SILVESTR 1972 V TROJMEZÍ

Epizoda s prezidentem Svobodou byla za námi a Silvestr před námi. 

   Také 31.12. na Silvestra bylo bojové rozdělení, které nám přečetl jediný důstojník, který zůstal na rotě a to byl nrtm.Toník Firýt, který současně vykonával službu dozorčího důstojníka roty (DDR). Vyfasoval jsem tři průzkumné služby, tu první s nástupem ihned v 17.00 hodin. 

   Tonda Firýt mne, jakožto dozorčí důstojník přesně v 17.00 vyslal na průzkum terénu, s určením trasy od roty,směrem na Cinka, dále po cestě k můstku přes potok Rokytka, kde bylo skryté strážní stanoviště. Tam se telefonicky na rotu zahlásit signalistovi (DSP) a střežit do 19.hodiny, po ukončení střežení nahlásit opět DSP průběh služby a pokračovat dál ve skrytu lesa, směrem po vytýčené trase, s návratem ve 21.00 hodin na rotu. 

   Moji průzkumnou trasu měli kluci z roty dávno nastudovanou z Plánu služeb a tak na mne počkali před rotou s tím,že až půjdu okolo hospody U Cinka, tak ať koupím pár lahví "životabudiče". Peníze mi strčily do kapsy a hotovo. Jeden z kluků na mě houknul, že počká u psích kotců, aby nám to Toník nesebral. Tašku mi nedali a protože jsem šel sám, jen se svým štěkajícím doprovodem, tak jsem přemýšlel, kam to asi dám, aby mě to nevypadlo. V kotcích jsem si vzal své psí kamarády a vyrazil do terénu (tedy k Cinkovi). Ještě jsem si všimnul, jak DDR nrtm Firýt stojí na chodbě, kouří a kouká ke kotcům, jak odcházím do té zimy. 

Ilustrační dobové foto z 1.rPS Trojmezí 1972 - služební psi.

   Dojdu k Cinkovi, svítí se ze všech oken a aby ne, chystají se na Silvestrovskou zábavu. Kouknu do lokálu, zatím tam moc lidí není. Paní hospodská mě zmerčila a hned mě odvedla bokem do kuchyně, abych nebyl na očích, kdyby přišel někdo z důstojníků. Sdělil jsem hospodské své přání a ta mě vybavila, za obdržené finance, vším potřebným. Ještě než mne vyprovodila, tak se podívala ven, aby mě nikdo nespatřil. Nechtěla, aby mě někdo načapal tam, kde nemám být.  

Pohostinství U Cinka (Jednota) - dobová fotografie.

  Dorazil jsem na skryté stanoviště za mostkem přes Rokytku, ohlásil se pojítkem signalistovi na rotě a začal jsem střežit. Zima jako na Sibiři, čtyřnohý huňatý doprovod mám na svých nohou,ale furt je zima. Říkám si, na co mám životabudič? Otevřu láhev vodky a loknu si, je to lepší, ale samotnému mě nechutná.  

  V určenou hodinu jsem se odhlásil hovorem na rotu ze stanoviště, srovnal si za pasem nakoupené flašky alkoholu tak, aby necinkaly a já mohl jít lesem potichu jako myška.V klidu jsem vyrazil po určené trase směrem k rotě. 

  Když jsem se blížil k trojmezské rotě, očekával jsem, že u kotců, kam musím dojít nejdříve, abych zavřel psi, bude někdo z kluků čekat. Ale nikdo tam nebyl. Tak jsem si řekl, že tekutý proviant uložím do skřínky, anebo si to kluci vezmou na pokoji, protože projít okolo místnosti DDR a samotného Tondy Firýta bylo,s takovým nákupem, značně riskantní. 

  Ovšem, stalo se,co jsem nečekal. Vycházím od kotců,po schodech vzhůru k rotě a na schodišti před rotou vidím nrtm.Firýta,jak tam postává a pokuřuje. 
Kamarádi koukají nenápadně z oken,co se bude dít a vůbec je v dané chvíli nezajímá Silvestrovský program v televizi. 

 

Ilustrační dobové foto z 1.rPS Trojmezí (1972).

