MARKO.

  Marko byl můj pes a byl mi přidělen koncem měsíce srpna v roce 1964. Na snímku zprava, na levé straně je Harry, útočník na pravé straně roty. Marko, byl v té době mladý a nezkušený, absolvoval jen základní výcvik a zřejmě ze zlomyslnosti byl u něho nacvičen reflex pro odmítání potravy, čímž bylo ztíženo naše seznamování. Co přibyl na rotu, nosil jsem mu do kotce pamlsky, on je vytrvale odmítal a zuřivě mě napadal. 

(Foto lze zvětšit kliknutím na obrázek).

  Dva dny nato byl k obědu vepřový řízek a bylo dosti zbytků. Nabral jsem jich a běžel za ním do kotce. Za dobu co se řádně nenažral, mu už značně vyhládlo a řízky byly pro něho velice lákavé. Zuřivě vrčel, slinil a po nějaké době po prvním řízku opatrně chňapl, ihned se vzdálil a hltavě sousto pozřel. Tak to pokračovalo, dokud jsem mu nedal i poslední kus a potom jsem běžel co nejrychleji pro další, cestou se utěšujíc, už je to dobrý, ale nebylo, opakovalo se to znova. Řízky došly, Marko, byl nasycený a ten den jsem ho už nechal, s tím, že zítra snad bude líp. 

  Doopravdy bylo, pes už na mne neútočil, seděl opíraje se o oplocení kotce, po očku mě sledoval, zřejmě proto, zda mu zase něco dobrého nesu. No jasně, bez kloudného sousta bych si u něj nepolepšil a proto jsem předtím od kuchaře vyškemral pro dobro věci kus voňavého salámu. Nemohu si zde odpustit poznámku, takového, co tenkrát byl k mání v každém našem uzenářství. Pes salám zhltl, pustil jsem ho z kotce ven, a aby naše seznamování mohlo lépe pokračovat, nechal jsem ho volně pobíhat. Sám jsem si sedl na trávník doprostřed plochy mezi kotci, kůlnou a seníkem. 

  Tenkrát stával napravo od kotců mohutný smrk a jeho věk, jak jsme později podle počtu let zjistili, když byl ze zvláštních důvodů odstraněn, čítal jedno sto čtyřicet pět let. Pod tím smrkem stála pozorovatelna strážného, pes pobíhal sem i tam, znenadání ke mně přiběhl, zvedl nohu a řádně si mě označil. Strážný na pozorovatelně se zachechtal ještě spíš, než jsem ucítil teplo, na svém rameni. Tím však naše sblížení bylo zpečetěno a přijmout mne za přítele se rozhodl asi proto, neboť poznal, že mu neubližuji ani tehdy když mu dávám něco dobrého k snědku.

  Marko byl plánován k výcviku útoku na volno, na stanovišti Kamenná. Proto většinou naše služby byly vedeny na levou stranu úseku roty a ihned po našem úspěšném seznámení jsme spolu chodili do služby. 

  První naše společná„ostrá“ akce se odehrála na tomto stanovišti za piketem, kde z důvodu poznatku, na nějž upozornil pes Ajax, psovoda Jana V. Hlídku se psem Ajaxem jsme před večerem střídali zde na Kamenné a na tuto hlídku, už čekal GAZ na Překopu. 

  Pes Ajax se určitě nemýlil, věděl jsem, že nikdy nereagoval na zvěř a proto jsem se snažil postupovat opatrně a myslel jsem na to, že velitel piketu tuto situaci správně neodhadl, když mě sem poslal samotného. Velikou potíž mi způsoboval můj pes, v tu dobu se už šeřilo a narazil jsem na nečekaný problém, neboť psa nebylo možné dostat ani do blízkosti křoví, natož a to už vůbec do jakékoli temné prostory. Tahal jsem ho na vodítku za sebou a takto jsme ušli mezi dvorci keřů, kterých zde bylo mnoho, prvních asi sto metrů, když jsem zaslechl hluk v protějším křoví a pak dupot běžícího člověka. Vyrušená zvěř by nejspíš ihned unikla volným prostorem a neprodírala se znovu křovinami, jak bylo nadále slyšet. 

  Pes byl vyděšený a byl mi jen na obtíž, ale zanechat ho někde samotného, jsem nemohl, a proto jsme postupovali spolu dál. Šeřilo se stále víc, a abychom se posunuli dopředu, musel jsem vybírat jen ty nejvíce otevřené prostory, už jen v blízkosti křoví pes vůbec nereagoval. V tuto chvíli jsem si pomyslel, a ujišťoval jsem se, že o tom nikomu povídat nebudu. Bylo to nepochybně tím, že mladý nezkušený pes v žádné podobné situaci ještě nikdy nebyl a musí přivyknout. 

