Zima 1965 nezačala nijak mimořádně. Rota sídlí v údolí u okresní silnice. Na pravé straně úseku SH
máme nejvyšší kopec jménem Rudná-852 metrů vysoký. Na levé straně, skoro u styku s rotou Jelení,je
Hraniční hora vysoká 960 metrů. Není výjimkou, že sníh padne kolem 20. října a na kopcích už
zůstane.V údolí však mizí.
Na čáru začátkem října přišli z výcvikáče nováčci a řada z nich ještě nestála na lyžích. Zatím to ale není tak daleko. Do prosince probíhá jelení říje. U piketu se vrata v signální stěně (SiS) netrhnou, aby tam pomalu hlídka stála trvale. Papaláši všech kalibrů, brigádou PS počínaje a vládou konče, každý si chce střelit kapitální kus.
Dráty ŽTZ nepouštějí naše jeleny ven a ti němečtí nemohou k nám. Tak se soustředí u kontrolního pásu (KP) a SiS a hlídky si mohou uběhat nohy, z toho jak v láskyplné touze chtějí za laněmi, tam, či sem, ale SiS jim stojí v cestě, takže signál za signálem a to i ve dne. To jsou zbraně,co si na to papaláši nosí, jen oči přecházejí!A tak v setmění a po setmění střelba jak o Vánocích. Nechodí tam sami, musí s nimi zpravodajec. No, museli být pěkně naštvaní, denně a ta samá otrava.
Ale vzhledem k hustotě jelenů to nikdy netrvá dlouho. Rána, jelen složen, zlomek s krví (větvička) za klobouk. Otevřít jelena, no a co s ním dál. Vozidlo GAZ z útvaru dopraví jelena na rotu. Střelec si bere trofej, jagerrecht (játra) a také jednu kýtu. Kam by zvěřinu (maso) dal? Mrazniček tehdy ještě tolik nebylo. Chudáci kuchaři, makali dlouho do noci. Stáhnout kůži, rozporcovat…, co s masem? No přece do sudů. Do láku, do soli, máme sice obří hotelový mrazák, ale tam smí být jen vepřové nebo hovězí.
Pod rotou je 80 metrů dlouhý pivní sklep. Tam odpočívalo až osm dvěstělitrových sudů masa. To maso byla vítaná pomoc, jak se ukáže později.
Je třeba říci, že rota byla samostatně hospodařící jednotka. Provianťák vedl, tehdy raritu, podvojné účetnictví. Jak mě to v učilišti nebavilo, ale jak se mi to po roce 1989 hodilo, velmi. Zkázy schopné potraviny se nakupovaly v obchodech, jen tvrdé potraviny zavážela brigáda. A tak jsme šetřili korunku ke korunce, blížily se Vánoce.
Před Vánoci už bylo penízků dost a tak výkoňák (staršina) s provianťákem po "světě jezdili a dárky nakupovali, jednoduché to neměli". I ten poslední vojáček dostal dárek v rozmezí 500 až 1000 Kčs, na tu dobu slušné peníze, když jsem měl měsíční plat 2300 Kčs.
A už chumelí slušně, Štědrý večer, vánoční stromek, ozdoby i purpura z NDR, která voní na klubovně. Salátu obří hrnec, řízků kolik kdo snědl. Salát se dojídal jako zpestření ještě celý příští den a to byla jelení svíčková. Kuchťáci si i vlastní majonézu vyrobili.
Dozorčí roty píská poplach, tehdy děda Mráz, přestrojený provianťák, přichází, má pomocníka, dva pytle plné, bude rozdávání dárků. A teď jednomu po druhém rozdává dárky a rotní bavič Venca Šebek (který později zahynul při havárii), každého vtipně komentuje nějakým průšvihem nebo „fópá“, co se přihodilo. Všichni se smějí, nikdo z těch co nemohli domů, nevěší hlavu. Kolem jedenácté se to opakuje v menším, to se vracejí hlídky z terénu.