  Tonda měl snad rentgenové oči,nebo letitou zkušenost (vyloučit se u něj nedá vůbec nic), houkl na mě: "Vojáku nejdete ňák moc brzo ze služby? A co nesete?". 
Odpovím že nic a kráčím na druhý schod naproti stojícímu dozorčímu důstojníkovi. Toník mi stroze nařizuje: "Vojáku stůjte a zvedněte ruce!". 

  Ptám se proč,ale on opakuje znovu: "Zvedněte ruce". Tak je zvedám,ale to jsem ale neměl dělat protože mi začaly z kožichu propadat ven jedna láhev za druhou na schody, kde se rozbily všechny až na jednu. Teď už Tonda dělal, že nic nevidí, neslyší a povídá: "Pojďte zahlásit konec služby a pak si vezměte koště a zameťte to, ať se nikdo nepořeže". 

  Kluci mi dali co proto, taková škoda a podobně,bla, bla, blá, ale že si nikdo z nich nepřišel do kotců pro objednaný alkohol,jak bylo domluveno, o tom ani slovo. Přes tuto ztrátu (mimochodem zrovna ta otevřená vodka se zachránila) jsme oslavily Silvestr 1972 a příchod Nového roku 1973, velice, velice slušně. Ještě, že jsme měli našetřeny světlice a "dělbuchy". 

No a takový byl Tonda Firýt. Nic nám nesebral,nikam nic nehlásil,on nám to rozbil. :-) 

(C) Autor: Miroslav 
Fotografie: Vojensko CZ

ZAJÍMÁ VÁS VÍCE? Klikněte si pro příběhy z Trojmezí.

* Psovodské vzpomínky - 1.část

* Psovodské vzpomínky - 2.část 

* Psovodské vzpomínky - 3.část 

* Takový byl Tonda Firýt  

 -------------------------------------------------------------------------------------------------- 

KAPR PO VOJENSKU

Adventní příběh z roty PS Železná.

   Vánoce byly za dveřmi. V roce osmdesátém šestém mé druhé a poslední strávené ve stejnokroji poddůstojníka PS v základní službě. Byli jsme tehdy spolu se dvěma dalšími kolegy ze stejného ročníku - Hušinou a Máriem  taková malá partička, které mívali naši kamarádi občas plné zuby. Hlavní velení také. Velitelé čet s námi byli raději zadobře. S Hušinou jsem sdílel společnou světnici, s Máriem v civilu společné město, oba jsme byli a dosud jsme „ti Pražáci“. Společně jsme sbírali houby, které jsme sušili u Hušiny na akumulačkách v Čovce, o kterou se staral, společně jsme chodili na ryby, společně jsme tu a tam něco menšího picli,…občas jsme se i společně ožrali. Vykuřovali jsme zásadně cigarety lepších značek, zejména před ostatními a dávali jim tímto furiantským způsobem najevo, že máme všechny a všechno tak nějak na háku.

Dobové foto: rybník poblíž 6.rPS Železná.

   „Budou kapři?“ ptali jsme se proviantního pár dní před štědrovečerní hostinou. „Zajisté,“ potvrdil František, který v civilu působil jako číšník s maturitním vysvědčením v jednom z mariánskolázeňských hotelů. „Aha, a bude nějaký navíc?“ ozval se Hušina, který v sobě opět nezapřel svou rodovou příslušnost k někdejším velkým sedlákům. „No, to už se nějak dohodnem. Na co ho budete potřebovat?“ „Ále, tady Zdenál rád vaří a slíbil, že vyrobí nějakou specialitu. Tak právě proto.“ Franta se na mne podíval. „Hm, hlavně u toho buďte zase tak šikovní jako minule…“. Narážel na nedávnou událost před pár týdny nazpět, kdy se nám díky déle trvajícímu pohraničnímu poplachu podařilo malinko připéct v troubě divokou kachnu. Vše ale dobře dopadlo, kuchyň se vyvětrala a my kachnu zkonzumovali bez kůže. „Stejně je pod kůží cholesterol,“ utvrzovali jsme se, jen co jsme byli nuceni před samotnou konzumací ptáka poněkud ořezat. Kůže navíc nebyla úplně stoprocentně zbavená peří. U vaření se holt nemá spěchat. Ale vysvětlujte to nadřízeným, kteří velí.