  Zároveň s těmito úvahami jsme postoupili o dalších asi sto padesát metrů, a když jsem psa přitahoval na dlouhém vodítku k sobě, sesmekl se mi samopal z ramene a ten mu dopadl na hlavu. Pes zakňučel bolestí. Tato volnější prostora porostlá keři byla zakončena hradbou lesa a odtud bylo dále zřetelně slyšet, dupot, klopýtání a praskání větví. Táhni odsud pitomče! Já tě tady pak budu někde vytahovat z drátů? Zadupal jsem na místě a hladil Marka na hlavě, kde mu naskočila boule. Pojď, jdeme, kašlem na něho, na vola jednoho. Ulevoval jsem si a Marko, jakoby pochopil, že už ten strašný zážitek skončil, neboť celou cestu zpět, šel klidně u nohy. 

  Když jsme došli k piketu, byla už téměř tma, ve dveřích přešlapoval velitel piketu "Milunka". O tuto přezdívku se zasloužil sám, neboť každého takto oslovoval a pro všechny to nemohlo být jinak, než že Milunka je právě on. Kde jsi byl tak dlouho? Měl jsem o tebe strach, chtěl jsem už za tebou poslat kluky. Co tam bylo? Vyplašili jsme tam stádo srn. Odvětil jsem, a myslel jsem na to, že tohle neznámému vetřelci muselo stačit a první zastávku k odpočinku si asi dopřál až v obci Studánky.

  Brzy nato byl zahájen výcvik v útoku na volno a Marko, postupně získával sebedůvěru. Výcvik útoku se prováděl denně za drátěným zátarasem a to prve zadržení na vizuální kontakt za dne, s postupným zvětšováním vzdáleností na obě strany od stanoviště. Dále za šera, až nakonec za úplné tmy a na stále větší vzdálenost, až na osm set metrů. Pes se pohyboval volně kolem drátěného zátarasu, ve kterém bylo vysoké napětí, proto bylo nutné ho od vstupu do zátarasu odrazovat. 

  Prováděl jsem to tak, že jsem jej čenichem přitlačil k signální stěně SP60 a na čenich jsem mu přiložil dva dráty signální stěny. Potom jsem ho převedl za DZ, kde bývaly zpravidla dva dráty jako zábrana a k těm drátům jsem jej zase přitlačoval. Když se bránil, byla jeho reakce správná. Časem sám přišel na to, že není radno na signální stěnu ani močit, o což se asi dvakrát pokusil. 

  Do útoku jsem psa vypouštěl vždy se speciálně upraveným obojkem, na kterém bylo kožené pouzdro a v něm baterie. Po zapnutí vypínače, za zátylkem psa svítilo světlo, které bezpochyby ještě více umocňovalo psychologický účinek útočícího psa. Baterie pro svoji váhu byla na obojku, vždy v nejnižší poloze a světlo naopak. V případě, že by narušitel překonal DZ a pokračoval v útěku směrem do zahraničí, psovod měl možnost sledovat pohyb psa, při pronásledování. Zde musím s povděkem konstatovat, že se nám nikdy při útoku na volno, „nepodařilo“ žádného opravdového narušitele zadržet, ve všech případech šlo vždy jen o figuranta. 

  Během výcviku bylo nutné vyřešit též to, že Marko, nechtěl, nebo nemohl pustit rukáv při zadržení. Nepomohlo nic, než použít, zásah na nejcitlivější místo. Po povelu pro odvolání, jsem se dotkl jeho slabiny. Potom vždy stačil a to i za tmy jen nepatrný pohyb pravou rukou a pes okamžitě pustil. Pamatoval si to tak dokonale, že když jsem po čtyřech letech na vojenském cvičení s ním znova chodil do služby na jiné rotě, i tam během zadržení při útoku na volno, reagoval stejně. Bylo to na Horním Dvořišti v roce 1969. V té době jeho psovodem byl Jiří B. A suploval jsem za něj z důvodu, že byl služebně mimo.

  Znova se vrátím do roku 1964, do doby ukončení výcviku útoku na volno na rotě v Mnichovicích, který byl dovršen koncem měsíce října. K Markovi byl přidělen, jak bývalo v té době zvykem, další psovod mladšího ročníku, Ríša Z. 

