Setkání pohraničníků GT DDR a PS ČSSR

POZVÁNKA

na naše 4. setkání bývalých pohraničníků NDR a ČSSR a jejich příznivců  12. dubna 2014 v době 11.00 - 15.00 hodin.

UPOZORNĚNÍ

Setkání se uskuteční na novém místě v Neustadtu

Adresa objektu:

FuTK 313 Am Bezelberg

Armeestraße 1

08223 Neustadt Vogtland

(50°27,35.38 N  12°19,34.18 O )

R.Geigenmüller, G.Kaiser, W.Rödel

Dne 12. dubna 2014 se koná naše čtvrté setkání ochránců hranic v bývalém východním Německu a československé Pohraniční stráže.

PŘÁTELÉ POHRANIČNÍ společnosti Posseck  a naši partneři srdečně zvou zainteresované strany a příznivce.

Obsahem bude vzpomínka a připomenutí si služební doby obrazem i zvukem – prosím účastněné o nabídku možných témat.

Oběd: Bude z polní kuchyně.

Prostory jsou vytápěné, zohledňují se ale povětrnostní podmínky.

Prosím o představení vlastních vzpomínkových fotografií, novinových zpráv, atd., které jsou dokumentem vaší služby v čase, zapojte se do zajímavých rozhovorů.

K dispozici je široká škála materiálů našich i českých přátel.

Služební uniformy in natura jsou vítány, šatny jsou k dispozici.

Pohraniční symboly, odznaky a jiné můžete vzít s sebou, může proběhnout i výměna. Bude-li zájem z české strany, může být zorganizovaná i výstava České pohraniční stráže - KCP Klub českého pohraničí.

Za jídlo a nápoje účtujeme poplatek ve výši 10,00 €. (pro české hosty bezplatně)

Výstava historických vozidel může být uspořádána na požádání.

Předpokládané ukončení asi v 15.00 hodin. Parkování je zabezpečeno v objektu setkání. Prosím, závazně se zaregistrujte do 15. 03.2014 z důvodu důsledného zajištění této akce.

Za organizátory:

Wolfgang Rödel - Tel / Fax : 037462-4897

E-mail:  wolfgangroedel@gmx.de

FREUNDE DER GRENZKOMPANIE POSSECK

Wir planen unser 4. Treffen ehemaliger DDR und CSSR
Grenzsoldaten für den 12. April 2014. Diese Veranstaltung
möchten wir nicht nur mit unseren tschechischen Freunden
begehen, sondern sprechen auch alle Interessierte an,
welche sich an das „Grenzerleben“ oder an den Dienst in
der Nationalen Volksarmee erinnern. 

Beginn 11.00 Uhr – Ende 15.00 Uhr. 

Beiträge werden wieder in Wort und Bild
vermittelt. Auf interessante Themen freuen wir uns. Also
meldet Euch und bringt es den Anwesenden näher. Bringt
bitte Fotos, Zeitungsberichte usw. aus Eurer Dienstzeit mit,
um interessante Gespräche zu führen. Von den CSSR
Grenzern werden sicher wieder einige in ihren Uniformen zu
uns kommen. Es gibt auch bei uns dazu keine rechtlichen
Bedenken. Aus gegebenem Anlass, zur Pflege der
Traditionen, ist das Tragen der eigenen Uniform erlaubt.
Umkleidemöglichkeiten sind vorhanden. Die Veranstaltung
findet in der ehemaligen FuTK 313 der NVA , Am Bezelberg,
Armeestrasse 1 in 08223 Neustadt / Vogtland statt. Das

Objekt wird geheizt sein, aber bedenkt die
Witterungsverhältnisse zu dieser Jahreszeit. Der Parkplatz
befindet sich im Objekt. Für das leibliche Wohl ist gesorgt
und wird mittags über die Feldküche abgesichert. Als
Unkostenbeitrag werden wir wieder 10,00 € erheben. Leider
kam es zwischen fester Zusage und Teilnahme zu
Differenzen. Dies bringt die knappe Finanzierung
durcheinander. 

