Zločinci a hrdinové .

Povídka z týdeníku Kmen .

Skromně zařízená dvougarsonka, na stěně několik zarámovaných obrazů a fotografií. Na jedné mladý muž v uniformě Pohraniční stráže, na druhé mladá dvojice, na třetí žena, jejíž snímek je v rohu orámován černou pásku. Ještě že se toho nedožila, já sám s tím mám co dělat, pomyslel si Jiří Horák.
   
Bílé obálky uložené jako výstražné memento na jídelním stole. Jedna s razítkem okresního soudu, na druhé soudní instance vyššího stupně. Další obálka s hlavičkou advokátní kanceláře. Dvě s označením "Policie České republiky." A pak plejáda dopisů od přátel, ba i od lidí, na které si nemohl vzpomenout. Směs sympatií, povzbuzení, často i údivu – je tohle doopravdy možné? Jen jedno psaníčko nenávistné: Hajzle, postřelil jsi mě, budeš sedět jako vrah. Podpis téměř nečitelný, ale starý muž okamžitě věděl, od koho je. A tak se po kolikáté už zamyslel – vzpomínky se vracely, byly stále ostřejší, už si vybavoval téměř každý detail.
   
Léta padesátá, čas železné opony. Vztyčil ji prý Stalin, ale přátelé mluvili také o Churchillovi, jehož projev ve Fultonu vyvolal další ohnisko napětí mezi velmocemi, které společnými silami porazily hitlerovské Německo. Z bývalých spojenců a přátel byli najednou nepřátelé – jedni bratři až na věky, druzí proklínaní imperialisté. Jiří se tehdy politickými souvislostmi příliš nezatěžoval, ale chápal, že jeho úkolem je střežit hranici ve službě, která vůbec nebyla lehká – denně desítky kilometrů náročným terénem, stále v napětí. Pochopil, že pohraničník musí mít oči jako ostříž, sluch jako lesní zvíře, tvrdě trénované nohy – pořád v pohotovosti, zbraň permanentně připravenou, bylo povinností téměř posvátnou před každým nástupem služby samopal pečlivě prohlédnout, zkontrolovat zásobník...

Starý muž se hořce usmál a usrkl horké kávy, jejíž cena ve slušnější restauraci představovala zhruba desetinásobek té tehdejší. Zadíval se na mlčící obrazovku – a vzápětí se mu vybavila bojová tvář pravicové a velmi bojovné poslankyně. Zrovna spílala poslanci z opačné strany, který prohlásil, že z principiálních důvodů nezaplatil podle něj nemravný poplatek u lékaře. "Zákony se musí dodržovat, i když se nám třeba nelíbí!" hřímala. Co by se asi stalo, kdyby tehdy oni porušili zákon a přísahu, kdyby na hranici prostřeli stůl s chlebíčky a pivem a volali: Pojďte, přátelé agenti, pojďte mezi nás. A vy, co od nás odcházíte, vzpomínejte na nás v dobrém a dobře zpeněžte materiály, které si nesete s sebou jako vklad pro příští služby?
   
Trpké pousmání spojené s představou, že on sám musí kvůli vysokému tlaku a bronchitidě, již dávno založené v ostrých pohraničních větrech a deštích, z penze pečlivě oddělovat bankovky i mince. Poplatek lékaři praktickému, lékaři specialistovi, doplatek za léky, poplatek ze každou předepsanou položku, za pouhé podání léků, ve prospěch majitele lékárny... Tak tohle je také zlaté ovoce něžné revoluce... 
  
A pak přišel ten den, zdánlivě docela všední den v parném létě, kdy chladivá voda protékajícího potoka podbízivě, ale marně lákala k osvěžení.
   Možnost či pravděpodobnost narušení státní hranice byla již hlášena. Jiří zvolna našlapoval lesním porostem, zbraň ve zvýšené pohotovosti, stačilo stisknout a spustit bleskový proud střel. Věděl, že kamarád je o několik málo metrů dál...
   
Výstřel, který se náhle ozval, byl spojen s bolestivým výkřikem. "To je Tonda," napadlo hned Jiřího. Podle rozkazu neměl opouštět svou trasu, ale teď nebylo zbytí... Na zem a proplížit se k raněnému kamarádovi. Tonda byl živ, ale těžce dýchal, krev prýštila odkudsi z boku... A další vystřel. V tu chvíli byl Jiří na kolenou a zahlédl jakousi postavu s puškou v rukách, která se snažila proplížit se na konec lesa. Tam už je hranice!
   
"Stůj!"
   
Odpověď žádná. Vlastně ano, další výstřel. Teď už Jirka neváhal. Vypálil krátkou dávku směrem, odkud se postava vynořila, a další sérií pokropil křoviny ve směru k hraniční čáře. Opět výkřik – a zdálky hukot motoru. Motorizovaná hlídka Pohraniční stáže byla téměř na místě, vzduchem létaly rádiové povely...
   