   Ráno před Štědrým dnem mne zavolal Franta na dédéerku, kde jsem tou dobou trávíval ostatně jako měsíce před tím i potom, dost času. „Chceš ho rovnou zabít, Zdenále?“ Nevěděl jsem hned koho František myslí, ale jen co jsem se vzpamatoval, potvrdil jsem, že ano. „A rovnou ho kuchni, nemám teď na to čas.“ „Dobře, budeš ho mít v lednici.“ „Fajn,“ poděkoval jsem a slíbil Frantovi plechovku koly a krabičku amerik. Obojí z Máriových tuzexových zásob. Protože povinnosti je třeba dělit. Já kapra připravím, Mário zacvaká a Hušina sežene flašku vína, nejlépe bílé „svíce“, kterou k pochoutce společně vypijeme.

   Kapřík nebyl velký, měl něco do dvou kil, ale pro naše účely zcela dostačující, jelikož jsme neměli ve zvyku s kýmkoliv se o cokoliv dělit. Smaženého mělo být na rotě dost, byl jsem tedy požádán, abych kapra připravil tak nějak jinak. Na zelenině? Načerno? Ale fuj! Napadlo mne tedy, že bychom mohli vyzkoušet starý šumavský recept, jak jej popisuje Jaroslav Hašek v jedné ze svých povídek-kapra namodro. Nejednalo se o jakýkoliv Haškův opilecký nápad, ale jak jsem napsal, o regulérní kulinářskou specialitu, přičemž se k modření ryby používá vřelý ocet. Pokrm se konzumuje za studena.

   Jen co jsem pokrájel zeleninu, dal dohromady koření a dal vařit něco málo osolenou vodu, sáhl jsem do přihrádky po láhvi s octem. Ale ouha! Bylo jí uvnitř něco na prst. „Sakra,“ vyrazil jsem na kuchtíka, „to je vše co máte?“ „Hned se podívám,“ odběhl kuchař, ale vrátil se se zklamaným výrazem ve tváři. „ No nic, půjdu za paní Kadečkovou,“ napadlo mne. Seběhl jsem tedy se schodů a přes bránu zamířil k velitelce našich pomocníků. Zastihl jsem ji v plné práci. „Moc se omlouvám, paní Kadečková, ale nemáte alespoň půl láhve octa?“ optal jsem se s nadějí. „Ale to víš že jo. Bude kapr na modro?“ podávala mi celou, ještě uzavřenou láhev. „Zbytek nemusíš vracet. Nevadí že je z Ruska?“ „Ježiši, to né,“ odpověděl jsem pokrytecky a pomyslel na to, že na octu snad nemají ani Rusové co zkazit. „A jak jste k němu přišla?“ prohlížel jsem si na plastové láhvi nápisy psané azbukou. „Od jejich oficírů ze Zvonu, přijeli na podzim a chtěli, abych jim zavařila houby po našem. Přivezli mi k tomu jejich ocet a vodku.“ „Tu jste do hub taky přidala?“ smál jsem se a mazal pryč, aby si paní Kadečková své dobrodiní snad ještě nerozmyslela.

   Vše jsem tehdy udělal tak, jak jsem měl. Přesně podle receptu. A za asistence svých věrných přátel jsem čekal na okamžik, kdy ryba, přelévaná vřelým octem, začne modrat. K tomu ovšem nedošlo! Jakmile se ocet ocitl na kapří kůži, začaly porce zvolna zelenat, až nabraly sytě brčálovou barvu. Kapr vypadal jakoby obalený žabincem. 

   „Asi jsme uvařili vodníka,“ konstatoval Mário. Pohlédli jsme na sebe navzájem a pak začali studovat malá písmenka plastové nádoby. Tam stálo: „12% uksus“. „Myslím, že budou na vině procenta nebo že by další komponent?“ mudroval Hušina. „Náš ocet je přeci osmiprocentní.“ Kapr ale vypadal nádherně. I jeho tyrkysová zeleň byla s ohledem na situaci symbolickou. Dokončil jsem tehdy jeho přípravu, kapra jsme nechali odležet a mírně zatuhnout. Poté jsme se na něj přeci jenom vrhli.

   Musím říci, že na rybě a vínu jsme si opravdu pochutnali. Dokonce jsme porušili jednu z nepsaných tradic našeho neformálního společenství a dali ochutnat i jiným. Nikdo neprotestoval. Až na jakási zlá ústa, která nám poradila, ať si kapra necháme patentovat na velitelství Pohraniční stráže v Praze. Když to tam s Máriem máme tak blízko.