Velitel roty měl rodinu a dvě děti, tak jsem služby i vše táhnul já. Na Silvera jsme si to prohodili. I nějaké pivíčko jsme vypili a štamprdlička do toho padla, kromě hlídek, co šli o jedenácté večer do služby.
Je silvestrovská půlnoc, čára začíná z německé strany doslova hořet. Všechny signální pistole ven, bedny se světlicemi a palba jako u Verdunu, nemůžeme zůstat za Němci pozadu. Pálím šrapnely, nízko nad zemí, aby rány byly co největší. Nabíjím, nevím co jsem dělal, asi držel spoušť. Rána, zápach spálené tkaniny, šrapnel udeřil do vrat garáže Gazu. Spálený roh saka, koule jsem si málem ustřelil…
Šup a už je leden, už se nedá do terénu bez lyží. Každou chvíli nějaká zlomená. Výkoňák šílí. Je plánovaný výcvik v lyžování. Táhneme nad zastávku vlaku, co je na kopci nad rotou, lyže na rameni. Stráň, to je kopec a údolí tak naproti Maxovic baráku. Jezdíme, padáme, fotíme, legrace kopec. Alespoň jsme nováčky naučili lyže správně namazat , aby to neklouzalo, chodit na lyžích a sjet kopec s holemi mezi nohama. Nikdo si nohy nepolámal a do konce března lyže nesundali.
V těch časech bylo v našich horách, tak polovina obyvatel, neodsunutí Němci, řemeslníci, antifašisti, jáchymovští horníci. Ti znali naše hory nejlépe. Platila tu taková pranostika, že každý rok přichází masopustní sněhová bouře a pak josefská sněhová bouře. A výraz, to se čerti žení, vůbec nevystihuje podstatu věci. Pokud přijde jenom jedna, o to je silnější.
A přišla. Masopustní a tak o deset dnů dříve. Sněžilo jak jsem ještě neviděl, fujavice, jít se muselo v předklonu. Kluci chodili v bílých maskáčích, beranice a na obličeji univerzální dvojitou šálu, nataženou jako masku. První den dojel pro zásoby ještě GAZ na všechny náhony, druhý den už jen PV3S, motorizace, mechanizace s dechem u konce. Dva dny ještě vozka se sáněmi a pak už měl kůň sníh až po hruď.
Maso bylo z jelenů, ale co chleba, salám máslo sýry, vejce? Jednoduché řešení. Deset chlapů z čety co měla mít výcvik, lyže, tlumoky plné polní a zásobování jak za polárním kruhem. Nejvíc byl naštvaný provianťák, ten musel pokaždé. Aby kluci v té bílé tmě nezabloudili, jeli kolem trati. Telefonních drátů se mohli místy přidržovat. Velitel napjatý, vrátí se zdraví, vrátí se všichni? Silnice zavátá trať zavátá, pluhy neprorazily. Tři týdny jsme byli zapadlí vlastenci.
Slunce už zase září, sníh je umrzlý. Přibíhá dozorčí roty (DR), něco se děje. Jdeme před rotu, slyšíme burácení. Je to nálet? Co je to? Už to od zásobovačů víme. Probíjí se k nám vlak. Ale jaký? Vpředu plochý vagon, na něm motor z tryskáče, za ním cisterna s palivem, vagon pro osádku a tlačí to lokotraktor. Z Nejdku se k nám probíjel tři týdny a to není víc jak 15 km.Už byl život veselejší. Silnici pak do týdne vyčistila fréza na Krasu z Karlovarského letiště.
Takže se nám spojily obě sněhové bouře v jednu. Všichni jsme ve zdraví přežili, ani doktora jsme nepotřebovali. Zima sice ještě neskončila, ale už to bylo v normě. Sníh na kopcích v lese tál až do května.
