Vzpomínka na Znojmo

Po mnoha letech po mé prezenční službě u Pohraniční stráže jsem byl povolán na třítýdenní cvičení do Znojma. Kdy to bylo již přesně nevím, někdy na počátku 70 tých let minulého století. Musel bych se podívat do vojenské knížky. Ale v kterém šuplíku a mezi jakými papíry se nachází, o tom má přehled žena a nechci jí tím dráždit, aby jí hledala. Vzpomínky na Znojmo mám jen mlhavé a nejsou moc dobré. Vojna po fyzické stránce tedy nic moc, ale ta šaškárna oproti službě na čáře. Všude samý lampasák, vše striktně podle řádů, žádná volnost v jednání.

Když jsme my záložáci přišli do kasáren, dlouho jsme čekali v civilu v takovém zastrčeném koutě jakéhosi dvora. Sem tam ještě někdo další dorazil. Už to tamní prostředí na mne působilo depresivně. Poprvé jsem se vlastně ocitl ve skutečných kasárnách. Všude kolem zděné, patrové budovy, plot, asfalt, žádný rozhled. Ve Volarech bylo všechno až na hlavní budovu velitelství a neomítnutou kuchyň dřevěné. A na pohraničních rotách Šumavy? Vše zasazeno do lůna matičky přírody a ne do asfaltu a betonu. Věděl jsem, že je ve Znojmě i nějaké velitelství Pohraniční stráže, tak jsem předpokládal, že snad odsud vypadnu někam jinam. 

A skutečně se objevil nějaký poručík od PS a vyvolával jména, koho si odvede s sebou. Ale, bohužel, moje mezi nimi nebylo. Takže jsem zkejsnul mezi těmi zdmi. Když jsme vyfasovali uniformy, neuměl jsem si ani správně nasadit lodičku. Držel jsem jí v ruce vůbec prvně.

Pamatuji se jen na jakého si majora, který tam nám záložákům velel. Nemohl třeba pochopit, že ne každý se chce při vycházce do města jen ožrat, ale také si mimo to i město prohlédnout. Když už jsme jednou tam. Na příklad známou Znojemskou rotundu. A pak ty služby, o kterých jsem snad před tím ani neslyšel, nebo už zapomněl, že na vojně existují. 

Třeba jsem vyfasoval službu velitele věznice. Já, bývalý péesák z březnických lesů a slatí. Nebo jsem dělal závodčího stráží. Na všechno se učil předpisy, ze kterých jsem byl před nástupem služby přezkušován. Zase, já, bývalý péesák, který se na čáře nehnul bez samopalu, ve kterém byl zasunutý zásobník s 20ti ostrými a druhý v sumce, jsem musel předvádět nějakému majorovi od armády, jak se vybíjí zbraň, ve které žádné náboje nejsou. Asi 5 ostrých hlídka dostala v nějaké papírové krabičce. Už si to přesně nepamatuji. Zlatá Šumava a zlatá služba na čáře.

To vše se mi vybavuje ale už jen matně. Na jednu službu se ale pamatuji dosti přesně. I když v kasárnách sloužili důstojníci se šaržemi až po podplukovníka, celé znojemské posádce velel kapitán. Měl nejvyšší funkci. A tu zastával zřejmě proto, že se, jak nám někdo prozradil, před nedávnem vrátil z Moskvy, kde absolvoval nějakou vojenskou školu. Čili správný ideově kovaný důstojník Československé lidové armády. A skutečně to byl lampasák jako z partesu. 

Například, každé ráno, když přicházel do kasáren, tak určený voják musel odněkud z okna zjistit, zda už se blíží, dát znamení trubači, a ten zatroubil na trubku nějaký uvítací tuš. Tu melodii si samozřejmě nepamatuji, ale bylo to velice slavnostní. Jen jsem si v duchu představoval, jak by to pěkně asi znělo na takové Kvildě, když ráno přicházel velitel pohraničního praporu, major, do objektu velitelství. Vedle ten kostel se hřbitovem, z druhé strany hospoda „U krále Šumavy“. Škoda, že na to troubení u PS nikdo nepřišel. Třeba na lesní roh jako vábení pro jeleny.

Takže jednou na mne připadla služba dozorčího na bráně. Na strážnici ráno uklizeno, i očekávali jsme příchod kapitána, postrachu a vládce znojemské posádky. Už jsem ho zahlédl na konci ulice, jak si to rázuje, už je skoro u nás. Trubač troubí, já stojím v pozoru u branky. Kapitán už stojí přede mnou, já salutuji, on salutuje. Podávám řízně hlášení: „Soudruhu kapitáne, četař v záloze ten a ten, během mé služby ……. .“ 

Odmelduji, odstoupím krok stranou, aby mohl projít, stále salutuji. On se ale nehýbe z místa, čučí na mne, já na něho. Stále nic. A pak najednou na mne nenávistně zařve.

„Soudruhu četaři, to si myslíte, že tu kládu budu překračovat ?!

Na zemi tam před ním ležela sirka. Už opravdu nevím, jestli pak šel hned dál, nebo jsem tu sirku před tím sebral. Nevím. Ale ty důstojnický paka od armády to tímto nadutcem u mne projeli na celé čáře. Nedovedl jsem si vůbec představit, jak dlouho by třeba tenhle kovaný, Moskvou vychovaný lampasák vydržel na pohraniční rotě, než by se mu třeba něco stalo. Jak by se mohl srovnávat s takovým člověkem, bývalým velitelem naší pohraniční roty, nadporučíkem Forhejmem a i jinými mladými důstojníky sloužícími na státní hranici. No, nemám dobré vzpomínky na Znojmo...

(c) AUTOR:  Václav Kopecký 

 Fotografie:   http://www.vojensko.cz/objekty-csla

ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? Klikněte si pro další články.

Srovnání služby u ČSLA se službou u PS

Jak jsem se nestal pohraničníkem

Pohraničníci očima vojáka ČSLA

Zajišťovačka vojáků ČSLA u státní hranice