Es werden wieder Grenzer‐Effekten usw.
gezeigt oder können getauscht werden. Eine Ausstellung
der Ascher und Egerischen Grenzschutzsektion des
tschechischen Grenzlandklubs KCP werden wir vorbereiten.
Mit dem „Verband zur Pflege der Traditionen der NVA / GT
der DDR“ , und den „Freunden der Grenzkompanie
Posseck“, wurde ein Partnerschaftsvertrag besprochen und
soll beim Treffen veröffentlicht werden. Hierbei wird der
„Klub Ceskeho Pohranici Asch – KCP“, einbezogen. Bei der
Vorbereitung und Durchführung der Veranstaltung suchen
wir dringend Mitstreiter. Bitte meldet Euch mit Beiträgen,
Vorschlägen, Wünschen, Änderungen oder tatkräftiger
Unterstützung. Noch gibt es genügend Zeit, 

Themen zu finden, mit einem interessierten „Gedienten“ zu sprechen
oder die Familie mitzubringen. Meldet bitte vorab Eure
Teilnehmerzahl bis zum 31.01.2014 , um finanziell eine gute
Organisation der Veranstaltung zu gewährleisten. Bei
Interesse an einer Fahrgemeinschaft in Eurer Nähe, bitte
melden. Danach erfolgt eine Einladung, mit der Bitte um „
Zusagebestätigung“ bis 15. März 2014. 

Antworten an:

W.Rödel, unter Tel.:/ Fax.: 037462‐4897 

oder mail.:
wolfgangroedel@gmx.de 

Adressdateien oder Mail‐Adressen
kommen in keinen Verteiler. Für die Wahrung der
Traditionen Freunde der Grenzkompanie Posseck

R.Geigenmüller, G.Kaiser, W.Rödel


ZDROJ:  http://www.klub-pohranici.cz/news/a4-setkani-ochrancu-hranic-v-byvalem-vychodnim-nemecku-a-ceskoslovenske-pohranicni-straze-/

Pohraniční stráž v Bělorusku

Pohraniční stráž za "nové doby" ?

Občas někdy přemýšlím nad tím, jak by (hypoteticky) vypadala Pohraniční stráž a ochrana státní hranice v Československu v roce 2013, kdyby se nekonal Listopad 1989. 

Vím, že v historii žádné "kdyby" neplatí, ale popusťme uzdu fantazii.
Inspirací nám budiž pohled na běluruskou státní hranici v dokumentu místní televize z roku 2013.

Youtube VIDEO

Pokud vás dokument zaujal,můžete si jej pro vlastní potřebu stáhnout z webu Uložto.cz 

        VIDEO Pohraniční stráž v Bělorusku  (velikost 229 mb)

A na závěr? 

Pro pobavení: videoklip Граница  "ze života" současných ruských pohraničníků  :-)

Youtube VIDEO

Pár vzpomínek na službu u PS - II

Návštěva ministra vnitra na pohraniční rotě.

Zima na přelomu let 1964/65. Šumava. Sušická brigáda, velitelství praporu Kvilda, pohraniční rota Březník. Již více než týden se na rotě očekává návštěva ministra vnitra, soudruha Lubomíra Štrougala. V té době spadala Pohraniční stráž pod vnitro, ne pod Ministerstvo obrany. Tudíž čekáme na našeho druhého nejvyššího náčelníka, hned po soudruhovi presidentovi.

Již asi po třetí v týdnu fasujeme čisté bílé maskovací oblečení, jinak musí stačit přes celou zimu. Samozřejmě se všude fest rajonuje, hydrovoskují se a leští podlahy. Ne, že by to bylo nějak zapotřebí, na rotě nikdy nepořádek nebyl, ale ministr je ministr. Ten stále nikde, až že zítra, tedy už určitě. A to tedy ouvej, čeho jsem se já osobně obával? Aby na mě nepřipadla služba velitele piketu na Roklanské hájovně, kolem které určitě soudruh ministr, po opuštění Březníku, bude projíždět. Samozřejmě připadla. A tady tedy začíná moje vzpomínka na setkání se soudruhem ministrem.

