POZDNÍ POVÝŠENÍ

Pár vzpomínek na službu u PS - VII.

Byl jsem již skoro celý rok na vojně, z toho tři měsíce služby na hranici. S kamarádem z volarské péešky, Karlem Koníčkem, jsme byli oba přiděleni na 10. rotu sušické brigády Pohraniční stráže – Březník. Volary jsme si dost užili a padli si tam do noty. Byli jsme rádi, že nás vojenská mašinerie nerozdělila. Těšili jsme se, že každou chvíli budeme moci konečně odjet domů na dovolenou. Na pohraničních rotách jsme my, budoucí velitelé družstev, byli zatím jaksi nad počet. Vedle hraničních služeb nás využívali i k jiným účelům. 

Tak nás třeba svezli na tři neděle na prapor na Kvildu a odtud jsme jezdili každý den na Bučinu nebo Knížecí Pláně sušit seno. To byly dobré časy. Večer jsme si mohli zajít klidně na pivko i bez vycházky. Prostranství praporu totiž z části sousedilo se hřbitovem, ale z části také, a to hlavně s hospodou „U Krále Šumavy“. A součástí hospody byl také jakýsi sál s dřevěnou půlkulatou střechou, který sloužil pro všechno možné. Hlavně v něm ale byla filmová promítačka, která patřila praporu. Pochopitelně se promítaly filmy nejen pro vojáky ale i pro celou vesnici. A na ty filmy jsme mohli chodit, protože ten ‚kinosál‘ se tak nějak považoval za součást praporního objektu. 

Ilustrační fotografie.

Jenže jste do něho museli přes tu hospodu. V sále jste se dívali na film, popíjeli u toho pivko, kouřili, za popelníky sloužily krabičky od olejovek, pravá kvildská atmosféra. Jo, a také si pamatuji, že nejdražší jídlo v té hospodě byl biftek s volským okem, brambory a oblohou. Pokud jsme se někdy dostaly z rot na Kvildu, tak jsme si ho „U Krále Šumavy“ dali. Stál 13 Kčs 40 nebo 60 hal. Ty haléře už nevím přesně. Na tu dobu dost peněz, ale na rotách se stejně nedaly zač utratit. Zlatá služba na Kvildě, ta pro nás, ‚zapadlé vlastence‘ z lesů, spolu s Modravou představovala velkoměsto.

 No, a tak jednoho dne přišel na Březník rozkaz a my s Karlem místo na dovolenou jeli do Železné Rudy. Tam nás ubytovali a dávali nám najíst. Ale v té době u Pohraniční stráže každé přemístění jinam, byť i dočasné, znamenalo jedno. Slamník. Čili jste vyfasovali prázdný slamník, ten jste si napěchovali senem, hrany u nováčků musely zařezávat. Věřte, že odporná a nenáviděná práce. Na Železné Rudě ale seno nebylo, s prázdnými slamníky jsme tedy odjeli na pohraniční rotu umístěnou na zámku Debrník, kde se seno vedlo.

 Důvod našeho dočasného přeložení na Železnou Rudu byl ten, že se v Černém jezeře rozjelo pátrání po údajně do jezera potopených bednách s nějakými dokumenty. Ty tam ke konci války snad měli schovat jednotky SS. Černé jezero neleželo v té době v Hraničním pásmu, ale bylo volně přístupné. No a my spolu s dalšími kluky stažených i z jiných pohraničních rot jsme měli střežit přístupy k jezeru a nikoho k němu nepouštět. Trvalo to asi týden, co potápěči ty bedny z jezera vytahovali. Dnes už se ví, že to byla Štrougalova akce, že tam Němci nic do jezera nenaházeli, nýbrž vše zinscenovala naše kontrarozvědka či kdo.

 Z Železné Rudy nás gázem vozili k Černému jezeru na hlídky. V noci to nebylo nic moc, k ránu kosa u vody, co je dneska vybetonovaný břeh aby se tam otočil autobus, byla bažina. Noci nekonečně dlouhé. Ve dne to bylo fajn. To jsme měli třeba službu na takové pasekové louce poblíž jezera, my se vysvlékli do půl těla, sluníčko pěkně hřálo a my si lebedili, jak je na vojně hezky. Ženský tam chodily na borůvky, my je jen upozornili kam až mohou jít a těm mladším jsme pomáhali sbírat.

Ilustrační fotografie.

 Ale dole ve městě, na velitelství praporu, kde jsme pobývali mimo službu u jezera, to bylo pro nás špatné. Nacházel se tam takový skrček vzrůstem, náš ročník, ale už měl jednu frajtrpásku. A od tohodle malýho svobodníka jsme zkoušeli, jako bychom byli teprve někde v přijímači. A my dva s Karlem obzvláště, protože jsme mu odmlouvali a po straně se mu šklebili. Ale frajtr je frajtr. ‚Nejlepší‘ rajony jsme vyfasovali vždy my dva. I v tom, že jsme jednou nemohli na vycházku, měl prsty on. Jak jsme toho skřeta nenáviděli.

 Když ta akce na Černém jezeře skončila, rozvezli nás zase zpět na své domovské prapory. Když s námi gaz vjel branou do kvildských ‚kasáren‘, tedy hned vele kostela a hřbitova, co zná národ z filmu „Král Šumavy“, ani nestačil zastavit, a už se k němu z hlavní, vlastně jediné budovy hnal nějaký kapitán. Přistoupil zezadu ke gazu , v ruce nějaký papír. „Koníček, Kopecký, vystupte!“ Tak mi s Karlem vylezli před něj. „Postavte se do pozoru!“ A potom četl z toho papíru. „Rozkazem velitele 7. brigády Pohraniční stráže číslo ‚to a to‘ jste ke dni ‚toho a toho‘ povýšeni do hodnosti svobodník. Pohov!“ My vyhrkli „Sloužíme socialistické vlasti“ a bylo to.

rPS Březník - dobové foto.

 Ale nebylo. Po počáteční radosti nám s Karlem teprve došlo to datum toho rozkazu. My už byli svobodníky přes týden, ale nikdo se nenamáhal, aby ten rozkaz poslal za námi na Železnou Rudu. A to datum povýšení se shodovalo i se dnem našeho dočasného převelení na železnorudský prapor. Okamžitě jsme si vybavili toho tamního frajtra, co si na nás trénoval svoje ego. Vždyť on mohl zcela určitě dostat toho svobodníka ve stejný den jako my. Mít ho tak v tu chvíli po ruce, možná by skončil na tom hřbitově. Klasický typ pohraničníka, co se nikdy ‚nevyčůral‘ na kámen. Myšleno tím pohraniční mezník. To v našem žargonu znamenalo, že sice nosil péesáckou uniformu se psem na klopě a zelenou brigadýrku, ale přímo na čáře nikdy nesloužil. Pouze na praporech a výše.

 Když jsme pak na naší rotě vyfasovali od staršiny ty své červený frčky, ten již o našem povýšení věděl, a mohli si je přišít, náš vztek už pomalu vychládal. No a do čtrnácti dnů jsme pak konečně odjeli na vytouženou dovolenou.

(c) AUTOR:  Václav Kopecký 

Fotografie:    http://www.vojensko.cz/

Zajímá vás více o Pohraniční stráži a ochraně státní hranice?

Klikněte si zde: starší příspěvky.