Pro čtenáře weblogu Pohraničník sepsal:

Zdeněk Nagovský, bývalý četař PS.

Autor příběhu Zdeněk Nagovský u 6.roty PS Železná (07/2017).

CHCETE DALŠÍ PŘÍBĚHY OD ZDEŇKA NAGOVSKÉHO? Klikněte si. 

** Kočička 

** Čum na ty dráty 

** Studna 

** Epitaf 

** Kačer

ZIMA, VÁNOCE A SILVESTR 1965 NA STÁTNÍ HRANICI

  Zima 1965 nezačala nijak mimořádně. Rota sídlí v údolí u okresní silnice. Na pravé straně úseku SH máme nejvyšší kopec jménem Rudná-852 metrů vysoký. Na levé straně, skoro u styku s rotou Jelení,je Hraniční hora vysoká 960 metrů. Není výjimkou, že sníh padne kolem 20. října a na kopcích už zůstane.V údolí však mizí. 

  Na čáru začátkem října přišli z výcvikáče nováčci a řada z nich ještě nestála na lyžích. Zatím to ale není tak daleko. Do prosince probíhá jelení říje. U piketu se vrata v signální stěně (SiS) netrhnou, aby tam pomalu hlídka stála trvale. Papaláši všech kalibrů, brigádou PS počínaje a vládou konče, každý si chce střelit kapitální kus. 

  Dráty ŽTZ nepouštějí naše jeleny ven a ti němečtí nemohou k nám. Tak se soustředí u kontrolního pásu (KP) a SiS a hlídky si mohou uběhat nohy, z toho jak v láskyplné touze chtějí za laněmi, tam, či sem, ale SiS jim stojí v cestě, takže signál za signálem a to i ve dne. To jsou zbraně,co si na to papaláši nosí, jen oči přecházejí!A tak v setmění a po setmění střelba jak o Vánocích. Nechodí tam sami, musí s nimi zpravodajec. No, museli být pěkně naštvaní, denně a ta samá otrava. 

   Ale vzhledem k hustotě jelenů to nikdy netrvá dlouho. Rána, jelen složen, zlomek s krví (větvička) za klobouk. Otevřít jelena, no a co s ním dál. Vozidlo GAZ z útvaru dopraví jelena na rotu. Střelec si bere trofej, jagerrecht (játra) a také jednu kýtu. Kam by zvěřinu (maso) dal? Mrazniček tehdy ještě tolik nebylo. Chudáci kuchaři, makali dlouho do noci. Stáhnout kůži, rozporcovat…, co s masem? No přece do sudů. Do láku, do soli, máme sice obří hotelový mrazák, ale tam smí být jen vepřové nebo hovězí. 
   
   Pod rotou je 80 metrů dlouhý pivní sklep. Tam odpočívalo až osm dvěstělitrových sudů masa. To maso byla vítaná pomoc, jak se ukáže později. 

   Je třeba říci, že rota byla samostatně hospodařící jednotka. Provianťák vedl, tehdy raritu, podvojné účetnictví. Jak mě to v učilišti nebavilo, ale jak se mi to po roce 1989 hodilo, velmi. Zkázy schopné potraviny se nakupovaly v obchodech, jen tvrdé potraviny zavážela brigáda. A tak jsme šetřili korunku ke korunce, blížily se Vánoce. 

   Před Vánoci už bylo penízků dost a tak výkoňák (staršina) s provianťákem po "světě jezdili a dárky nakupovali, jednoduché to neměli". I ten poslední vojáček dostal dárek v rozmezí 500 až 1000 Kčs, na tu dobu slušné peníze, když jsem měl měsíční plat 2300 Kčs. 

   A už chumelí slušně, Štědrý večer, vánoční stromek, ozdoby i purpura z NDR, která voní na klubovně. Salátu obří hrnec, řízků kolik kdo snědl. Salát se dojídal jako zpestření ještě celý příští den a to byla jelení svíčková. Kuchťáci si i vlastní majonézu vyrobili. 