Tonda byl zraněn docela vážně – střely sice naštěstí nezasáhly životně důležité orgány, ale byla samozřejmě nutná rychlá operace. Narušitel ležel několik metrů od hraničního pásma ještě na československém území s průstřelem stehna. Jeho komplic už zřejmě pronikl do západního Německa. Josef H. dvakrát trestaný za násilné, majetkově motivované trestné činy, člověk, který před několika málo dny přepadl hájovnu, těžce zranil jejího obyvatele a zmocnil se zbraně, se ke kýžené svobodě nedostal. Na Jirku se díval s nenávistí téměř šílenou. A stejný pohled měl docela nedávno, když se po tolika letech setkali v soudní síni...
  
Jirku Horáka tenkrát čekalo povýšení a odměna v podobě mimořádné dovolené – ta se hodila, měl docela vážnou známost. Absolvoval i několik besed s pionýry – ty měl moc rád, vždyť sám byl jako chlapec dvakrát v pionýrském táboře. Samozřejmě bezplatně, stejně jako byli jeho rodiče na odborářské rekreaci za nepatrný peníz.
   
Za odměnu dostal i vyznamenání a později nabídku zůstat u Pohraniční stráže, případně přejít k jiným bezpečnostním složkám. Po krátkém přemýšlení s omluvou odmítl. Čekala na něj dívka a továrna, kde v civilu pracoval jako kvalifikovaný elektrikář. Ale neodmítl možnost dále studovat na střední odborné škole. A jeho Magda samozřejmě neodmítla nabídku k sňatku, zanedlouho po líbánkách následovaly rodičovské povinnosti, napřed dcera Jiřina, pak syn, po kmotrovi Marek.. A opět – děti párkrát na pionýrském táboře, mladí a později již starší manželé na dovolené v Bulharsku a v NDR – tehdy, v tom rozdělením světě, to bylo pro ně nejsnazší.
   
Potom přišla první rána – manželka navzdory veškeré lékařské péči podlehla zákeřné chorobě. Jiří životní družku oplakal, zůstaly mu děti – ale ty také postupně odlétly z rodného hnízda. Ale přišla vnoučata, opět radost...
   
A pak politický zlom, v pořadí druhý, tentokrát – po onom "pražském jaru" – zřejmě trvalý, zato komplikovaný. Jiří Horák, tehdy pár let před důchodem, věděl, že v minulých letech nebylo všechno úplně v pořádku. Svobodné volby z více politických stran nesly punc proklamované demokracie a bylo to velice líbivé. Možnost vycestovat na onen neznámý Západ – sám neměl prostředky, ale využily toho děti. 

Jenže na oné pravdě a lásce bylo taky něco divného. Dříve hon na reakcionáře, teď na komunisty? Jiří se rozhodl v komunistické straně zůstat, převlékat kabát nebude, i když s lecčíms nesouhlasil. Bylo mu však divné, když se továrna, v níž se vyučil a léta pracoval, stala zahraničním majetkem a řada i mladých a dovedných lidí se dostala na dlažbu – s racionalizací práce to mělo pramálo společného, spíš s novými kádrováky, jimž se teď říkalo personalisté a manažeři. Potkalo to i jeho, přesně na jeho šedesátku.
   A přitom kvalifikovaný elektrikář se středoškolským vzděláním mohl být ještě užitečný...
   
Nepochopitelných věcí přibývalo. Skutečný šok – symptom lásky a pravdy ovšem přišel až po výslechu na policii a s první soudní obsílkou. Dostavte se dne...
   
Obžalován! Z čeho, vždyť nikdy ani tramvají nejel načerno?
   
Opravdový šok. Obžalován z pokusu o vraždu. Bližší vysvětlení poté – chtěl přece zavraždit člověka, který prchal za svobodou... A ten člověk teď, po čtyřech desítkách let, na základě šetření Úřadu pro vyšetřování zločinů komunismu o oné události vypovídal. Samozřejmě jak on to viděl. O jeho tehdejších zlodějnách nepadlo ani slovo.
  
Proč jste střílel? Plnil jsem rozkaz. Hm, hm... Státní zástupce se tvářil zle. Víte o tom, že jste plnil zločinné rozkazy?
   
Bezmocně vrtěl hlavou. Zločinné rozkazy? V daný moment byl základní rozkaz – nepřipustit narušení státní hranice, v případě nutnosti použít i příslušné prostředky včetně střelné zbraně. Tento rozkaz se mu jevil jako logický, každý stát přece brání svoji suverenitu. 
A střelnou zbraň, uloupenou kulovnici, použil jako první tady pan žalující – v rozporu s tehdy platnými zákony se pokusil prostřílet si cestu přes státní hranici, a to i za cenu vraždy. Jeho komplicovi se to podařilo. Jirkův kamarád pohraničník Tonda se už do služby vrátit nemohl, zraněním zůstal trvale poznamenán. Jenže je už pár let na onom světě, svědčit odtamtud nemůže...
   
Vlastně ani žádné důkazy nebyly, jen tehdejší protokoly, které, jak se zdálo, bral soud na vědomí poněkud štítivě. Že uprchlík za svobodou byl kriminální zločinec, prchající před spravedlností? 
Státní zástupce to připustil teprve po ostrém protestu obhájce – mladého muže, stanoveného ex offo, protože na služby advokátní kanceláře elektrikářský důchodce Jiří neměl. Dobře. Ale proč jste ho nenechal přejít, proč jste střílel?
   
