice pohraniční policie ve Vávrovicích nadporučík K. ,neboť jsme usoudili,že by asi nerozdýchal soulož podřízeného v pracovní době,na oddělení kde velel a navíc – na stole v jeho kanceláři!




(C) Autor: Zdeněk  Pohranicnik@gmail.com