POHRANIČNÍK (Pohraničník bloguje).: KAPR PO VOJENSKU

Adventní příběh z roty PS Železná.

Vánoce byly za dveřmi. V roce osmdesátém šestém mé druhé a poslední strávené ve stejnokroji poddůstojníka PS v základní službě. Byli jsme tehdy spolu se dvěma dalšími kolegy ze stejného ročníku - Hušinou a Máriem taková malá partička, které mívali naši kamarádi občas plné zuby. Hlavní velení také. Velitelé čet s námi byli raději zadobře. S Hušinou jsem sdílel společnou světnici, s Máriem v civilu společné město, oba jsme byli a dosud jsme „ti Pražáci“. Společně jsme sbírali houby, které jsme sušili u Hušiny na akumulačkách v Čovce, o kterou se staral, společně jsme chodili na ryby, společně jsme tu a tam něco menšího picli,…občas jsme se i společně ožrali. Vykuřovali jsme zásadně cigarety lepších značek, zejména před ostatními a dávali jim tímto furiantským způsobem najevo, že máme všechny a všechno tak nějak na háku.

Dobové foto: rybník poblíž 6.rPS Železná.

„Budou kapři?“ ptali jsme se proviantního pár dní před štědrovečerní hostinou. „Zajisté,“ potvrdil František, který v civilu působil jako číšník s maturitním vysvědčením v jednom z mariánskolázeňských hotelů. „Aha, a bude nějaký navíc?“ ozval se Hušina, který v sobě opět nezapřel svou rodovou příslušnost k někdejším velkým sedlákům. „No, to už se nějak dohodnem. Na co ho budete potřebovat?“ „Ále, tady Zdenál rád vaří a slíbil, že vyrobí nějakou specialitu. Tak právě proto.“ Franta se na mne podíval. „Hm, hlavně u toho buďte zase tak šikovní jako minule…“. Narážel na nedávnou událost před pár týdny nazpět, kdy se nám díky déle trvajícímu pohraničnímu poplachu podařilo malinko připéct v troubě divokou kachnu. Vše ale dobře dopadlo, kuchyň se vyvětrala a my kachnu zkonzumovali bez kůže. „Stejně je pod kůží cholesterol,“ utvrzovali jsme se, jen co jsme byli nuceni před samotnou konzumací ptáka poněkud ořezat. Kůže navíc nebyla úplně stoprocentně zbavená peří. U vaření se holt nemá spěchat. Ale vysvětlujte to nadřízeným, kteří velí.

Ráno před Štědrým dnem mne zavolal Franta na dédéerku, kde jsem tou dobou trávíval ostatně jako měsíce před tím i potom, dost času. „Chceš ho rovnou zabít, Zdenále?“ Nevěděl jsem hned koho František myslí, ale jen co jsem se vzpamatoval, potvrdil jsem, že ano. „A rovnou ho kuchni, nemám teď na to čas.“ „Dobře, budeš ho mít v lednici.“ „Fajn,“ poděkoval jsem a slíbil Frantovi plechovku koly a krabičku amerik. Obojí z Máriových tuzexových zásob. Protože povinnosti je třeba dělit. Já kapra připravím, Mário zacvaká a Hušina sežene flašku vína, nejlépe bílé „svíce“, kterou k pochoutce společně vypijeme.

Kapřík nebyl velký, měl něco do dvou kil, ale pro naše účely zcela dostačující, jelikož jsme neměli ve zvyku s kýmkoliv se o cokoliv dělit. Smaženého mělo být na rotě dost, byl jsem tedy požádán, abych kapra připravil tak nějak jinak. Na zelenině? Načerno? Ale fuj! Napadlo mne tedy, že bychom mohli vyzkoušet starý šumavský recept, jak jej popisuje Jaroslav Hašek v jedné ze svých povídek-kapra namodro. Nejednalo se o jakýkoliv Haškův opilecký nápad, ale jak jsem napsal, o regulérní kulinářskou specialitu, přičemž se k modření ryby používá vřelý ocet. Pokrm se konzumuje za studena.

Jen co jsem pokrájel zeleninu, dal dohromady koření a dal vařit něco málo osolenou vodu, sáhl jsem do přihrádky po láhvi s octem. Ale ouha! Bylo jí uvnitř něco na prst. „Sakra,“ vyrazil jsem na kuchtíka, „to je vše co máte?“ „Hned se podívám,“ odběhl kuchař, ale vrátil se se zklamaným výrazem ve tváři. „ No nic, půjdu za paní Kadečkovou,“ napadlo mne. Seběhl jsem tedy se schodů a přes bránu zamířil k velitelce našich pomocníků. Zastihl jsem ji v plné práci. „Moc se omlouvám, paní Kadečková, ale nemáte alespoň půl láhve octa?“ optal jsem se s nadějí. „Ale to víš že jo. Bude kapr na modro?“ podávala mi celou, ještě uzavřenou láhev. „Zbytek nemusíš vracet. Nevadí že je z Ruska?“ „Ježiši, to né,“ odpověděl jsem pokrytecky a pomyslel na to, že na octu snad nemají ani Rusové co zkazit. „A jak jste k němu přišla?“ prohlížel jsem si na plastové láhvi nápisy psané azbukou. „Od jejich oficírů ze Zvonu, přijeli na podzim a chtěli, abych jim zavařila houby po našem. Přivezli mi k tomu jejich ocet a vodku.“ „Tu jste do hub taky přidala?“ smál jsem se a mazal pryč, aby si paní Kadečková své dobrodiní snad ještě nerozmyslela.

Vše jsem tehdy udělal tak, jak jsem měl. Přesně podle receptu. A za asistence svých věrných přátel jsem čekal na okamžik, kdy ryba, přelévaná vřelým octem, začne modrat. K tomu ovšem nedošlo! Jakmile se ocet ocitl na kapří kůži, začaly porce zvolna zelenat, až nabraly sytě brčálovou barvu. Kapr vypadal jakoby obalený žabincem.

„Asi jsme uvařili vodníka,“ konstatoval Mário. Pohlédli jsme na sebe navzájem a pak začali studovat malá písmenka plastové nádoby. Tam stálo: „12% uksus“. „Myslím, že budou na vině procenta nebo že by další komponent?“ mudroval Hušina. „Náš ocet je přeci osmiprocentní.“ Kapr ale vypadal nádherně. I jeho tyrkysová zeleň byla s ohledem na situaci symbolickou. Dokončil jsem tehdy jeho přípravu, kapra jsme nechali odležet a mírně zatuhnout. Poté jsme se na něj přeci jenom vrhli.

Musím říci, že na rybě a vínu jsme si opravdu pochutnali. Dokonce jsme porušili jednu z nepsaných tradic našeho neformálního společenství a dali ochutnat i jiným. Nikdo neprotestoval. Až na jakási zlá ústa, která nám poradila, ať si kapra necháme patentovat na velitelství Pohraniční stráže v Praze. Když to tam s Máriem máme tak blízko.

Pro čtenáře weblogu Pohraničník sepsal:

Zdeněk Nagovský, bývalý četař PS.