  Noční stanoviště na Kamenné byl dřevem zapažený okop, kde členové hlídky seděli tváří proti sobě a každý sledoval hlavně prostor za zády kolegy. Marko, jak jsem už zmínil, byl mladý, rozverný a hravý. Když se mu zrovna nechtělo na stanovišti nečinně ležet a případně pospávat, přinášel klacky a provokoval nás, abychom se s ním o ně přetahovali. Pokud jsme na tuto hru přistoupili, tahal a cukal s námi oběma vždy tak dlouho, až nám klacek z rukou vytrhl a hned nám vždy ten samý klacek nabízel znova. Když jsme byli utahaní, ruce jsme měli odřené od klacků a nechtěli jsme se přetahovat, pofrkával a přešlapoval kolem nás. Když jsme se úplně zasekli, upustil nám klacek do okopu a šel najít další, patrně v naději, že ten co přinese, bude lepší a budeme se zase přetahovat. Někdy to dopadlo tak, že nás klacky na stanovišti doslova zaházel. 

  Jednou, když jsme po odslouženém čase na stanovišti přišli do piketu, Marko skočil na lůžko, chtěje se tam uvelebit. Vykázal jsem ho na místo za kamny a on se zklamaně přesunul. Usínal jsem, když Marko s velikou opatrností aby se mne ani nedotkl, přelézal mě na lůžku až ke stěně, tam se natáhl podél mého těla, hlavu položil na podhlavník a funěl mi do obličeje. Nedokázal jsem ho znovu vyhnat, přemítaje o tom, že pro kamarádství musí člověk přece něco obětovat. 

  Z našeho soužití, se postupně vytrácely povely, ty jsem používal jen a hlavně při útoku na volno, v jiných situacích jsem na něj mluvil. Na stopě jsem nepoužíval vodítko. Pokud se při stopování příliš vzdálil, počkal na mě a dokonce jsem ho dokázal zastavit, kdy došlo k nedopatření a na konci stopy místo na figuranta zahájil útok na jiné lidi. 

  Z důvodů, že se na piketech občas střetávalo více psů, bylo nařízeno, že pro psy musíme brát sebou do služby náhubky. Marko, si bral svůj koš sám z regálu v psovodské kuchyni, když zapomněl, po upozornění se rozběhl zpět a za chvilku byl u nás i s košem. V zimě vynášel z piketu na noční stanoviště bufy a ráno je zase nosil zpět. Dělal takové věci rád a bylo třeba mu jen ukázat, co má udělat.

  Útok na volno byla docela náročná služba a byli jsme prověřováni téměř každou noc. Jako poplachová hlídka jsme prověřovali všechny poznatky a často jsme vybíhali z piketu i v době odpočinku. Zpočátku se stávalo, že hned po vyslání do útoku, přišla na psa náhlá fyziologická potřeba. Musel jsem zakročit, neboť nebylo možné čekat, čas neúprosně běžel a velitel prověrkové hlídky vše pečlivě znamenal. Zpočátku jsem bral sebou při prověřování, zkratovací tyč, kterou jsem ho popoháněl. Byla to trubka z izolačního materiálu asi jeden a půl metru dlouhá, v ní byl zasunut kovový drát ohnutý na konci. Když jsem trubkou mlátil třeba jen o zem, drát v trubce chvěním zvučel. Marko, se časem naučil vykonávat potřebu téměř za běhu, s přidřepnutím snad jen vteřinovým. Mám několik záznamů o času prověřování a uvedu jen jeden, patrně ten nejlepší. Dne 6.5.1965, 1,45 min. Marko ze stanoviště Kamenná po Klamnou.

  Jak jsem se už zmínil, naposledy jsem se s Markem setkal v roce 1969 na rotě v Horním Dvořišti, na snímku dole. Rád bych se dozvěděl něco o jeho dalším osudu, proto prosím, kdo o Markovi a o jeho životě, cokoliv ví, uvítal bych, kdyby se připojil s komentářem k tomuto článku.

(Foto lze zvětšit kliknutím na obrázek).

 

  Na této fotce jsem já sám s Markem. Vím jistě, že vždy chodil i sedal u mé levé nohy, přičemž na této fotografii je vše obráceně i můj účes je zde na opačnou stranu. No zkrátka stává se někdy, že se nepovede všechno úplně dokonale, ale vůbec mi to nevadí.

(c) AUTOR PŘÍBĚHU: Eduard Zelený