Ilustrační foto.

Na pohraniční rotě nezačínal den o půlnoci nebo ráno, ale ve 4 hodiny odpoledne, kdy byl nástup roty a četl se denní rozkaz a bojové rozdílení na příštích 24 hodin. To znamenalo kdo s kým, kdy a kam se jde do hlídek na ochranu státních hranic naší socialistické rapubliky. Úsek naší roty byl poměrně dlouhý a tak na 24 hodin odjížděla 12ti člená skupina pod velením některého z velitelů družstev, na tak zvaný piket (předsunuté, odloučené stanoviště) z Březníku na Roklanskou hájovnu. Kdysi byla samostatnou rotou, ale za mne již ne. Odtud potom velitel skupiny rozesílal, dle rozpisu, hlídky. V zimě byla vzdálenost na lyžích cca jednu hodinu, část jsme tam jeli na saních tažených koňmi, jedna hlídka tam šla 6 hodin velkým okruhem v týlu roty.

Dal jsem kluky nastoupit, dozorčí oznámil veliteli roty, že jsme nastoupení do služby, tomu jsem podal hlášení o připravenosti k ochraně hranic naší socialistickě republiky. Nadporučík nám přečetl rozkaz, s důrazem na příjezd soudruha ministra, a jak musí být na hájovně vzorně vyšurováno. Když nám dost pohrozil, otočil se ke mě a před nastoupenou jednotkou na mne mezi zuby, ale dost hlasitě procedil."Kopeckej, pamatujte si, jedete tam jako desátník, ale vrátíte se jako podvoják!!"

Museli byste našeho velitele znát, byl to pérák, ale opravdu rovnej chlap a férovej člověk. Vojnu opravdu nežral, jak by se mohlo někomu zdát, kdo ho neznal. Později, už v civilu, jsem se dozvěděl, že mu snad zarazili služební postop, že měl zmlátit nějaké Němce na Modravě. Nevím. Opravdu jeden z mála mužů, se kterými mě osud dal potkat, na které i po letech vzpomínám v dobrém.

Na hájence jsme tedy vše dali do cajku, dřevěná podlaha se jen leskla. No a druhý den jsme očekávali až nám z roty zavolá dozorčí, že už tam ministr přijel. Stalo se. Ale co to? Volá mi hlídka ze strážní věže u zátarasu, odkud bylo vidět i na příjezdovou cestu od Březníku, že k nám jede někdo na lyžích. A hle, on to velitel mé čety, poručík T, kterého přece jen vyslal velitel roty, aby nám to tam zkontroval. No fajn, aspoň to nebude na mě. Poručík T. není u naší roty dlouho, naše četa byla po celý dlouhý čas bez důstojníka, mi tři velitelé družstev jsme jí prakticky veleli sami.

Jenže jaképak velení na pohraniční rotě, když je mužstvo prakticky rozstrkané ve službě v terénu. Ale alespoň mi připomněl, co mi kladl velitel roty nadporučík F. důrazně na srdce. Že soudruh ministr bude určitě vymrzlý, tak ať mu uděláme horký čaj. No, sporák byl nafasován dřevem, pěkně hřál a to by i bez ministra. Venku byl vítr, chumelilo, přeci by kluci, co měli po službě, a byli v místnosti, nemrzli. Na plotně se ve hliníkové konvici ohřívala voda, aby byla hned k dispozici na ministerský čaj. A tu se na stole rozezvučí telefon ústředny, napíchnu tu správnou zdířku. A opět hlídka z věže u zátarasu, že už vidí v dalekohledu, v dáli na cestě, nějakou skupinku.