(c) AUTOR: Zdeněk Holek
Fotografie: Vojensko CZ
Na čáru začátkem října přišli z výcvikáče nováčci a řada z nich ještě nestála na lyžích. Zatím to ale není tak daleko. Do prosince probíhá jelení říje. U piketu se vrata v signální stěně (SiS) netrhnou, aby tam pomalu hlídka stála trvale. Papaláši všech kalibrů, brigádou PS počínaje a vládou konče, každý si chce střelit kapitální kus.
Dráty ŽTZ nepouštějí naše jeleny ven a ti němečtí nemohou k nám. Tak se soustředí u kontrolního pásu (KP) a SiS a hlídky si mohou uběhat nohy, z toho jak v láskyplné touze chtějí za laněmi, tam, či sem, ale SiS jim stojí v cestě, takže signál za signálem a to i ve dne. To jsou zbraně,co si na to papaláši nosí, jen oči přecházejí!A tak v setmění a po setmění střelba jak o Vánocích. Nechodí tam sami, musí s nimi zpravodajec. No, museli být pěkně naštvaní, denně a ta samá otrava.
Ale vzhledem k hustotě jelenů to nikdy netrvá dlouho. Rána, jelen složen, zlomek s krví (větvička) za klobouk. Otevřít jelena, no a co s ním dál. Vozidlo GAZ z útvaru dopraví jelena na rotu. Střelec si bere trofej, jagerrecht (játra) a také jednu kýtu. Kam by zvěřinu (maso) dal? Mrazniček tehdy ještě tolik nebylo. Chudáci kuchaři, makali dlouho do noci. Stáhnout kůži, rozporcovat…, co s masem? No přece do sudů. Do láku, do soli, máme sice obří hotelový mrazák, ale tam smí být jen vepřové nebo hovězí.
Pod rotou je 80 metrů dlouhý pivní sklep. Tam odpočívalo až osm dvěstělitrových sudů masa. To maso byla vítaná pomoc, jak se ukáže později.
Je třeba říci, že rota byla samostatně hospodařící jednotka. Provianťák vedl, tehdy raritu, podvojné účetnictví. Jak mě to v učilišti nebavilo, ale jak se mi to po roce 1989 hodilo, velmi. Zkázy schopné potraviny se nakupovaly v obchodech, jen tvrdé potraviny zavážela brigáda. A tak jsme šetřili korunku ke korunce, blížily se Vánoce.
Před Vánoci už bylo penízků dost a tak výkoňák (staršina) s provianťákem po "světě jezdili a dárky nakupovali, jednoduché to neměli". I ten poslední vojáček dostal dárek v rozmezí 500 až 1000 Kčs, na tu dobu slušné peníze, když jsem měl měsíční plat 2300 Kčs.
A už chumelí slušně, Štědrý večer, vánoční stromek, ozdoby i purpura z NDR, která voní na klubovně. Salátu obří hrnec, řízků kolik kdo snědl. Salát se dojídal jako zpestření ještě celý příští den a to byla jelení svíčková. Kuchťáci si i vlastní majonézu vyrobili.
Dozorčí roty píská poplach, tehdy děda Mráz, přestrojený provianťák, přichází, má pomocníka, dva pytle plné, bude rozdávání dárků. A teď jednomu po druhém rozdává dárky a rotní bavič Venca Šebek (který později zahynul při havárii), každého vtipně komentuje nějakým průšvihem nebo „fópá“, co se přihodilo. Všichni se smějí, nikdo z těch co nemohli domů, nevěší hlavu. Kolem jedenácté se to opakuje v menším, to se vracejí hlídky z terénu.
Velitel roty měl rodinu a dvě děti, tak jsem služby i vše táhnul já. Na Silvera jsme si to prohodili. I nějaké pivíčko jsme vypili a štamprdlička do toho padla, kromě hlídek, co šli o jedenácté večer do služby.