Že by to bylo hrubé porušení vašich povinností? Že on střílel první? No, to se zatím neprokázalo. Neprokázalo se ale ani to, že první střílel pan obžalovaný, namítl obhájce. To není tak důležitý, osopil se státní zástupce. 

Argumenty mu docházely, i soud se pousmál nad nabízenou možností, že by si druhý pohraničník zranění způsobil sám neopatrnou manipulací se střelnou zranění. A tak došlo na paragrafy o zločinnosti režimu. Zdálo se, že zástupce obžaloby přesně papouškuje jakousi podivnou instituci, kterou vláda stanovila k osvětlení totalitní minulosti s jedním cílem: za každou cenu osočovat tehdejší režim. Bylo to nápadné, téměř k smíchu – jenže kolik tragédií může způsobit člověk, který se dostane do podobné orwellovské instituce a má nekontrolovatelnou moc nad lidmi?
  
 "Zločinec byl přece ten narušitel," rozlítil se konečně Jirka navzdory varovnému gestu obhájce. "Na vojně platí rozkazy. V jakékoliv armádě, včetně americké. Ten člověk nezůstal stát po výzvě, střílel a zasáhl vojáka ve službě. To jsme se měli nechat postřílet jako králíci? A že prchal za svobodou? Ano, ale před kriminálem..."
   Soudce se zamračil. Pan H. si za své činy již vytrpěl své, není nutné to stále připomínat... Že seděl dva roky – za násilná přepadení a loupeže a nedovolené ozbrojování, o tom se jaksi nemluvilo – dostal přece milost v oné masové amnestii tehdejšího prezidenta, kdy věznice opustily tisíce zločinců – aby se tam rychle vrátili, neboť principy pravdy a lásky pochopili jinak, než se naivně očekávalo.
   
Teprve po ostrém ohrazení advokáta směl Jiří pokračovat. Ale bylo jasné, že bývalý pohraničník, dnes pětasedmdesátiletý důchodce, je souzen za to, že sloužil u Pohraniční stráže. "A politiku do toho nepleťte," řekl ostře jeden z přísedících. "Já ji sem nepletu, myslím, že s ní operujete spíš vy," odsekl zlostně Jiří. "Nebuďte drzý," opáčil pán v taláru.
   
Rozsudek? Jiří se div nesložil. Vzhledem k věku a nevyjasněným okolnostem trest podmíněný – dva roky odnětí svobody s odkladem na pět let...
   Tak se ze mne stal zločinec, řekl si trpce Jiří. Ten skutečný se mi může smát do očí... Podivná doba. Ze zločinců dělá hrdiny a z hrdinů se teď stávají zločinci.
   
Kde je logika, kde spravedlnost? Jiří si vybavil citové výlevy v listopadové"něžné revoluci." Nejsme jako oni, křičeli manifestanti. Ano, nejste, pomyslel si Jiří, jste horší, protože křikem zakrýváte svá "občanská selhání" z tehdejších dob.
   
Musím si to nechat líbit? Odvolám se, rozhodl se. Ale potřebují právníka, na tyhle vykládače zákonů nestačím. Ale kde na něj vzít?
   Kamarádi slíbili, že pomohou... Ale stojí mi to ještě za to, mučí se Jiří při pohledu na vnuky...
  
Takže co zbývá? Čekaní na soud ztrpčuje poslední léta života. V hostinci zachytil nenávistné pohledy. To je ten zločinec, co střílel na lidi, když prchali před bolševiky, říkala jedna paní synkovi při nákupu limonády. Ale ozval se jiný hlas – Paničko, vy se radši starejte o svůj případ – každý tady v ulici ví, že jste s manželem vytunelovali už dva podniky... Žena zrudla a kvapně vypochodovala.
   
Jiří čeká na nové přelíčení u odvolacího soudu. Čekání a vědomí nespravedlnosti ho užírá a bere poslední radosti. Přesto vidí, že se mění i nálada lidí – těch chudých je stále více, jakkoliv přibývá i zbohatlíků. Zločinci krytí hlavičkou některé z politických stran, kam přeběhli z té původní rodné, už také tak hladce neunikají kulhající spravedlnosti. A životní úroveň lidí, jako je on, se stále rychleji snižuje. Takové je tedy vyústění pravdy a lásky. O premiérovi se mluví jako o králi hulvátů, jistý politický činitel kličkuje před spravedlností za pomoci státních zastupitelství, jiný zločinec se těší z naloupeného majetku kdesi v Africe...
   
Jen ta žaloba, obvinění z vraždy člověka, který byl "zločinně zastaven při útěku za svobodou", je stále na stole. Ale naděje ve spravedlnost se přece jen posiluje. Skutečná pravda, jíž stojí v cestě tolik překážek, nakonec zřejmě musí přijít. Budoucí generace přece nemohou žít stále ve lžích a zkreslované historii. Jak dlouho ještě?

AUTOR: Jan Miranda

ZDROJ: http://www.obrys-kmen.cz/