A tu se začaly dít věci. Nejprve slyším rozkaz poručíka T. "Kopeckej, vemte si klíče a pojďte mě zamknout do sklepa. Až soudruh ministr odjede, tak mě zase pustíte!" Tož vykonal jsem. Ale, když jsem se ze sklepa vrátil, všichni byli pryč, až na dva prvoročáky, kteří drželi poplachovou hlídku. "Kde sou vostatní?" "Voni utekli do lesa se schovat." Prostě kluci, co měli po službě a měli volno, nebo spát po hlídce, před ministrem zdrhli. Takže jsem v hájence zbyl já, plus dva, a poručík ve sklepě. Nedalo se nic dělat, dal jsem těm dvěma a sobě nástup venku před barák a to už jsem viděl soudruha ministra s doprovodem sjíždět na lyžích dolů do údolí k Roklanskému potoku pod hájovnou. A za pár okamžiků již soudruh Štrougal svižně vydupával na lyžích stráňku k hájovně.

Ale teď musím příběh přerušit, abych něco objasnil těm, kdo na Šumavě nesloužili, ani nebyli na světě, a jak dnes, tak i tehdy, se jen rozplývají nad krásou její přírody.

Po mnoha letech jsem se dostal na Šumavu se zájezdem ROH z naší fabriky. Autobus udělal také zastávku na Antýglu. Zatím co ostatní se rozeběhli k občerstvení, já klečel na břehu Vydry, nemohl zadržet slzy, co se mi kutálely po tvářích. Nabíral do dlaní vodu, která přitékala tam z těch Modravských a Roklanských slatí a myl a myl si s ní obličej. Jako bych se vrátil někam, kde jsem nechal srdce, kus života. Tak jsem zase tady!

Tu ke mě přišla šéfová. "To je tady krásně, viď Vašku, na jakým krásným místě jsi vojákoval. Nádherná Šumava".

Mojí reakcí byla zaskočena. "Víš Marie, jak je tady krásně, to vidím teprve teď. Něco jiného je být tady jako turista, nebo sloužit. Klepat se v noci na skryté hlídce někde u potoka, nebo pod smrčkem zimou, být 8 hodin venku v dešti, kdy na tobě stejně všechno promokne, sníh, vítr, a při tom být stále v jakémsi stresu, napětí, aby nepřišla situace, kterou by člověk nedokázal s rozvahou řešit'. A k tomu to mít, třeba ještě za 500. Nikdy jsme neřekli jen Šumava, ale zkurvenáŠumava!!!". Nevím, jestli mě pochopila. A teď se vrátím k příběhu. Tato odbočka byla nutná, jak vyplyne dále.

Lubomír Štrougal 

Asi tak 5 metrů ode mě, zabodl hůlky, odplivl si a slyším, jak ze sebe vyrazil "Zkurvená Šumava". No nekecám, stál jsem na to dost blízko. V tu chvíli ze mě spadlo veškeré napětí a dokonce jsem litoval poručíka ve sklepě, že příjde o životní zážitek. Teď mě už jen zajímalo, jaký má ministr lyžáky a vůbec vybavení. Rozepnul vázání. Přišel před nás.

"Soudruhu ministře, desátník Kopecký plus dva. Během mé služba se nic mimořádného nestalo"

"Nazdar soudruzi!"

"Zdar soudruhu ministře!"

Každej jsme zařvali trochu zvlášť. Nebylo to sesynchronizovaný.

Mezi tím již vydupali hore i dva podplukovníci od PS, jestli ze Sušice nebo z hlavního velitelství v Praze nevím a Štrougalova paní. Štrougal si s námí poklepal pravicí a jeden z podplukovníků nás všechny vybídl do chalupy. Asi už toho větru měli taky dost. Tam nás pochválil, že tam máme čisto a jestli už máme na zahřátí čaj. Všichni se usadili ke stolu, já dal na stůl hrníčky, otočím se ke sporáku pro konvici a v tu chvíli jsem zaregistroval dvě skutečnosti. Předně jsem byl v místnosti s papaláši sám, ti dva pacholci zůstali na chodbě, a za druhé konvice sice byla na sporáku, ale odstrčena na okraj a bez vody. Krve by se ve mě nedořezal. Co teď? Nenápadně jsem se zády přiblížil ke sporáku, za zády popadl konvici, stoupl si ke dveřím a dovolil si u soudruha ministra odchod.

