Po
mnoha letech po mé prezenční službě u Pohraniční stráže jsem
byl povolán na třítýdenní cvičení do Znojma. Kdy to bylo již
přesně nevím, někdy na počátku 70 tých let minulého století.
Musel bych se podívat do vojenské knížky. Ale v kterém
šuplíku a mezi jakými papíry se nachází, o tom má přehled
žena a nechci jí tím dráždit, aby jí hledala. Vzpomínky na
Znojmo mám jen mlhavé a nejsou moc dobré. Vojna po fyzické
stránce tedy nic moc, ale ta šaškárna oproti službě na čáře.
Všude samý lampasák, vše striktně podle řádů, žádná
volnost v jednání.
Když
jsme my záložáci přišli do kasáren, dlouho jsme čekali
v civilu v takovém zastrčeném koutě jakéhosi dvora.
Sem tam ještě někdo další dorazil. Už to tamní prostředí na
mne působilo depresivně. Poprvé jsem se vlastně ocitl ve
skutečných kasárnách. Všude kolem zděné, patrové budovy,
plot, asfalt, žádný rozhled. Ve Volarech bylo všechno až na
hlavní budovu velitelství a neomítnutou kuchyň dřevěné. A na
pohraničních rotách Šumavy? Vše zasazeno do lůna matičky
přírody a ne do asfaltu a betonu. Věděl jsem, že je ve Znojmě i
nějaké velitelství Pohraniční stráže, tak jsem předpokládal,
že snad odsud vypadnu někam jinam.
A skutečně se objevil nějaký
poručík od PS a vyvolával jména, koho si odvede s sebou.
Ale, bohužel, moje mezi nimi nebylo. Takže jsem zkejsnul mezi těmi
zdmi. Když jsme vyfasovali uniformy, neuměl jsem si ani správně
nasadit lodičku. Držel jsem jí v ruce vůbec prvně.
Pamatuji se jen na jakého si majora, který tam nám
záložákům velel. Nemohl třeba pochopit, že ne každý se chce
při vycházce do města jen ožrat, ale také si mimo to i město
prohlédnout. Když už jsme jednou tam. Na příklad známou
Znojemskou rotundu. A pak ty služby, o kterých jsem snad před tím
ani neslyšel, nebo už zapomněl, že na vojně existují.
Třeba
jsem vyfasoval službu velitele věznice. Já, bývalý péesák
z březnických lesů a slatí. Nebo jsem dělal závodčího
stráží. Na všechno se učil předpisy, ze kterých jsem byl před
nástupem služby přezkušován. Zase, já, bývalý péesák, který
se na čáře nehnul bez samopalu, ve kterém byl zasunutý zásobník
s 20ti ostrými a druhý v sumce, jsem musel předvádět
nějakému majorovi od armády, jak se vybíjí zbraň, ve které
žádné náboje nejsou. Asi 5 ostrých hlídka dostala v nějaké
papírové krabičce. Už si to přesně nepamatuji. Zlatá Šumava a
zlatá služba na čáře.
To
vše se mi vybavuje ale už jen matně. Na jednu službu se ale
pamatuji dosti přesně. I když v kasárnách sloužili
důstojníci se šaržemi až po podplukovníka, celé znojemské
posádce velel kapitán. Měl nejvyšší funkci. A tu zastával
zřejmě proto, že se, jak nám někdo prozradil, před nedávnem
vrátil z Moskvy, kde absolvoval nějakou vojenskou školu. Čili
správný ideově kovaný důstojník Československé lidové
armády. A skutečně to byl lampasák jako z partesu.
Například, každé ráno, když přicházel do kasáren, tak určený
voják musel odněkud z okna zjistit, zda už se blíží, dát
znamení trubači, a ten zatroubil na trubku nějaký uvítací tuš.
Tu melodii si samozřejmě nepamatuji, ale bylo to velice slavnostní.
Jen jsem si v duchu představoval, jak by to pěkně asi znělo
na takové Kvildě, když ráno přicházel velitel pohraničního
praporu, major, do objektu velitelství. Vedle ten kostel se
hřbitovem, z druhé strany hospoda „U krále Šumavy“.
Škoda, že na to troubení u PS nikdo nepřišel. Třeba na lesní
roh jako vábení pro jeleny.
Takže jednou na mne připadla služba dozorčího na
bráně. Na strážnici ráno uklizeno, i očekávali jsme příchod
kapitána, postrachu a vládce znojemské posádky. Už jsem ho
zahlédl na konci ulice, jak si to rázuje, už je skoro u nás.
Trubač troubí, já stojím v pozoru u branky. Kapitán už
stojí přede mnou, já salutuji, on salutuje. Podávám řízně
hlášení: „Soudruhu kapitáne, četař v záloze ten a ten,
během mé služby ……. .“
Odmelduji, odstoupím krok stranou,
aby mohl projít, stále salutuji. On se ale nehýbe z místa,
čučí na mne, já na něho. Stále nic. A pak najednou na mne
nenávistně zařve.
„Soudruhu četaři, to si myslíte, že tu kládu budu
překračovat ?!
Na
zemi tam před ním ležela sirka. Už opravdu nevím, jestli pak šel
hned dál, nebo jsem tu sirku před tím sebral. Nevím. Ale ty
důstojnický paka od armády to tímto nadutcem u mne projeli na
celé čáře. Nedovedl jsem si vůbec představit, jak dlouho by
třeba tenhle kovaný, Moskvou vychovaný lampasák vydržel na
pohraniční rotě, než by se mu třeba něco stalo. Jak by se mohl
srovnávat s takovým člověkem, bývalým velitelem naší
pohraniční roty, nadporučíkem Forhejmem a i jinými mladými
důstojníky sloužícími na státní hranici. No, nemám dobré
vzpomínky na Znojmo...
(c) AUTOR: Václav Kopecký
Fotografie: http://www.vojensko.cz/objekty-csla
ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? Klikněte si pro další články.
Toto tedy sedí.I já jsem sloužil u PS na Břeclavsku.Později jako záložák pět krát na cvičení u armády.Mám úplně stejné zkušenosti.U PS nebyl čas na nějaké buzerování.Nikdy jsem ji nazažil.U vojáků se vymýšly stále nějaké aktivity,aby se vojáci nenudili.Někdy až do extrénů.
OdpovědětVymazat