   Dozorčí roty píská poplach, tehdy děda Mráz, přestrojený provianťák, přichází, má pomocníka, dva pytle plné, bude rozdávání dárků. A teď jednomu po druhém rozdává dárky a rotní bavič Venca Šebek (který později zahynul při havárii), každého vtipně komentuje nějakým průšvihem nebo „fópá“, co se přihodilo. Všichni se smějí, nikdo z těch co nemohli domů, nevěší hlavu. Kolem jedenácté se to opakuje v menším, to se vracejí hlídky z terénu. 

    Velitel roty měl rodinu a dvě děti, tak jsem služby i vše táhnul já. Na Silvera jsme si to prohodili. I nějaké pivíčko jsme vypili a štamprdlička do toho padla, kromě hlídek, co šli o jedenácté večer do služby. 

   Je silvestrovská půlnoc, čára začíná z německé strany doslova hořet. Všechny signální pistole ven, bedny se světlicemi a palba jako u Verdunu, nemůžeme zůstat za Němci pozadu. Pálím šrapnely, nízko nad zemí, aby rány byly co největší. Nabíjím, nevím co jsem dělal, asi držel spoušť. Rána, zápach spálené tkaniny, šrapnel udeřil do vrat garáže Gazu. Spálený roh saka, koule jsem si málem ustřelil… 

  Šup a už je leden, už se nedá do terénu bez lyží. Každou chvíli nějaká zlomená. Výkoňák šílí. Je plánovaný výcvik v lyžování. Táhneme nad zastávku vlaku, co je na kopci nad rotou, lyže na rameni. Stráň, to je kopec a údolí tak naproti Maxovic baráku. Jezdíme, padáme, fotíme, legrace kopec. Alespoň jsme nováčky naučili lyže správně namazat , aby to neklouzalo, chodit na lyžích a sjet kopec s holemi mezi nohama. Nikdo si nohy nepolámal a do konce března lyže nesundali. 

     V těch časech bylo v našich horách, tak polovina obyvatel, neodsunutí Němci, řemeslníci, antifašisti, jáchymovští horníci. Ti znali naše hory nejlépe. Platila tu taková pranostika, že každý rok přichází masopustní sněhová bouře a pak josefská sněhová bouře. A výraz, to se čerti žení, vůbec nevystihuje podstatu věci. Pokud přijde jenom jedna, o to je silnější. 

   A přišla. Masopustní a tak o deset dnů dříve. Sněžilo jak jsem ještě neviděl, fujavice, jít se muselo v předklonu. Kluci chodili v bílých maskáčích, beranice a na obličeji univerzální dvojitou šálu, nataženou jako masku. První den dojel pro zásoby ještě GAZ na všechny náhony, druhý den už jen PV3S, motorizace, mechanizace s dechem u konce. Dva dny ještě vozka se sáněmi a pak už měl kůň sníh až po hruď. 

   Maso bylo z jelenů, ale co chleba, salám máslo sýry, vejce? Jednoduché řešení. Deset chlapů z čety co měla mít výcvik, lyže, tlumoky plné polní a zásobování jak za polárním kruhem. Nejvíc byl naštvaný provianťák, ten musel pokaždé. Aby kluci v té bílé tmě nezabloudili, jeli kolem trati. Telefonních drátů se mohli místy přidržovat. Velitel napjatý, vrátí se zdraví, vrátí se všichni? Silnice zavátá trať zavátá, pluhy neprorazily. Tři týdny jsme byli zapadlí vlastenci. 

    Slunce už zase září, sníh je umrzlý. Přibíhá dozorčí roty (DR), něco se děje. Jdeme před rotu, slyšíme burácení. Je to nálet? Co je to? Už to od zásobovačů víme. Probíjí se k nám vlak. Ale jaký? Vpředu plochý vagon, na něm motor z tryskáče, za ním cisterna s palivem, vagon pro osádku a tlačí to lokotraktor. Z Nejdku se k nám probíjel tři týdny a to není víc jak 15 km.Už byl život veselejší. Silnici pak do týdne vyčistila fréza na Krasu z Karlovarského letiště. 

    Takže se nám spojily obě sněhové bouře v jednu. Všichni jsme ve zdraví přežili, ani doktora jsme nepotřebovali. Zima sice ještě neskončila, ale už to bylo v normě. Sníh na kopcích v lese tál až do května. 

(c) AUTOR: Zdeněk Holek 
  Fotografie: Vojensko CZ