"Kurva, Husár, kde je ta voda?!!!"

"Sůdruh desjatník, když ta konvice byla špatně umytá a na vodě byly mastný voka, tak jsme jí vylili"

"Husár, do prdele, bafněte tu konvici, skrčte se pod voknem ať vás není vidět a mažte dolů do potoka pro tu vodu. A švihem!!"

S plnou konvicí za zády, jsem si pak zase dovolil vstoupit. Podařilo se mě jí nenápadně položit na kamna, rychle přiložit další dříví a vzýval Pána Boha, aby návštěvníci co nejdéle pokračovali v rozhovoru a voda tak dostala šanci dostat se co nejblíže k bodu varu. Když už to vypadalo, že se začnou shánět po osvěžení, dostal jsem spásný nápad, jak dát vodě ještě trochu šance.

Přistoupil jsem k operační mapě na stěně a začal soudruhu ministrovi ukazovat, kde jsou momentálně v terénu hlídky. No a pak nastala situace, kdy již dále podávání čaje oddálit nešlo. Voda sice ještě ve varu nebyla, ale prstem jsem zjistil, že už teplá může být dost, tak jsem jí poskytl k použití. S omluvou, že jim třeba nebude chutnat, že to tady máme v polních podmínkách. Když ale paní Štrougalová vytáhla citróny, tak jsem si řekl, že to bude snad dobrý.

Přesto jsem s napětím sledoval první ministrovo napití, ale nedal na sobě nic znát. No a po nějaké době se zvedli, že vyrazí dál. Všichni se s námi, teď už zase třemi, srdečně rozloučili a vyrazili směrem na pohraniční rotu Javoří pila. Od té doby jsem již nikdy neměl žádný strach před velkýmí zvířaty. Kluci se vrátili z lesa, poručíka jsem odemkl ze sklepa a bylo po slávě.

Po návratu na rotu jsem musel podat veliteli roty hlášení, samozřejmě jsem vylíčil vše v dobrém světle, o vylité vodě jsem pomlčel. Ale ještě to mělo jednu dohru, ale to vím jen z doslechu, nebyl jsem u toho. Cestou na Javoří pilu se potkala ministrova skupina s vracející se dvoučlennou hlídkou z Medvědí hory a paní Štrougalová se jala chlapců vyptávat, jak se mají, jestli nemají hlad, zda něco nepotřebují. A oni, že je vše dobré, nic nepotřebují, všeho máme dost. Prostě si hráli na hrdiny.

Když to posléze hlásili na rotě. Velitel nadporučík F. je setřel, co to je za pitomce, takhle hloupě žvanit, teď, že se na roty nic nového nedostane. I takový byl náš velitel. Hodnost desátníka jsem neztratil, ba po čase spolu s jinými mazáky obdržel odznak "Vzorný velitel pohraniční hlídky" a dva měsíce před civilem i četaře. Mezi tím jsem měl ale i několik průšvihů. O tom ale jindy...

Tak to je můj vojenský příběh, jak jsem vařil čaj L.Štrougalovi. Tuhle jsem ho viděl v televizi, při vernisáži nějaké jeho knihy. Tak jsem si na to vzpoměl a v duchu si říkal, zda by se i on rozpomenul na lyžování na Šumavě a na Roklanskou hájovnu. Ale asi ne. Tak to je vše.

(c) AUTOR:  Václav Kopecký

Pár vzpomínek na službu u PS

SAMOPAL.

Rok 1965. Šumava, 10.rota PS Březník. Je po čtvrté hodině odpoledne a my se chystáme na návrat na rotu. Máme za sebou 24 hodinovou službu na odloučeném stanovišti na Roklanské hájovně. Vozka,se dvěma valachy zapřaženými do valníku, právě přivezl kluky kteří nás střídají.

10.rPS Březník (dobové foto).