Je silvestrovská půlnoc, čára začíná z německé strany doslova hořet. Všechny signální pistole ven, bedny se světlicemi a palba jako u Verdunu, nemůžeme zůstat za Němci pozadu. Pálím šrapnely, nízko nad zemí, aby rány byly co největší. Nabíjím, nevím co jsem dělal, asi držel spoušť. Rána, zápach spálené tkaniny, šrapnel udeřil do vrat garáže Gazu. Spálený roh saka, koule jsem si málem ustřelil…
Šup a už je leden, už se nedá do terénu bez lyží. Každou chvíli nějaká zlomená. Výkoňák šílí. Je plánovaný výcvik v lyžování. Táhneme nad zastávku vlaku, co je na kopci nad rotou, lyže na rameni. Stráň, to je kopec a údolí tak naproti Maxovic baráku. Jezdíme, padáme, fotíme, legrace kopec. Alespoň jsme nováčky naučili lyže správně namazat , aby to neklouzalo, chodit na lyžích a sjet kopec s holemi mezi nohama. Nikdo si nohy nepolámal a do konce března lyže nesundali.
V těch časech bylo v našich horách, tak polovina obyvatel, neodsunutí Němci, řemeslníci, antifašisti, jáchymovští horníci. Ti znali naše hory nejlépe. Platila tu taková pranostika, že každý rok přichází masopustní sněhová bouře a pak josefská sněhová bouře. A výraz, to se čerti žení, vůbec nevystihuje podstatu věci. Pokud přijde jenom jedna, o to je silnější.
A přišla. Masopustní a tak o deset dnů dříve. Sněžilo jak jsem ještě neviděl, fujavice, jít se muselo v předklonu. Kluci chodili v bílých maskáčích, beranice a na obličeji univerzální dvojitou šálu, nataženou jako masku. První den dojel pro zásoby ještě GAZ na všechny náhony, druhý den už jen PV3S, motorizace, mechanizace s dechem u konce. Dva dny ještě vozka se sáněmi a pak už měl kůň sníh až po hruď.
Maso bylo z jelenů, ale co chleba, salám máslo sýry, vejce? Jednoduché řešení. Deset chlapů z čety co měla mít výcvik, lyže, tlumoky plné polní a zásobování jak za polárním kruhem. Nejvíc byl naštvaný provianťák, ten musel pokaždé. Aby kluci v té bílé tmě nezabloudili, jeli kolem trati. Telefonních drátů se mohli místy přidržovat. Velitel napjatý, vrátí se zdraví, vrátí se všichni? Silnice zavátá trať zavátá, pluhy neprorazily. Tři týdny jsme byli zapadlí vlastenci.
Slunce už zase září, sníh je umrzlý. Přibíhá dozorčí roty (DR), něco se děje. Jdeme před rotu, slyšíme burácení. Je to nálet? Co je to? Už to od zásobovačů víme. Probíjí se k nám vlak. Ale jaký? Vpředu plochý vagon, na něm motor z tryskáče, za ním cisterna s palivem, vagon pro osádku a tlačí to lokotraktor. Z Nejdku se k nám probíjel tři týdny a to není víc jak 15 km.Už byl život veselejší. Silnici pak do týdne vyčistila fréza na Krasu z Karlovarského letiště.
Takže se nám spojily obě sněhové bouře v jednu. Všichni jsme ve zdraví přežili, ani doktora jsme nepotřebovali. Zima sice ještě neskončila, ale už to bylo v normě. Sníh na kopcích v lese tál až do května.
(c) AUTOR: Zdeněk Holek
Fotografie: Vojensko CZ
Velice pěkné a zajímavé.Probudilo to ve mě vzpokmínky na dobu,když jsem tam započal službu u PS.Krušnohorská zima se vším co k ní patřilo.Fujavice,mráz,sněhové bouře,sníh mnohdy zavál ŽTZ,závěje až tři metry.Vázla doprava,zvláště potraviny do obchodu v obci.Aby lidé v obci měli alespoň něco tak jsme do místního obchodu dodávali některé potraviny z nouzových zásob roty.Zdendo,velké díky.Milan
OdpovědětVymazatTo musela byt uplna romantika. Zacinam litovat, ze jsem nafasoval modrou uniformu v Zehusicich.
OdpovědětVymazat