V té době nám právě promítali na rotě nový film "Sedm statečných". To bylo něco pro nás, mladé kluky. Znáte tu scénu ze začátku filmu , kdy Steve McQueen sedí s parťákem na kozlíku pohřebního vozu, kloboukem si zacloní oči, přehlédne cestu před sebou a vyjedou ke hřbitovu. Tak, když se má parta usadila na valníku, i já jako její velitel se posadil vedle vozky na kozlík, v pravé ruce samopal, tentokráte v roli winčestrovky, opřený o pravé stehno (zásobník s ostrými jsem z něho vysunul a dal do sumky), levou rukou si zaclonil oči, přehlédl krajinu přd sebou a vydal povel "Vozko, práskni do koní !" A vyrazili jsme. Sice ne ke hřbitovu ale cestou na Březník. Ta poklidně ubíhala, tak jako vždy, jen nebýt té scény z toho filmu. To bych si býval nechal samopal na zádech a nehrál si na filmového hrdinu. Jenže, co se pak stalo mě, by se westmanovi stát nikdy nemohlo.

Jak říkám, koně šli svým poklidným krokem, mi různě kecali, až přišlo místo, kde hrbolatá cesta klesala z kopce, zleva les, zprava prudký svah k potoku. S valníkem to dost házelo a tak jsem "winčestrovku" podal dozadu klukům, abych se mohl oběma rukama držet sedačky a nevypadl. No a to byl začátek mého průšvihu. Na rotě jsem se odhlásil u právě sloužícího důstojníka a měl příštích 24 hodin volno.

10.rPS Březník (dobové foto).

Příští den, když valník, koně i vozka odjeli zase s novou směnou na Roklanskou hájovnu, přišel ke mně dozorčí , že mám jít k veliteli roty. "Co mě může chtít?" pomyslím si.

Abych vám velitele naší roty, nadporučíka F. trochu přiblížil. Střední postavy, ale ramenatý, sporá vypracovaná postava, někdo někde slyšel, že je vyučený horník, ale to nemohu potvrdit. Hranatý obličej ostrých rysů, široká sarkastická ústa, ostříží pohled. Husté, černé obočí, husté černé kudrnaté vlasy, které když nebyly dlouho stříhány se mu nad brigadýrkou téměř spojovaly. Nikdy moc hlasitě neřval, to nepotřeboval, ale jeho hlas byl jako údery kladiva, jako hřmění toho nejhlasitějšího hromu. A při tom strašně férovej člověk a s přirozenou autoritou. Žádného jiného jemu podobného důstojníka jsem nepoznal. Náš velitel byl prostě originál.

Tak se nahlásím u něho v kanceláři a on projevil "přání", jestli bych mu mohl přinést ukázat svůj samopal. Sice mě vrtalo hlavou, proč ho chce vidět, on nám poddůstojníkům nikdy zbraně nekontroloval. Ptám se dozorčího, co si to starej vymejšlí, ale ten taky nic nevěděl. Tak jdu tedy na zbrojárku, chci sáhnout na obvyklé místo, kde je vždy moje zbraň, ale ouha, ono je prázdné!

To je divný, prohlížím vyražená čísla na sousedních zbraních, jestli se někdo nepřehmátl a nevzal si do služby samopal můj, ale moje číslo nikde. Vracím se tedy do kanceláře velitele a hlásím, že na zbrojárce můj samopal není, že se ho asi někdo musel vzít omylem do služby místo svého. A tu nadporučík mírně povstal ze židle, natáhl ruku nad psací stůl, který stál v rohu místnosti pod oknem, cosi za stolem v koutě podebral ukazováčkem a začal to zvedat. V tu chvílí by se ve mně krve nedořezal. Asi již tušíte co to bylo. Ano, to něco rezatého, celou noc pršelo, byl samopal.

Sa vz.58 - zbraň Pohraniční stráže

Ukazováčkem ho za mušku vytáhl zpoza stolu, štítivě ho v natažené paži držel od sebe a podával mi ho. "Je to vaše?" vyštěkl. To se zeptal už jen pro formu, aby si mě vychutnal. Zatím co se mi podlamovala kolena z toho co příjde, tak jsem palcem čistil rez z místa, kde je vyryto číslo zbraně. Taky už jen pro formu. Samozřejmě bylo moje. Já blbec, den před tím, jak jsme přijeli z hájovny, si na to, že jsem samopal dal na valník ani nevzpomněl. Šumavský déšť a sychrovina, vykonaly své a ten byl teď jako liška. "Natáhněte ho!" Další vyštěknutí směrem ke mě. Ne že by nešel závěr natáhnout, ale musel jsem na to použít dost síly.

A už to začalo. Řval, ale ne nahlas. Tím svým způsobem. Z jeho úst vycházelo hromobití a z očí šlehaly blesky. "To jste poddůstojník, běžte do lesa, tam můžete velet stromům!. To teprve uvidíte, co se s vámi stane, co s vámi udělám! To bylo to nejmírnější, co na mě mezi zuby cedil. Jeho slova mnou pronikala jako šípy a já se stával čím dál tím menším a menším. Nakonec mě se slovy "To teprve uvidíte, co s váma bude!!!" z kanclu vyhodil.

Dobová příručka

A jak to dopadlo? Týden jsem se každý den v 16 hodin, při čtení denního rozkazu, klepal strachem až se bude číst můj trest. Dostanu Sabinov, nebo jen několik dní basy "na ostro", které pak budu muset nasluhovat. Degradace? Jako velitel odloučené roty měl nadporučík F. pravomoce velitele praporu, takže trest mohl být dost tvrdý. A co myslíte. NIC. Celý týden se nedělo NIC. Ani potom.

Prostě mě seřval, vyřídil si to se mnou a tím to pro něho skončilo. On nemusel na prapor hlásit žádný průšvih a u nás si jen ještě více zvedl autoritu. Co jsem pak poznal, už jako záložák, na cvičeních rúzné kapitány, majory a podplukovníky, žádný se mu nemohl rovnat. On uměl se svými lidmi zacházet. I když se k nám choval někdy drsně, tu jeho drsnost jsme přijímali, tak nějak přirozeně, nebyla v ní zloba. Ale o tom zase někdy jindy.

10.rPS Březník (dobové foto)

(c) AUTOR:  Václav Kopecký

Fotografie:  http://www.vojensko.cz/
                       https://www.facebook.com/radim.motorka

Zaniklá rota Březník sídlila od roku 1951 do konce 70 let ve vlastním areálu, v místě zaniklé osady Březník, poblíž dodnes dochované myslivny Březník (budova myslivny pochází z roku 1856). Poté, co se rota v důsledku změn hraničního pásma přestěhovala více do vnitrozemí (nejspíše do Kvildy) a časem byl areál roty kompletně zlikvidován (poslední zbytky v pol. 90 let). Zůstala jen dodnes patrná odbočka z příjezdové cesty. 

Kupodivu nebyla zbourána i opuštěná sousední myslivna, kterou rota využívala do roku 1969 jako stáje. V letech 1998-2002 byla myslivna opravena, aby dnes sloužila jako informační středisko Správy NP Šumava. V podkroví je umístěna expozice spisovatele Karla Klostermanna (k původní osadě Březník umístil Klostermann děj svého románu Ze světa lesních samot).

Místo je zajímavé také tím, že se svým ročním průměrem srážek 1500 mm je nejdeštivějším místem na Šumavě.

Jedná se o jedno z nejkrásnějších míst šumavské přírody. Leží v pramenné oblasti Luzenského (Modravského) potoka. Široké údolí uzavírají po levé straně Mokrůvka (1328 m.n.m.) s Mokrou (1369 m.n.m.), po pravé straně Špičák (1350 m.n.m.) a Šumná (1368 m.n.m.).

ZAJÍMÁ VÁS VÍCE ? 

Pár vzpomínek na službu u PS   - pokračování

PF 2014

PF 2014

Diskuzní fórum  Pohraniční stráž 

Diskuzní fórum  PS OSH 

Facebook  Pohraniční stráž